Marcel Safír

"Ještě jsme blíž svobodě než totalitě, nejistotě než jistotě, nevědomosti než vševědoucnosti. Dosud prší a stále umíráme."

Poprvé jsem o tomto přírodovědci a fotografovi četl povídku, a ani jsem nevěděl byla-li to postava skutečná. Ta povídka se jmenovala Cestovní zpráva čarodějova učně a dnešní text bude propleten citacemi z ní. Napsal ji Miloslav Nevrlý, Náčelník, autor mých milovaných Karpatských her.

Marcel Safír (1912 Tarcal, Maďarsko-1978, pohřben v Kfar Saba, Izrael)

"Ve spánku jsem uslyšel naléhavé troubení a než jsem stačil otevřít oči, narazil jsem do skla. Stáli jsme. Rozpačitě pohlédl na prázdnou silnici: troubil na vrabce, ale neslyšeli ho. Zařadil nižší rychlost a otlučený vůz se rozjel. Venku přecházelo jaro v léto a nejkrásnější čas začal."

Náčelník píše o společné cestě s Marcelem Safírem po krajinách slovenských. Až před časem jsem v knihovně našel knihu Hmyz je docela jiný, podepsán Marcel Safír. Něco mi říkalo, že bych ji měl odněkud znát. Otevřel jsem knihu, starý papír lupe, a zahleděl se do fotografií i drobného textu. Fotky brouků, mravenců a všemožného hmyzu. Abych se přiznal, nic pro mě. A najednou mi padl do očí nadpis. Místo doslovu - Cestovní zpráva... stará známá povídka. Knihu jsem si půjčil.

Marcel Safír, lesník z Jizerských hor a vášnivý fotograf a znalec hmyzu zde píše o jeho lásce, drobném a tajemném hmyzím nárůdku. Oblasti přírody tak málo zmapované. Co vlastně víme o těch šesti- či osminohých potvůrkách.

"Večer jsme do spacích pytlů uléhali brzy: za tmy bychom zbytečně zabíjeli hmyz...Věřil v duši těch přerozmanitých božích dětí a bylo lépe spát, než zabíjet ty, které bychom neuměli oživit ani stvořit."

Když jsem četl knihu Hmyz je docela jiný, občas mi i běhal mráz po zádech. Tolik toho nevíme a příroda je tak obrovská. Prohlížel jsem si fotky válčících mravenců a kuklících se housenek a četl o hmyzí duši, či chcete-li inteligenci. Vše bylo podloženo vlastními precizními pozorováními a mě došlo, jak málo se dívám kolem sebe. Navíc, ke mě promlouval ne úplně neznámý člověk, ale hrdina povídky, kterou jsem měl hluboko v sobě.

"Mnohé z tvorů, jejichž život se zvířecí trpělivostí fotografoval, uměl i pojmenovat. Jejich latinská jména vyslovoval pomalu a obřadně, někdy s maličko chybnou výslovností. Se zbytkem školní vycepovanosti jsem se ho snažil přimět, aby se je naučil znát všechny. Dokonce, sám dobře nevím proč, jsem se jednou vyjádřil, že bez uvedení druhu ztrácí takový snímek mnoho na ceně. Podíval se na mě mírně: "Musel bych jich při tom mnoho zabít. Viděl jsem již tolik smrti, že ji pro svoje uspokojení nebudu podporovat. Bylo by to pěkné, znát všechno. Člověk by měl pocit, že mu také všechno náleží. Všiml jste si přece, chlapečku, že stačí dát něčemu jen pouhé jméno, abyste měl dojem, že tajemství a zázrak mizí?"

Život Marcela Safíra však nebylo jen nádherné putování zemí slovenskou a fotografování a neskutečně trpělivé a pozorné pozorování přírody. Jeho "humanismus"(úcta k životu, a nejen lidskému) měl hluboký přesah. Safír byl židovské národnosti a za druhé světové války bojoval na frontě. Věděl o lidech o tolik víc než já, takže k tomuto nemůžu nic přidat. Snad jen...
"Občas vyprávěl o válce podivné věci. S takovým odporem, že až umlkal uprostřed vět. Na jeden okamžik nezapomenu: stáli jsme v Karpatech, sami v dešti před dukelským pomníkem padlých vojáků. Poslal mě tehdy pro něco k vozu. Neovládl jsem se a po několika krocích jsem se otočil. Jako ve staré pohádce o Maryšce, která nahlédla do zakázané šesté komnaty, jsem viděl stát šedesátiletého vojáka v pozoru, před kamennou rakví, jeho rty se pohybovaly a z očí tekly slzy. Nad vlastním životem, mrtvými lidmi, marností a slávou všeho."
----------------------------------------------------------------------------------
Čerpal jsem z: Nevrlý, M. Větrné toulání. (tady mám problém z citací, vyšlo jako knihovnička časopisu Roverský kmen, edice Letokruhy - citáty kurzívou v uvozovkách)
Safír. M. Hmyz je docela jiný. Albatros: Praha, 1986.

Tak po delší době článek o osobnostech. Třeba v knihovně narazíte na Marcela Safíra, a i kdyby vám hmyz nic neříkal, v jeho knihách je ukryto ohromné a podrobné objevování přírody. A pokud byste se dostali k Cestovní zprávě čarodějova učně, neváhejte. Tady je použit jen nepatrný zlomek, střípky.

Supí chata

Tak jsme byli se skauty na úžasné Supí chatě, v mokrém sněhu jsme si vyšlápli na Orlík a Medvědí vrch. Brodili se sbněhem i vodou, plánovali se Zedem výpravu v létě a tak. Mimojiné jsme zjistili, co ukrývá záhadná skruž v lesích na Supí hoře. Kdo to chce vědět, ať tam vyleze. Byla to povedená akce. Jen pár fotek:Noční zmrzlá bříza. Váha ledu ji tiskne k zemi. Světlo čelovky bloudí mezi leskem ledu a březového listí.

