Hřebenem Jeleních louček

Na sobotu byl hlášen orkán, pravý den na výšlap do hor. Modré nebe a zelené lesy a vítr mě pohltily. Vydal jsem se sám z Rejvízu přes lesy, přes průseky a prameniště pod Orlík a dál po žluté značce na hřeben Jeleních louček(1205m n.m.). Tady se kolem mě přehnala mlha a už se opravdu rozfoukalo. V mlze jsem vystoupal na vrchol hory a bloudil vývraty směrem na Černý vrch, který je pokračováním Jeleních louček. Najednou vichr roztrhal mlhu a ukázal mi, že jdu špatným směrem. Scházel jsem kamsi do údolí Střední Opavy. Než mě mlha znovu skryla, tak jsem zjistil kudy jít a poslepu držel směr.
Na Černém vrchu se udělalo krásně, modré dálky se znovu rozprostřely před poutníkem, který lezl na vrchol krkolomného posedu... Odtud mě málem sfoukl vítr.
Další pokračování hřebene je vrchol Karliny kameny(1178m n.m.), odkud je impozantní výhled na Medvědí vrch, nejvyšší vrchol nejopuštěnější části Jeseníků, a Orlík přes hluboké údolí Bílého potoka. Slunce a vítr a skály.
Bezcestným lesem jsem sešel k hranici přírodní rezervace Skalní potok, kde žije rys a hnízdí sokol stěhovavý a odtud už po cestě seběhl do titěrné podhorské vesničky Bílý potok. Při běhu po sluncem ozářené cestě se mnou prudce cloumala radost a já věděl, že není nad svobodu v horách.
Po cestě do Vrbna jsem dojedl chleba a stopem dojel domů.

Ranní Rejvíz, v dáli Příčná hora.

Orlík, orlí hora.
Mlhy se valí ve vichru od hlavního hřebene.

Skalní městečko na vrcholu Karliných kamenů.

A Orlík a Medvědí vrch. Hory!

Severská rašeliniště

Jsou čtyři hodiny ráno a na střechu tluče zběsilý bubeník déšť. Neklidně se otočím a za chvíli se donutím usnout, čekám ráno. V 5.15 mi zvoní budík, chystáme se s Jirkou už podruhé na Mravenečník, velikou horu kdesi na západ od hlavního hřebene. V té chvíli mi začne zvonit telefon, Jirka. Domlouváme se, že v tomto počasí nemá cenu nikam chodit. Za okny prší.
Potřetí se probudím kolem osmé ráno. Otevřu okno dokořán a dívám se ven. Teplý, snad jarní vítr, mě udeří do tváře. Fučí, ale už neprší. Šedá mračna se převalují jako velrybí hřbety v prostoru mezi nebem a zemí.
Náhradní plán: vyrazíme autobusem na Rejvíz a vydáme se někam do lesů Medvědské hornatiny. Když ujíždíme za svým cílem, je ráno hned lepší. Nevadí ani déšť, skrápí nevlídnou, předjarní zemi, pak zase utichne. Na rejvízských pláních taje sníh. Pár běžkařů se šine mokrou stopou. Nasazujeme si návleky a poddáme se chvilkovému nápadu: zajdeme do rašelinišť. Přeběhneme rozbředlým sněhem k lesu a vnikneme do Národní přírodní rezervace Rejvíz. Možná jsme to ani nečekali, ale pohltil nás jiný svět.
Po chvíli v lese ani neudržíme rovný směr. Prodíráme se skrz porosty severských jehličnanů a sestřásáme na sebe spousty vodních kapek. Mokvající sníh ukrývá pod sebou kaluže černé, rašelinné vody. Boříme se do nich. Takhle nějak, myslím si, vypadá severský les u hranice tundry. Bažiny, borovice blatka, kleč, křivé smrky. Obzor zmizel, jen les. Znovu prší. Dereme se nazdařbůh lesem a hledáme Malé mechové jezírko. Dřív k němu chodili turisté, pak ochranáři uzavřeli stezku a teď samo zarůstá rašeliníkem v nekonečně tichých rejvízských lesích.
Kdysi jsem o podobných rašeliništích četl, Velká jizerská louka je asi podobný kraj. V létě tu citronově voní suchopýr, i masožravé rosnatky tu rostou. A ticho.
Občas zahlédneme v bizarním, skandinávském lese světlinu. Prodíráme se k ní a čekáme led rašelinného jezera, jsou to ale jen světlejší, podmáčené části lesa. Roste na nich bříza karpatská.
Nějakou náhodou se nám ale podaří jezero najít. Podupáváme po ledě, než se pustíme přes něj. V současnosti je skoro celé jezírko zarostlé rašeliníkem.
Poté naše cesta bludným lesem pokračuje. Překračujeme vývraty a dojdeme až na břeh kofolové říčky, Rašeliništního potoka. Jeden z jeho pramenů je známý Bublavý, ale potok sbírá tmavou vodu celého vrchoviště. Černá voda se žene lesem i vodnatými loukami do Černé Opavy. Jdeme podél ní. Na pravém břehu je už normální les, smrková monokultura. Blížíme se k východu z NPR. Přes říčku leží spadlý smrk. Jdeme na druhou stranu, klouže to, sníh i led.
Jirka se chce na stromě nechat vyfotit, leze tam znovu. Povídáme si a smějeme se. Jirka se nějak prudce otočí a padá do řeky. Na poslední chvíli se odrazí a dopadne měkce na nohy. Po stehna ve vodě.
Já taky ležím na zemi a brečím smíchy. Smějeme se jako blázni, naštěstí není moc zima. Rychle vylézáme z lesa na louky u Rejvízu. Zase fouká, už ne tak jarně. Přemýšlíme co podniknout. Půjdeme domů. No, půjdeme...
Zkoušeli jsme sice i stopovat, ale dnes to nebylo tak moc třeba, takže nás nikdo nebral.Tak jsme se rozběhli a pořádně odrazili:). Stříhali jsme zatáčky a občas jsme předběhli i nějaké auto a utíkali jsme do Dolního Údolí. Batoh sice parádně skákal na zádech nebo dřel a pohory jsou docela tvrdé, ale šlo to. Tedy běželo. Řítili jsme se po lukách do údolí, vítr. Křičel jsem, jen tak, z radosti a pohybu. Jirka taky něco zakřičel,orlí zvolání: "Svoboda."
V Dolním Údolí jsme se svlékli do triček a pokračovali jsme dál, už to nebylo pořád s kopce, ale čtyři perné kilometry po asfaltu uběhly rychle. Ve Zlatých jsme se rozloučili a běželi každý domů na oběd, v botách nám pěkně čvachtalo, Jirkovi teda asi víc. Ještě jsme se v euforii domluvili, že si vyběhneme i odpoledne. No, odpoledne jsme si prohlíželi mapy slovenských hor a plánovali výpravy příští, ale na dnes běhání už nějak nedošlo. Přeci jen nám ten běh s ne zrovna lehkým báglem stačil.

