pondělí 31. prosince 2007

Pozvánka na Heegerův lauf

Kdybyste někdo měl chuť a čas...


Já asi pojedu, chtěl bych.

neděle 30. prosince 2007

Pour féliciter 2008


Přeji...

touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod
nedat se zlákat
štěstím

které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadar
mo chleba

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně


(Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku)



...sobě i Vám. A radost, vlčí dech a gazelí nohy. Diamantové zdraví.
A nebýt posera:)

pátek 28. prosince 2007

Jak jsem narazil

Středeční večer, na Štěpána. Zítra máme vyrazit na sněžnicovou túru, ale asi mi to úplně nestačí. A tak vymýšlím blbosti. Plánuji prvosjezd zlatohorské sjezdovky na saních.
S Jirkou se domluvím, že se staví něco po páté. Nakonec jde s námi i Zede, který vzal veliké a prastaré sáňky snad po jeho dědovi. Kvůli naší neschopnosti vyrážíme až skoro v šest a tak nestihneme čas nikoho mezi denním a večerním lyžováním. Na sjezdovce se už lyžuje, ale aspoň budeme mít osvětlenou dráhu.
Postáváme pod sjezdovkou a dohadujeme se, jestli se zeptáme obsluhy lanovky. Chtěli jsme se svést nahoru zadarmo. Už si říkáme, že radši pěkně sjezdovku obejdeme.
"Co tu postáváte, kluci?"ozve se od lanovky, "hodíme vás nahoru." A jedem.
Sedíme na čtyřsedačce a v hloubce pod námi teče potok. Nejsme ani pořádně chráněni bezpečnostní závorou, protože na kolenou nám leží obří saně. Smějeme se jako blázni a sjezdovka nám začíná připadat hrozně strmá. Opravdu hodně strmá. Pod námi občas projede lyžař.
Nahoře na kopci ještě nepatrně testujeme sáně na malém kopečku, jedou docela rychle. Pak se přesouváme ke hraně svahu a díváme se dolů, do hloubky a tmy. Plánujeme strategii sjezdu.
Nikdo samozřejmě nechce sedět první. Zede nechce jet vůbec. Za chvíli už ale sedíme na sáňkách a chystáme se pustit do tmy. Nikdo se nám ani nechystá sjezd zatrhnout, tak odrazíme a řítíme se dolů. V nejprudší části se snažíme brzdit, najednou sáně něco nadzvedne a poskočí vpřed. Jirka vypadne a já a Zede letíme dolů. Hodně rychle.
Vidím jen tmu a Zede se drží mých zad. Kdesi před námi sedí nějaký snowboardista, trošku zahneme a najednou se sáně řítí někam do lesa. Kotrmelec, letíme vzduchem. Já, Zede i sáňky. Válíme sudy a letíme kamsi dolů. Najednou mě něco praští silně do hlavy, asi ledová hrouda. Let pokračuje. Za chvíli ležíme seskládáni na kraji sjezdovky a sbíhá k nám Jirka. Já i Zede celí rozlámaní, třeští mi hlava. Sáňky v pohodě. Trochu mi teče krev z nosu, jenom ležíme a po chvíli se začneme smát jako blázni. Očividně v šoku.
Po chvíli jsme se posbírali a sjezd dokončili. Trošku jsme i jezdili po menších kopcích v okolí, abychom se vzpamatovali a já začínal cítit, jak mi opuchá nos. Nakonec mi tato jízda vynesla parádní monokl, opuchlý nos a ještě teď mě bolí zuby. Zede a Jirka měli větší štěstí, nic jim není. Sáňkám jsme ještě nakonec přelomili jednu příčku.
Byla to pořádná blbost, mohli jsme dopadnout hůř. Příště tady budu jenom běhat. Ale byl to zážitek, no..:) Docela jsme z toho vyvázli.

Na sněžnicích jsme se nakonec nikam nevydali, aby mi v noci nezamrzl otok:). Ale včera jsem trochu víc běhal (a rychleji, aby se mi nikdo nestihl podívat do tváře:) , dnes byl na túře na běžkách (o tom snad ještě napíši) a ty sněžnice...snad zítra. Ještě, že jsou prázdniny.


