neděle 30. listopadu 2008

Pod Příčnou horou

"Víme však jenom málo, dokud nezkusíme, kolik nekontrolovatelného je v nás, když se ženeme přes ledovce a horské bystřiny a vzhůru k nebezpečným výšinám, ať už si jakkoli myslíme, že bychom to dělat neměli." John Muir

Minulý víkend byl poněkud hektický, v pátek jsem měl stužkovák a hned v sobotu ráno jsme měli vyrazit na chatu na Příčnou horu. Moc jsme toho nenaspali a ráno nás přivítalo vichrem a deštěm. Běžím se se skautíkama domluvit na autobusák, že dorazíme později a Lenča zatím usíná na mé posteli. Nechávám ji spát a jdu zatím nakoupit jídlo a nachystat batoh. Vyrážíme až kolem jedenácté, směr Příčná hora.
Ve vyšší výšce nad oceány neprší a na zemi leží bílé prachové, sněhové peří. Spěcháme na chatu, kde nás čekají tři mladší kluci a Kuba, který kvůli této akci přijel ráno z Bruntálu. Musíme pohnout. U Maria Hilf padám já i Lenča v tutéž chvíli na zem na skleněném náledí. Pak se kloužeme dál. Stoupáme opadaným bukovým lesem na zamlženou Příčnou horu a za chvíli jsme na chatě Josefce. V kamnech hučí a kluci si suší ponožky u kamen. Najíme se a za chvíli vyrazíme. Do podzemí, kvůli tomu jsme dnes tady.
Lenče jsem hodně povídal o štolách a o tom, jak jsem do nich začal lozit. Tajně a bez helmy, s objevitelským nadšením čtrnáctiletého kluka. Dnes jsme si chtěli prolézt nějaké podzemí na Příčné hoře a taky se podívat do jednoho hlubokého komínu nedaleko vrcholu, kde jsem ještě nebyl. V chatě jsme se rychle najedli a sbalili si lezecké věci, lano na záda, cinkajícími karabinami jsme ověsili malého Mariana, který byl díky tomu v sedmém nebi. Ještě jsme se telefonem domluvili s Jirkou - taky si nechtěl nechat ujít údajně čtyřicetimetrové slanění do komínu Karel. A pak už jsme se vydali sněhem k dolu Melchior.
Melchior, nebo také "Komín u srnce" je pěkný labyrint chodeb, taky je zde pár plazivek, rozsáhlá komora a musíte slanit sedm metrů větracím komínem. Je to důl z devatenáctého století a těžila se zde železná ruda. Prolézáme svážné chodby, obdivujeme netopýry (našli jsme asi tři druhy - netopýra velkého, vodního a vrápence) a plazíme se ke kostře srnce. Když vylézáme z dolu, tak si aspoň každý vyzkouší techniku lezení po laně s blokanty, v komínu Karel ji budeme potřebovat. A za chvíli jsme už venku, na bílém dni.
Jirka přišel za námi a jdeme zablácení po hřebeni Příčné hory. Čeká nás komín Karel, původně téměř čtyřicet metrů hluboká kolmá šachta, dnes má ale kolem pětadvaceti metrů. Bohužel byl zřejmě částečně zasypán, když se nad ním stavěl železobetonový poklop. Uvazujeme lano kolem stromu a hážeme ho do hlubin země. Připínám se na lano a slaňuji úzkým průletem pro netopýry do komínu. Průletem není vidět až na dno a tak netuším, jestli mám dost dlouhé lano - taky by to totiž nemusel být komín Karel. Ale už vidím, že je vše v pořádku a spouštím se do hloubky. Kousek pod vrcholem komínu je ve stěně výklenek a v něm popadané kameny - teď si jich ještě nevšímám, ale po zpáteční cestě si je budu bázlivě prohlížet. Za chvíli jsme na dně a sleduji jen malou světlou tečku vysoko nad hlavou - vstup do komínu.