"Každý kůň občas klopýtne, a to má čtyři nohy. Jak pak nemůže klopýtnout člověk." Já se dnes válel pořád.

Les o dva tisíce kilometrů na sever. Lappland.


Zkroucené smrky a kosodřevina. Daleký sever.

Malé mechové jezírko, našli jsme ho:).
A přešli.

Já na osudném kmeni. Foťák už má zamlžený objektiv.


A Jirka. Můj nejlepší kamarád do nepohody. V současnosti končí studium na medicíně, na fotografii se však chystá vrhnout do temných vod:)

Heegerův lauf

Viktor Emanuel Heeger jako první dovezl z Norska do Jeseníků první pár lyží. Od narození tohoto zlatohorského rodáka letos uplyne sto padesát let. Heegerův lauf je běh na lyžích pořádaný první sobotu v lednu na jeho počest. Nejedná se o žádnou velkou akci ani o závod, prostě výjezd do zasněžených hor, společenská akce s trhlým názvem.
Že se podniká taková akce, na tom má zásluhu hlavně Tomáš Novotný, můj bývalý třídní na základce. Vlastně všichni účastníci byli jeho známí, příznivci běžeckého lyžování. Tuto sobotu jsem se s touto skupinou lidí vydal na běžky...



Pátek večer, vichřice rve větve stromů a řádí. Hučivě se prohání a já si představuji zítřejší saigon na hřebenech. Vzpomenu si, jak jsme docela nedávno trpěli s Jirkou na Vysoké holi. Mám trochu obavy. V noci mě vzbudí klid, už nefouká.
6.35 ráno, autobus do Jeseníku. V něm sedí jedenáct běžkařů. Jedeme.
Na Červenohorském sedle už zase fouká. Jedeme na Švýcárnu, z Česnekového dolu se žene šílený vichr, výhledy na Mravenečník s vrcholem v mracích. Nevlídně osvětlený kraj, slunce skrz mračna. Stále jedu značně ve předu, jsme tři, kteří jsme se tak trochu utrhli. Trochu mě to překvapuje, ale pořád jedeme v pohodě. Na Švýcárně počkáme a dáváme si čaj. Někteří i jedí. Už jsem se stihly seznámit víceméně ze všemi "spolujezdci".
Ze Švýcárny jedeme přes vrchol Malého Děda na Videlský kříž, Praděd je velmi blízko, ale nepěknou věž kryje mrak. Vichr. Na vrcholku se do mě opře vítr a já svištím mezi kosodřevinou jako plachetnice. Obávaný a strmý svah Malého Děda se blíží, brzdím spolehlivým dosednutím na zem, a stejně mě vítr smýká dál. Svah je strmý opravdu hodně, i na jesenické poměry, a tak shazuji běžky, připnu je na batoh a lehkým během se spouštím do údolí. Ostatní také většinou shodili lyže, i když ne všichni:).
Na Videlském kříži, sedle, které odděluje Pradědskou a Medvědskou hornatinu, je jiný svět. Vítr jen točí větvemi stromů. Slunce, slunce a cáry mraků na modrém nebi. Nebeská pohoda. Sednu si na batoh, chroupu piškoty a čekám na ostatní. Slunce září.
Další cesta vedla po žluté značce napříč Medvědskou hornatinou. Zpočátku, na jižních svazích, bylo málo sněhu. Ale to se časem zlepšilo. Cesta se vinula přes Jelení loučky, kde jsem se v listopadu trápil v bezedném prašanu. Teď je sněhu daleko méně. Dále jsme jeli na Kristovo loučení pod Orlíkem a pak sjezd až na Rejvíz. Tady teprve nastalo to pravé trápení, už ty moje běžky nejezdí jako kdysi. Ale zase jsem strávil tento dojezd v příjemném povídání o norských a skotských horách. Na chatě Svobodě jsme počkali na autobus s čajem a kusem medovníku k oslavě dnešních Tomových narozenin.
