Hra na vlčí dech, na gazelí nohy

Slovensko mlžné

2011-09-15T17:01:00.012+02:00

Letní cesta z Jalovce se vine v lukách přímo proti hradbě Roháčů. Horko, suchá hrušeň, pasoucí se koně. Cílem je chata na Červenci, v tomto měsíci docela symbolické. V lese zobeme borůvky i maliny. Žluté divizny prosvětlují lesní okraje.

Cesta vzhůru, seznamujeme se s klukama, co dnes na chatě slaví třicetiny jednoho kamaráda. Za sebou na laně vlečou značku omezující rychlost motorových vozidel na 30 km/h. Dárek.

Výhledy ze skal, postupující večer, pod námi Jalovecká dolina. Noc na chatě okořeněná panáky repovice od oslavence a pivem darovaným k jídlu. Ráno vyrážím s Lenčou na přechod Roháčů.
Plány na letošní léto byly výborné, jen nepočítaly s počasím. Chtěli jsme přejít Roháče, koupat se na Maře, přehoupnou se přes hřeben Nízkých Tater do údolí Hronu a na kánoi sjet Hron. Dopadlo to jinak, ale dobrodružství jsme si užili.

Ráno je Chata pod Náružím i celý Červenec, Sivý vrch, Roháče a snad i celé Slovensko pod přikrývkou husté a neprůhledné mlhy. Šlapeme blátem a mraky na Sivý vrch, ale cestu nám zpříjemňují rozkvetlé louky.

Květy jsou v mlze přivřené, ale bohatá vápencová půda hostí na každém palouku hotový mikrokosmos horských květů.

Na vrcholu Sivého vrchu se občas roztrhnou mraky a vykoukne na nás Salatín nebo Brestová, ale pak zase jejich sytě zelené, klečové svahy zmizí v šedé mlze. Sestup do sedla Pálenica klouže podobně, jako když jsme koncem října byli líní nasazovat mačky a lezli jsme tudy po zledovatělé skále - a samozřejmě litovali, že jsou mačky v batohu. Uklouzaný mokrý vápenec teď jede jako namydlený. Po cestě potkáváme nové řetězy, dřív tady žádné nebývaly. V sedle Pálenica mizí horské květiny a zbývá nám jen mlha. Teď se pohybujeme po žulovém podkladu, který pro rostliny není tak zajímavý. Kus pod sedlem se prodereme klečí k potoku a doplníme zásoby vody. V mlze přejdeme Brestovou a na Salatínu pro sílící déšť a nepřestávající mlhu stavíme stan.

Následuje deštivá noc u vrcholu Salatína, sklouzáváme po karimatkách, tak musíme dát nohy spacáků do igelitového pytle, ať nezvlhnou příliš od stěny stanu. Ráno prší čím dál víc a rozhodujeme se zůstat. Jít přes Baníkov v tomto počasí nechceme a na zítra hlasí lepší počasí. Prolenošíme vetšinu dne, popíjíme po malých doušcích Malibu, já bych nejradši snědl všechny naše zásoby a když chvíli prší méně, tak hledám vodu v severních žlabech i na jižních svazích. Nenacházím, jen pořádně zmoknu. Nakonec najdu malou kaluž přímo na vrcholu Salatína, nabíráme alespoň nějakou vodu. Hlíněná příchuť nevadí. Odpoledne se nebe roztrhne a voda se z něj jen lije. Zásoby vody máme za chvíli doplněné - necháváme dešťovou vodu stékat po plátně stanu přímo do ešusů. Příchuť je tentokrát stanová. Vaříme čaje. S večerem se mraky trhají, otevírají se výhledy a chladný vítr čechrá vlasy.

Procházíme se po vrcholu, přes který celý den nikdo neprošel a slunce zapadá do cárů mraků. Strávíme druhou noc na Salatínu.

