Minulý víkend byl poněkud hektický, v pátek jsem měl stužkovák a hned v sobotu ráno jsme měli vyrazit na chatu na Příčnou horu. Moc jsme toho nenaspali a ráno nás přivítalo vichrem a deštěm. Běžím se se skautíkama domluvit na autobusák, že dorazíme později a Lenča zatím usíná na mé posteli. Nechávám ji spát a jdu zatím nakoupit jídlo a nachystat batoh. Vyrážíme až kolem jedenácté, směr Příčná hora.
Ve vyšší výšce nad oceány neprší a na zemi leží bílé prachové, sněhové peří. Spěcháme na chatu, kde nás čekají tři mladší kluci a Kuba, který kvůli této akci přijel ráno z Bruntálu. Musíme pohnout. U Maria Hilf padám já i Lenča v tutéž chvíli na zem na skleněném náledí. Pak se kloužeme dál. Stoupáme opadaným bukovým lesem na zamlženou Příčnou horu a za chvíli jsme na chatě Josefce. V kamnech hučí a kluci si suší ponožky u kamen. Najíme se a za chvíli vyrazíme. Do podzemí, kvůli tomu jsme dnes tady.
Lenče jsem hodně povídal o štolách a o tom, jak jsem do nich začal lozit. Tajně a bez helmy, s objevitelským nadšením čtrnáctiletého kluka. Dnes jsme si chtěli prolézt nějaké podzemí na Příčné hoře a taky se podívat do jednoho hlubokého komínu nedaleko vrcholu, kde jsem ještě nebyl. V chatě jsme se rychle najedli a sbalili si lezecké věci, lano na záda, cinkajícími karabinami jsme ověsili malého Mariana, který byl díky tomu v sedmém nebi. Ještě jsme se telefonem domluvili s Jirkou - taky si nechtěl nechat ujít údajně čtyřicetimetrové slanění do komínu Karel. A pak už jsme se vydali sněhem k dolu Melchior.
Melchior, nebo také "Komín u srnce" je pěkný labyrint chodeb, taky je zde pár plazivek, rozsáhlá komora a musíte slanit sedm metrů větracím komínem. Je to důl z devatenáctého století a těžila se zde železná ruda. Prolézáme svážné chodby, obdivujeme netopýry (našli jsme asi tři druhy - netopýra velkého, vodního a vrápence) a plazíme se ke kostře srnce. Když vylézáme z dolu, tak si aspoň každý vyzkouší techniku lezení po laně s blokanty, v komínu Karel ji budeme potřebovat. A za chvíli jsme už venku, na bílém dni.
Jirka přišel za námi a jdeme zablácení po hřebeni Příčné hory. Čeká nás komín Karel, původně téměř čtyřicet metrů hluboká kolmá šachta, dnes má ale kolem pětadvaceti metrů. Bohužel byl zřejmě částečně zasypán, když se nad ním stavěl železobetonový poklop. Uvazujeme lano kolem stromu a hážeme ho do hlubin země. Připínám se na lano a slaňuji úzkým průletem pro netopýry do komínu. Průletem není vidět až na dno a tak netuším, jestli mám dost dlouhé lano - taky by to totiž nemusel být komín Karel. Ale už vidím, že je vše v pořádku a spouštím se do hloubky. Kousek pod vrcholem komínu je ve stěně výklenek a v něm popadané kameny - teď si jich ještě nevšímám, ale po zpáteční cestě si je budu bázlivě prohlížet. Za chvíli jsme na dně a sleduji jen malou světlou tečku vysoko nad hlavou - vstup do komínu.
Představte si, že stojíte na dně hluboké kobky, nad vámi je jen malý světlý bod a kolem vás se zvedají do výše temné stěny. Takhle nějak to vypadá v komínu Karel. Nad hlavou vidíte prosvětlovat čelovky přátel tmou a vzduch je zamlžený vysokou vlhkostí. Dojem hluboké propasti je dokonalý. Za chvíli slaňuje další človíček, Marian, ale abychom se sem vešli, ihned žymáruje ven (jümar, neboli blokant je výstupový prostředek - prostě lezecké udělátko, které jde po laně posunout jen směrem nahoru). A pak už slaňuje Lenča, Jirka i Kuba a stojíme namačkáni na dně dolu. A nastává cesta zpátky. Žymárování není úplně jednoduché, zvlášť když to děláte poprvé v životě. Ale je to o moc pohodlnější, než lézt celý komín na prusíkových uzlech. Lenča je za chvíli nahoře, Jirka - když se mi podaří vysvětlit mu systém, jak se leze nahoru - taky. Po chvilkovém boji, kdy se Lí a George snaží odepnout jümáry z lana může lézt i Kuba. A nakonec já, přeci jen už jsem takhle něco lezl, a když nikdo nedrží zatížené lano, po kterém lezete, je to trošku těžší. Stoupnu si do rohu komínu a čekám, až mi shora spustí blokanty, které potřebuji k výstupu. Naštěstí se v té chvíli nedívám nahoru a tak kámen uvolněný lanem z výklenku u vrchu komínu mi nemíří do obličeje. Prostě mě nečekaně praští do helmy, uvolněný dvacet metrů nade mnou. Prásk, jenom zařvu a hledám na zemi, který kámen to byl. Ostatní nahoře jsem asi slušně polekal, slyšeli jen ránu a výkřik. Uklidňuji je, že vše je v pohodě, hlava chvíli bolí, ale kámen nebyl naštěstí moc velký. Spíš jsem slušně polekaný. Zapínám si žymáry do lana a zřetelně cítím, jak se lano ode mě klepe, fuj. Radši lezu rychle nahoru, zahřeju se a vyženu nepříjemné myšlenky z hlavy. Za chvíli vylézám z podzemí, kolem jsou mí zmrzlí přátelé a nad námi začínají blikat hvězdy. Helmu mám jen zašpiněnou, ukázkově chytla náraz. Asi jí dám doma pusu, bez přilby vážně nezkoušejte lézt do středu země.
Rychle se vracíme na chatu, už je pořádná zima a pojídáme večeři. Lenča se dnes chopila večeře pro nás a za chvíli pojídáme těstoviny s tuňákem, dělíme se i s Jirkou a Jobíkem, který si těstoviny strká do nosu. pak jdeme pro vodu k další štole, Nultému horizontu.
Večer, ještě jako další dávku dobrodružství, nemůžeme nechat nevylezený namrzlý vysílač a neprat se trošku ve sněhu (že, Kubo:). A pak už jen trávíme příjemný večer v chatě s Kubovým svatomartinským vínem u žhnoucích kamen. Kluci postupně odpadají a usínají, Jirka se vydává domů a nakonec celá chata upadne do hlubokého spánku.
Ráno přišla obleva a silný vichr, mokrý sníh taje a vítr smýká s batohem, na kterém jsou připnuté helmy. Ruku v ruce scházíme s Lenčou ráno do kostela na Maria Hilf a blátem lesních cest až do Zlatých Hor. Další víkend se tak rychle přehoupl.
Chtěl bych žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. "Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší."
Na Táborských skalách, nad hřebeny v dálce se honí mraky. Tady patřím.
Jirka se spouští do pětadvacetimetrového komínu.
Lí se chystá k výstupu z hlubin. Bohužel nejde vidět, ale můžete si všimnout alespoň žymáru na laně.
Cesta vzhůru. Malý světlý bod ukazuje, kudy vede cesta.