Představte si, že stojíte na dně hluboké kobky, nad vámi je jen malý světlý bod a kolem vás se zvedají do výše temné stěny. Takhle nějak to vypadá v komínu Karel. Nad hlavou vidíte prosvětlovat čelovky přátel tmou a vzduch je zamlžený vysokou vlhkostí. Dojem hluboké propasti je dokonalý. Za chvíli slaňuje další človíček, Marian, ale abychom se sem vešli, ihned žymáruje ven (jümar, neboli blokant je výstupový prostředek - prostě lezecké udělátko, které jde po laně posunout jen směrem nahoru). A pak už slaňuje Lenča, Jirka i Kuba a stojíme namačkáni na dně dolu. A nastává cesta zpátky. Žymárování není úplně jednoduché, zvlášť když to děláte poprvé v životě. Ale je to o moc pohodlnější, než lézt celý komín na prusíkových uzlech. Lenča je za chvíli nahoře, Jirka - když se mi podaří vysvětlit mu systém, jak se leze nahoru - taky. Po chvilkovém boji, kdy se Lí a George snaží odepnout jümáry z lana může lézt i Kuba. A nakonec já, přeci jen už jsem takhle něco lezl, a když nikdo nedrží zatížené lano, po kterém lezete, je to trošku těžší. Stoupnu si do rohu komínu a čekám, až mi shora spustí blokanty, které potřebuji k výstupu. Naštěstí se v té chvíli nedívám nahoru a tak kámen uvolněný lanem z výklenku u vrchu komínu mi nemíří do obličeje. Prostě mě nečekaně praští do helmy, uvolněný dvacet metrů nade mnou. Prásk, jenom zařvu a hledám na zemi, který kámen to byl. Ostatní nahoře jsem asi slušně polekal, slyšeli jen ránu a výkřik. Uklidňuji je, že vše je v pohodě, hlava chvíli bolí, ale kámen nebyl naštěstí moc velký. Spíš jsem slušně polekaný. Zapínám si žymáry do lana a zřetelně cítím, jak se lano ode mě klepe, fuj. Radši lezu rychle nahoru, zahřeju se a vyženu nepříjemné myšlenky z hlavy. Za chvíli vylézám z podzemí, kolem jsou mí zmrzlí přátelé a nad námi začínají blikat hvězdy. Helmu mám jen zašpiněnou, ukázkově chytla náraz. Asi jí dám doma pusu, bez přilby vážně nezkoušejte lézt do středu země.
Rychle se vracíme na chatu, už je pořádná zima a pojídáme večeři. Lenča se dnes chopila večeře pro nás a za chvíli pojídáme těstoviny s tuňákem, dělíme se i s Jirkou a Jobíkem, který si těstoviny strká do nosu. pak jdeme pro vodu k další štole, Nultému horizontu.
Večer, ještě jako další dávku dobrodružství, nemůžeme nechat nevylezený namrzlý vysílač a neprat se trošku ve sněhu (že, Kubo:). A pak už jen trávíme příjemný večer v chatě s Kubovým svatomartinským vínem u žhnoucích kamen. Kluci postupně odpadají a usínají, Jirka se vydává domů a nakonec celá chata upadne do hlubokého spánku.
Ráno přišla obleva a silný vichr, mokrý sníh taje a vítr smýká s batohem, na kterém jsou připnuté helmy. Ruku v ruce scházíme s Lenčou ráno do kostela na Maria Hilf a blátem lesních cest až do Zlatých Hor. Další víkend se tak rychle přehoupl.
Chtěl bych žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. "Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší."