Ráno je polojasno - severní doliny jsou v mlze, jižní svahy na slunci a pod modrým nebem. Hřeben jako nůž krájí mraky a je přesně uprostřed. Dokonalé polojasno, poloblačno. Co nejrychleji balíme stan a vydáváme se na vzdušnou hřebenovku.
První zpestření už přichází v sedle mezi Salatínem a Skriniarkami. Je mi horko a tak si sundám dlouhé triko. Pak popadnu batoh a švihem si ho hodím na záda. Na poslední chvíli zahlédnu, jak se foťák oddělí od bederního pásu batohu, odletí do zelené smilky a v několika kotrmelcích zmizí v hloubce travnaté strže...
Hledáme na strmém svahu, přidržujeme se trsů trávy a o snad padesát výškových metrů níže Lenča objeví - díky polstrovanému pouzdru nepoškozený - foťák. Lezeme zpátky k batohům a mám uplně radost. Vzhůru na Skriniarky.

Řetězy Skriniarek, bublifoukání na vrcholu Pacholy, chleba a sýr na Baníkovu, hluboké propasti na hraně Baníkova. Roháče pod nohama jen letí, výhledy sytí oči.

Odpoledne, na Trech kopách, nás zase zakryje mrak a hory omyje déšť. Řetězy začnou pořádně klouzat a do Smutného sedla si užíváme dobrodružně kluzké cesty, až moc. Déšť ve Smutném sedle je více než smutný, scházíme na Žiarskou chatu a zkoušíme ji celou vyjíst. Taky se večer, v sandálech, projdeme na Šarafiový vodopád a cintorín. Fialová vrbovka, borůvky, hory, mlhavo. Na jednom náhrobku nápis - Mountains are beautiful and awful at the same time. Spíme v lágru a všechno - včetně stanu - sušíme v sušárně.
Ráno nás hustý déšť a předpověď počasí přesvědčí o tom, že pokračovat po hřebeni nemá moc smysl. Scházíme z hor, na hlavy nám prší, na Hronu je první povodňový stupeň a koupání na Maře je ideální tak pro tuleně. Utíkáme z Roháču, konáme hody v Liptovské Mikuláši a stopem, vlakem a hnutím osudu se do večera dostáváme do Kysuckých Beskyd, kde trávíme ještě dva dny a dvě noci, v dešti i slunci, v hamace zavěšeni v krmelci uprostřed dešťů, ve stanu nad Turzovkou, na cestách i mimo ně. Ruku v ruce dojdeme do Česka a loučíme se se Slovenskem - tohoto roku tolik mlžným a deštným.

Slovensko deštné

2011-09-14T21:18:00.005+02:00

Tyto prázdniny jsem se dvakrát vydal do hor a kopců Slovenska. Dopadlo to tak, že bych spolu s Forrestem Gumpem mohl říct - zažili jsme všechny možné druhy deště, jednou bodal jako jehličky, jindy padaly pořádný tlustý kapky, pršelo na nás ze stran a někdy se zdálo, že déšť snad prší nahoru...
Poslechněte si o červnové spanilé jízdě Oravou a o červencové hřebenovce Roháčů s hlavou v oblacích. Poprvé s Kubou a bez foťáku i stanu a podruhé s Lenčou a málem taky bez foťáku - ale o tom snad až v příštím článku.

