Cyklovýlet a bivak Kraken

Vzbudil jsem se do dalšího chladného, jakoby podletního dne a zase mě to táhlo ven, někam na hřebeny. Daleké výhledy a vítr, to je moje. Protože dnes večer jdeme spát se skauty na Příčnou horu, přivítat úsvit nového století skautingu, tak jsem chtěl jít někam jinam. Vzal jsem si kolo, bika hrdinu (jak ho nazval opravář kol, že mi ještě vydržel), a zem pod námi ujížděla. Neustále mi bylo horko nebo zima, podle toho jestli jsem uháněl s kopce či vzhůru a podle slunce a mraků, které se střídaly rychleji, než jsem si stíhal vyměnit tričko za bundu a naopak:)
Z Rejvízu jsem ujížděl dál do nejhlubších lesů Jeseníků, okolo Opavské chaty na Kristovo loučení. Zde po 1.světové válce umrzl lesník, který tady čekal na kamarády už dávno zahynulé ve vírech války. Teď je tady odpočívadlo a vrcholová knížka. Podepisuji se do ní a marně vzpomínám, kolikátého že je. Pak si vzpomenu, přece 100let od vzniku skautingu...
Cesta se vine dál do lesů, výhled na Medvědí vrch je úchvatný, dokonalá pyramida. Přes údolí z průseků vykukují Jelení loučky, Černý vrch a Karliny kameny. Taky vidím nádherné Jelení kameny nad Skalním potokem, a Praděd s obludnou věží schovanou v mracích vypadá o moc líp. Už ne jako znásilněná hora.
Protože výprava, kdy jsme chtěli hledat zapadlé hrady Medvědské hornatiny padla, kvůli nedostatku účastníků a koncertu Mňágy(ten byl super). Takže jsem se vydal na Rabenštejn a bivak Kraken dnes. Lezu na první skálu dneška, pode mnou létá obrovský černý datel, kdoví kdy jsem ho naposledy viděl. Střízlík obírá bobule kaliny a výhledy jsou daleké. Zase je mi zima, uháním dál s kopce okolo Solné chaty a už jsou u cesty další nádherné skály, ostrý hřebínek se strmí nad údolím. Ani tady ještě Kraken není.
O pár stovek metrů se v lese mezi maliním s nejsladšími malinami schovává další skalní výchoz, přesně na místě dle Filova popisu, dík! Scházím po pěšině vyšlapané v malinách a už stojím pod skalní klenbou vyhlášeného bivaku. Cancák mi nedá práci najít, zapisuji se. Je to tady podstatně navštěvovanější než jiný bivak na druhé straně hřebene - Chambre verde, Zelená komnata. Když se tak rozhlížím kolem, tak zjišťuji, že Kraken není ani tak bivak, jak obyvák. Uchvátné místo, na přespání i v dešti a sněhu dokonalé. Sem by se dalo na sněžnicích:)
Poté lezu na skalní věž se zbytky Rabenštejna. Potkávám hledače pokladů s detektorem kovů a sojku se zlomeným křídlem, bezmocně poskakuje jen pár metrů ode mne. Cesta padá prudce do údolí Bílého potoka, jedu za náklaďákem se dřevem a nemůžu ho předjet, až na hlavní mě přestane brzdit a zmizí v dálce. Z Vrbna se stačí přehoupnout přes pár kopečků a už sjíždím z Rudných dolů do Zlatých Hor, ještě se stavím na Žebračce, ohromné propadlině měděného dolu a jsem doma. Rychle si začínám dělat oběd, nějak mi během těch 50 kilometrů vyhládlo.



Dnes jsem sebou zase neměl foťák, tak alespoň pár archivních fotek k tématu...

Medvědská hornatina odněkud z Pradědu

Propadlina na Žebračce, zimní pohled z hlubin

A pozimní pohled do hlubin

Prožitek..a vůně podzimu

Dnes bylo chladno, oblohou se honily mraky a bratr vítr hučel a šustěl listy stromů. Co chvíli se z nebe spustila sprška deště, už ne bláznivě letně teplého. Dnes jsem poprvé tento rok ucítil podzim. Jen na chvíli, jen lehce. Slunce ho hned zažehnalo a snažilo se to zamluvit. Vždyť ani srpen nezačal...
Chtěl jsem jít běhat, se začátkem podzimu mám nenávratně spojené začátky mého běhu. Co chvíli však padala voda a tak jsem čekal, pak najednou - po vydatné spršce jsem vyběhl a z asfaltu se kouřilo, polykal jsem ty vonné páry, které rozhánělo slunce a běžel jsem do lesů. Nebe bylo zase nekonečně modré a kouřilo se i z lesa. Dálky byly neobvykle jasné a vrcholky hor se zdály..jen vyskočit. Bylo chladno, plnil mne lesní vzduch a jen zvolna jsem z pohybu vyráběl teplo. Zahřál jsem se vlastně až u Černého jezera, mého Walden Pondu, kde lesní cesta začala stoupat po svahu vzhůru. Dlouhá tráva, obtěžkaná vodou se skláněla nad cestu a narážela mi do hrudi. Svlékl jsem tričko a ulpívaly na mě semena trav a voda deště. Začala mi zase být zima. Přeběhl jsem Zlodějské louky a už v tričku se spustil dolů. Krok zrychlil, lesní skoky. Pak zase déšť, pokolikáté dnes. A už běžím z lesa ven.
Ještě potkám Kolince, trošku si povídáme a už zase cítím podzimní chlad. Co blázním. Běžím.
Večer jsem jel ještě pro něco na zahrádku, jedl přezrálý angrešt a viděl se, zatím jemně, červenat jeřabiny. Slyším:"Pod tmavočervenými jeřabinami...přinesl srpen září od západu, hrst aster kvete.."
Domů jedu zase v dešti, občas je potřeba i zmoknout. Podzim ještě není, ale až bude, tak proč se tomu bránit. Vždyť není krásnější doby v Jeseníkách, podzimních horách.