V horách jsem ve svém prostředí. Můj domov, můj svět.

Houpačka na Orlíku, sníh studí pod zadkem a my létáme nahoru a dolů.

Krátká chvíle čekání. Je libo ležet v mokrém sněhu?

Cesta terénem na Orlík. Šlapu stopu. Místy jsme se bořili opravdu hluboko.

A vrcholové foto z Medvědího vrchu, krále hor, osamocen ční nad zasněženým horstvem. Cesta byla mokrá a studená, ale stálo to za to. Pro některé první zimní výstup na tuto dalekou horu.

Sníh a Forrest Gump

Na hory napadl sníh a vrcholky zbledly a zmizely v mlze, Podzimní hory čekají na konec. Už ve čtvrtek jsem brouzdal deštivým Jeseníkem a když Keprník (1423m n.m.) vykoukl z mraků, viděl jsem bílou. Sníh mě překvapil, možná až zaskočil, chtěl jsem se o víkendu vydat na hřebeny běhat. Prý už tam byli první běžkaři.
Jestliže byly pro mne hřebeny o víkendu uzavřeny, čekaly mě jiné radovánky. V noci na sobotu se roztrhlo nebe a mokré, velké vločky přikryly kraj. Sobotní běh mi připoměl pár dnů loňské zimy, kdy bylo trochu sněhu. Běžel jsem po asfaltce plné vody a kapky stříkaly kolem mne. Pod Rejvízem byly ohnuté vrby nad cestu vahou sněhu. Kolona aut za odhrnovačem se pomalu vlekla a vedle ní běžel běžec, vodou a sněhem do svahu, vzhůru. Celý kraj vypadal zvláštně, olistěné barevné stromy, šedé těžké nebe a sníh. Nevlídno, západní Sibiř.
Až v neděli sníh v údolích a městech roztál a já běžel po suché cestě. Byla tmavá a vlekla se do dálky, běželo se mi však lehce. Na uších jsem měl sluchátka a hrál mi hudba z Forresta Gumpa. Když jsem v létě MPtrojku dostal, řekl jsem si, že s ní nebudu běhat v lese. Teď, na asfaltu mi nijak nevadila a v bundě mě netížila (ale v létě, v tričku a kraťasech nesnesu ani hodinky na ruce, vadí mi). Už když jsem vyběhl, viděl jsem Forresta, a nohy samy přidaly do kroku. Hnal jsem se údolím Olešnice, v lese pode mnou tekla řeka, místy sníh. Při návratu zazněla závěrečná znělka, klavír, housle, Alan Silvestri. Husí kůže se mi přehnala tělem. Mrazivý vzduch řezal jako nůž a nohy samy letěly. Endorfiny mi přijdou jako slabé slovo pro radost. Listy se vznášely vzduchem a klesaly k zemi.
Cestou ze školy mi už přišlo rozumné počasí, v listech stromů lehce lupe, rozkopávám hromady barevného listí mléčů. Královský přepych.
A tak jsem se zase vydal do lesů. Šedivé dálky zakrývající vrcholky mého Altaje, sníh v lesích a vybledlá hrubá tráva. Suchý mráz. "Mongolský den, v severních úžlabinách ležel sníh." Nic není tak přirozené jako běh. "Běžím vytrvale, ani pomalu ani rychle. Jako osamělý vlk v horách Sichote Alin." Hory vypadají úplně jinak než třeba před týdnem. Tehdy jsem seděl na skále na vrcholu Příčné hory a slunce obcházelo jako žhavá pochodeň zářící stromy. Podobně jako před dvěma roky poté napadl sníh. Teď stoupám zasněženou cestou, sníh zmrzle křupe, nořím se do mlhy. Chlad, Siberia. Kde není sníh, černé bláto. Hranicí tepla a života jsem já. Dýchám a dusu ztuhlým, ztichlým lesem. Oblaka páry z úst. Z mlhy se začínají snášet kapičky sněhu či vody, je zima, zrychluji. Pak už se vracím dolů, od už neexistující kaple svaté Anny po lesní, uzounké asfaltce, léty rozbité. V uších hučí. Kdy JSEM víc, než když běžím?

Tento týden se mi běžecky dařilo, 7 tréninků (či výběhů, chcete-li), jeden volný den a 8.05 hod běhu. Odhadem kolem 83 kilometrů. Převýšení už menší (vinou počasí), stále však přes tisíc metrů. Podrobnější rozpis teď nestíhám.
Citáty v uvozovkách z Nevrléhom Karpatských her, viz 1.článek tohoto blogu.

Cestování

aneb běh domů ze školy, Jeseník-Zlaté Hory.