S DEŠTĚM V ZÁDECH ORAVOU
Vlak z Ostravy a autobus z Žiliny mě dosmýká až do Terchové. Tentokrát ale nemířím na Malou Fatru, ale potřebuji do Zázrivé, kde mě už čeká Kuba a odkud vyrazíme na hřeben Oravské Magury. Kuba se neodevzdal do služeb drahám a železnicím a vyrazil stopem už z Česka. Dopadlo to tak, že na mě asi dvě hodiny čekal. Já se snažil stopem ujet jen poslední úsek, deset kilometrů do Zázrivé a dopadlo to tak, že jsem jich asi sedm ušel pěšky.
Cesta se vine vzhůru do sedla, auta mě objíždí a červnové louky vlají ve větru. Listy trávy se kolébají do rytmu zvonků ovcí. Na vše pěkně shora koukají Rozsutce. Slunce zatím svítí a mraky létají oblohou rychleji než vlaštovky. Slovensko blahoslavené.
Ze Zázrivé jdeme na Vasilovskou holu, spíme v malé chatě na vrcholu sjezdovky, která je odemčená a plná nepořádku. A teď i nás. Výhledy mají všechny barvy zelené a kapky vody v trávě pableskují večerním sluncem. Před spaním sníme gumového hada uloveného v ostravské zoo. Ráno hmla, déšť, slunce, déšť. Minčol, lesní cesty na hřebeni Oravské Magury a bramborové šulance s makem a povidly v sedle Príslop. Zase slunce i déšť. Jednu spršku přečkáme v krmelci, kde je role bublinkové folie, která nám slouží k utěsnění oken. Vrchol Budína, výhledy na Oravu, Oravské Beskydy i Roháče. Mraky se ženou podél hřebene a vidíme, jak v temných částech výhledu prší. Nocleh najdeme u skrytého odpočívadla pod Magurkou. V noci jsou hvězdy a u ohně sušíme ponožky až do spálení.
Ráno svítí slunce, loučíme se s tábořištěm u sedmi ohnišť a scházíme k Námestovu. Kus cesty nám zkrátí hasiči, kteří nás svezou na korbě jeepu. U Oravské přehrady se rozdělíme, já jdu po asfaltu a Kuba na příhodném místě stopuje na Tvrdošín, Takto jsme si proti zimním Tatrám prohodili role. Jsem rád, že dnes jdu. Seběhnu se podívat k Oravské přehradě a v duchu si maluji plavbu v kajaku s výhledy na Roháče. Od hladiny je ale hlavně výhled na paneláky v Námestovu, chjo. Vlny a studený vítr mě odradí od koupele a vracím se stopovat na cestu. Za chvíli mě nabere autem, v kterém už sedí na sedadle spolujezdce Kuba. Za chvíli jsme v Tvrdošíně.
Před místním Lidlem pořádáme hody ve stylu co kdo snese. U mě je to banán, rohlík, šunka, jogurt, další rohlíky se šunkou a cibulí od Kuby, další banán a na závěr půlka větrníku. Uf, na horách člověku vyhládne.
Z Tvrdošína míříme na Skorušinu. Skorušina je horské pásmo na sever od Roháčů. Z Roháčů působí jako nízké podhůří, ale výhledy z ní na rozeklané severní svahy Roháčů stojí za zhlédnutí. A to i přes to, že dostat se na ni z Tvrdošína byl opravdu tvrdý oříšek. Trochu bloudíme - máme mapu Oravy ze sedmdesátých let, protože jsme se až na místě domluvili, kam půjdeme. Jsme opravdu taková výprava na lehko - bez pořádné mapy, bez stanu, s lehkou myslí ale navečer se ztěžklýma nohama. V kopřivách za Tvrdošínem nás pronásleduje umanutě polodivoké kotě.
Odpoledne zase přijde déšť a když dojdeme kolem páté blátem a lesy na vrchol Skorušiny, tak zůstáváme v přístřešku na vrcholu i přes mračna komárů. Děláme pod střechou dýmýcí oheň z promáčeného dřeva (to Kubovi se povedl rozdělat) a když zrovna neprší, tak lezeme na železnou vyhlídku, z které mohou oči létat po krajině a dívat se na snad pět duh za sebou v roháčských dolinách, zlověstně osvětlené severní stěny za duhou a západ slunce v čase slunovratu. U ohně nás hřeje v hrdle kapka fernetu.
Ráno je modré a počasí se nám na závěr cesty rozhodlo darovat dva dny bez deště. Sebehneme ze Skorušiny do Oravic, v salaši se přejíme sýrem a žinčicí a přes Juráňovu dolinu, strmou Lúčnou a Rákoň vylezeme na roháčský Volovec. Kedlubna, klobáska, cibule, drolivý chleba, daleký výhled. Ostrý Roháč, naposledy jsme se tady přes řetězy škrábali ve sněhu koncem října, dnes jen lehkonoze projdeme. Za šera sestupujeme Žiarskou dolinou a spíme v lágru na Žiarské chatě. K večeri si vaříme těstoviny a jedno pivo nás opije dokonale. V noci je spánek hluboký jako dolina sama.
Ráno je mlhavo a špatná předpověď, tak se rozhodneme pro kratší túru. Ještě nevíme, jaký bude nádherný a horký den. Jdeme do Žiarského sedla a po bočním hřebeni na Baranec. S bolavým kolenem scupitám (Kuba tvrdí, že jsem spíš skákal a že mě nic nemohlo bolet:)do Račkovy doliny a za kempem se nazí koupeme pod splavem. Je horko a voda jiskřivě ledová. U hlavní cesty se rozdělíme a pro změnu já stopuji a Kuba jde po žhnoucím asfaltu dál. Díky hodnému řidiči se ale ještě potkáme a do Ružomberku dojedeme spolu. Pak se definitivně rozdělíme a pro změnu na mě se usměje stopařské štěstí. Za čtyři hodiny jsem v Ostravě a v batohu mám snad kilo čerstvě vyuzeného kozího sýra jako dárek od jednoho člověka, který mě svezl. Tichý dík teď letí ze Zlatých Hor do Vrútek.

