Lesní běh

Zářící slunce a vysoké nebe mne vylákaly do lesů, už dlouho jsem neběhal v lese.

Většinou přijedu ze školy skoro za tmy a jestli chci běhat, tak musím ve tmě osaměle tepat asfalt. Dnes však ne, v zářícím slunci běžím mezi spícími stromy. Zvláštní pocit, v lehoučkých botkách neslyšně proletím sněhem. Přeběhnu přes louky a supím vzhůru do kopce neporušeným sněhem. Už mi chybí ty výběhy na Příčnou, ale v nohách stále cítím sílu. Vzhůru do kopce na Zlodějské louky, převýšení kolem dvouset metrů není nic hrozného, rychle je za mnou a už běžím po lukách a vidím slunce mizet za lesnatou Příčnou horou. Paprsky letí nad stromy a ozařují vzdálený konec louky. Na pár místech zapadnu po kotníky po sněhu, občas podklouznu, ale běží se mi lehce. Sněhu není moc.
Běžím dolů cestou po druhé straně kopce, neposkvrněný sníh ubíhá do dáli pod nohama a srnky jen nepatrně odskočí do lesa a ani moc neutíkají před běžcem, který tiše a šťastně kluše skrz lesy. Běh v lesích, v horách, to je to pravé. V lesích sytím prameny své duše.
Možná bych o tomhle výběhu ani nepsal, nebyl dlouhý ani nijak významný, jen jsem si uvědomil, že k běžeckému štěstí musím pobíhat po lese, ne po asfaltových cestách. Musím se víc snažit běhat za světla, ať můžu do lesů. Ať můžu hrát hru na vlčí dech a gazelí nohy v prostředí, které je mi nejmilejší.

V mlhách na Medvědí vrch

Dnes se počasí moc nevyvedlo, celý týden svítí slunce a vůbec je všemožně krásně, ale sobotní ráno? Podíval jsem se do mlhy, mrholení a chlad, a radši bych zalezl zpět do postele. Ale dnes jsem byl domluvený s Jirkou(nebo Georgem, čili Geoušem:), že se trochu projdeme po kopcích. Je čas vstát.
Za chvíli píská voda na čaj a já chaoticky balím batoh, který jsem od minulého víkendu stejně nebyl schopný vybalit, snídám a tak nějak se dostávám přes hradbu obvyklých ranních úkonů. Ať už jsem v horách.
Na zastávku autobusu doběhnu včas, ale autobus nikde. Jen několik rodin s malými dětmi, které neskutečně řvou. A potom po nich řvou rodiče. Ať už jsem v horách!
O zastávku dál nasedne Jirka, tísníme se na sedačce mezi batohy a sněžnicemi a oblečením, které jsme si nestihli obléct. Na Rejvízu se budeme muset hodit trochu do parády. Mám pro Jirku dárek, mapu Jeseníků, svoji někde ztratil a já jich mám zrovna víc( než zase nějakou ztratím já, že:). Za zamlženými okny autobusu poprchává.
Rejvíz, skok z busu s plnou náručí vybavení do sněhu. No, sněhu tu už ani moc není. Sněžnice putují na batoh, bunda do batohu a svižným tempem vyrážíme do lesů. Už teď mě začíná bolet bránice smíchy, delší dobu jsme se s Jiřinem neviděli a teď se smějeme každé blbosti a občas i dobrému vtipu.
Počasí je vyloženě melancholické, mlhavé, ale ne my. Vesele šlapeme tajícím těžkým sněhem a zledovatělé cestě se neúspěšně pokoušíme lyžovat, na pohorkách. Za chvíli míjíme Kazatelny a už jsme pod Supí chatou, kde jsem byl před měsícem v docela podobném počasí. Všude mokrý sníh.
Brodíme se vodou a kloužeme po ledu. Hodil by se víc kajak nebo mačky? No, nejvíc asi gumáky. Okolo nás lesy nasycené vodou, zelené smrčiny. Na Kristově loučení, místě kde kdysi umrzl lesník, nasazujeme sněžnice. Už jsme přeci jenom nad tisíc metrů a sněhu je dost. Orlík obcházíme a stoupáme do rozlehlého sedla pod Medvědím vrchem, poté vzhůru až na Medvěďák. Mlhy se chvíli trhají a naproti se zvedá zasněžený Orlík. Nevlídno, severské předjaří, mokro. Na skalách, vedlejším vrcholu Medvědího vrchu, trochu jíme. Vítr fouká a na chvíli se z mraků vyloupne hlavní hřeben a Praděd. V průseku vedou podivné stopy, jakoby vlčí. Přemýšlíme, jestli tady může být. Vlk za noc uběhne padesát kilometrů, z Beskyd přes pustý Nízký Jeseník by přijít mohl. No, spíše to byl toulavý pes, ale kdoví? Sundáváme sněžnice a přelézáme přes skály. Když mi zmizí noha v mezeře mezi skalisky a padám do neznáma, není mi zrovna veselo. Radši sněžnice za chvíli nasadíme, tady je sněhu hodně. Jdeme lesem směrem ke skalám Zelené komnaty, alespoň si to myslíme. Když dojdeme na vrstevnicovou cestu, je nám jasné, že jsme zbloudili. Odhrabáváme sníh sněžnicí a zjišťujeme jestli nejsme na asfaltu, ne. Slézáme lesním průsekem v hustých smrčinách, i přesto že podobných míst jsou tady tisíce, je nám krajina povědomá. Jirka tvrdí, že slézáme k hradu Quinburg. Za chvíli je jasné, že má pravdu. Quinburg je nejvýše položený hrad na Moravě i ve Slezsku a jeho nepatrné zbytky stojí na nádherných skalách. Více než před rokem, v nádherném podzimním dni jsme tudy šli a po několika neúspěšných pokusech hrad nalezli.
Dnes jsme šli už najisto a za chvíli sedíme na suchém kameni pod skálou a pamětní deskou Johna Lennona. Jen ze skály nad námi kape voda. Hryžeme chleba a mě napadá, že Lennon má za čtrnáct dnů výročí úmrtí. 8.12.1980 stojí na sádrové plaketce.
Poté začíná dobrodružný sestup dolů z Quinburgu přes les, bezcestné svahy, kloužeme po sněhu a slézáme skály. Sněžnice už dávno visí na batohu. Na vrcholech skalních stěn krásné plošinky na postavení stanu, snad na jaře. Jedeme dolů po skluzavce vedle skály, přelézáme popadané stromy. Až níže se cesta vyrovná. Projdeme nádherný řídkým blátem a přebrodíme potok, v mlze dojdeme na Drakov a odtud po asfaltu na hlavní cestu. V horách jsme za celý den nikoho nepotkali. Odlehlost.
Došli jsme až do Heřmanovic a po prohlédnutí jízdního řádu na zastávce začali stopovat. Najednou autobus.
"A vy tu mládenci čekáte na parník, nebo co?" vítá nás řidič. " Já tady vůbec nemám zastávku."
Nacpeme se do autobusu, Jirka docela s problémy - sněžnice připevněné napříč na batohu tady nejsou úplně fajn. Konečně se naskládáme na sedačku a zavalíme se batohy. Slečna před námi se asi dobře baví, ale už sedíme:)
S večerní tmou vjíždíme do Zlatých Hor.