Ujeli jsme něco přes třicet kilometrů, to je asi třetina legendárního Vasova běhu v severním Švédsku. A mezi námi jel i běžec, který Vasaloppet jel před čtyřmi roky a to mu bylo 56 let. Pěkná motivace na léta příští...

Nový rok na Příčné hoře

Každý slaví konec roku jinak. Někdo s přáteli na chatě, někdo v hospodě, jiný jde provokativně spát už v devět večer. Někdo je zase v rodinném kruhu a jiný třeba před stupidní televizí. Každému dle jeho gusta. My jsme si vyšlápli do hor.
Já a Zede, po deváté večer. Vydali jsme se do temných lesů nad Zlatými Horami, okolo se snášel sníh. Bohužel už je po inverzi.
Času jsme před sebou měli nepočítaně a tak jsme nikam nespěchali, pomalu jsme nabírali výšku a zjišťovali, že stoupáme do mraku. Takže s krásných výhledů a ohňostrojů nebylo nic. S výškou přibývá i sněhu. Jdeme přímo lesem a cestu osvětluje jen bílý kužel světla z čelovky. Kdesi nad námi září do mlhy červená záře, vysílač.
Ano, i na ten jsme se museli podívat. Namrzal a studil, výhled pražádný. Jen jsme nějak museli naplnit heslo "nebuď posera" a když už tu ten vysílač je...:)
Těsně před půlnocí jsme došli na Táborské skály a mlha byla dokonalá, jen záblesky ohňostrojů jí pomáhaly měnit barvu. Najednou se trochu roztrhla a viděli jsme alespoň střelbu z Rejvízu. Půlnoc se blížila, nový rok se chystal vstoupit. Z malé termosky jsme si nalili do hrnku sekt a připili na mnohé další výpravy a hory před námi. Největší salva pyrotechniky se ozvala až o chvíli později, takže jsme asi připili trochu dříve. Na horách rok přichází dřív.
Dopíjíme bublinky, trochu čaje a chřoupeme hořkou zmrzlou čokoládu. Nálada se blíží euforii, jen tak, z ničeho nic. Po cestě dolů se smějeme jako blázni a kloužeme sněhem dolů. Mrak se trhá a září hvězdy i světla měst. Padá hvězda, jiné září. Na vrcholu opuštěné a ztichlé sjezdovky se houpeme v sedačce lanovky. Vše je dokonalé, čas tiše plyne. Už žádná tíseň z běhu času, nových let, jen očekávání. Všechno je před námi.
Po sjezdovce kloužu dolů po botách, odraz hůlkami a sklouznu vždy o pár metrů níže. Za mnou se řítí Zede po zadku, smějeme se a jdeme už poměrně ztichlým městem. Jsou dvě hodiny ráno a vzduchem letí dík za uplynulý rok.

Se samospouští si člověk užije spousty zábavy. Nedalo mi to, omlouvám se. Sérii těchto čtyřech fotek jsem tady musel umístit:)...

No. 1.

No, tak teda druhá.

Ani třetí se nevyvedla:)

Zato na čtvrté jsme, když už nic, tak aspoň celí.

Všem vám přeji mnoho radosti nejen do nového roku.

__________________________________________ Vašek:)