jen pár náladových fotek z loňského podzimu...jeseně... na Útesech, podzimní skála
a výhled z luk

Vybavení

Už za pár dnů odjíždím do balkánských hor a tak už pomalu začínám dávat dohromady seznam věcí, které poputují se mnou. Chtěl bych mít sebou všechno potřebné a zároveň mít co nejlehčí batoh. Raneček. To ale nebude lehké...
Naštěstí vím, že nějaké to kilo unesu, takže těch 15-16 kilo se dá. Ale o moc víc bych nechtěl , fakt ne. Uvidíme. Protože jedeme dva ze Zlatých, tak nějaké věci pobereme společně.
No, co sebou vlastně beru? (Kurzívou jsou uvedené společné věci, které ponese asi Jirka.)




Vybavení:
stan Gemma(2,25kg) + tyčky(0,75kg) a kolíky ...stan se bude hodit, přeci jen se budeme pohybovat nad 2,5 tis. m n.m.
spacák (1,6kg),karimatku
ešus, plynový vařič
lžičku, nůž, zapalovač,čelovku
busolu,mapy
pitný vak, petku
malá lékárna(jelení lůj, brufen, živočišné uhlí,..)
peníze, doklady, tužka+malý sešit
pohory, teleskopické hole,sandály
hygiena: zubní kartáček, kousek toaleťáku:)
pláštěnka na batoh a krosna v které to vše ponesu(2kg?)

Oblečení:
2xfunkční triko(coolmax)
termotriko(dl.rukáv), flísku, větrovku
kalhoty(Direct Alpine:), návleky, termospodky, kraťasy
3x"horské"ponožky,2x trenky
pončo
čepku?

....tak vybavení a oblečení má cca 11kg, bez pohor (ty na sobě nebudu mít jen v autobusu a ve spacáku:)

Zbývá ještě jídlo a voda. Vodu budeme samozřejmě "čepovat" místní, tak snad se nepo...a o jídle jsem už trochu psal - jídlo je vlastně hlavní věc. Protože však budeme pojídat samé sušené věci, tak počítám, že nebude vážit více než 4-5kg, zatím je to však jen odhad.
Na horách strávíme 12 plných dnů + cesta a nástup do hor, a domů(další 4 dny).

Do Jeseníků většinou pochoduji s batohem 9 až 10 kilovým, jenže to nepotřebuji stan, vařič a tolik oblečení. Ale s tím, co beru do Bulharska jsem spokojen, protože jsem se už cvičně sbalil a na jídlo je v batohu místa dost. A těžký zatím taky není, zatím...

může být lehoučký i těžká sviňa:)

Hra na hlad

Živí-li se člověk dlouho jen brusinkami, ztrácí všechnu sebedůvěru. (Zápisky z dobývání Sibiře atamanem Jermakem a jeho kozáky v 16. století.)

Tak zde přepisuji další část Nevrlého Karpatských her, tentokrát Hru na hlad. Ano, blíží se hladové vlčí týdny. Zanedlouho vyrazíme do nejvyšších hor Balkánu. Do jižního Bulharska na Rilu a Pirin. Dvanáct dnů se budeme protloukat horami mimo civilizaci, jen tu a tam půjde na chatě koupit chléb. Vše ostatní
poneseme na zádech. Jídlo musí být co nejlehčí, suché. Příští týden nakoupíme ovesné vločky (instantní kaše Emco se sušeným mlékem), bramborové kaše (brkaše:) a polévky ze sáčku(ozkoušené máme Poctivé od Vitany). Takovým a podobným jídlem napakujeme batoh a hurá do hor. Musíme být nenároční v jídle, abychom vysoko a daleko došli. Jirka mě utěšoval: "Hlad ani nebudeme cítit, trochu se nám sice scvrknou žaludky a budou nám plandat bederní pásy...:)"Ne, nebojím se, jídla uneseme dostatek a na hory se přece nechodí jíst. Už se těším, do hor! Až budeme mít nakoupeno, dám sem seznam jídla, které bereme s sebou.

HRA NA HLAD (Miloslav Nevrlý)