Asi jsem toho dost vynechal, dnes se toho událo tolik. Každopádně děkuji Jirkovi, že za mě zaplatil autobus:) a že vzal s sebou foťák. Jenom škoda, že v něm nebyly nabité baterky:). Ale pár fotek jsme udělali, a až mi je zítra Jirka pošle, tak je sem umístím.

BIESZCZADY

Neboli polské Beskydy, Bukovské vrchy či poloniny, zelené hory na východě.


"Řeklo mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti;
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když to sám nevím?
Myslím, že je vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky naděje."(Walt Whitman: Leaves of Grass)


Náhodou jsem objevil tyto hory. První mě napadlo, že o nich nic nevím. Potom jsem zjistil, že vlakem z blízkých Glucholaz jsou Bieszczady čtrnáct hodin vlakem, ale jen za 50 zlotých.
Pak jsem dostal cestovní horečku.
Vzpomněl jsem si na staré číslo časopisu Myslivost, kde se o polských Karpatech psalo, horečně jsem hledal ve sklepě a potom i na internetu. Bieszczady, hory na východě.
V hlavě se mi začal rodit plán.Napsal jsem nějaký mejl kluků, s kterými chodíme po horách. Chtěl bych se s jarem vydat do východních Karpat. Vonné vichry nad poloninani, v lesech duní zubří kopyta, ty radši nepotkat.
Táhnout jako Jánošíkovi horní chlapci bukovými lesy, v travách nad světem, pohlížet na Podrus, lesnatou Zakarpatskou Ukrajinu, schovanou pod nohama na druhé straně hřebene.
Včera jsem v Jeseníku v knihkupectví našel mapu Bieszczady - Bukovské vrchy. Je velká a zelená, nic neruší ohromnou rozlohu lesů.Bieszczady jsou národní park, žijí zde bobři, spousta rysů, jeleni i divočáci. Také vlci uhánějí hustými lesy, z medvědů a zubrů nemám radost, a přesto mě lákají. V létě po turistických trasách prochází spousty Poláků, i Karol Wojtyla kdysi navštívil tyto hory, dnes se do některých částí i vstupné platí. Pod horami dřevěné kostely. Na jaře ale budou hory bez lidí. Jsou rozlehlé. Dlouho možno chodit mezi jednotlivými hřebeny, které kdysi Rusíni a Valaši vyklučili a pásli na nich ovce. Na hlavním hřebeni vede hranice, první polsko-slovenská, dnes už průchozí. Druhá polsko-ukrajinská, čím dál nepropustnější. Ploty stále jen posouváme.
Hřebeny nejsou vysoké, Běščady se nemohou měřit s vrcholy nejvyšších Karpat, jsou dokonce nižší než Jeseníky, mé hory. Čaro těchto hor tkví v jejich rozlehlosti, neporušenosti a hloubce. Bukové pralesy. Řeky hluboce zařízlé do flyšových hornin, po deštích hrozivě stoupá jejich průtok. Orli zde krouží.
Ano, na jaře se vydám do Polských Karpat. Na počátku května jsou státní svátky a při zameškání pouhých třech školních dnů je přede mnou JEDENÁCT dnů volnosti. Tak snad, dá-li Bůh, do Bieszczad.