Na Táborských skalách, nad hřebeny v dálce se honí mraky. Tady patřím.


Jirka se spouští do pětadvacetimetrového komínu.


Lí se chystá k výstupu z hlubin. Bohužel nejde vidět, ale můžete si všimnout alespoň žymáru na laně.


Cesta vzhůru. Malý světlý bod ukazuje, kudy vede cesta.

pátek 21. listopadu 2008

Malá Fatra v půli listopadu

Slovensko, země zaslíbená.


Poslechněte si příběh z jiného Světa, příběh, kde neuslyšíte slova jako jsou povinnosti, škola, problémy, neshody a otrava. Příběh, který bude podivně letní, i když je půlka listopadu. Poslechněte si o třech krátkých, ale nádherných dnech prožitých na ostrově jménem Malá Fatra. Na ostrově, který čněl z mraků.

Je znovu pátek večer a film vzpomínek se začíná zase odehrávat. Sedím u počítače, přivírám oči a v nich se odehrává příběh. Jedu autobusem do Ostravy.

Autobus monotónně hučí, za okny se stmívá, cestující postupně upadají do pomalého, usínajícího transu, ale já na spánek nemám pomyšlení. Na podlaze autobusu leží můj batoh, v kterém je vše, co potřebujete pro dny na horách. A pokud něco chybí, tak se bez toho obejdete. Nenáročnost na cestách je nádherná. Soběstačnost. Za okny se rozsvěcují světla, okna do jiných životů i pouliční lampy. Já jsem plný očekávání.
Vyskakuji na zastávce, kde na mě čeká moje Lenča. Jedeme spolu, sami dva, do nádherných hor. Venku je řezavý chlad a i nad Ostravou poblikávají hvězdy. Bláznivě se těším. Ráno, kdy vyjedeme, je čím dál blíže.

Střih. Film vzpomínek poskočí blíže k horám, ranní cesta vlakem je za námi a v Žilině září brzké slunce. Směje se na dobré i zlé pod sebou. Vchází nový den. Nevyspale mžourám do zářících paprsků, ale nad nedalekou Fatrou leží příkrov mraků. Čekáme na autobus, který nás vypustí už v nádherných horách. Batohy máme pod nohama, sedíme na ledovém zábradlí, než zase cesta pokročí dál. Do Štefanové...
Konečně, konečně. Už v horách, už ani slovo o asfaltových cestách, elektrických drátech kolem průmyslové Žiliny. Už jen hory. Jdeme, do hor. Okolo nás fialově opadané buky, obloha střídá šedomodré odstíny, v nedaleké Vrátnej dolině září slunce na vápencové skály, rozeklaný Rozsutec ční z ocelových mraků. čeká nás nádherný čas, světlé a jásavé dny. Je to jen chvíle, prodloužený víkend, ale člověk nasaje do sebe jako houba, jako lesní mech, ty kapky nádhery. Vzhůru.

Blátivá cesta, výhledy na Malý Rozstutec, stolovou horu, žluté louky a předzimní listopadové lesy. Ty vypadají jako směs tmavě zelené a fialové, smrky a buky. Občas září v hloubce tmavě žlutě modřín. Jdeme soutěskou Horní diery do sedla Medzirozsutce. Odtud obdivujeme kopce - výhledy na Šípskou Fatru a až do Nízkých Tater. Vše je nádherné, jsme mladí, zamilovaní a hory kolem nás jsou čisté a opravdové. Stoupáme na Velký Rozsutec (1610m n.m.), rozeklané skalisko z bílých dolomitických vápenců. Na jaře je tady cesta uzavřená a kolem kvetou skalničky, teď se tady chodit může a kolem se honí mraky. Zmizíme v mlze.
Vrchol Rozsutce ční jen o pár metrů z mraků, zlatavý horní okraj mračen září. Fučí ledový vichr. Obědváme v miniaturním závětří chleba s nivou a zlatohorský frgál. Pak zase zmizíme v mlze a s vichrem slézáme do sedla Medzihole. Letní zkratka pod Stohem je změněná na blátivou skluzavku, přetínají ji pruhy bez stromů - zimní lavinové dráhy.
Stmívá se, blátivá cesta občas člověka strhne k zemi. Lenča se válí v blátě a směje se, až se hory zelenají. Kloužeme z chrbátu Stohu do sedla pod Poludňový grúň. Už je skoro tma, ale zase se trhá mlha. Nebo spíše klesá. Přímo před očima se nám tvoří noční inverze.