Slyšíš to volání, mlsný bratříčku? Je to každoroční volání hladu. Z hor se opět plíží hladové letní vlčí týdny, čas, kdy budeš vděčně jíst to, co bys v dobách hojnosti nevzal do úst. Nestěžuj si, nevyj na letní měsíc, sám vkládáš hlavu do vlčí oprátky. Těšíš se, jak v ní obstojíš, a zároveň se bojíš. Své mlsnosti se bojíš, ale jsi i rád, že se nepatrně připodobníš většině lidstva, splyneš s hladovějícími milióny, koutkem očka zahlédneš, co to znamená nežít v nadbytku. Jídlo na cestě je otázka života, bytí. Nemáš-li ho, nemůžeš dál. Pýcha cestovatele: nést jídlo na deset dní s sebou lehce na zádech. Dlouhá a smysluplná, ale také nesnadná hra. S normálními jídly v ní neobstojíš, jsou těžká, neskladná, kazí se a roztékají. V našich zemských šířkách nerozhodují při letních cestách mrazy, lijáky, dravá zvěř, mořské bouře, domorodci ani nemoci, ale jídlo. Na skutečném putovním táboře, třeba do rumunských Karpat, kde je k lidem daleko a obchody na dny vzdálené, je jídlo z hmotných věcí nejdůležitější. Vznáší se jako přízrak nad táborovými ohni i nad slunečními pochody, stále se o něm mluví, všem tanou před očima doby příští hojnosti, den, kdy se opět přejedí. Těžko jim to vyvracet, jídlo je dar jako život. Doma je snadné a krásné tři dny hladovět, zkusil jsem to. Sedím u jasného okna, od konce druhého dne již nepociťuji hlad, jen sladce slábnu, zjasňuji se, duše přestává být bachratá a chtivá, půst osvobozuje, uvolňuje jiné, lepší síly. Mohu se pak mylně domnívat, že hmota, jídlo, smysly již nade mnou nemají vládu, že jsem jejich pán. Ale nikdo není zbaven tíhy smyslů, nevymaní se lehce z jejich objetí a když, pak upadne z jednoho do druhého. Co mně schází na mlsnosti, přebývá na smyslnosti. Ale hladovět tři dny na cestách je cosi jiného, záhubného. Potácím se pod batohem, tupě a bez radosti, v uších hučí, srdce buší, nohy se podlamují, proklínám chvíli, kdy jsem se vydal na cestu. Ale většinou to není tak zlé, vždycky zbývá cosi, co je možno sníst. Na dně ruksaku se na konci cesty ukrývá směs vlhkého cukru a žluklé slaniny, prach z ovesných vloček, slizký sýr a polévková kostka, kakao. Ojedinělá chuť. Uhnětu stěží poživatelnou kouli a život je zachráněn, mohu být v horách o den déle. Okouzlovalo mne vždycky na starých cestopisech z krajů útrap a z dob hladů, na líčeních Eskymáků, Ňambikvárů a Tunguzů, co všechno se dá jíst a sníst. Všechno, téměř všechno. Jako chlapec jsem se proto také učil jíst všechno, nevybírat si, neošklivit si. Věřil jsem, že mě česká příroda uživí. Jedl jsem žížaly a rozeznával chrousty z dubů a javorů. Z javorů byli sladší. Dělal jsem i horší věci, ale nechal jsem toho, spolužačky se mě začaly štítit. Živ se v Evropě hmyzí říší – staneš se podivínem. Z těch časů mně zůstal zvyk ke všemu čichnout, všechno ochutnat a poznání, že cestovatele evropská příroda neuživí. Malý, příliš zabydlený světadíl! Zvěř, ovoce, vejce, brambory, ryby, kukuřice, veverky, všechno komusi patří, hub se nenajím a rousnice na racčích vejcích a polévku z vodních vší si většina lidí oškliví. Začal jsem jíst běžnější jídla. Na putováních jsem hrál vždy jinou jídelní hru, někdy z radosti, jindy z nutnosti. Pradávný týden v jižních Čechách – sedm dní o rohlících a šarlatové válečné marmeládě. Tehdy to byla nutnost. Jiný týden mnohem později – bílý jihoslovenský chléb, slanina, několik kapek slivovice. Tehdy velká radost, kapky smyly prach z duše. Jindy na Polaně sedm dní o salámu, který den po dni černal. Když byl nejčernější, onemocněl jsem. Salámovou nemoc zahnala až hořká kořalka v Rimavské Sobotě. Cikánky po ní měly šaty pestřejší, zoubky stříbrnější. Ale pozor na alkohol, bratříčku, stačí ho málo, světci ho vůbec nepotřebují. Znáš přece severské přísloví, že svatému Olafovi bylo bez kořalky tak krásně, jako je hříšnému námořníkovi s kořalkou? To nejsou ale poutnická jídla na dlouhé cesty. Poutníkovo jídlo musí být nejlehčí, proto nejsušší. Mouka, rýže, nudle. Tak přišly doby kaší, kukuřičných, krupičných, ječných. Léta placek ze sójové mouky. Ovesné roky. Rýžové měsíce. Nudlové týdny. Pohankové dny. K tomu sůl nebo cukr. Sušené meruňky, podobné průsvitným ouškům čínských princezen, se daly přikusovat ke všemu. Jídla stačí vlastně málo, je zbytečné nosit víc, než je nutné. Večeři sníš za deset minut, na zádech ji neseš deset hodin. Neber s sebou chutná jídla. Nedobrá, stále stejná strava ti usnadní střídmost. Budeš jíst jenom z nutnosti, z hladu. Tak je to správné, nevydal ses na cestu kvůli jídlu. Strádání zapomeneš, budeš na ně později dokonce pyšný, hlad zmizí, radost z cesty, kterou bys, můj mlsný bratříčku, s nákladem dobrého a těžkého jídla nevykonal, ti zůstane. Krajinu si zapamatuješ, jídlo, dobré i špatné, zapomeneš. Nakonec ani o radost z něj nepřijdeš. Anděl hladu tě zastíní a pocítíš mocné nadblaho z vody a chleba. Vděčnost, na kterou v dobách sytosti zapomínáš. Když chleba chutná jako dort a voda jako víno – to jsou pravé chvíle! Tehdy budeš mít mnoho ze života! Budeš i nádherně zdravý, nezatloustlý, nepřekrmený. Odolný jako vlk. Poznáš také mnoho věcí. Česnek se dá přikusovat ke všemu. Sýr, konečný výsledek hnití mléka, se nikdy nepřejí. Slanina – jediný tuk, který se nevyleje. Po čajích z některých rostlin budeš muset v noci častěji ze stanu. Tvrdý chléb je možno rozbít kamenem a rozvařit. U pastýřů budeš jíst, co ti dají. Konzervy jsou nesmysl. Těžké, neskladné, plné vody, drahé, nezdravé, znečišťují les. Holubinky, jediný rod hub, jejichž jedlost lze poznat chutí: jsou-li za syrova sladké, nejsou jedovaté. Čím jednodušší jídlo, tím lahodnější. Poznáš sta věcí! Když doma chystám jídlo na letní cestu, když důležitě počítám cukry, vážím hrozinky a odměřuji mléčný prach, vzpomenu na rumunského pastýře z pohon Godeanu. Stařečka. Za východu slunce vyháněl ovce na horu Gugu. Jídlo na celý den si nesl v ruce, hroudu kukuřičné kaše mamaligy. Nechutnou, studenou kouli, kterou by většina z nás nepozřela. I tak lze žít. Zastydím se, zatoužím projít Jižní Karpaty jen s hrstí mouky a trochu jídla z ruksaku uberu. I kdybych ubral ještě víc, stejně neumřu – nehyne se hlady tak rychle! Když jsem jednou seděl u Georgijských jezer v Pirinu, nemel již co jíst a k lidem bylo daleko, vzpomínal jsem před usnutím na mnohem větší chudáky. Také na Huca a Gabeta, francouzské misionáře, kteří na tom byli před stotřiceti lety o hodně hůř: "Dva roky jsme nepozřeli nic jiného než na dobytčím trusu pečené polosyrové placky z černé ječné mouky, které jsme zapíjeli slaným čajem se žluklým máslem, a i za to jsme museli být vděčni. Bůh nám ale poskytoval sílu a radost ducha, a tak jsme s jeho pomocí ve zdraví prošli oněmi strašnými a pustými kraji Mongolska, Mandžurie, severní Číny a Tibetu." Vzpomněl jsem na francouzské bratry, perutě složil, pokojně usnul.