Sám určitě nepojedu - Zedemu a Majkimu:) jsem posílal mejl. Že by roverák a lá putování na východ. Kdo bude mít čas a bude moct, nevím. Rád bych s Georgem zopakoval "dovolenou po bulharsku", ale Jirka bude asi státnicovat. Snad všechno klapne. Vysnil jsem si ty hory. A navíc, neznám osobně nikoho, kdo by v těchto horách byl. Do Běščad.


Fotografie jsem použil ze serveru gorskiswiat.pl. Kousek básně ze sbírky Walta Whitmana Stébla trávy, Zpěv o mně.

Sám a sněhem napříč Medvědskou hornatinou

Dnes jsem zažil nádherný den a na sněžnicích křížem krážem probloudil Medvědskou hornatinu, před půl hodinkou jsem přišel domů...

O půl osmé ráno mě z hlubokého a zdravého spánku vyburcoval brácha. "Nech mě spát,"zakňučel jsem. Ale MB(čti Malý Brácha:) se nedal: "Chtěl jsi přece jít na túru." Těžce vstávám a postupně se probouzím, za oknem je bílo, mrzne a je mírně pod mrakem. Čím víc jsem bdělý, tím více se začínám těšit. Rychle dám vařit čaj a začnu balit batoh. První snídaně, pak začnu chystat trochu jídla na túru, druhá snídaně, dám na hromadu oblečení, umyji se a za chvíli jsem připraven vydat se do hor. U třetí snídaně:), která mi má dodat ještě nějaké síly na cestu, zírám do mapy a vymýšlím trasu. Jsem sám sobě generálem a pode mnou se míhají vrstevnice kopců. Za chvíli mám v hlavě plán a chystám se vydat autobusem před devátou do Horního Údolí.
V alpské vesničce, která byla kdysi základním táborem středověkých horníků, vyskočím z autobusu. Ještě mám v ruce lístek za pět korun a na zádech sněžnice. Celý den před sebou a v nohách sílu. Chce se mi zpívat a chvíli běžím. Po místní sjezdovce se vydrápu vzhůru a divím se kolik je sněhu. Lehkým, krokem se vydám přes louky pod Kobrštejnem a vydrápu se přímou diretissimou až ke zřícenině(935m n.m.). Naše středeční stopy už dávno zakryl sníh. Na skále pod hradem koukám do daleka a obloha je himalájsky modrá. Do sněhu jsem se propadl už nad kolena, takže si nasadím sněžnice. Jdu pod modrou oblohou kolem skal, z kterých visí ledové rampouchy. V takový den je hřích vydat se někam bez foťáku. Aspoň, že se nakonec zatáhlo.
Z Kobrštejnu jsem sešel hlubokým prašanem a vydal se cestou vzhůru pod Orlík(1204m n.m.) a s přibývající výškou přibývalo i sněhu. Jdu bez čepice i rukavic, jenom v termotričku a flísce, ale pot ze mě stříká. Už teď mě napadlo, že jsem si s sebou nevzal zrovna moc pití. Sníh je hluboký a sněžnice vystihují tyto slova: nádhera, svoboda a dřina, fest. Vleču se asi dost pomalu, protože cesta vůbec neubývá. Nakonec však vytrvalost byla odměněna a došel jsem až tam, kde cesta začíná jít s kopce. U malého potůčku se napil a prašanem se dobrodil na Kristovo loučení. Odtud jsem pokračoval po žluté značce na pásmo Orlíka, kde jsem poobědval čaj a chleba a poprvé a naposled na této túře seděl. Za chvíli mi začala být zima, takže jsem šel. Když jsem na horách, přece se nebudu válet, ne?Lezl jsem průsekem na Jelení loučky, a cesta stále byla tichá a bez jediného tvora, který by ji oživil. Jen ve sněhu veverčí stopy. Výstup průsekem hlubokým