Studuji v Jeseníku, městě, které je asi 25 kilometrů vzdáleno. Cesta trvá kolem 45 minut, dost na to aby ze dne ukrojila podstatnou část. Snažím se vždy čas v dopravním prostředku aktivně využít. I když nejlepší je zvolit nějaký aktivní dopravní prostředek.
Ráno jezdím vlakem, ve Zlatých Horách železnice začíná (no, někteří tvrdí, že končí...) a zajíždí sem jen jeden malinkatý motoráček, lokálka. Moc lidí vlakem nejezdí, nádraží je za městem a kdo dnes chce chodit. Vlak má ale tu výhodu, že odjíždí nejpozději. V době, kdy vycházím, jsou už všechny přetopené smradlavé autobusy pryč a já svižným krokem spěchám na vlak, aby mi neujel. Někdy musím k vlaku doběhnout, průvodčí se zlobí, třeba je po odjezdu. Kdo z vás může říct, že na vás čekává vlak? Čas strávený ve vlaku využívám hlavně k učení, doma se skoro neučím, někdy si čtu. Cesta zpátky může být autobusem i vlakem, dle klíče být doma co nejdříve.
Jenže já vůbec nechci psát o prostředcích hromadné dopravy. Jeseník není tak daleko, abych nemohl sednout na kolo a uhánět květnovým ránem pod horami podél říčky Bělé. Zpátky je na kole nejlepší jet přes Rejvíz, je to sice do kopců, ale pak z kopců. A v dálce se tyčí vrcholy Hrubého Jeseníku. Když jsem v prváku jel párkrát na kole, rád jsem o tom vyprávěl. V druháku jsem jezdil trochu častěji, jaksi samozřejměji. Jednou dokonce začátkem března, na Rejvíze bylo trochu sněhu. Jenže kolo není úplně ideální, začínám na něm jezdit až na jaře, kdy rána nejsou ledová. A na kole se toho do školy moc nenaučíte. Dříve by mě nenapadlo ze školy běžet...
Ale už není dříve, ráno jsem přijel jako obvykle vlakem, ale domů jsem se vydal po svých. Ve skříňce jsem nechal batoh a jen v běžeckém jsem vyběhl ze školy. Nikomu jsem o tom radši moc neříkal. Můžete machrovat, že jezdíte na kole, ale pro běh má mnohem méně lidí pochopení.
Peníze a průkaz na slevu jízdného mi do Zlatých vzal kamarád.
Lehkomyslně a lehce. Tak je třeba běhat. V odpoledním slunci jsem vyběhl a vydal se do lesů.
Trasu jsem si vybral myslím dobře. Nevedla až nahoru na Rejvíz a hlavním cestám jsem se vyhnul. Cesta vedla přes lesy pod Zlatým Chlumem až k pramenům Javorné, údolím Javorné, krásné říčky, a přes dva kopce až domů. Ale začátek byl krušný.
Ze školy jsem vyběhl rychle. Mé nohy proběhly ulicemi Jeseníku a já si všiml jak slunce pálí. Říjnové slunce. Titěrná asfaltka se vyhoupla k Harikáčům, Čertovým kamenům, a já už věděl, že mám hrozný hlad a žízeň. Pil jsem sice dost, ale bylo vedro. A hlad - ve škole jsem toho moc nesnědl a navíc jsem byl běhat včera pozdě večer.(Pravidelný běžecký úterek s Tomem Novotným a Štěpou Začalem:). Pro tatranku bych si zaběhl třeba tři kilometry, ale nebylo kam. Žízeň jsem tišil z různých pramínků. Nad jedním byl vyřezán krásný nápis: "Chovejte se jako zvířata. Neničte přírodu."
Ale za chvíli jsem hlad rozběhl, podzimní stromy mi byly odměnou. A výhledy do dálek.
Běh údolím Javorné mezi barevným listím. Pod lipou barevné dukáty, zlaté listí. Jinde mdlá zeleň už opadaných jasanů, žluť javorů a výsostná barva podzimu, buková měď. Stará chalupa s předválečnou omítkou, za ní zborcená stodola. Kaplička a znovu hlad. Přes kopec do Ondřejovic, domov se blíží.
Vesnická zrada - malý ratlík leží na silnici, já neohroženě běžím dál. Začne vztekle štěkat, zařvu na něj. Zabíhá do zahrady a přivádí většího kamaráda. Přestávám křičet a obrovitého křížence snad pitbulla a rotvajlera opatrně obcházím. Stojí na cestě a hloupě se kouká.
Poslední kopeček na prosluněných lukách, tady můj běh už moc běh nepřipomíná. Nadvedro. V seběhu se mi ale podaří natáhnout nohy, kousek přes les a asfaltka, cesta z Jeseníku. Zrychluji, cedule Zlaté Hory. Celou cestu jsem v lesích nepotkal člověka.

Modrý den

Dnes se vydařil modrý den. Modrá neděle. Už mrazivé, jasné ráno slibovalo nejkrásnější podzim. Den, jakých se za rok urodí nemnoho. Ostrý ranní vzduch štípe a ve vzduchu jde cítit vůni prvních sněhů. Slunce, zářící. Hořící plameňák na východním obzoru.
Až dopoledne, když paprsky slunce rozpouští strnulost země jsem vyběhl do kopců. Běžel jsem neslyšně, slunce divoce plálo a vzduch, vzduch byl jásavý, led. Cesty vedou do kopců i s kopců, vlní se a prořezávají se smrkovými lesy. Nebe je vysoké a pod kopci listnaté lesy hoří hlubokými barvami října. Dýchám hluboce a krok se krátí, stoupám na Příčnou horu, která se jako hradba tyčí, vzdoruje rovině, jako kdysi skandinávským ledovcům. Vzhůru.
Stojím na skále v plném slunečním svitu, do poledne není daleko, slunce v nadhlavníku ukazuje, že umí hřát. Celý Hrubý Jeseník i Králický Sněžník, zkamenělé lesnaté vlny, se rozprostírají přede mnou. Lesnaté údolí Černé Opavy, tajga, i bezlesé vrcholky kopců. Srdce se plní a nohy skáčí po kluzkých kamenech pod příkrov lesa. Málem se vysekám, radši opatrně. Ve stínu mě sevře chlad, cesta se rovná, letím hřebenem Příčné hory, od samého západu - Georgových skal až na dálný východ. Tam, na Hornických skalách, na chvíli vypínám stopky. Bílé křemencové skály, tvrdé a chladné, září. Lezu po skalnatém hřebínku, který tolik připomíná bulharské Končeto. Skalnatý hřeben, snad jediný v Jeseníkách. Obloha modrá až k severnímu pólu. Optický klam, opar v dálce, vytváří Baltské moře. Kdyby nebylo zakřivení země, tak v dálce vidím Skandinávské pohoří. Vždyť přímo na sever lze nalézt vyšší hory až hluboko za polárním kruhem. Výhled se otevírá na opačnou stranu, vidím Gory Opawskie i celou trasu pětadvacítky. Stojím u dřevěného kříže a nezbývá než děkovat, výhled v širý světa kraj. Slézám ze skal a kloužu po mechu, cross country. Běžím terénem, přeskakuji větve a prodírám se neskutečně hustými smrčky, sahají mi do pasu. Klopýtám lesem. Až pak se probíjím na starou lesní cestu. Řítím se dolů, neznámými odbočkami, jako na saních. Zmrzlý mech křupe pod nohami, hřiby jsou skleněné, zvoní námrazou. Dobíhám na nejstrmější asfaltku, zbyla tu po Rudných dolech, nohy mi mizí v údolí, nestíhám je. Poslední kopeček a už jsem na poutním místě Maria Hilf, bílý kostel a měděné buky. Z Dračího údolí stoupá zář, slunce se odráží od barev listů, zvolna prostupuje vzduch. Polské rodinky obědvají chleby na osluněných lavičkách. Profuním kolem nich a dávám se cestou dolů, ještě čtyři kilometry zbývají. Za Zlatými Horami, krásné jméno, na lukách přeskakuji natažený drát. Proběhnu parkem ozdravovny. Tady si děti léčí plicní choroby, také zhluboka dýchám. Nepatrně zrychluji, nohy by si už chtěly lehnout. Směji se jim a přeskakuji pruhy tmavšího asfaltu. Domů je blízko.