Slunečné zimní Tatry

2011-03-19T21:10:00.018+01:00

Já chci na hory!

Povzdech platný téměř v každou denní, noční i roční dobu. S výjimkou toho, když člověk dřepí v dešti, vichřici a mlze někde nahoře a teče mu z nosu (nebo mu ta podnosní kapka už přimrzla?) a kouká, jak se dostat bezpečně dolů. Ale takhle letos naštěstí nebylo.

Poslechněte si příběh naší třetí zimní cesty do Nízkých Tater, už druhou zimu po sobě jsme utekli z jejich hřebenů a užívali si těch částí zaslíbené země slovenské, kde bylo počasí slučitelné se životem. A teď - začátkem března - jsme byli odměněni za neodbytnost.

Třetí březen, slunečné dopoledne v Ružomberku. Vysedám z vlaku a hledám Kubu, který přijel v noci a spal na kopci u nádraží. Letos jedeme na Nízké Tatry jen dva. Čekáme u Váhu na autobus do Liptovské Lužné a díváme se na mraky, které zakrývají Tatry. Tady v Liptovské kotlině září podjarní slunce, ale na horách je zase nic moc počasí. Ale předpověď na zítra zní lákavě, tak není co řešit. Počítáme s tím, že se dnes projdeme trochu v mlze.
V Liptovské Lúžné vysedneme na konečné a jdeme mimo značku po žlutých, slehlých lukách. Sníh začíná až v lese. Sněžnice za celý výlet nepoužijeme, sněhu není moc. Zato mačky se budou hodit. Jdeme lesem prudce do kopce a mraky visí nedaleko nad námi. Tatierky v nich mají schovanou hlavu. Stoupání je o dost příjemnější než minulou zimu, kdy jsme se brodili bezedným prašanem a za chvíli jsme nad lesem. Jíme a díváme se po žlutavé a hnědé krajině v údolích a šedých a bílých horách. Mraky se o něco zdvihly a hřebenovka se klikatí kousek pod nimi. Jdeme po ní a před chladným větrem zalézáme do kapucí. Za šera stavíme stan v sedle Zamostskej hole. Nad námi hora Ďurková, choulí se na nevlídném hřebeni.
Večerní rituál - obléct péřovky, postavit stan, nafouknout karimatky, dlouho rozpouštět sníh na večeři a litry čaje. Kuba povídá o Norsku, kde před měsícem strávil 14 nocí na Hardangerviddě a luxusácky jíme tvarůžky s česnekem, ať si nesmrdíme. Usínáme každý den brzo a vstáváme v šest, pod světle modrou oblohou se rodí den jako diamant. Průzračný a vybroušený.
Je pátek, v téhle oblasti liduprázdné ráno. Zase rozpouštíme litry sněhu a celkem se zdržíme převrženým třílitrovým ešusem, ale není asi kam spěchat. Sušíme namrzlé nafukovačky, sluníme se, fotíme okolní zářivé hory. Pak sníme ovesnou kaši a buchty a vyrazíme vstříct slunečnímu dni. První stoupání na Ďurkovou a už jdu jen v tričku. Noční mráz je pryč a i na kost zmrzlé boty se přizpůsobí tvaru nohy a přestanou tlačit. Máme jen jedny sluneční brýle, tak se za nimi střídáme. Opalovací krém jsem chytře nechal doma, ještě mě to bude bolet. Pod Chabencem se potkáváme s parádními lidmi - takových je na zimních horách překvapivě většina. Jdou z Magurky na Štefáničku a během dne jdeme spolu několik různě dlouhých úseků. Cesta ubíhá pod nohama skoro sama, ale není to virtuální realita běhacího pásu. Tělo jen nadšeně letí a zářivý sníh je tvrdý a nebrzdí let nohou. I když - někdy to klouže dost hodně. Chabenec, pozvání na vrcholové cvaknutí z pleskačky, kamzíci, strmé a stinné severní svahy - tmavomodro, jižní svahy - záře slunce. Mohutná Skalka po pravé ruce, slunce v pravé tváři, před nosem Chopok. Směrem k Chopku přibývá lidí - lanovka nahoru vyveze každého, lidi už nejsou tak protřídění jako když musí každý centimetr gravitace překonat vlastní silou a hlavně vůlí. Před Chopkem už umírám žízní a tak nevykonáme náš přechod ve stylu "unsupported" a půllitr kofoly v nás jen zasyčí. Na Ďumbier jdeme zase s našimi známými, celkem to klouže a jsem rád, že s i můžeme nasadit mačky. Pod dvouramenným vrcholovým křížem oči jen hltají dálku. Skialpinista vytahuje z batohu plechovku vrcholového piva, půlku vypije a druhou půlku nám dá. Plechovku vyhodíme zítra na Čertovici, popíjíme a nebeská pohoda se nám vpíjí do kůže spolu se slunečním zářením.
