Zpátky do trenek!

Tak dnešní letní počasí mě donutilo obléct si krátké trenky a tričko a běhat jako v létě. Paráda.
Dopoledne jsme ještě zalozili na skalkách a viděli zmiji. Dva měsíce před svatým Jiřím. Počasí se zbláznilo, ale aspoň se parádně běhá.

Pár fotek ze skal:

Cestou do vápencového lůmku nad Ondřejovicemi.

Zmije, 24.února. Ještě sice byla zpomalená po zimě, ale lezla:).

Pěkné vápencové skalky vyhřáté sluncem. Jarní pohoda.

Ještě jedna moje fotka z první cesty. Potom nám došly baterky ve foťáku (byly tam ze včerejší túry a ještě se vzpamatovaly) a tak nemáme víc fotek. Fajn, že jsem lezl první:)

Cestou radosti

Dnešní túra byla...prostě výborná. Byli jsme dva, já a Jirka, a šli jsme přes předjarní hory. Lozili jsme po nádherných skalách, řvali radostí na osluněných horách, vybíhali svahy i jen tak seděli a dělili se o tu trochu jídla. Hodně jsme se nasmáli a parádně prošli. Přešli jsme napříč Medvědskou hornatinou a prolézali skály nad Skalním potokem.


Jirka na Kazatelnách, slézal dolů nějakým prvoslezem:), takže jsem slezl rychleji a fotil.

Nebe, skála a člověk. Svoboda v horách.

Rozbředlým sněhem na Jelení loučky, slunce pálí.

Některé části naší výstroje se podivně shodují. Sourozenecké nohy:).

Radost někde nahoře.

Nakonec jsme byli na nádherných skalách na Skalním potoce, ale ve foťáku už nebyla baterka:). Nevadí, ještě se sem vrátíme.


Mávám z nebeských hor, lesnatých Jeseníků. Do kterých pomalým krokem vchází jaro.

Alexander Supertramp

Obyčejný vysokoškolský student někde v Americe. Právě dokončil studium na Emory College v Atlantě a řekl si, že se svým životem je třeba něco podniknout. Viděl své rodiče, ty, kteří mu svými hádkami trávili dětství, ty, které zajímá jen majetek a americký sen. "Změřil své okolí divoce morálním kódem" a nechtěl být už dál jako oni. Byl čas odejít.
Peníze našetřené na studium na Harvardu dal na charitu, rozstříhal doklady a vydal se do světa. A cesta vede jako vždy na západ. V povodňové zóně u jezera Mead nechal stát staré auto a spálil zbytek dolarů. "Nepotřebuji peníze, činí lidi opatrnými."
Stal se koženým tulákem, západní pobřeží Spojených států se stalo kulisou k jeho Cestě. Potřeboval ale jméno. A tak se z Chrise McCandelsse stal Alexander Supertramp. Ne superman, ale supertulák.
Našel si přátele mezi stárnoucími hipísáky křižující napříč Amerikou, pracoval jako kombajnér mezi divokou cháskou, která neuznávala tuhle společnost, "fucking society", ale která znala přátelství. Dál jel někam na jih, ke kaňonu řeky Colorado a chtěl ji sjet na kajaku. Ranger místního národního parku ho byl ochoten zařadit na čekací list zájemců o sjezd. Stačila maličkost, počkat dvanáct let nebo se přidat ke komerční výpravě. "Twelve years to padlle down to the river?" Alex nečekal a jel. Splul hrozivé peřeje, unikl říční hlídce a pokračoval po řece do Mexika. Bez jakéhokoli dokladu nelegálně překročil hranice, asi jako jediný v tomto směru. Třicet šest dní žil v jeskyni a pak mu písečná bouře odfoukla kajak. Dovlekl se na jakýsi hraniční přechod, chtěli ho zatknout, ale utekl a jel dál.
V Los Angeles si chtěl sehnat doklady, ID card. Možná se vrátit do běžného života. Zhrozil se ale města. Orel potřebuje volnost.
Stopoval dál po Americe a nakonec se vydal na Aljašku. Into the wild, do divočiny. Co tam? Prostě žít. Splnit si svůj sen. Být lepším, radovat se z čistých světů. Snad prchal před civilizací. "Nebojím se samoty, radši budu pryč než být jaký jsem byl." Žil uprostřed panenské přírody, no money, no pools, no pets....no cigarets.
Chris McCandelss byl nalezen na podzim roku 1992 mrtev v divočině. Zřejmě zemřel hlady, když mu rozvodněná řeka znemožnila návrat.
"Radost o kterou se nemůžeme podělit, ztrácí smysl,"napsal.