Šli jste někdy v ráji? A nebo po hřebeni hor, v noci, v čase, kdy se mraky převalují pod vámi? Jestli ne, tak popadněte batoh, vyskočte a jděte! Třeba to na vás čeká na Fatře, třeba jinde. Mraky klesly hluboko pod nás, Fatra ční z krupicových mraků jako pustý ostrov. Lidská světla mizí pod pokrývkou údolní mlhy, na nebe vystupuje pomerančově žlutý úplněk. Hvězdy a temné nebe. Silueta hor, nejde poznat, která hora je v dálce a která před námi, jdeme. Na Poludňovém grúni tmou problikne záře čelovek a chroupeme čokoládu, aby nohy poslušněji šlapaly. A jdeme dál, ostrý hřeben Sten a Hromového, mraky jsou pod námi na obě strany. Chat pod Chlebom je blízko, tam nás také čeká dnešní spočinutí.

A další rajský den, vyběhnete ráno před chatu a vidíte, že inverze stále nádherně trvá. Modromodré nebe, mračna u nohou a krásné křivky hor, k nebi šplhající hřebeny. A my, jdeme dál. Velký Fatranský Kriváň (1709m n.m.) je nedaleko, božsky na něm fučí a vidíme jak inverzní oblaka stoupají dolinami a zaplavují hřeben. Za chvíli divadlo s názvem inverze skončí, ale dosud se slunce směje. V dáli se tyčí Roháče a špička Velkého Choče vykukuje lehce nad mraky. Božský vichr, chce se létat, tváře studí a duše se směje. Cesta ale láká dál...
Hřebeny se za chvíli ponoří do zádumčivé listopadové mlhy, všechno pokryje vlhkost, ze žlabů ledově fouká. Hřeben nás vede na Malý Kriváň a pak až na Biele skaly. Tady jdeme po užším vápencovém hřebeni porostlém kosodřevinou a občas slézáme po kluzkých vápencových skalkách. Chytáme se kleče a kapky nás smáčí. Co chvíli se mi chce volat na slunce, ať ještě prozáří kraj, ale i v mlze je Fatra nádherná. Kousek pod Suchým se zastavíme na hřebeni a trochu jíme. Ze Suchého nás čeká ještě poslední hodinka cesty na Chatu pod Suchým, dnešní trasa byla o něco kratší než včera. Asi o tři hodiny.
Blátem, mlhou i lesem scházíme hloub a hloub ze skvostných hřebenů, blíž lidem, civilizaci i povinnostem. Tohle vše je však stále hluboko pod námi. Pod Suchým je chata skoro prázdná, oproti té pod Chlebom je to docela rozdíl. Navíc tady skoro nesvítí elektřinou, na chodbě jen slabé diody, na pokoji světlo není vůbec a k večeři vám donesou svíčku. Pěkná antikomerční chata, a poměrně obrovská na těch pár lidí, kteří tady jsou.
Ráno se vzbudíme a koukáme z okna, za kterým se sype na zem sníh. Fatra se pokrývá bílou peřinou, která (jak to teď vypadá) vydrží až do jara. Scházíme, běžíme a kloužeme sněhem dolů do Strečna. Na nádraží čekáme asi hodinu na vlak a vaříme si těstoviny s kousky taveňáku a tuňákem. Vařič hučí v malé čekárně a čas plyne neskutečně rychle. Sotva dojíme, naskakujeme do vlaku, který nás odveze do Žiliny a pak, pak už jen ujíždíme ze Slovenska pryč. Fatra je daleko za zády, ale jiné krásné hory čekají. A duše je prozářená a provoněná horskou krásou, kterou si odneseme s sebou. Ze svobodných hor, ze světlé a divoké krásy přírody, svobody a lásky.
Už chci zase do hor! MOC...


Lí pod Rozsutcom. "Nefoť mě...":). Listopadové podhůří Fatry.

Hřeben Osnica ozářen z pod obzoru. Ze sedla Medziholie vybíhá k Velké Fatře.

Vlaji ve větru na Rozsutci.

Pekelník a valící se mračna.

Lenča zkouší létat. Já chci taky!

Vrcholovka z Kriváně, v dálce ční z mraků Choč a Roháče.