Na Štefáničce se rozloučíme s novými přáteli (možná někdy, zase náhodou...) a ještě se mažu jejich krémem. U chaty lidi sledují západ slunce a my jdeme houstnoucím šerem s oranžovým obzorem za zády. Už za tmy stavíme stan a hvězd je na nebi víc než je srdce schopné pochopit.
Ráno vystrčí Kuba hlavu ze stanu první a tak uvidí inverzi dřív než já. Ale oba si ji užijeme dosyta. Zase nádherný den. Údolí Hronu je plné oblačnosti, ale nad horami se klene modro. V Liptovské kotlině se drží spíše opar. Nad ním se zdvihají Vysoké Tatry, Roháče už zůstali den chůze na západě. Dnes celkem pospícháme a ani nevaříme, za pár hodin už sejdeme k asfaltové cestě, která se přehupuje přes hřeben Nízkých Tater a skončíme v místě, kde jsme před dvěmi roky poprvé vlezli do nízkotatranské zimní mlhy. Už včera večer jsme přemýšleli, co s načatým dnem na horách. V plánu máme dostat se stopem (autobus jel jediný v 6.50 ráno) z Čertovice a vylézt ještě nějaký pořádný kopec. Asi Baranec v Roháčích - vzhledem k výjimečně nízké lavinovce.
Dopolední sestup do sedla, hřeben je místy pořádně zledovatělý a začíná se snižovat. Často se otáčíme a díváme se na Ďumbier. Včerejšek ještě silně září z očí. A já jsem rudý jako rajče a každá grimasa mě bolí kvůli spálené kůži.
Na Čertovici doplníme vodu a rozdělíme se. Kuba jde dolů po cestě a zkouší stopovat, já stopuju v sedle. Plán je dostat se do Roháčů.
Hustota provozu je minimální, občas přijede auto, ale vysednou z něj lyžaři a zůstanou na Čertovici. Začíná to být beznadějné, když najednou na mávnutí zastaví ojedinělé projíždějící auto. Zjišťuji, že jedou na Štrbské pleso. To zní dost dobře. Manželé jedou na sobotní procházku. Přemluvím je, ať naberou ke mě i Kubu a jedeme s nimi do Vysokých Tater. Kuba navrhuje náš cíl - místo Barance se vyškrábneme na Kriváň. Celou dobu, co jedeme autem, se před námi tyčí kriváňská pyramida a rýsuje se strmý lavinový žlab. Nemůžu z HORY spustit oči.
Štrbské pleso, hustota bilboardů je vyšší než množství stromů (které sice provětrala kalamita, ale stejně..). Lidí a aut mraky, rychle pryč. Jdeme kolem zamrzlého jezera, na kterém se běžkuje. Po magistrále - čím dál z města, tím líp. Z mapy na ceduli u parkoviště víme, kudy na Kriváň.Myslím, že máme oba pochodový amok.
U Jamského plesa se rychle naobědváme - jeden chleba musí stačit. Celkem hladová sobota, ale spěcháme, už začíná odpoledne. Pak bloudíme, protože na ukazateli není cedule a nemáme mapu Vysokých Tater. Lenča nám přes mobil dává instrukce, kudy nahoru a pak už najdeme vyšlapanou cestu. V lese je kupa sněhu, tady by se sněžnice hodily, ale chodník je celkem vyšlapaný. Jdeme limbovým lesem a klečí a před námi se zdvihá hora. Nad lesem začínají výhledy- Celé Nízké Tatry, pro mě nezvyklý pohled na Roháče. V dáli Choč a Fatry. Spěcháme, protože nebe už pokrývají beránky, které říkají, že předpověď na zítra nelže. Má přijít zase špatné počasí, sníh a vichr. Ale má kůže je šťastná, že ji slunce alespoň trochu ušetří.