Asi jsem nic nedokázal vystihnout, popsat. Mám prázdné ruce, příběh mi uniká. Budete-li mít možnost, podívejte se na film Into the Wild, který vypráví pravdivý příběh vyjímečného člověka, Alexandra Supertrampa. Muže svobody.

Zimní procházka přes sedmero hor

I když se už bláznivě těším na jaro, na zelené trávy a stromy i na dlouhé večery, tak v Jeseníkách je ještě pořád únor, měsíc hladu. Lesy jsou ještě plné sněhu.
Minulý týden jsem měl jarní prázdniny a hodně volného času, jeden den jsem se vydal na delší túru přes hory domů. Povím vám o ní.

Příčná a Jelení hora z Koberštejnu

Jedno volné ráno jsem vyjel autobusem na Praděd s nejasným plánem dojít do Zlatých Hor. Ovlivněn četbou Hillaryho jsem vyskočil z autobusu o něco dřív, v Karlově Studánce, a vydal se vzhůru po vodopádech Bílé Opavy. Bylo před sedmou ráno a jemně svítalo, šedomodré ráno. Všude ticho, sám jsem stoupal sněhem vzhůru podél namrzlých vodopádů.
Šel jsem tiše a vytrvale, ne rychle ani ne pomalu. Asi za hodinu jsem byl u chaty Barborka na hřebenech a ponořil se do mlhy. Kolem osmé ráno jsou liduprázdná i taková místa jako Praděd, civilizace tu vládne jen na oko. Na vrchol Pradědu jsem nešel, prošel jsem asi půl kilometru dál po značce na Švýcárnu. Pradědskou věž moc nemusím, nepatří do lesních, opuštěných hor. A navíc zacházka v mlze.
Mírně s kopce na Švýcárnu klušu a potkávám velkého černého psa, sněhem se brodím na vrchol Malého Dědu a odtud lehce seběhnu prudký svah na sedlo Videlský kříž. Na závětrné straně hřebene je pěkné počasí. Modrá obloha a po ní se honí mraky. Přejdu cestu a ponořím se do lesů Medvědské hornatiny. Na Pradědu jsem viděl tři lidi, většinou zdálky. Odteď nikoho.
Kráčel jsem po lesnaté, k nebi vztyčené planině. Občas jsem se bořil do sněhu víc, občas méně. Šel jsem bez sněžnic, není tolik sněhu. Skoro jsem nezastavoval, pořád jsem šel. Taková delší procházka:).
Až na Kristovu loučení jsem zastavil a chvíli si sedl. Vichr zrovna odehnal mraky a nade mnou se otevíralo nebeské okno. Do poloprázdného žaludku jsem natlačil chleba a kousek čokolády s rozinkami. Rozhlížel se po krajině a přemýšlel, jak půjdu dál.
Zpočátku, brzy ráno, jsem se chlácholil, že dojdu jen na Rejvíz. Nevěděl jsem, jak moc bude sněhu a jak rychle to půjde. Teď vím, že dojdu až domů. Ještě fotím svůj stín a pak dál posunuji nohy lesnatou krajinou. V sytě zeleném lese si zpívám. Asi blázním. Jdu sám a sám lesem a mám radost. Mířím na hrad Koberštejn, to už jsem skoro doma. Jednou jsem sem i běžel. Ze skal nad hradem vidím daleko do světa. Kolem mě sníh a hluboko dole zelenohnědé polské roviny. Přeskočím průrvu na vedlejší skalisko (není to žádná hrůza, jen kdyby nebylo posněžené) a chvíli si užívám závratný pocit vzduchoplavce. Klimbám nohama nad vrcholky stromů a svítí slunce.
Pak vstanu a jdu dál. Kloužu ledovatým (nové slovo, no a:) svahem dolů a jdu po lukách nad údolím Olešnice, Horním Údolím. Přede mnou se tyčí poslední, sedmá hora, kterou dnes musím přejít. Je jako přehrada, napříč mou cestou. Příčná hora. Předtím však ještě dojím tu trochu jídla, kterou mám. Usadím se na batoh a slunce a mraky letí nade mnou. Údolím hledím pod hory a dopíjím bylinkový čaj s termosky a máčím si v něm piškoty. Nejsvobodnější jídlo. Možná legrační, ale je mi blaze.
Lehce vstanu seběhnu do Horního Údolí po zbytcích sněhu, které leží na louce a pak vykročím vstříct poslednímu hřebenu. Asi tři sta výškových metrů uběhne rychle, domov se blíží, a za chvíli stojím u vrcholu hory. Vysílač, třicet metrů železného žebře a orlí výhled, si dnes nemůžu nechat ujít. Nahoře už namrzá jinovatkou, zase mrzne. Strmý svah Příčné hory, nejlepší běžecký trenažér, sejdu rychle. Po sjezdovce dolů a už se šinu příměstskými lesy. Pohled na hodinky mi říká, že za chvíli budou čtyři. Tak tedy ještě kousek klusnu, aby má túra netrvala víc než devět hodin. Přijdu domů a krásné hory leží za mnou i ve mě. Jindy bych třeba přijel teprve ze školy.
Jakási radost je ve mě, nádherný den, dík za jarní prázdniny:).