(Nevrlý, M. Karpatské hry. Liberec: Vestri, 2007. ISBN 80-903029-5-5)

Hermann Buhl, samotář stoupající ke hvězdám

Horolezec, v Alpách zdolával ty nejtěžší stěny své doby, v horách Vysoké Asie posouval lidské hranice.
Hermann Buhl(1924-1957) Hermann po návratu z vrcholu Broad peaku

V deseti letech vzal otec slabého, snivého chlapce na výlet na Glungezer, horu 2600m vysokou. Zde mladý Hermann navždy propadl horám. Vstoupil do horolezeckého oddílu a každou neděli mizel do hor. Brzy nesmírně tvrdý a houževnatý lezec zdolával i ty nejtěžší stěny, Matterhorn od severu, Marmoladu od jihu, žádná cesta mu není strmá. Přijímá výzvy, v severní stěně Eigru zápasí o holý život v bouři...
Až jednou přijde pozvání k výstupu na Nangá Parbat, krutou horu, zvedající se sedm tisíc metrů nad údolí Indu. Horu, z níž se řítí laviny a otřásá se v zemětřesných zimnicích. Horu dosud nepokořenou, strmí se k nebi jako špalek ledu až do výše 8 125 metrů nad mořskou hladinu.
Německá expedice se snaží vystoupit na vrchol, má na něj i jisté morální právo, vždyť zde ve třicátých letech umírali členové Mummeryho výpravy. Potýkají se však s mnohými problémy, místní Hunzové nedokáží nahradit Šerpy, brzy navíc přijde monzum. Vypadá to, že se setkají s neúspěchem. Náhle se zlepší počasí, na vrchol Nangá Parbatu se vydávají dva mladí lezci Hermann a Otto Kempter. Zmáhá je výška a řídký vzduch, Kempter se vrací a Hermann postupuje dál sám. Už je jen on a hora. Překonává ohromné převýšení, celý den se vleče vzhůru.
Píše:"Tělo už dávno nemůže. Jdu vpřed, jako bych sám sebe zhypnotizoval."Nakonec na vrchol doslova doleze. "..první od vzniku Země...Jsem na konci svých sil. Byl jsem na cestě sedmnáct hodin. Každý krok byl zápas. Nepopsatelné vypětí vůle."
Při sestupu však nastává drama, stmívá se a Hermann přijde o mačku. Stoupací železa se zřítí do hlubin. Navíc už je tma. Buhl tak stráví noc na římse, ve stoje. V osmi tisících metrech!
Hned když nastává nové ráno, vydá se na cestu. Žíznivý a hladový sestupuje nejistým krokem. Třicet metrů v protisvahu ze sedla mu trvalo hodinu. Je na dně.
Nakonec však sestoupí až ke stanům, kde jej netrpělivě očekávají přátelé...
"Mnoho je divů na zemi, leč nad všechny divy světa je síla člověka."

...o několik let později se s Buhlem utrhla převěj, když stoupal na nepřístupnou Čhogolisu. Na moréně ledovce stojí prostý pomník: "Hermann se zřítil, 27.6.1957 - Čhogolisa"



Osudná Čhogolisa

Hermann Buhl před expedicí na Nangá

A vrchol, kolik úsilí a životů stál...