bukové listy se sklání k hladině černého jezera

Biskupská kupa, až nahoře byl cíl Zlatohorské pětadvacítky.

Tento týden, až na mírné zažívací potíže, se mi běhalo výborně. Konečně už jsem běhal každý den a počasí bylo přívětivé, tedy nepršelo. Taky jsem už nemusel ladit na žádný závod (odřekl jsem pozvánku od orienťáků) a měl jsem dost času. Kdyby to takhle šlo dál, bylo by to supr:)

Takže, co jsem dělal:

Po - 60min běhu, převýšení...e=200m, pomalu.
Út - 60min, ve skupině - mírné závodní vložky, svižně. Taky kolem 200m převýšení. A ještě tělocvik.
St - 55min, pěkný volný výběh po lese.(e=150m)
Čt - 52min, volně, spíše rovina(e=80m)
Pá - 90min, těžší trénink, e=550m
So - ráno: volně, 33min,
odpol: 65 min, z toho 2/3 svižně, zbytek volně lesem.
Ne - 100min, e=600m, horský běh. Volně.

Takže souhrnem 8,5hod běhu, osm tréninků a překonané převýšení kolem 1800 výškových metrů. I když tam bylo pár svižných běhů, tak i kvůli převýšení tipuji kilometráž jen lehce nad 85 kilometrů. Jsem spokojený, teď ještě aby mi to vydrželo.

Daleký sever

"Chtít chytit vítr."

Pod hlubokým nebem leží širý svět a prohání se vítr. Mě uchvátil severák.
Nevím, co mě táhne, ale už jste měli možnost všimnout si mého obdivu k severským krajinám, k jejich prosté svobodě a svištivému větru. Země Jacka Londona, medvědího masa a jediného spodního prádla. Země bílých nocí a nekončícího obzoru. Už jsem tu někde napsal - dálka je modrá.Jesenické hřebeny, můj kraj, mě uchvacují a dávají mi příslib krajin, kde Jeseníky nekončí. Nekonečná Medvědská hornatina, možná se jmenuje Nordmarka, mě čeká někde na vysokém severu. Kraj sněžných sovic a vlčích smeček, běží do nenávratna.

Už jako malý jsem k severu získal vztah, Jack London byl můj prorok a rval bych se i s Bílým tesákem, Aljaška a nekonečná kanadská Severozápadní teritoria, sibiřské hory Sichote-Alin a Altaj. A v neposlední řadě Skandinávie. Země mého srdce. Dveře do Skandinávie mi jako první otevřela Astrid Lindgrenová a její divoženka Ronja, dále Thor Heyerdahl i jiní. To nejdůležitější však nechaly na mě. Vstup, volají severské vichry a klátí vršky smrků. Vždyť do Skandinávie není tak daleko, třeba se tam podívám už toto léto. Poletím s bohem severských vichrů Boreem, hrát budu na větrnou harfu.
Je to výzva, láká mě vydat se do země, kde sobi táhnou tundrou a řeky stovky kilometrů meandrují nikým nespoutány. Země dle mého srdce.
Vím, kolik lidí se vydá třeba do Norska, s cestovkou i bez cestovky. Autem za polární kruh, pošlapat Nordkapp a vyjet cestou trollů. Češi zde nejsou moc oblíbení, mnozí turisté okupují volně přístupné sruby řadu dní a nechají je plné nepořádku, tohle je problém finského Lapplandu, Laponska. To ale není můj způsob, je třeba hledat své cesty.
Nejradši bych se ponořil do pustého východního Norska, do kamenných moří Femundsmarky, brodil bych zde řeky a slézal skalnaté vrcholy, břízy jsou zde oranžové a lišejníky se táhnou dodaleka. Tundra. Nebe zde sestupuje a žene se nad zemí. Svoboda a k lidem čtyři dny cesty, neznámý dravec se snáší na zem. Vše co potřebuji umím nést na zádech. Dokáži jít dlouho, v potu tváře. A samota hor mi zpívá nejkrásnější tóny, chtěl bych se vydat na sever.
Nevím však, jestli jsem v Jeseníkách už nezažil to nejnádhernější, běžet podzimním lesem a strávit osamocený večer na Červené hoře. Stále však čekám, tuším, někde Jeseníky nekončí.


Ani nevím, co jsem to napsal. Jen tiše doufám, že se zde rodí obrysy příští letní cesty.

Fotografie převzaty ze serveru rohace.cz od Petra Pavlíčka, který mimochodem studoval na stejném gymplu:)

Potíže při běhu

Čtení také o dualitě člověka a přírody.