sněhem, tu a tam protnutým mělkým potokem, byl tak trochu křížová cesta. Sněžnice jsem namočil ve vodě a sníh se na něj zvesela lepil a mě tížil. Kopec to není nijak strmý, tedy v létě. Teď ale vrstva sněhu byla bezedná a i na sněžnicích jsem párkrát propadl až po kyčle. Byl jsem rád, že se mnou nešel nikdo z mých "horopozitivních přátel":),protože kromě Jirky(čti Geouš) by mě všichni proklínali a chtěli se vrátit:).Teda, tolik sněhu zase nebylo, ale ležel na vysoké trávě, borůvčí a nízkých keřích, které tvořili mamutí pasti. Bez sněžnic bych tady zahynul a nebo se musel bídně otočit. Jestli bych sem došel. Blahoslavené sněžnice. Když jsem se zpocený vydrápal do nejvyššího bodu stezky a okolo mě se prostírala mléčná mlha, rozhodl jsem se změnit plán. Původně jsem chtěl jít po hřebeni Jeleních louček(1205m n.m.) přes Černý vrch na Karliny kameny(1078m n.m.) a pak se nějak probít do Vrbna. Jenže v mlze a takovém sněhu se mi moc nechtělo jít přímo po hřebeni (navíc vím, jak vypadá les u Karliných kamenů), takže jsem si řekl, že půjdu po žluté dál až na sedlo Videlský kříž a do Vrbna třeba dostopuji. Jak jsem řekl, tak jsem neudělal. Během pár minut jsem sešel se značky a nic netuše šel přímo dolů jakousi cestou kamsi. Sníh tady byl taky hluboký, ale z kopce jsem po něm spíše klouzal a užíval si liduprázdných hor. Najednou jsem se octl na vrstevnicové cestě, kde byly vyjeté koleje od auta. Poprvé jsem dnes vytáhl mapu a podivil se, že jsem sešel z, pro mě dobře známé, žluté značky. Zjistil jsem, že když půjdu po této vrstevnicové cestě, tak dojdu pod Karliny kameny na Skalní potok, kde to už zase znám. Shodil jsem sněžnice, připl je na bágl a šel jsem ve vyjetých kolejích od lesáků někam na jih. Opravdu jsem došel tam, kam jsem chtěl a vylezl si ještě na jednu skalní vyhlídku a přečetl si cedulku o přírodní rezervaci Skalní potok, kde hnízdí sokol a žije rys. Pak jsem se vydal dolů po lesní cestě do Bílého Potoka, což je maličká vesnička v údolí Střední Opavy. Denní doba už pokročila, ale já si připadal už ve známém terénu. Jenže cesta se začala podivně kroutit a potok vedl úplně jinak, než jsem čekal. Nechtěl jsem zastavovat a vytahovat mapu, protože jsem už docela spěchal a když bych zastavil, tak bych musel i něco sníst. Takže jsem se oddal cestě a jaké bylo moje překvapení, když jsem vylezl opravdu v Bílém Potoku. Tady jsem snědl druhý a poslední chleba a řekl si, že zkusím stopovat. Do Vrbna to byly aspoň čtyři kilometry po asfaltu. Stál jsem na mostě, pode mnou bublala Střední Opava a začínalo sněžit. Vzalo mě hned první auto (a myslím, že na dlouhou dobu jediné, které jelo tímto směrem) a já vyskočil ve Vrbně na křižovatce směr Zlaté Hory a autobus mi jel až za dvě hodiny. Takže jsem zase zamával na auto dojel až do Zlatých Hor:)
Nádherná túra, jen škoda té mlhy. Protože však ráno zářilo slunce, tak jsem použil fotky z loňska, kdy jsme s Jirkou šli na sněžnicích také napříč Medvědím krajem. Jen sněhu dnes bylo víc. No nic, jdu se osprchovat:))

Kobrštejn

aneb kdyby byla škola krátká...