Ed Hillary, horal a včelař

Není to tak dávno, kdy Edmund Hillary odešel ze světa do nějakých vyšších hor...


V červenci roku 1919 se narodil v Tuakau na severním ostrově Nového Zélandu. Až v šestnácti letech na školním výletě spatřil sníh a pak propadl horám. Původně neduživý chlapec vyrostl v silného a zdatného lezce, zoceleného péčí o 1600 včelstev. V zimě, když nebyla práce u včel, Ed se vydával lézt do Jižních Alp.
Během druhé světové války sloužil v letectvu, dlouhý výcvik probíhal na jižním ostrově, v horách!
Pokaždé, když mohl, zmizel do hor. Na starém kole ujížděl dlouhé kilometry pod hory, celý den pak stoupal vysoko k oblakům a večer se vracel do vojenského tábora. Alespoň, že cesta zpátky byla většinou s kopce. Nejčastěji se vydával do hor sám, málokdo mu fyzicky stačil a navíc byl nadšený a ochotný riskovat.
Když sloužil u letectva jako navigátor, také nemarnil čas. Na tichomořských ostrovech lovil krokodýly, plachtil i lezl po melanésských horách. Joskův palec na Fidži zůstal nezdolán, ale Ed se se svými přáteli málem utopil, když se vraceli na provizorních vorech po rozvodněné řece. Když si s přítelem sestrojil motorový člun, v kterém jim explodoval motor, válka pro něj skončila. Se čtyřiceti procenty popálené kůže byl převezen na Nový Zéland. A to měli štěstí, že se neutopili, když popálení plavali k pobřeží.
Edmund díky mimořádné kondici rychle vyzdravěl a také válka skončila, takže cestám do hor nic nebránilo. Zase byl ve svém živlu, v opuštěných ledových Jižních Alpách, brodil řeky a prodíral se buší pod hory, zlézal stěny a poznával nové hrolezecké přátele. Mimo jiné je spoluautorem:) prvovýstupu jižním hřebenem na 3754m n.m. vysoký Mount Cook, nejvyšší horu Nového Zélandu.
Také navštívil evropské Alpy, kde podnikl několik výstupů a pak se mu otevřela cesta k jeho snu. Byl pozván, spolu se svým přítelem Georgem Lowem, na novozélandskou expedici do Himaláje, velkých vysněných bílých hor. Zde podnikli výstup na sedmitisícový Mukut Parbat a Edmund se poprvé seznámil se zónou smrti a nepálskou chudobou. V tomtéž roce, na podzim, podnikl britský průzkumník Eric Shipton expedici k nejvyšší hoře světa, Čumulangmě. Novozélanďané mu napsali dopis a on dva z nich přizval k výpravě, a tak se Edmund dostal pod nejvyšší horu světa. Byl sice značně pohublý, ale dobře aklimatizovaný, a tak se jako horolezec dobře uplatnil.
Další rok se o vrchol Čumulangmy pokoušela švýcarská expedice, nejvýše se dostal sardár Tenzing Norgay, do 8500 metrů.
V roce 1953 byli Britové opět na Everestu a sardára jim dělal Tenzing, ten, který z Šerpů nejvíce toužil po vrcholu.
Dnešní sportovní horolezectví nemá s tehdejším expedičním moc společného. John Hunt, vedoucí expedice na Everest, však měl k dispozici podstatně horší vybavení a informace. Odvaha je ale stejná v každé době, a tu Edmund a Tenzing měli. Stali se vrcholovým mužstvem a už v nižších partiích hory lezli spolu, aby se sehráli. Hnala je společná touha. Nejvýš.
Příběh o výstupu na vrchol Čumulangmy většinou znáte, Hillaryho známá slova "... je 29.5.1953, 11.30, už není kam stoupat." A objetí s Tenzingem, hory na všechny strany světa. A jen pod nimi.