Příčná hora, Querberg, z jižní strany.

Říjen, král měsíců nastal. Jitra jsou ostrá jako meč, polední dálky zastřené v oparu. Jasany už opadaly a okrové listí leží pod nimi v bledé trávě. Obloha je nekonečně daleká a běžec může sledovat javorový list, jak se trhanými pohyby propadá a snáší do hlubších a chladnějších vrstev atmosféry. Až pohladí zemi, která se už chystá na sněhový příkrov a před bílou dobou hoří barvami. V takových dnech by měl být běh lehký a stříbrný, snad aby nezvířil jinovatku v suchých travách. Vzduch chladí a štípe a člověk je domovem i hranicí žáru. Když vítr vane a honí listy po zemi, letím mezi nimi.
Jenže ne vždy člověk splývá s dálkou, ne vždy vane ve větru tak lehce. I ten nejkrásnější den vrcholného podzimu dokáže člověku otrávit třeba trávení. Takže příběh tohoto týdne - při běhu v úterý, ve čtvrtek i v pátek jsem řešil akutní problém zvaný průjem. Nelekejte se, vyhnu se podrobnostem. Bude to vlastně popis běhu a i vyřešení problému:)
Úterý, společný výběh s mým bývalým třídním Tomášem a Štěpánem. Běžíme už za tmy a běh není zrovna pomalý. Trochu se hecujeme a tak nás na trati čekají drobné závodní, vrchařské prémie. Letíme po spíše rovné cestě do Dolního Údolí. Asfalt je černý jako noc a mě napadá, že slušní lidé, zvlášť ti co vstávají v šest jako já, už pomalu jdou spát. Už vidím konec cesty, kde nás čeká odbočka na kopec. Já ze Štěpánem přecházíme spíše do sprintu a já ukořistím první dílčí vítězství. Vytahuji stopky, ať vím, jak dlouho nám to trvalo a kluci běží dál. Už se mi vzdálili a cesta se strmí. Napadá mě, že snad závodí i v tomhle kopci. Spíše bych to do nich neřekl.Objem nahrazují kvalitou, ach jo. Přidám do kroku a doženu Štěpána, přeci jen - my dva už teď závodili. Běžím dál vzhůru do tmy, ale nikde nikdo, nevím jestli se mám snažit - vždyť nevím kde je. Dvacet či sto metrů přede mnou? Na vrchol kopce doběhnu jen chvíli po Tomášovi. Pak běžíme dolů přes noční Ondřejovice a čeká nás další kratší, ale strmý kopec. Trochu se urvu a lehce ukořistím vrchol. Poprvé mi někdo řekl, že mám slušné zrychlení. Znovu běžíme tmou a víme, že nás čeká poslední kousek, kde si ještě zazávodíme. Pár serpentin a stoupání kolem železničního přejezdu. Už chvíli před začátkem stoupání se Tom pokusí párkrát o nástup, taktizuje, jde poznat, že už má něco odzávoděno a pořád běhá orienťák. Vždy ale lehce přidám a běžíme pohromadě, až těsně před přejezdem to začne naostro. Zrychlujeme a začíná to být nepříjemné, a já tak musím...vy víte kam a co...ááá. Zkusím ještě zrychlit, ale cítím, že by to mohlo dopadnout zle. Radši zůstanu v tempu, které přežiji ve zdraví. Štěpán vidí, že zpomaluji a mizí za "panem učitelem" - dodnes si pamatuji, jak jsme ve fyzice počítali rychlost běžkaře...Za chvíli probíhám přes horizont a kousek za vrcholem stojí Štěpa v předklonu a viditelně udýchaný mi říká, že byl první. Pak už běžíme všichni spolu a zrychluji už jen já. Jen v jednom případě se vyplatí spěchat - když hledáte záchod. Vydržel jsem až domů...
Doufám, že nebudeme pokračovat v takových trénincích, teď mám přece budovat vytrvalost a ne závodit o víkendu i v týdnu:)
Ve čtvrtek jsem musel ten samý problém řešit znovu, vyběhl jsem na asi hodinový lauf, nic rychlého ani kopcovitého. V oparu se klonilo k obzoru podzimní slunce a dokreslovalo severskou scenérii. Jenže už po asi dvaceti minutách běhu mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Bolí mě břicho a já potřebuji akutně, ale opravdu akutně na WC. Jenže už skoro nemůžu běžet. Ještě že v Dolním Údolí mají horský hotýlek U Pekina. Tentokrát jsem domů nevydržel, ale záchody byly čisté. Na hotýlku visela cedule "cyklisté vítáni"a já si řekl, že běžec je vlastně takový lehčí, svobodnější cyklista. Nikdo mě nevyháněl.
Dnes jsem si dal krásný horský běh. Rezavé listí buků vířilo při zemi a po lesích běhaly pohledné Norky trénující zde na příští Mistrovství světa či Evropy v orientačním běhu. Takže jsem taky běžel rychle. Za chvíli jsem vysupěl do takové výšky, kde už jsem byl jen já a les a běžel výš a výš. Na hřebeni Příčné hory jsem si zapl bundu, pod kterou se mi proháněl vítr, natáhl krok a spustil se vstříc údolí. Břízky hluboko pode mnou zářily skandinávsky, hluboká barva tundry. Tentokrát mě zažívací potíže nijak nepřekvapily, bylo mi už jasné, že se mnou něco není v pořádku. Vběhl jsem z pěšiny do lesa, vykonal potřebu opravdu běžeckým tempem a pokračoval dál v běhu. Konečně mi nic nechybělo a ani začínající déšť nemohl zpomalit mé jelení skoky do hloubi údolí a podzimu. Zase jsem byl jedno s mými horami a nic mi nechybělo.
Doma jsem si dal pro jistotu živočišné uhlí. To abych běhal jako česká lokomotiva:)