Dnes jsem ve škole skončil už o půl dvanácté, byla to zcela výjimečná situace, o to však příjemnější:) Ve 12.00 jsem s Petem, mým mladším skautským kamarádem, který má čtyři hodiny každou středu, nasedli do autobusu a vydali se směrem na Rejvíz.
Rejvíz, docela dost sněhu, poledne. Sněží. V dáli lesnaté kopce. Kloužeme se po cestě a dělíme se o rohlík a koblih. Jdeme podél hranic Rejvízských rašelinišť , NPR Rejvíz, která ukrývá rejvízské rešeliny a míříme na vrchol Kobršejnu, kde se na skále tyčí zřícenina hradu. Běžíme sněhem a stoupáme do pořádně strmého kopce - jak už to bývá, jdeme-li na hrad.
Nahoře na zřícenině přelézáme přes průrvy na vrcholech skal a všechno klouže. Skočit do prázdna na klouzavý sníh chce trochu odvahy. "Tohle už je docela outdoor,"hlesne Peťa:). Z Kobrštejnu kloužeme svahem po zasněženém kamení do údolí Černé Opavy, sněží čím dál hustěji. V Horním Údolí se podělíme o trochu čokolády a o něco níže se nám podaří stopnout odhrnovač a ten nás doveze až do Zlatých Hor. Sedíme dva na jedné sedačce a řidič vedle nás pokuřuje. Ve Zlatých Horách vyskočíme z vysokého auta na zem poprášenou sněhem a sněží čím dál hustěji...
Včera touhle dobou jsem ještě seděl ve škole. Kdyby byla škola vždycky tak krátká, to by se to"túrovalo" po horách.
Bohužel jsme neměli foťák, tak aspoň pár sněžných fotek z loňských Jeseníků, dnes byla obloha více šedá...Omrzlý modřín, ukryt ve skle.

Ten nejbližší kopec je Zámecký vrch - neboli Kobrštejn. Foceno, jak jinak, z Rejvízu.

Večer na Příčné

V sobotu jsem se chtěl vydat na túru na hřebeny, ale nějak to nevyšlo. Takže sobotu jsem strávil spíše pracovně - na brigádě u sestry na baráku - se Zedem. Až večer se na nás konečně usmálo štěstí a sestřin manžel nás naložil do dodávky a v hustém sněžení nás vyvezl do sedla Na křížku, odkud jsme se vydali na takovou menší, večerní túru.
Cesta v dodávce, na velké čelní sklo se valí sněhové vločky a sníh už drží i na cestě, je to sice jen takový poprašek, ale sněží hustě. Projedeme Horním Údolím kolem alpského kostelíku a přes pár serpentin do sedla, které odděluje Medvědskou hornatinu a Zlatohorskou vrchovinu. Sněžení ustává a objevuje se podvečerní, modrá obloha. Tmavá, daleká. Je něco před půl pátou.
Jdeme svižným krokem zasněženou cestou a stoupáme k vrcholu Příčné hory(975 m n.m.), která se tyčí vysoko nad Zlatými Horami a staví se jako hráz proti polské rovině. Za chvíli už jdeme jen lesem a probíjíme se k hřebenové cestě, na ní je už sněhu docela dost. Chvílemi běžíme a prašan stříká kolem nás. Večer tmavne jen západní obzor, Šerák, Keprník a mraky, tonou v oranžové záři.
Podaří se nám podívat i na vrchol vysílače, lezeme tmou a kolem nás se sypou krystalky sněhu. Horní poklop je zamrzlý, několikrát do něj musím praštit, abychom se dostali až nahoru. Železný žebřík je namrzlý a studí. Nahoře je kruhový výhled do všech stran, Jeseníky už upadají do tmy a začínají zářit města hluboko pod námi. Dělíme se o čokoládu. Slavnostní, večerní pocit, hory! Slézáme dolů a už pod hvězdami upalujeme nejpřímější cestou v severním svahu domů. Sníh klouže a padáme po tmě, kloužeme sněhem. Dole už sníh skoro není, jen jemný poprašek, ve tmě se propadáme do nedostatečně zmrzlého bláta. A pak už jsme doma, projdeme večerní Zlaté Hory, Zede si u nás vyzvedne kolo, půjčí si čelovku a sjede domů. Tady si radši poznačím, že mi čelovku ještě musí vrátit:). Pěkný, večerní výšlap.Louky a meze nad Heřmanovicemi, už v zimním hávu.

Vysílač na hřebeni Příčné hory, věčné lákadlo:).