Lanovka v horní části sjezdovky.

Zlatohorská sjezdovka z Edelštejnu, náš stadion pro běh do vrchu:).

Rolba v akci. Naše sáňky jezdí rychleji.

úterý 25. prosince 2007

Zimní prázdniny

Blažený čas. Nemám teď čas ani chuť se moc rozepisovat, ale užívám čas dle své chuti. Nádhera. Už před Vánoci jsme s Jirkou přespali v krmelci u Maria Hilf, ráno bylo ve městě -10C. Šli jsme se skauty s betlémským světlem přes Příčnou horu a dnes s Jirkou vyšlápli na Příčnou na vysílač. Dokonce i stíhám trochu běhat a už se těším na dvoudenní výpravu na sněžnicích napříč Jeseníky. Přes Medvědskou, Pradědskou i Desenskou hornatinu. Svoboda:)
Kdyby to tak bylo pořád...

Pár pohledů z dnešního večera, z Příčné hory:

Hlavní hřeben, skupina Keprníku. Slunce zmizelo.

Rychleby.

Večerem letí pohled k Vrbnu.

Orlík a záře. Hora.

Mlha a dálka.

Červená hora, Sněžná kotlina a černé lesy.

pátek 21. prosince 2007

Orlí vrch

Další geniální:) den sotva začínajících vánočních prázdnin. Dnes už jsme ale měli ve škole volno a navíc přijel Jirka ze školy z Prahy, skryté pod inverzními mraky. Vydali jsme se skrz hluboké sněhy na Orlík. Já, Jirka Pete. Peteho jsme sebou vzali místo sněžnic a byla to chyba. Nahoře bylo sněhu opravdu hodně, ale aspoň měl Peťa parádní zážitek.
Po desáté jsme se vydali autobusem do Horního Údolí, a protože nám na této trase platí studentská sleva, tak Peťa platil za lístek dvě koruny a já pět. Jirka bez slevy sedm:). Vyskočili jsme na točně autobusu a lezli vzhůru do hor.
Pod horami se stále převalovaly mraky a viditelnost byla úchvatná. Z Orlíku jsme viděli vysoký a bílý hřeben Krkonoš i moře lesů v Beskydech. Prašan nás oslepoval silnou sluneční září a okolo našich kroků poletovaly krystalky sněhu jako písek.
Parádně jsme se nasmáli, polopralesním lesem seběhli z hor a bořili se do hlubokého sněhu. Myslím, že budeme mít na co vzpomínat:). Hlavně Peťa, toho jsme dnes dobře zlikvidovali.

Kobrštejn, skalní hrad nad Černou Opavou.

Lesní promítačka a Jirka:)

Na Orlíku.

Praděd a Černý vrch proti slunci.

Výhledy nad mraky.

Naše cesta, sněžnice by se hodili.

Mlhy v dolinách Nízkého Jeseníku, v dáli Beskydy.

Medvědí vrch a rozlehlé, pusté Medvědí sedlo.

Posed z božským výhledem. Za ním Příčná hora.

Náladová. Nízká mlha nad údolím Černé Opavy, Medvědí vrch a Orlík.

Stoupáme z mlh na sluneční pláně.

V mlžných dolinách.

čtvrtek 20. prosince 2007

Inverze

"V takový den je hřích jít do školy"


Už delší dobu polehává po horách mlha, mrzne a přichází typické prosincové počasí. Čekám na slunce. Už v úterý byla inverze, slunce na horách, nad mraky. Ale v úterý jsem ze školy přijel až za tmy a byl rád, že jsem se aspoň proběhl. Včera byla u nás mlha a až dnes vyšlo slunce. I mí rodiče pochopili, že dnes nemá cenu abych chodil do školy, bez besídky přežiji. V osm hodin ráno jsem vyrazil z domu vzhůru na Příčnou. Slunce bylo ještě za horami, ale já tušil zářící den a dral se do kopců. Chvíli mi byla zima,když jsem vycházel ukazoval teploměr -10C . Běh a strmící se cesta mě ale spolehlivě zahřáli.
Vychází slunce, já dosud ve stínu, špičky stromů už zasaženy zářícími šípy bratra Slunce. Bláznivá radost, a kolik radosti ke mě dnes přišlo.