Tenzing Norgay na vrcholu Čumulangmy

Výstup měl zvláštní dohru, Nepálci Hillaryho nazvali druhým mužem na Everestu, Evropané zase jakoby zapoměli na sardára Tenzinga Norgaye. Novináře zajímalo nejvíce, kdo byl nahoře první. Horolezecké přátelství je ale pevné. "Stoupali jsme na jednom laně."
Ed dostal šlechtický titul, který za něj převzal v nepřítomnosti velvyslanec Nového Zélandu. Teď už nešel odmítnout.
"...já jsem nikdy neschvaloval tituly...Živě jsem si představil, jak kráčím po hlavní třídě v Papakuře ve svých roztrhaných a špinavých kalhotách. Bože můj, budu si muset koupit nové kalhoty."
Později Edmund podnikl další horolezecké výstupy i cestu na jižní pól, to však už je jiná kapitola jeho pestrého života. Také dospěl, od stoupání na vrcholky hor se dal na dobročinnost. V Solo Khumbu postavil školu pro malé Šerpy, angažoval se v ochraně himalájské přírody a pomáhal národu himalájských tygrů - Šerpů. Z dobyvatele, který po slezení z Everestu jako první svému příteli řekl: "Tak jsme toho bastarda dostali." se stal ochránce těchto vznešených hor. Díky mu za to.

11. ledna tohoto roku Ed Hillary zemřel, a nezbývá, než věřit, že někde s Tenzingem stoupají k nebeským vrcholkům. Na jednom laně.



Čerpal jsem z Hillaryho knihy Kdo neriskuje, nevyhraje a taky z Wikipedie.

První puťák

V poslední době jsem neměl moc čas psát, dalo by se říct, že jsem svůj blog pěkně flákal. A protože mě psaní baví, a navíc znám pár lidí, kteří si tady rádi čtou, ...prostě píši zas:) Netradičně vzpomínka na jednu starší akci.