Zlatohorská pětadvacítka

Je neděle brzy ráno a za chvíli se dám do boje, nasadím svým nohám křídla a poběžím Zlatohorskou pětadvacítku. Je to jen turistický pochod, ale ti co jej běželi a závodili v něm, potvrdí, že to není jen tak ledajaký běh. Vstanu z postele a už začínám být nervózní, snídám a popíjím kávu. Teď už pro výsledek závodu nemohu udělat skoro nic, spal jsem dlouho, tento týden jsem se spíše šetřil a mám za sebou měsíc a rok tréninku. Tak dlouho už běhám, vlastně to není nic moc. Na boty si napíši dva bojové slogany, drobným písmem. "Run, Forrest, run" a " hive satu-peka,"což ve finštině značí "výborně pohádkový péťo" a čtenáři Oty Pavla ví, že toto helsinští pořvávali, když Emil Zátopek zvítězil na olympiádě v běhu na pět i deset kilometrů a pak ještě vyhrál maraton.
No a to je všechno, trochu se rozcvičím a do kapsy si dám darovaný energy-gel a stopky a je čas jít. Pomalým klusem sbíhám do města a přede mnou je přes dvacet kilometrů hor, kopců, lesů a mlhy a bláta. Počasí je vlhké a já budu mít téměř celý běh boty plné vody. Na startu zaplatím startovné, zapíší si čas startu a dostanu kontrolní lístek. Ještě potkám Jirku, držitele traťového rekordu (2:00) a mého dobrého přítele, který letos ale neběží. " Na kolik to běžíš?"
"Vůbec nevím,"říkám a dívám se do mlžných hor.
A pak už je čas běžet. Zapnu stopky a vyběhnu. Běh ještě není lehký, svazuje mne dálka a výška, která leží přede mnou. Nohy tepou asfalt a boty jsou dosud suché, tělo je plné chladného vzduchu a žáru. Běžím a dostávám se do rytmu. Cítím, že bych mohl mnohem rychleji, ale dosud mám strach. Vbíhám do lesa, přeskakuji vlhké kořeny a předbíhám první turisty. První kontrola, dostanu razítko a letím dál. Možná zbytečně plýtvám silami, odpovídám lidem na povzbuzování a běžím a běžím. Dolní Údolí, druhá kontrola, loknu si čaje a zkusím ten gel. Čaj je horký, gel štípe v krku. Trochu vody a cesta neúprosně stoupá. Až sem jsem držel tempo o málo rychlejší než pět minut na kilometr, teď na to můžu zapomenout. Louka vede do nebe, běžím po ní a boty sají vodu, těžknou. Mlha houstne a pot ze mě teče. Kamenitá cesta, klopýtám vzhůru a ukrajuji z 550 výškových metrů, které mě dělí od vrcholu Příčné hory. Tady to poprvé začíná být namáhavé. Stanoviště na Táborských skalách. Chci si loknout trochu vody, je teplá, na umývání hrnků. Snad nevrhnu. Brácha mi podává tyčinku, nejde jíst, nějak nestíhám polykat. Putuje do kapsy. Lesní pěšina se vine lesem k Táborským skalám, klouže a skály se musí přelézat. Nahoře se cesta rovná, hřeben Příčné hory, už běžím hodinu. Zrychli, zrychli!
Seběh z Příčné hory. Později se mě několik lidí zeptá, jak jsem tudy běžel. Přeskakuji kameny, prudká, rozbitá cesta padá dolů. Hlavně nespadnout. Jindy při běhu přemýšlím, zpívám si aspoň v duchu a podobně. Dnes nic, v hlavě prázdno, soustředím se jen na tempo a místo doskoku. Už jsem na Forvízu, letmý pohled na stopky a znovu si zkouším hltnout čaje, horký. Tady turisté opékají klobásky a běžci rekapitulují - tady bych mohl být v půlce. Kolinc mi říká, že mám kolem očí spoustu soli a ptá se jaký mám čas:1:22. Říkám jen špatný, ještě nevím, že Forvíz je sice v půlce, ale rozhodně ne časově. Budu mít ukázkový negative split (rychlejší druhou polovinu). Rychle se s kluky loučím, neztratil jsem tady ani patnáct sekund. Dál, jen dál.
Přeběhnu hlavní cestu a vydám se po rozbité asfaltce po lukách na Větrnou horu. Zase do kopce, naštěstí ne tak výrazně. Jakoby mi za patami hořelo, tady můžu ještě něco nahnat. Už to není daleko, utěšuji se bláhově. Jen vpřed. Běžím kolem pramínku, rychle hltám vodu, konečně jsem se napil. Do pusy vymáčknu zbytek energy-gelu a spláchnu ho pramenitou vodou. Tady předbíhám poslední lidi z pětadvacítky, vykračují rázným tempem. Běžím zase lesem, blátivá cesta, kaluže a muchomůrky. Průběh přes nízké smrčky mě zcela promáčí. Větrná hora stoupá, dech se krátí a vůle měkne. Povzbuzuji se: musím vpřed, za mnou potopa. Vrchol Větrné hory. Rychle mrknu na stopky, balancuji po kamenech. Čas už nevypadá vůbec zle, přichází nové síly. Seběh do sedla, krátký ale prudký. Nohy se točí, letí, opožďují. Už bych chtěl být nahoře, v cíli na Biskupské kupě a spočinout. Poslední kontrola před cílem. Skautíci mi podávají tatranku a čaj. Nic nechci, jen razítko. Letím dál. Do cíle zbývá sotva míle, ale kopec je víc než strmý. Za mnou potopa! Běžím jak jen můžu, ale jako by mě někdo držel na provázku, gravitace. Mobilizuji snad všechnu vůli, doteď to byl jen svižný výběh, teď už závod. Mlha a říjnové lesy. Zlatá a rezavá, buky. Krátká rovinka, kopec. Poslední? Snad.
Ne, až teď je tu poslední strmý stupeň, už jsem dost zakyselený a v průhledu mezi buky vidím kříž. Jen si lehnout.
Ale už jsem u něj a zbývá snad posledních tři sta metrů. To není ani čtvrtka, finiš. Snažím se napodobit sprint, ale konci cítím začínající křeč v lýtku. Vřítím se do okénka, kde je cíl. Nade mnou se tyčí rozhledna na Biskupské kupě. Vše znehybnělo, jen mlha letí dál. Jsem v cíli, zmáčknu stopky a podávám kontrolní lístek.
Teď stojím v 898 metrech nad Severním ledovým oceánem a začíná mi být taková zima. Promáčené tenké kalhoty, šplouchající botky a krátké tričko. Batoh, který jsem jim dával na startu, tam bohužel taky zůstal. Dávám si aspoň teplý čaj a smrkám do ubrousků. Už jsem mezi lidmi, tak nesmrkám do vzduchu či rukou jako při běhu. Půjčí mi aspoň tričko, pro vítěze. Ať mám suché. Za chvíli přichází skauti z Jeseníku, takže už mám i mikinu a dávám si druhý čaj. Už je dobře.
Po kratším vzpamatování se si neodpustím výběh na vrchol rozhledny. Není to moc rychlé, ale je to těžké. Dívám se do mlhy.
Až když už je jasné, že nedoběhne nikdo v rychlejším čase než já, vydám se domů. Stal jsem se vítězem jubilejního třicátého ročníku Zlatohorské pětadvacítky a to v čase 2:14:31. Scházím mlžně říjnovým lesem asi dva kilometry dolů. Vše má pravé podzimní barvy a já se cítím tak nějak pěkně, neokázale a dobře. Jdu sám tichým lesem a vím, že jsem dnes bojoval.