Běhy a sněhy

Na Rejvízu už zase leží sníh a hory jsou bíle poprášené. Do hor se pomalu blíží zima a ze stromů už běžec nesetřásá kapky vody, ale námrazu. I když jsem tu nedávno psal o tom, jak se těším na jarní a letní dlouhé dny, tak i na zimu se těším. Lesy pokryje neskutečné množství sněhu a jen s vypětím sil se člověk dostane do nitra hor. Budou opuštěnější, a o to krásnější.
Pokud jste byli někdy v Jeseníkách na běžkách a absolvovali jste trasu Ovčárna - Švýcárna, tak si možná pamatujete davy turistů, obludnou věž a docela pěkné výhledy, ale z Jeseníků jste nepoznali téměř nic. Jeseníky jsou svobodné a rozlehlé hory. Zapadané sněhem jsou nepřístupné a túra na běžkách je napínavé dobrodružství. Vítr v uších a míhající se smrky, sjezd z hory korytem připomínající stopu a šlapaní stopy do nitra Medvědské hornatiny. To jsou zimní Jeseníky.
Anebo hřeben hor, ze Skřítku až na Ramzovou, uhánět náhorními plošinami a řítit se do sedel v hřebeni. Stopa sviští a ubývá, jak vám hoří za patami. Závěrečný sjezd dolů na Ramzovou je spíše skialpinistická záležitost. Zimní Jeseníky jsou běžkařský ráj, byť poněkud netypický, a já se už těším na cestu z Videlského kříže do Zlatých hor.
Na tyto Vánoce si už tak trochu plánuji dárek:).Bude to nové běžkařské vybavení, staré lyže už jsou krátké a ve stopě pomalé. Na Orlík se však na nich poleze ještě dobře. Protože teď hodně běhám, tak bych chtěl nějaké rychlejší sportovnější běžky, takže nejspíš SPORTEN SPRINT a k tomu ještě vázání a červené botičky.Rychloběžky.No, snad mi to bude jezdit. První víkend v lednu se u nás jezdí tzv. Heegerův lauf, taková jesenická padesátka. Už teď mě straší ten sjezd z Malého Dědu na Videlský kříž.
O Viktoru Emanueli Heegerovi, který do Zlatých Hor jako první přivezl lyže z Norska - byli jsme jedni z prvních v českých zemích, i o jeho běhu ještě napíši. Přijde jejich čas. Přijde čas běhů zasněženou plání, kdy krystalky diamantů poletují kolem uší. Těším se.

Inverze a sníh na hlavním jesenickém hřebeni. V dáli Karpaty, Beskydy, mezi námi jen moře mraků. Konec prosince.

Dva stínové obrázky, kojím se z Jirkova pitného vaku. Na běžky bylo sice málo sněhu, ale i tak byly hřebeny diamantově sněžné.


Konec světa na Vysoké holi. Co je dole, je pryč. Nad námi nebe.



A červené botky rychlonožky, už vidím, jak mi hoří za patami:).

Bílé Karpaty

Je tomu už půl roku, ale teď, víc než kdy jindy vzpomínám na jaro a léto. Jeseníky, Podzimní hory, se ponořily do hloubky listopadových mlh. Ale když včera zářilo slunce a já pobíhal po Příčné hoře, vzpomněl jsem si na jarní svobodu.Půl roku starý příběh, je konec dubna a slunce zběsile vyhání kytky z půdy. Před sebou mám květnové státní svátky a doma by mě neudržel nikdo.

Téměř prázdninové putování přes hebké hory, Bílé Karpaty.

Pátek brzo ráno, ujíždím autobusem Jeseník - Zlín do Olomouce. Mám se tam zúčastnit nějaké chemické olympiády, beru to jako nutné zlo - jízdenku do Olomouce mi proplatí škola. Hlavní úkol zní, nepoleptat se, když mám za sebou praktickou část oddechnu si. Na stravenku si vyzvednu dvě jabka a mizím na vlak. Ani jsem nepočkal na vyhlášení výsledků.
Olomouc, vlakové nádraží. Plno lidí, je pátek. Bzukot. Z rychlíku z Prahy vyskakuje Jirka. Máváme na sebe. Jízdenka do Velké nad Veličkou, už nás čekají. Karpaty.
Vlak se řítí Dolnomoravským úvalem. Rovina a slunce. Zalykám se vzduchem, který se řítí stokilometrovou rychlostí podél vlaku. Prázdninový pocit. Jako malí kluci, smějeme se snad všemu. U pravého okýnka se zvedají maličké Chřiby, u levého leží táhlé zelené kopce. Karpaty!
Trať pokračuje hlouběji do hor, Velká nad Celičkou je už za námi, nedopatřením pokračujeme na černo. Průvodčí mávne rukou. Podletní večer, Javorník nad Veličkou, říčkou maličkou.
Putujeme do kopců, zatím po mírné, lesní asfaltce. Podél chladné vody. Voní tu bukové dřevo. Odpočívadlo a zděný seník. Večeříme, potkáváme nějakého turistu, baštím chleba se sýrem a povídáme si. Chce přespat tady v seníku. V Bílých Karpatech byl před padesáti lety. Vitální, příjemný děda, takhle bych chtěl zestárnout. Loučíme se a jdeme dál, večer je ještě vlahý a mladý. U hájenky cesta odbočuje, lesníci grilují. My jdeme. Volají na nás, prý jdeme špatně. Hostí nás vínem a ukazují cestu. Na Velkou Javořinu vzhůru do lesa. Jdeme po nádherných, bělokarpatských lukách. Středomořský kraj. - Tady to vypadá jako v Černé hoře, říká Jirka. Nádherné louky, ztrácíme značku, zase jdeme lesem, stmívání. Na kopci boží muka - "Důvěřuj Pánovi, svěř se své cestě, on povede tvé kroky,"dodnes si pamatuji. Stříbrná bučina. Nádherný den končíme u Dibrovova pomníku, ve tmě nejde přečíst, jen tušíme pěticípou hvězdu. Spíme na cestě tři metry od země slovenské. Měsíc prosvětluje bukový les. Okolo produpe ježek.