Je to asi pět let zpátky, byl červen a do letních prázdnin chyběl sotva týden. V travách dozrávaly lesní jahody a já končil sedmou třídu:). Tehdy jsem se vydal na své první putování. Puťák, neboli vandr je výbornou činností, ke které mě přivedl můj skautský oddíl. Prostě si vezmete batoh a na pár dnů se vydáte do hor. Svítí na vás slnce a v noci je vám zima, pojídáte borůvky a na všechno máte dost času:). Pohodová cesta horami, svobodná.
Tehdy, víkend před začátkem letních prázdnin, v čase slunovratu, jsme vyrazili ze Zlatých Hor. Bylo nás asi šest a před námi moře času.
Podvečer, louky voní a my jdeme po lesních cestách do kopců. Jsem ještě trochu zadýchaný, protože na sraz jsem doběhl jako vždy pozdě. Batoh mě nijak netíží a všichni si povídáme. Jsme čtyři podobně stejně staří kluci, moje sestra a náš vůdce:) Kolinc. V plánu máme za víkend přejít přes lesy Zlatohorské vrchoviny a Medvědské hornatiny až na Praděd.
Cesta nás večerem dovedla k říčce Černé Opavě, u které jsme se utábořili. Na kamenitém břehu jsme zřídili ohniště a s Medikem, mým tehdejším nejbližším kamarádem, jsme vztyčili jakýsi kůl - totem. Byli jsme prostě indiáni:). Nemyslete si, že tábořiště je nějaká paseka a na ni stojí stany. Lehli jsme si pod větve smrků na říčním břehu a proti rose zabalili spacák do celty. Mezi stromy svítily hvězdy, dlouho se můžeš dívat vzhůru.
Ráno jsme sebrali svých pár věcí a vydali na cestu. Čekal nás, tehdy hrozivě strmý, svah Koberštejnu a den plný hor. Když jsme vyšli, slunce už stálo vysoko na obloze, vždyť byly svátky slunovratu. Já jediný neodolal vábení lesklé řeky a ráno se vykoupal v malé tůňce u panelového brodu (dnes je tady most). A pak jsme se začali škrábat na Koberštejn. Ze všech už lil první pot toho dne a já postupně začínal rozmrzat. Po ránu jsou horské potoky ledové. A šli jsme dál, chvíli jsme zpívali a doléhala na nás radost a svoboda dne v horách, chvíli jsme bloudili. Když jsme došli k Tetřeví chatě, pojedli jsme. Seděli jsme na v trávě a obloha byla dalece modrá, v prameništi fialově kvetla havéz česnáčková a vítr odháněl mouchy. Na kadibudce byl papír, tak jsem si zašel na záchod.
A šli jsme dál přes lesy, napojili jsme se na žlutou značku a po ní mířili až na Videlský kříž. Poprvé jsem vystoupil na Jelení loučky a nabíral vodu z ledového Šumného potoka. Přes hluboké údolí Bělé se tyčil strmý Malý Děd. K večeru jsme dorazili do sedla Videlský kříž, které odděluje Medvědskou hornatinu od hlavního hřebene. Přespali jsme v obydlí z celt na břehu Česnekového potoka a ráno se klepali zimou a běhali po silnici pro zahřátí. O něco později nás zahřálo žhavé slunce a strmý kopec na Malý Děd, ségru jsem tahal za ruku do kopce až jsme došli na Švýcárnu. Tady jsme si nechali batohy a odskočili si od trasy na Vysoký vodopád, tradičně poněkud vyschlý. Na Pradědu se najedli, pokud nám zbývalo jídlo, a stihli se pohádat s Kolincem. Co můžete chtít od děcek, kterým pomalu začíná puberta a najednou okusí silný proud svobody:). Nakonec, už v dobré náladě, jsme sešli okolo vodopádů Bílé Opavy do civilizace a na poslední chvíli chytli jediný autobus, který tudy jezdil v neděli večer.
Byla to krásná túra, hlavně tím, že to byla má první vícedenní pouť. Okusil jsem svobody a zachutnala mi. A tak od té doby křepce běhám po horách a třeštím v nich radostí. Tohle byla vzpomínka na jednu z událostí, která mě nasměrovala. Do hor, svobodných krajů.