Zlatohorská pětadvacítka včera oslavila třicátý ročník, ale současná trasa je teprve čtyři roky stará a je výrazně pomalejší. Vítězové různých ročníků měli na této trati časy 2:19, 2:05 a 2:00. A teď tedy 2:14. Vyhrál jsem zaslouženě, protože jsem byl tento rok jediný běžec:) Ale to jsem nevěděl, jinak bych si ještě mohl opéct klobásku:)
Asi jsem se ale flákal a nešel naplno, protože jsem za dvě hodiny šel ze svými dvěmi sestrami a jejich kamarády z Forvízu na Bišovku a domů a tak po závodě urazil ještě přes deset kilometrů chůzí. To znamená, že se příště nesmím tak flákat:)
Cíl 25tky je spíše na 23 či 24kilometru, převýšení bylo přes 800 metrů.

pozn: pro ty co se prokousali až sem - ke článku "Spanilá jízda" jsem přidal fotky.

Trénink v dnech před pětadvacítkou

...v posledních pár dnech před závodem.

Minulý týden jsem běhu věnoval šest a půl hodiny a k tomu přidal devět hodin chůze po horách. Začínám s tím budováním vytrvalosti,objemovou přípravou na příští rok, ale zatím spíše pomalu. Chtěl bych pětadvacítku zaběhnout nějak slušně, takže tento týden se chci spíše šetřit, navíc jsem nachlazený(rýba:)...
Nedělní výběh na Příčnou horu(975m n.m.) mi zabral hodně času, protože jsem značkoval trasu pětadvacítky a přibíjel na stromy šipky. V pondělí jsem si dal jen asi 50minut běhu v kopcích, včera asi 1:15 hod, pro mě netypicky skoro v rovině. Všechno dost volně, jen včera i pár vložených sprintů. Středa jen asi 30 minut, svižněji.
Jestli si mám dát dnes volno a v pátek trochu proklusnout, případně sbíhat nějakou louku na probuzení rychlosti v nohou(tj. navnazení na závod:)-no ještě nevím. V sobotu se budu snažit zaběhnout co nejlépe, uvidíme jak to půjde. Budu se snažit. Snad nepřepálím, či se jen nepovleču.