Sobota, dlouhý den. I po půl roce si pamatuji všechno, čas se rozloží do nádherných okamžiků. Jen si nejsem jistý, jak šlo vše za sebou.
Brzo ráno nás vyhání zima vstříc cestě. Vysoká obloha slibuje horký den, teď však hrozná zima. Až v kopci na Velkou Javořinu se začínáme potit. Zase louky, stále šlapeme československou hranici. Daleké výhledy na dlouhý šíp Malých Karpat, k severu snad Kysuce, snad Beskydy. Pamětní deska: "Tu bratia vždy sa stretať budú." Jdeme bukovým pralesem, mimo cestu, lezeme na starou vojenskou rozhlednu, slézáme obří bučinou na značku. Jelen odskočí do neznáma. V malé vesnici dokoupíme chleba a pár drobností, ať prázdné batohy nevypadají zplihle. Lezeme přes luční hřeben a poté lesem na Velký Lopeník. Jarní bukové lesy vypadají zdálky jako brokolice. Slunce dští vedro a pot štípe v očích. Jsou sice nízké, ale strmé ty Karpaty. Dřevěná rozhledna na Lopeníku, tatranka a po delší době turisté. šlapeme dál, už nevím kudy. Hory hedvábně plynou, sůl se drolí kolem očí, pijeme z potoků. Občas ztrácíme značku, občas ji najdeme. Na lukách nad Starým Hrozenkovem, si kus zajdeme, ale zase obdivujeme kopanice. Ve Hrozenkově místo obědu zmrzlina, první zve Jirka mě, potom já ho. Sedíme na kamenném schodku, chladí nás. Ale je třeba jít dál, když máme sílu, je třeba jít. Znovu jdeme v kopcích i přes malé vesnice. Potkáváme Dzurindu..! -Je to on? Už zmizel za zatáčkou, nevíme. Že by šel sám s krosnou Bílými horami?
Cesta korytem potoka, znovu na hranicích, na lesních cestách hraniční přechody pro zvěř. Táhneme volně, kterou chceme zemí. Až večer najdeme pramen, žíznivý a ušlí dlouhou cestou. Natáhneme alumatky a svalíme se do trávy a loňského listí. Chvíli ticho, nohy tuhnou. Jirka vytahuje výbornou čokoládu, dělíme se na půl a jíme. Až to nás vzpamatuje. Vaříme polívku, mezi chody ještě chleba a sýr, potom ovesnou kaši. Jedinečná chuť. Pak jen tiše ležíme a díváme se jak tmavne večer a vychází hvězdy. Pijeme litry vody a ani neodbíháme na záchod. Máme za sebou pětačtyřicet kilometrů ve vedru přes hory, téměř bez jídla. Zasloužený den.