Potkáváme i tady několik lidí, ale jen málo. Většinou už schází dolů. Kapky potu měří odpolední čas. Když modrá značka odbočuje do žlabu Priehyby, tak necháváme batohy ve sněhu a bereme sebou jen foťák, mačky a bundy. A čokoládu - už umírám hladem. A taky pití jsme dnes moc neměli, jak mi dojde za chvíli. Čekal jsme, že shodím batoh a budu lítat. Že za chvíli budeme na vrcholu, ale ne. Kuba šlape kus přede mnou a mě se spíš točí hlava. Myslím si, že za to může ta trocha jídla, tak se cpu rychle čokoládou. Jdeme po hřbetu přes vrchol Malého Kriváně (jak zjišťuju teď z mapy) a vrcholová pyramida zase vypadá impozantně. Já celkem plápolám, jsem rád, že se můžu opírat o hůlky. Z vrcholu schází tři horolezci. Mají i cepíny a lano a něco mi říká, že ve vrcholové části by se cepín určitě hodil. Při zakopnutí v mačkách by nebylo jak brzdit, takže opatrně...
Ani nevím jak a jsme nahoře. Výhled pro bohy. Vysoké, Západní, Nízké, krásné a impozantní...všude kolem, Tatry. Je půl páté, tak rychle ať za světla dojdeme pro batohy. Po cestě dolů mi dojde, proč jsem při výstupu sotva šel - barva pomerančového džusu a jen pár kapek moči napovídají něco o dehydrataci. U batohů hltavě pijeme oba. Jdeme po modré do žlabu, chceme sejít na Podbanské. Po pár stech metrech ale otáčíme, vichr, stmívání a neprošláplá cesta do kopce mění plán. Vracíme se rychle k Jamskému plesu. V lese nesvítíme, přeci jen platí sezónní úzávěra turistických chodníků. U Jamského plesa je už úplná tma a konečně jíme. Nevíme, kam jít - do Podbanského je ještě kus a nemáme mapu. Nějaký ukazatel říká, že Biely Váh (a v závorce "bus") je 45 minut. Tak to zkusíme. Jdeme po skoro neprošlapané cestě a dost se boříme. Nad námi je zase nespočet hvězd. Kuba říká, že jich je jak v Norsku. Celá obloha se jemně třpytí. Bořím se celkem do sněhu a nevím, jestli je to na sněžnice nebo aspoň návleky. Ale nechce se mi zastavovat, tak si aspoň zapnu čelovku, ať nejdu jak ponocný. Připadá mi, že hvězdy září pořád stejně. Kuba je asi bystrozraký a mizí ve tmě přede mnou. Za chvíli se ale zase potkáme, protože sešel z cesty. Jdeme tatranským lesem a večer je plný míru. Dojdeme do námi vymyšleného cíle. Žádná zastávka tu není (ale v mapě ji teď vidím), ale je tu malý přístřešek. A teče tu potok, takže nebudeme roztápět sníh. Sejdeme k asfaltce a Kuba objeví jiný, uplně skvělý přístřešek, který nám poskytne útočiště na noc. Míru v srdci i okolo nic nechybí, po cestě projely za celý večer asi dvě auta. Jsme někde v Tatrách a náhoda se o nás nebesky stará.
Vaříme sójové maso v termosce a vyrábíme kaši. Usneme na dřevěné podlaze přístřešku a jediné, co se v noci stane je úplné zamrznutí vody v petce a pootočení noční oblohy nad Zemí. A zakrytí hor mraky.
Ráno zajdu pro vodu do potoka a dívám se na zase šedé hory. Sněží a Tatry celé zmizely v mracích. Dáme si s Kubou na snídani ovesnou kaši a rozloučíme se. Jedeme do školy každý zvlášť a na téhle cestě jsme odkázáni na stopování, tak se radši rozdělíme. Odcházím o něco dříve, Kuba se zatím balí uvnitř chýšovitého přístřešku. Po asi třech kilometrech chůze projede první auto a vezme mě až do Ružomberku. U Váhu zase svítí sluníčko a nad horami se převalují mraky, zdánlivě se nic nezměnilo. Je neděle a čtvrteční ráno mi připadá neskutečně dávno. Zamávám na Tatry a Kubovi. Jen spálený obličej mi připomíná, že se vše opravdu událo.