A nádherný hřeben Západních Tater, Roháčů.

neděle 9. listopadu 2008

Podzemí

Kopce v okolí Zlatých Hor mají jednu zvláštnost. Celý středověk a ještě i v nedávné době se tady těžilo zlato, měď, železná ruda a jiné kovy. Proto jsou místní lesy posety starými haldami a kopečky zeminy po rýžování zlata. A někdy se náhodnému turistovi podaří nalézt temný otvor, který vede zdánlivě do středu země. Do nitra Příčné hory.
Mě si podzemí získalo už dávno. Je to dobrodružné, překonáváte nebezpečí a chce to sebrat kus odvahy, když slaňujete do zcela neznámé šachty pod zem a nevíte, co vás čeká. Objevujete staré chodby, plazíte se plazivkami a podle mapy na orientační běh hledáte štoly, které znáte z knih. A čekají na vás opravdu neznámé objevy, můžete objevit chodby, které nejsou v mapách, prokopat se do dolu, který neznají ani geologové.
Tato dobrodružná, objevitelská radost mě poprvé chytla, když mi bylo čtrnáct let. S jedním kamarádem jsme chodili po místních lesích, hledali staré štoly, prozkoumávali každou díru a vše jsme pro sebe museli objevit. Naučili jsme se slaňovat, nebát se proplazit blátem a nelekat se netopýrů a pavouků:) Doma neměli z nebezpečného koníčku radost, a tak jsem v rámci konspirace lozil do dolů v mikině obrácené naruby (tu tak nosím dodnes) a bez helmy - jen s čelovkou. Časem nás lozilo do štol více, prokopali jsme i zával a díky tátovi jsem navštívil i rozlehlé břidlicové doly v Nízkém Jeseníku. Také jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do Starého Hackelbergu - jednoho z největších zlatých dolů u nás, který je schován a odříznut od běžného světa v hloubce Příčné hory.
V opravdu napínavém dole jsem už delší dobu nebyl. Ty snáze dostupné mám prolezlé a ty hůře třeba ještě čekají. Nejkrásnější je totiž prozkoumávat nové - být v podzemí (štole, jeskyni...) poprvé a hledat neznámé. Protože ale některé doly v okolí znám velmi dobře, tak občas beru kamarády na exkurzi. Ukázat jim napínavý svět podzemí a navnadit je. Skutečné dobrodružství totiž čeká daleko blíže, než někteří lidé tuší.

Světlo vysoko nad hlavou, důl Maria Hilf I.

A zrovna tak to bylo včera. Kuba, s kterým jsem v létě přecházel Roháče a Chočské vrchy, přijel s klukama ze svého turistického oddílu Malý národ a já jim trošku poodhalil tajemství podzemí. Prolézali jsme dva staré doly v okolí kostela Maria Hilf, kde jsem v létě byl na brigádě. Kluci si vyzkoušeli slaňovat do dolu i lézt tenkou chodbou, kde musíte jít bokem, aby bylo vůbec možné projít. Ale nad hlavou se vám chodba zvedá ještě deset metrů, protože staří horníci tady želízkem a mlátkem vysekali křemenou žílu, v které se ukrývalo zlato. Já s Kubou a Honzou jsme si ještě slanili do propasti - nejhlubšího místa dolu Maria Hilf III. - a nakonec jsme si všichni užívali ten krásný pocit,který přijde, když vylezete na jasný podzimní den z vlhkého podzemí. Dělíte se o Studentskou pečeť, koukáte po mracích a divíte se, kolik volného prostoru je náhle kolem vás.

Kluci pak odešli na autobus a já...já se brodil popadaným bukovým listím pod světle šedou oblohou a zpíval si písně, ke kterým neznám slova a vůbec mi nevadilo, že jsem parádně zablácený. Podařený den, správně divoký.



Vrápenec v Maria Hilf III.

A netopýr velký, na rozdíl od vrápence se nebalí do křídel.

Honza se probojovává z propasti na povrch.

A tady šplhám z hlubin já. V mikině naruby:)