Krátce po návratu z hory, námaha vepsaná ve tváři. Nevypadá na 29 let(porovnejte s fotkou před expedicí, rozdíl jen pár týdnů)

Veliký Nangá Parbat, 8125m n.m.

čerpal jsem z Černík,A. Trůny bohů. Praha: Albatros 1972.

Do hlubin

Zlaté Hory, zvláště pak Příčná hora, jsou doslova provrtány prastarými důlními díly. Jen se jděte projít do lesa a zkuste si všímat kopečků a haldiček mezi stromy. To byly rýžoviště. Výše na hoře jsou už takzvané "tvrdé doly". Chodby ražené ve skále. Labyrint úzkých puklin, kolmé šachty. Podle některých autorů zde těžili již Keltové. Nejstarší doly jsou v okolí Maria Hilf a na Starohoří - Starý Hackelberg. Ten je taky největším středověkým dolem v širém okolí. Staří horníci zde v potu tváře dobývali zlato a vytvořili neskutečné dílo, provrtali horu skrz naskrz jako ementál. Vzniklo úžasné bludiště, které bylo na mnoha místech provrtáno ještě novodobou těžbou (je zázrak, že při tom nedošlo k důlním neštěstím). Moderní důlní díla na Zlatohorsku mají úctyhodnou délku 120 kilometrů a sahají téměř na výškovou úroveň hladiny moře(nejhlubší části jsou samozřejmě dnes zatopené).
Já jednu dobu prolezl snad všechny díry, do kterých se dalo dostat. Podle orienťácké mapy jsem hledal vstupy do štol, s kamarády jsem i kopal závaly, slaňoval komíny a brodil se vodou. Stálo to za to. Touha po objevech, dostat se na místa, kde mnoho let nikdo nebyl. Když jsem začínal fárat, dělal jsem kvůli rodičům tajně. Před štolou jsem otočil mikinu naruby, nasadil čelovku a šlo se.
Po dobrodružství v podzemí se mi opět zastesklo a tak jsme šli fárat. Do jednoho starého, rozsáhlého dolu.
Cesta k ústí byla úmorná, když jezdím sám, jedu podstatně rychleji. Ale nevadí, nakonec jsme přece jen dojeli. Skryli kola do hustého mlází a došli k ústí štoly. V bahenním království, mezi komíny a úzkými průlezy jsme strávili asi tři hodiny...

Starodávná, vodou nacucaná výdřeva

V hloubení

Vzhůru po žebřících

V temných chodbách

Dál není třeba nic říkat, snad jen "Zdař Bůh". A Jirkovi s Kolincem děkuji za příjemnou společnost.

informace - Hledání lesních hradů

informace o skautské výpravě...

výprava Hledání lesních hradů (Zlaté Hory, Edelštejn, Koberštejn, Quinburg, Rabenštejn, Pustý hrad, Vrbno p.Pradědem)

V hloubi jesenických lesů se skrývají tajemné hrady. Jen málokdo je zná. A my se vydáme do hloubi Medvědské hornatiny(kopce mezi Revízem a Vrbnem) a skryté hrady nalezneme.

KDY: tento víkend 27. – 29.7., od pátku do soboty

SRAZ: 27.7., v pátek v 16 hodin u klubovny. Půjdeme pěšky ze Zlatých Hor.

Návrat: v neděli, podle toho jak budeme stíhat. Nejdříve dopoledne, nejpozději v 17.30.

VYBAVENÍ: na vícedenní výpravu, takže spacák, karimatku, pláštěnku.

Budeme spát pod širákem, když bude škaredě, tak se někam schováme – takže stan neberte. Snažte se sbalit tak, ať všechno v pohodě unesete. Vše sbalíme do batohu na záda.

Dále os.desítku, dostatek jídla(kdo chce vařit na ohni, tak ať nezapomene ešus a lžíci).

Dobré boty. A další věci, které uznáte za vhodné.

Těším se na Vás. Vašek(tel. 731 805 024)

Kudy běhám II.

Výběh na Příčnou horu, direttissima, nejpřímější trasa.

ptačí pohled

Téměř 550 metrů převýšení na čtyřech kilometrech. Nejrychleji jsme to tudy s Jirkou zvládli za 31 minut. Tolik v řeči čísel.
Vyběhnu z domu, když běžím tudy na Příčnou, tak mám většinou bojovou náladu, touhu se překonat. Přede mnou se strmí hora. Jako zeď, jako hradba. Neběhám tudy často, musím chtít.
První kilometr uplyne snadno, tělo se zahřívá, zhluboka dýchám, lehce běžím. Lesem, podél potoka, přes něj a už jsem na sjezdovce. Zakláním hlavu, podél lesa se táhne lanovka, běh do vrchu jako v Alpách. Vzhůru. Krok se zkrátí. Lehce cupitám, táhnu tělo k nebi. Pot teče. Zlá věc je běžet sjezdovkou v poledne, není tu stín, který by mě chránil. Jednou tu na mě křičeli dělníci, jestli to mám za trest. Zasupěl jsem, že dobrovolně, že běžím sám od sebe. Nevěřícně se koukali. Možná říkali něco o bláznech. Shora jsem na ně křičel, na malé postavičky v hloubce. "Jsem hore!" A radost byla veliká.
Ale když se to tak vezme, není sjezdovka tak hrozná. Pár minut námahy a je to. Navíc je to docela zkratka. A kdo má takový stadion k běh do vrchu, za kdoví kolik milionů. Vždyť zatím sjezdovku využívám jen já.
Následuje kratrší rovinatý úsek, a znovu se deru k nebi. Tentokrát lesem. Stín je příjemný, kamenitá cesta nevadí. A pak už terénem. Propadám se do borůvčí, boty podkluzují na jehličí. Borůvky lákají a volají zastav. Pot pálí v očích. U dolu 0.horizont je pramen, tady můžu pít. Jen pár loků, ať voda netíží v žaludku. A dál. Nahoru.
Už jsme na hřebeni, nohy se moc nechtějí zvedat. Jirka volá: "Forreste, utíkej!"
Svaly se stáhnou, posledních pár jeleních skoků. A jsme "hore", hurá.
Když je krásně, proč bychom si nevylezli dalších 30 výškových metrů na vysílač a užili si pohled hodný ptáků...jako jsme my. Sjezdovka, tehdy ještě ve výstavbě