Nástup na hřebeny, hlavy hor bloudí v mracích

První ráno, radost ze slunce

Nízkotatranské hřebeny, klikatící se dodaleka

Cesta na Chabenec (1955 m n.m.)

Oběd na hřebenech, Kuba

Ďumbier, 2 051 m n.m.

Ostrov Vysokých Tater z hřebene kousek nad Čertovicí

Roháče, v dáli Oravské Beskydy

Kriváň, 2 496 m n. m.

Výhledy z vrcholu, Roháče, Choč i Fatry. Stmívá se a zatahuje.

Nízké Tatry při sestupu z Kriváně

Přístřešek, kde jsme spali poslední noc

A tady najdete článek z naší loňské a první cesty do zimních Nízkých Tater.

http://vetrny.blogspot.com/2010/02/fatra-tatry-rohace-choc.html
http://vetrny.blogspot.com/2009/02/slovensko-v-neobvykle-sezone.html

Letošní zlatohorská pětadvacítka

2010-11-14T22:53:00.009+01:00

Zážitky z první říjnové soboty, trochu opožděně, ale přece. Když píšete s větším časovým odstupem, tak to má výhodu, že zachytíte jen opravdu podstatné okamžiky. Hrubá zrna, která uvízla v síti vzpomínek. A navíc je článek napsaný opravdu rychleji. No, uvidíme...