Nedělní ráno nás znovu zastihne na cestě, noční chlad nás vyžene z tenkých spacáků a hory jsou tak nádherné. Zase skoro nesnídáme, i když jsme si říkali, že dnes musíme přes den více jíst. Stoupáme na vrchol Javorník, v Bílých Karpatech asi oblíbené jméno, ale okolo nás jsou buky. Hřeben je poté přerušen Vlárským průsmykem, scházíme do něj, zase ztrácíme značku a jdeme cestou v bukovém mlází - zelený tunel. První domy a jehňata. Za chvíli jsme na hlavní cestě podél říčky Vláry. Jeden z hlavních tahů na Slovensko. Zkoušíme stopovat, ale všichni ukazují, že jedou jen kousek. -My taky! chce se mi volat. Asi s krosnami vypadáme, že chceme někam na Fatru či dál. Malá ale dlouhá vesnice Sidonie, za potokem Slovensko, domky obložené neskutečnou zásobou bukového dřeva - tady se asi plynem netopí. Cesta zase stoupá do hor, mouchy nás obletují. Přelézáme potok a jdeme slovenskou zemí, habrový prales a louky, z kterých není vidět na míle daleko lidský výtvor. Blížíme se k Vršateckému Podhradí, kraj strmých vápencových bradel. Kdysi tu snad byly korálové útesy, dnes skály ční nad lesy. Parkoviště, hotely a vesnice, ale tak nádherné skály. Javory babyky. Za jednu skálu schováme batohy a prolézáme skály a zříceninu. Hrozně mě bolí lýtko, asi jsem dostal zánět šlachové pochvy(diagnóza od Jirky:), ale nějak jsem to rozchodil. Sedíme na skále, pod námi Vršatecké Podhradí, strmá, bílá skalní stěna a horolezecké skoby.
Poté se vydáváme po neznačené stezce hluboko do nitra vápencových bradel směrem k Červenému vrchu. Chceme jen obejít nejbližší vápencový ostroh, ale nevíme, že bradla se táhnou mnohem dál. Jdeme pod skalními stěnami, létají nad námi dravci hnízdící na vrcholcích skal. Cesta je na strmém svahu, listí a suť klouže. Jednou spadnu. Jdeme snad už hodinu, když se objeví skály, na které by šlo vylézt. Lezeme k vrcholu hřebene, vápence a vonné bylinky. Na druhou stranu se otvírá kolmý sráz. Hřebínek jak bulharské Končeto. Jíme a kocháme se pohledem na skály táhnoucí se do nedohledna. Spěchá k nám otázka, jak se odtud dostaneme. Nedaleko je mezi skalami sníženina, tam by se možná dalo prolézt na druhou stranu. Slézáme ze skal a zkoušíme se dostat k sedlu. Prolezeme jím a slézáme do strmého údolí a do bukového pralesa na druhé straně. Listí a suť se drolí, chytáme se všeho, čeho jde. Svah je skoro kolmý, lezeme podél trouchnivých kmenů na dno suchého údolí. Tam se trochu zorientujeme a po pár minutách dorazíme i na cestu. Vracíme se k Vršatci a pak jdeme dál, směrem do českých zemí.

Kol skal jsme se motali snad dvě hodiny a ušli snad dva kilometry, ale bylo to úžasné. Asi jsme se pohybovali uvnitř rezervace, ale ničemu jsme neublížili. A kdyby každý horami chodil jako my - nebylo by pak parkovišť a hotelů, asfaltu a aut a ani by nebylo třeba rezervací.
Cesta vede znovu přes les i opuštěné louky a den končíme na louce nad Brumovem-Bylnicí. Spíme na posečené zahradě momentálně opuštěné chatky, protože je tam pramen a ještě chvíli hřeje zapadající slunce. Pro velký úspěch opakujeme hostinu ze včerejšího dne. Jirka vytahuje další čokoládu, měl nedávno svátek, a švestková studentská pečeť v nás jenom zasyčí, polévka i ovesná kaše a už si jen lehnout a povídat. Ještě za zavřenýma očima se míhají zmatené obrazy strmých vápenců i opuštěných luk. Za námi je dalších pětatřicet kilometrů.

Pondělí, ráno začalo zase brzo, v noci trošku mrzlo a jinovatka si lehla kolem drkotajících poutníků. Ještě že člověk na zimu s prvními hřejivými paprsky slunce zapomene. Scházíme do Brumova, kde se odehrávala Vaculíkova Sekyra a po loukách skáčou skupinky zamilovaných zajíců. Na opuštěném nádraží čekáme na vlak a ani nevíme, kterým směrem by bylo lepší jet. Poté přestupujeme z motoráčku do rychlíku, který míří až do Prahy. Já vyskočím v Olomouci a mávám Jirkovi, který byl dnes za školou a lehkým krokem mířím za mou sestrou, která tady studuje. Na kolejích u Aničky jsem si nechal kalkulačku a jiný "bazmek" z chemické olympiády. Strávíme spolu příjemný den v Olomouci. Když večer odjíždím domů, jsem trochu unavený. Z nádherných hor a dlouhých dnů. "Uvidíš, že až si odpočineš, budou ti Karpaty připadat jako ráj,"říká mi Anička a já odjíždím domů.
Měla pravdu, ráj, Bílé Karpaty. Snad dřív než za padesát let. Mávám a volám:
Já chci do hor!
Tehdy jsme sebou bohužel neměli foťák, takže jsem použil nějaký výběr fotek z internetu. Kromě jedné (Vršatec), která nevím odkud je, jsou fotografie použity ze stránky www.3athlon.com/chko_bile_karpaty, foto Jan Jelínek.