Výhledy dodaleka, a z výšky

Miloslav Nevrlý, ptáček s horkou duší

...skautskou přezdívkou Náčelník, prošel většinu krajin Československa i horstev rumunských, východních Karpat. A nejen, že je prošel, nezapomněl se dívat. "Viděl jsem kraje, jejichž mír, čistotu, samotu a krásu si budu pamatovat celý život."A o tom všel napsal snad nejkrásnější knihu, kterou jsem kdy otevřel. Karpatské hry. Už první strana začínala věnováním:

Kuskoonokvovi, ptáčkovi s horkou duší


Karpatské hry jsem dostal na prvním táboře na Slezské Hartě. Ani nevím, kolikrát jsem je četl, listoval nimi, pročítal. Zůstaly však hluboko ve mně, v mém srdci.
Ale i jiné knihy Náčelník napsal. Knihu o Jizerských horách - o kraji lesů a rašeliny na severu Čech, Nejkrásnější sbírku, nádherný popis každého národního parku a chráněné krajinné oblasti Československa - textíky kdysi vycházeli v časopise Skaut-Junák. Chvály Zadní země - milostné vyznání kraji Jetřichovických stěn, rozeklaných skal a roklí mezi řekou a hranicí, Zadní zemi.
A Větrné toulání (z výborné roverské edice Letokruhy) - soubor textů, povídek, které vycházely porůznu v časopisech a almanaších.
Karpatské hry, bible větrných tuláků, lyrický popis karpaských horstev nedalekého a přece tajemného Rumunska. Také je to popis poutnických her. Prožitků, které může poznat každý poutník - stačí jít tam, kde vítr ještě sklání zástrupy trav pod tvýma nohama a letí po horách. A mít srdce otevřené. Vždyť "tělo je kůň a duše jezdec a nad nimi ve větru vlaje korouhev lehkomyslnosti."
A z této knihy tady občas připíši poutnickou hru, která se mne zrovna dotýká. I přesto, že od napsání Karpatských her přešlo již mnoho sluncí, hry nezestárly. Ostatně posuďte sami...
"Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká, nebeská vteřina svobody!" Rumunské Karpaty

Některé Náčelníkovy knihy

Na hřebenech Jeseníků

Nádherná výprava po jižní části hlavního hřebene Hrubého Jeseníku.
Vyjeli jsme v sobotu v šest ráno autobusem do Rýmařova, když jsem vstal, viděl jsem černou oblohu a za kopcem slyšel hřmění. Rychle jsem do batohu přidal pončo a Aničce pláštěnku. Na autobusák přicházím zaráz s Georgem. Nasedáme a vyjíždíme vstříc dešťové obloze. Den je nejistý.
V Heřmanovicích přisedá Aňa a Petr a jsme kompletní. Už hřmí.
Vrbno pod Pradědem, průtrž mračen.
Rýmařov, starozákonní potopa, stojíme pod stříškou autobusového nádraží a prší na nás z boku. Petr nemá nic proti dešti(ne že by mu nevadil, ale že se nemá pod co schovat). Přijíždí autobus na Skřítek, pojedeme? Na poslední chvíli nasedáme do vozu a ženeme se s deštěm do hor.
Jsme odměněni, na Skřítku přestává pršet a jen chvíli jdeme v mírném deštíku. Poté dokonce vycházi slunce, ano!
Táhneme po hřebenech a do daleka se otevírají výhledy. Nízký Jeseník, Velký Roudný, Slezská Harta, v dáli Beskydy. Králický Sněžník, Černá stráň, Keprník. Strmé svahy a sutě žlebů , které padají do údolí Desné. Na Jelení studánce pojídáme chleby a na chvíli zatahuje oponu mlha. Vítr ji však rychle rozfouká. Pomalu se blíží Jirkova oblíbená hora, Vysoká hole. Obrovská pláň, zarovnaná, v třetihorách vyzdvižená alpínsko-himalájským vrásněním, parovina. Dnes na ní rostou horské trávy a prohání se vítr. Horské louky se vznáší nad světem.
Odbočujeme se značené stezky a jdeme travou nad okraj Velké kotliny. Dolů padá lavinový svah a nejbohatší botanická lokalita Jeseníků. Ležíme v trávě a pod námi plují mraky, honí se vítr a teče Moravice, hlubokým lesním údolím. Nedaleko, v samotné Velké Kotlině ještě leží zbytky sněhu.
Na Ovčárně otestuji záchod a už jdeme nádherným údolím Bílé Opavy. Praděd jsme vynechali z důvodu zvýšené koncentrace asfaltu, restaurací a tlusťochů. Bílá Opava v odpoledních hodinách taky není zrovna liduprázdná, lepší je sem jít brzy ráno. To hučí jen vodopády v tichu lesa. U menší tůňky se s Jirkou koupeme a čekáme na Petra a Aňu, kteří fotí každý druhý vodopád. Pak už jsme v Karlově Studánce, zbývá nalokat se smrduté vody a odjet zase do Hor. Tentokrát Zlatých. Domů.