"Probudil ses, narodil ses. Začal nový den: v něm se odehraje všechno...Probudil ses a hned tě napadla tisíce roků stará věta indických Upanišad, že jediný je ten, který sídlí v člověku a který sídlí ve slunci"(M.Nevrlý: Karpatské hry)

Stále stoupám výš, přibývá sněhu. Dobře že jsem neběžel, sněhu je už opravdu dost. Průsekem zahlédnu polskou rovinu pokrytou mraky. Inverze! Nejkrásnější čas na horách. Zasáhne mě radost. Až se zalykám. Musím chvíli utíkat, skákat. Zpívám si a lezu výš a výš. Nemůžu se dočkat výhledů ze skal. Šlapu sněhem ve stínu lesa, zpívám si a jsem plný očekávání. Více takových dnů.
Z Georgových skal je nádherný výhled na Jeseníky. Lesy a sněhy. Úžasná viditelnost, slunce. Vidím hluboké lesy Medvědské hornatiny, kus hlavního hřebene a Králický Sněžník, bílou horu. Slunce dští vedro, je tu mnohem tepleji než pod horami. Ze stromů se co chvíli z hukotem sesype sníh. Jdu dál.
Táborské skály už na hřebeni Příčné hory. Otevírá se výhled doširoka i do dáli. Nad Polskem leží vrstva mraků, vidím snad zakřivení Země. Kdyby ho nebylo dohlédnu až na Sarek v severním Švédsku. Z mraků leze špička Krkonoš, od nás je vidím snad podruhé v životě. Hrubý Jeseník se topí ve sluneční záři. Kdesi nad Polskem lezou z mraků dva sněžné vrcholky. Fata morgána? Skandinávie?
Tady je už sněhu opravdu hodně, místy se bořím nad kolena. Dovleču se až k vysílači a probojuji se až na jeho vrchol. Co chvíli z žebříku opadávají kusy ledu, zlověstný hukot. Jenom ne strach, jsem omámený sluncem.
Pak už jen sklouznu pět stovek výškových metrů kolmo z hory domů, po tvrdé sjezdovce kloužu po zadku dolů a zamávám rolbařům. O Vánocích se tu snad už bude lyžovat. Přijdu domů a je akorát tak čas na oběd.
Pokochejte se fotkami:)...ale tu atmosféru nádherných hor, slunce a samoty vyfotit bohužel nejde...Tohle byl první výhled na inverzi, moře mraků nad Polskou zemí.

"Slunce, jitřní plameňák, tiché a zářící..."

Na hřebeni smrky obalené ledem.

Táborské skály.

Obrovský prostor Medvědské hornatiny a Praděd.

Mraky nad rovinou.

A jiné mraky, ozářené sluncem pod horami.

Zástupy stromů pokryté sněhem.

Cestou za sluncem...

Biskupská kupa(891m n.m.).

Výhled pro odvážné:)

A ještě jednou nekonečné lesy.

sobota 15. prosince 2007

Přes zimní Jeseníky

Dnešní den byl dlouhý, od samého rána. Ale nádherný, sněžný a mrazivý. V šest hodin ráno jsme s Jirkou nasedli do autobusu a nakonec vyjeli až na Ovčárnu. Nebudu popisovat všechno, ranní podupávání na Hvězdě, vtipkování ani sílu vichru na Vysoké Holi. Je toho hodně, snad mi pomůžou fotky.

Túru bych mohl rozdělit na tři odlišné části. Tak tedy:

Bílé peklo

Z Ovčárny jsme lehce a lehkomyslně začali stoupat na Vysokou Holi (1464m n.m.), nahoře se nám podařilo parádně promrznout až omrznout a navíc jsme úplně zbloudili. Nevěřil bych, ale opravdu jsme chodili v kruhu až osmičce po rozlehlé pláni. Dosti dezorientovaní a promrzlí. Pocitově bylo jako -20 C. Fučel silný vichr a my bloudili po planinách.


Ale povedlo se nám najít přísně chráněné Petrovy Kameny, místo sabatů čarodějnic, ale dnes se tu spíše čerti ženili:). Díky naší vyčurané značce někde na pláni jsme poznali, jak beznadějně bloudíme (takže se netočil vítr:) a vydali se na ústup. Dnes nás hřebeny odrazily.