Spanilá jízda

aneb roverské putování

Páteční odpoledne voní deštěm, vítr shazuje zelené kapky ze stromů a větvemi krouží. Po nebi se ženou mraky, tak daleko, tak rychle. Mezi nimi krouží pestré rajky - podzimní listí. Jdu rychlým krokem na autobus, na zádech krosnu, byť téměř prázdnou, a den je mladý a lehký. Snad jsem si zpíval, než mě pohltil autobus. Cesta, cesta se leskne do dáli, z lesů stoupá pára. Vítr ji žene.
Zastávka na vrbenské křižovatce je pustá. Od lesa přichází chlad, čerstvý vzduch a svoboda. Lesy leží na horách a lákají nás dovnitř. Za chvíli se scházíme. Jsme čtyři a dva dny jsou před námi. Je čas jít. Stoupáme večerním lesem a horské javory hoří v černi smrků. Ze skal, na které šplháme, stéká voda a kane do hloubky. Mechy a lišejníky. Ticho a dálka.
Cesta večerním lesem nebyla dlouhá, ještě za světla skládáme batohy pod skalní převis bivaku Kraken a lezeme na vrchol skály, kde stával malý horský hrad Rabenštejn. Přes hluboké údolí Bílého potoka vidíme hřeben Černého vrch a Karliných kamenů. Než zmizí ve tmě. Sbíráme dřevo a zažehneme oheň pod převisem. Dřevo je vlhké a chvíli trvá než oheň začne jasně plápolat. Kouř se točí pod skalním převisem a vychází hvězdy. V dálce zatroubí jelen, jen slabě. Oheň vyhání plamenné jazyky do výše a osvětluje vnitřek převisu nazývaného Kraken. Už léta tady přespávají tuláci, před nimi snad pytláci a jen těžko si lze představit, že ho nevyužívali i dávní strážci hradu. Je to mohutná skalní klenba, která chrání před nepohodou deštivých a větrných dní. a mohutný skalní blok, který se kdysi zřítil dolů, teď tvoří vrchní patro bivaku - jakousi ložnici. Když uleháme, začíná divočit vítr. Zde pod skálou jsme v bezpečí, ale okolní les hlučí, vržou stromy a vydávají zvuk jako stádo zdivočelých ovcí. Noční, větrný koncert.
Nikdo jsme moc nespali, bylo chladno a bečící ovce nám moc spánku nedopřáli. Možná bych neměl psát, že jsem v noci musel dvakrát na záchod:) Večerní čaj udělal své.
Ráno dojídám zbytek ovesné kaše a Kuba vytahuje výbornou buchtu. Shora bíle posypanou kokosem. Do cancáku, deníku Krakenu, zapíšeme - "přespali jsme uprostřed stáda ovcí, na buchtách byla jinovatka..." Pak už jdeme, strmým průsekem k Jánské boudě. To je chata nedaleko skalního města Chambre verde, o které jsem dříve nevěděl, jak se jmenuje. Průsek se zvedá k nebi, zahnutý do výšky jako bumerang. Konečně je mi teplo. Překračujeme kameny a hřiby. U Jánské chaty doplňujeme vodu, podzimní pampelišky prorážejí barevným listím. U skal Chambre berde, Zelené komnaty, nás zahalí mlha a my lezeme po vrcholech skal. S obavami pohlížíme k mlžnému vrcholu Medvědího vrchu, přichází déšť. Běžíme pod převis, odchází déšť. V dálce září Beskydy. Přezrálé brusinky.
Medvědí vrch, vrchol, nás přivítal mlhou, hustou a zimní. Ze stromu slétá velký pták, možná tetřívek. Výhledy do dáli jsou zahaleny, ale při sestupu se během pár minut vyjasní a pak už krásné počasí vydrží celou dobu. Orlík se vynoří z mlh a slunce září, navzdory mračnům nad hlavním hřebenem. U Heřmanovické chaty někdo nasbíral hřiby, prohlížíme si krásné praváky. Borůvky jsou spáleny mrazem, chutnají snad jako sopel. Houpačka na Orlíku, obří kláda, kterou tu asi dali lesáci - už dávno -slouží tomu, kdo ji zná, jako houpačka s nejkrásnějším výhledem ve Střední Evropě. Houpeme se jako malí jardové, padáme do horských trav a zkoušíme udržet rovnováhu ve stoje, a houpačka se klátí, houpe jako loď.
Na skalách Kobrštejnu mácháme nohama v propasti, jíme chleba a já ukazuji cestu. Už nás čeká poslední hora. Příčná.
Na loukách nad Horním Údolím, alpskou vesničkou, posíláme poštovního holuba s smskou pro Zedeho, našeho kamaráda, který s námi nemohl jít. Dělá dřevo babičce v nedalekých Heřmanovicích. V sedle mezi Údolím a Heřmanovicemi si domlouváme sraz, Zede je tu jako na koni, autem:) Rodičům jen zamává a už je v našich spárech. Stoupáme na Příčnou horu. V lese přibývá pozůstatků po dolování zlata. U vrcholu svítíme do hluboké šachty z 16. století.
U vysílače, třicetimetrové telekomunikační věže, lákám ostatní na čokoládu. Švestková Studentská pečeť pro vrcholové družstvo...Jen Martin odolal a zůstal dole, my ostatní lezeme nahoru. Nejen za čokoládou, i za kruhovým výhledem. Já jsem nahoře rychle, mám v tom cvik, ale pro kluky je to boj. Zede se křečovitě drží, dost fouká, a dodává si odvahu myšlenkou na čokoládu. Pod vrcholem na mě něco volá, dívá se dolů, radši nerozumím:) Mike s Kubou boj s výškou taky zvládnou a už sedíme nahoře na plošině a drtíme mezi zuby čokoládu.
Příčná hora má pro nás ještě jednu atrakci, starý důl. Stojíme kolem kolmé šachty a kdosi se nejistě ptá, jak že je to hluboké. Devět metrů. Mike dolů hází své dvě čokolády, pro odvážné. Jdeme všichni, slaňujeme a prolézáme důl Melchior. v osmnáctém století se tu těžila železná ruda, dnes tu supí pět kluků strmými chodbami nahoru i dolů. V absolutní tmě pojídáme další čokoládu a pak už nahoru po laně Trvá to nekonečně dlouho, převlékáme si sedák, někteří žumárují nahoru po laně prvně v životě, ale všichni zvládají výborně. Venku už je tma, ještě že jsme hřiby k nám domů nasbírali před fáráním. Cesta tmavým lesem do Zlatých Hor trvá ještě hodinu. Zvu kluky k nám domů na slíbený štrůdl, vyměňujeme ho za hřiby. Malá sestra mi šeptá do ucha, že to tu po nás pěkně smrdí:) Dva dny v lesích...

V dálce Beskydy a slunce, my v mracích. Letět do daleka.

Skalní ložnice, Kraken.

Místo výhledů mlha, severský pocit. Dálka je šedivá a mokrá..

...než vyjde slunce, zaplane a rozzáří. A vítr. Mike jako bůh hor.
Černá hora, Medvědí vrch vprostřed pustiny.
Vlaji ve větru.

Mike a Kuba na Orlíku. Vítr a svoboda. Támhle je dálka.

Nejúžasnější houpačka, na které jsem kdy seděl.
Vrchol Medvědího vrchu, tetřívci, trávy , vysoko nad světem.Cesta Orlí plání, tundra.
Cesta do hlubin středu země.A ještě hlouběji. Do tmy.

A snad nejseverštější fotka naší poutě. Je večer a hlavní hřeben zmizel v mracích.