Je třeba vědět kam koukáme. Pláně nad Velkou Kotlinou

Hraniční kámen na Vysoké holi

Vysoká hole, do nekonečna

Velký vodopád na Bílé Opavě

Peťan visí:)

Chladná a zdravá koupel

"Fuss báding"ve vodopádu

Kudy běhám

Černé jezero a Příčná hora


... za chvíli tomu bude rok, co jsem začal běhat. Mám tu po lese různé trasy, některé více oblíbené, jiné běhané jen příležitostně. Některé jsou náročné, až pro pot, který mě pálí v očích, nevidím, kudy běžím. Jiné běží samy a já jen zvedám nohy...

Často ale trasy různě kombinuji a běhám prostě, kam mě srdce(či dozrávající borůvky:) táhne.

Dnes budu psát o mém oblíbeném okruhu "Na Zlodějské louky", tady jsem začínal a pořád tady velmi rád běhám...

Cesty na Zlodějské louky znám odmala, jezdí se tady na běžky, s klukama při výstupu na Příčnou horu jsme tudy v potu tváře stoupali k oblakům. Se skauty jsem tu byl také hodněkrát, a možná i poprvé. Vlastně mám lesy v okolí Zlatých Hor prochozené velmi dobře. Navíc vím, že na Zlodějky běhával Jirka (Geouš:).

No, ale když jsem tady poprvé běžel, tak jsem letěl za nohama. Přijel jsem z nádherného skautského tábora. Na Slezské Hartě - voda, vlny a slunce. Ale doma jsem si připadal jako v kleci, nikde volné nebe. Měl jsem v sobě nějaký vztek. Nezbývalo než běžet. Rychle, rychleji, už je zde les. Dál, pořád dál, přes měkké mechaté louky, po kamenité cestě - nohy se uzlují do rytmu dunících kamenů. Do kopce, výš, výš a vítr. Rychleji. Na časně podzimních loukách se honil jen vítr, pot mi stékal. Dýchat.

Tenkrát jsem běžel dál do lesa, dál. Bylo po deštích, žíznivě jsem pil z potoků, stružek běžících přes lesní cestu. Píchalo mě v boku, ještě jsem nic o bězích nevěděl, domů jsem přiběhl už šťasten, ale doběhl jsem jen tak tak, moc nechybělo k vyčerpané chůzi.

Ten podzim se mou nejmilovanější trasou stal výběh na Zlodějské louky a následný seběh okolo Černého jezera(tam, když jsem viděl hladinu utopenou v lesích, tak jsem věděl, že si musím přečíst Thoreaův Walden). Kolem potoka, kde nebe šlo vidět daleké a dlouhé, volný obzor, po lesních cestách až domů. Večer se chystal ke spánku, tak i já. Tady běhávám rád.

Okolo Černého jezera má výběh na Zlodějky asi jen šest kilometrů, zdolané převýšení je něco kolem 150 až 200 metrů. Běží se do kopce i s kopce, po louce, šotolinové cestě i lesem. Je to rychlovka a dá se sem jít kdykoli. I teď když častěji chodím delší trasy, často běžím okolo Zlodějských luk. Které jsou věrné heslu Robina Hooda, protože mne obdarovaly.

Podzimní pavoučci, tuláci, v trávě Zlodějských luk. A rosa.
Cíp Zlodějských luk pod vrcholem Plešivce.
Černé jezero, lesní zrcadlení snad v půli babího léta.

Běžecký výlet

Dlouhý běh (obecná vytrvalost) je základní součástí maratonského tréninku - pomůže Vám při odbourávání tuků a zvýší Vaše sebevědomí. I když se maratonec zrovna nepřipravuje na konkrétní závod, tak by měl jednou týdně dlouhý běh absolvovat. V žádném případě neběhejte dlouhé běhy v nějak vysokém tempu a šetřete se na kratší a rychlejší tréninky. Asi nejdůležitější pro tento typ tréninku je postupné zvyšovaní vzdálenosti a s tím spojená příprava organismu na dlouhodobou zátěž.

…tolik říká příručka, no a my s Georgem jsme si vyběhli na výlet. „Půjdeme na Kobrštejn?“ navrhuji a běžíme. Ani moc nemám odhad jak to může být daleko. Uvidíme…

Po cestě lesem se běží příjemně, horší je to na ostrém slunci, ach jo. Peče to pěkně. Když je možnost občerstvujeme se z pramenů, které potkáme. Já se snažím narvat si i maliny, ale jsou nějaké vyschlé. Máme za sebou asi sedm kilometrů a sbíháme do Horního Údolí. Cesta se začíná vinout po sjezdovce vzhůru, a to slunko.

Snažím se napít z malého pramínku zarostlého trávou.

Za chvíli už jsme u kofolové řeky, pijeme z černé Opavy a zvolna klušeme do hrozivě strmícího se svahu. Na Kobrštejn, vzhůru!

Ne že bych byl nějak zadýchaný, to spíš nohy se nechtějí zvedat. Geouš začíná zvyšovat náskok, naštěstí ten kopec rychle uteče, no uteče - chvílemi se běžet opravdu nechce.