Vrátili jsme se po našich, už téměř neznatelných, kličkujících stopách na Ovčárnu, zalezli do jakési předsíňky a vymysleli náhradní plán. Dnes bylo bez šance dostat se na Mravenečník. Chvíli jsem necítil levou ruku, ale hned začala bolet a opuchly mi konečky prstů, takže jsem si připadal jako rosnička. S Jirkou jsme byli pokrytí námrazou a pořádně zmrzlí a kolem se začali trousit první probouzející se lidé. Nevěřil bych, že na pláních o sto padesát metrů výše je taková slota.

Takže náhradní plán. Vydali jsme se na vodopády Bílé Opavy.

Cesta je tudy v zimně uzavřená a neschůdná,to nám ale nevadilo. Oproti hřebenům tu bylo skoro útulno, vichr zůstal někde nahoře. Klesali jsme strmým údolím podél hučící řeky. Nakonec jsme museli sundat sněžnice, kvůli lezení po žebříkách, traverzování svahu a tak. Ale sníh byl lehký a prachový a šlo se nám dobře.

Občas byl svah prudký tak, že hrozilo sklouznutí hluboko dolů k řece.

Nádherné jesenické ledy.
Přelézání polomu ve spodní části údolí.

Až se nám podařilo slézt údolím Bílé Opavy, vydali jsme se do skalnatého kraje.
Přešli jsme opuštěný hřeben Lyry a Žárového vrchu, který je plný rozeklaných skal a skalek.

Zasněžené skály dost klouzaly.

Na Lyře.

V bivaku na žárovém vrchu, tady se asi vydáme na vánoční putování.

Anebo tady? Našli jsme nádherný převis, který přímo lákal k přenocování.

Přes skály a opuštěné lesy jsme došli až do Vrbna a odtud stopem (než nás někdo vzal, tak jsme málem bídně zmrzli) do Heřmanovic a znovu stopem až domů. Nádherná výprava přes vysoké i lesní Jeseníky. A navíc jsme poprvé jeli stopem v BMWčku:)

sobota 8. prosince 2007

Výšlap na Příčnou horu

Ráno bylo zataženo a poměrně chladno. Vydal jsme se skauty na moji Příčnou horu. V devět hodin ráno jsme vyšli a obloha se začínala jasnit. Nakonec nám vyšlo nádherné, podivně předjarní počasí. Modrá obloha a fialové lesy opadaných buků. Prolézali jsme skály a pozůstatky po starém dolování (Velké Pinky a tak). Udělali jsme si oheň a klouzali se na ledě. Nádherný výšlap, jen mě trochu překvapilo, že se dá celý den jít kousek, který mám oběhnutý za hodinku a půl:). Tady jsou nějaké fotografie:

Výhledy byly daleké a jasné.

Tmavé lesy Medvědské hornatiny.

Hory! Medvědí vrch a Orlík v záři poledního slunce. (Tato fotka je zde ve slušné velikosti).
A snad nejpodivnější fotka Keprníku, fialové dálky.

Myslím, že klukům se výprava líbila.

Jestřáb, skála a nebe.

A já na skále.
Vyhlídka na Táborských skalách.

A výhled na Sokolský hřbet.

Prolezli jsme taky malou dobývku na železnou rudu. U dolu Melchior.

Píďalkování přes smrk na dně jedné z Velkých pinek, ani byste nevěřili, jak to studí.
A kluziště u vrcholu Příčné hory.

Nejnebezpečnější situace, včetně lezení na dno nejstrmější pinky, byl nedobrovolný sjezd sjezdovky. Stoupl jsem si na zledovatělou plotnu umělého sněhu, upadl na tvrdé ledové krustě a následoval třicetimetrový sjezd do údolí. Vzpomněl jsem si na horolezce a přechody sněhových polí. Svištěl jsem dolů, brzdit nešlo.Zastavil jsem se až mezi blátem a kamením, bez cepínu žádná šance zastavit. Kamínky létaly okolo.
A poslední fotka. Horské slunce a divoce předjarní nebe.