Ale už jsme nahoře, výhled ze skal na daleké lesy. Klimbání nohama nad propastí…

Máme za sebou asi deset kilometrů a šest stovek metrů převýšení. A dolů, seběh radši opatrně, kličkování mezi kameny.

Běžíme dost volným tempem k Lurdské jeskyni, vytahuji si mouchu z nosu. Po pár kilometrech jsme zase nad Horním Údolím. Teď teprve začíná boj. Běžíme vesnicí a běh s kopce po asfaltu opravdu za moc nestojí. Potkáváme studánku. Poslední pití do vyschlého krku. Konečně opustíme asfalt a běžíme okolo Olešnice ke Zlatorudným mlýnům. Konverzace odumřela, je opravdu vedro. Vidím před sebou jen Jirkova záda a snažím se zvedat nohy. Už jen kousek. Dobíháme do Zlatých a doma následuje studená sprcha a jíst a pít po zbytek večera. Ještěže už nikam nemusím.

Příčná hora a louky nad Horním Údolím z Kobrštejnu jako na dlani.

A na Rejvíz je z Kobrštejnu taky dobře vidět. Jen roztáhnout křídla...

Thor Heyerdahl, poutník mořskou plání

...občas sem přibude článek, zabývající se nějakou osobností, která mi má co říct. Většinou to bude nějaký cestovatel, spisovatel či úplně někdo jiný. No, uvidíme.

tak tedy: Thor Heyerdahl(1914-2002)

Mě osobně učaroval tento norský experimentální archeolog, dobrodruh a cestovatel svou knížkou Fatu Hiva, kde líčí svůj asi roční pobyt v Tichomoří. Se svou ženou žili v pralese na břehu ostrova, zcela bez moderní civilizace. Zde se také Thor poprvé setkal s mytologií Polynésanů o příchodu jejich předků z veliké země na východě. Z Jižní Ameriky. To ovšem nebozí Polynésané nevěděli, že jejich pověsti jsou zcela v rozporu s oficiálními etnografickými teoriemi. Podle soudobých vědců neměli jihoameričtí Indiáni lodě schopné plavby na širém moři…

„Měli přece balzové vory,“argumentoval Thor Heyerdahl při diskuzi s význačným antropologem v New Yorském muzeu. Ten mu jedovatě odvětil: „Tak si postavte balzový vor a přeplujte na něm největší oceán světa..“

Co mu řekl, Thor udělal.

Thor a jeho pět přátel postavili vor, z měkkého balzového dřeva, klády svázali konopnými provazy a odrazily se od pobřeží Peru. Plavidlo bylo zhotoveno přesně podle starých inckých předloh.

Námořníci za nimi volali, že balzové dřevo nasákne a do čtrnácti dnů se potopí, že konopná lana se prodřou a do Polynésie doplují na kládě, že je rozmetá první bouře. Odpluli a před nimi byl jen oceán. Největší oceán světa. A nejbouřlivější oceán světa, jen omylem zvaný Tichý. Tisíce kilometrů vody, Heyerdahl se oddal mořským proudům a věřil, že dopluje do Polynésie. V té chvíli mu ani nic jiného nezbývalo, čekalo jej a jeho přátele sedm tisíc kilometrů volné hladiny bez pravidelných vodních linek.

Plavba Kon-Tiki trvala sto jedna dní a po 6880km vor přistál na korálovém útesu ostrova Raroira v souostroví Tuamotu.

Od té doby se Thor zcela oddal myšlence migrací primitivních národů po moři. Plavil se na rákosovém voru z Afriky do Ameriky, vedl archeologickou expedici na Velikonoční ostrov a na rákosovém člunu se plavil i v Perském zálivu a Indickém oceánu. Právě jeho poslední plavba v okolí Perského zálivu a Rudého moře dostala veliký symbolický rozměr, když Thor nechal shořet svůj rákosový člun u pobřeží Džibuti jako protest proti válečným konfliktům na Blízkém východě. Tak tato plavba zůstala nedokončena...




Tak tohle je vor Kon-Tiki, v celé své nádheře a prostotě.


Osazenstvo voru Kon-Tiki, neznámo před nimi, hloubka pod nimi, cesta oceánem.


Lov žraloka holýma rukama(pro otrlé): Nad vodou musíš držet rybu, žralok se vynoří a chňapne po ní(pozor na ruce, budou potřebné pro následující úkony!). Ve chvíli kdy mizí pod hladinu, ocas se na chvíli ocitne nad vodou. Ten teď musíš chytit, a tahat z vody. Žralokův vakovitý žaludek v té chvíli putuje dopředu a žraloka zcela otupí. Až je tak půlka žraloka z vody, vymrští se za svým ocasem a vlastně vyskočí z vody. Na to pozor! No a už je na voru...Tak to alespoň dělali na Kon-Tiki.


Rákosový vor ve vlnách Atlantiku.


Hořící Tigris.

Droga zvaná výška

..aneb se skauty na skalách:)

Asi v polovině června jsme s kluky podnikli netradiční schůzku a vyrazili si zalozit na skály. Trošku jsme se plácali ve stěně "Cigánských skal" a zkoušeli udělat nějaké fotky. Protože v lese byla docela tma, tak fotky za moc nestojí. Ale aspoň jsme si zalozili

Vařuch, se svými padesáti kilogramy, prostě válí.
Zedeho netopýří fotka.
Taky jsem si trošku zavisel v převisu.
A fotografie z vrcholu. Zede se rozlézá v lehké stěnce.


No a na závěr veselý pozdrav.