Tento rok jsme naběhal dost málo. V létě jsem předváděl jen nepravidelné pobíhání ve chvílích, kdy jsem nechodil po horách a nebo nedělal jinou bohulibou činnost. Bohužel, běh se nejlépe trénuje právě běháním, není v tom žádná jiná finta.
Jenže já byl na horách docela hodně, a tak jsem doufal, že se projeví chodecký trénink a blahodárný vliv nadmořské výšky (i když ne nijak extrémní) na krvetvorbu. Prostě, chtěl jsem tradiční pochod/závod po zlatohorských kopcích zaběhnout, co nejlépe. Ideálně tak, jako bych celý rok pilně běhal. Byl jsem drzý, ale už po pár kilometrech jsme zkrotl. Za chvíli vám to povím.

V druhé půli září, když jsme se vrátil z Tour du Mont Blanc a začala škola, jsem pilně běhal, ať si nohy zvykají. Taky jsme si pohrával z myšlenkou běžet největší stoupání trasy s trekovými hůlkami. V Alpách jsem tak viděl některé běžce do vrchu a párkrát jsem to zkusil a až do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnutý. Nakonec (ráno před během) jsem si hůlky nevzal a jsem rád. Kyslíku nazbyt - pro svaly rukou - jsem opravdu neměl.

Tak jo, konečně závod. Sobotní ráno. Běžím s Jirkou, ani jeden toho nemáme letos moc naběháno, ale to není omluva. Oba se hecujeme, že loni jsme se flákali a letos to natáhneme pod dvě hodiny. 2:00 je právě Jirkův traťový rekord, asi pět let starý. Loni jsme běželi pětadvacítku za 2:08 (Jirka) a 2:10 (já). Jiřin mi loni utekl v závěrečném stoupání, kde mě trápily křeče. Pětadvacítka je turistický pochod, který moc lidí neběhá (ale pár se jich najde), ale pro nás je tradičním měřítkem a výzvou. Ve skutečnosti je o něco kratší než 25 km, ale převýšení zde funguje jako výrazný zpomalující faktor. První kopec - Příčná hora - je nepříjemné, 550 m vysoké převýšení až trápení. Další kopce už nejsou tak hrozné, ale závěrečné stoupání na Biskupskou kupu má 200 výškových metrů a je taky docela výživné. Taková krvavá tečka.

Zlodějské louky, cesta na Příčnou

Vyběhli jsme pekelně rychle, už po pár metrech mi to připadá jako přepálený start. Jenže když to chceme běžet pod dvě hodiny, tak pro to musíme něco udělat. Tělo si za chvíli zvykne na neobvykle rychlý pracovní režim a asi doufá, že to nebude trvat dlouho. Letíme po asfaltce a za chvíli i lesem. Po čtyřech kilometrech jsme v Dolním Údolí a čas zas tak rychlý není. Tady začíná strmý výstup na Příčnou. Po loukách, kde je sjezdovka. Běžíme dost intenzivně a mám pocit, že to jde hůř než loni. Proběhneme parádním blátem a vodou, fakt super. Mohutným řevem nás povzbuzuje Zdenda, Mike a spol. tak ještě zrychlíme. A pak už to náhle nejde. Žaludek mi stoupá do krku a plíce zas tahám za sebou v blátě. V tomhle kopci mi uplně došlo. Naštěstí jsme už v lese. Říkám Jirkovi, že mi to dnes nějak nejde a on do mě cpe energy gel. Potřeboval bych spíš pauzu. Nebo cestu z kopce.

Jirka běží dál, já paroduju lehký klus a vzpamatovávám se. Ani nevím jak se dostanu až na vrchol Příčné, ale najednou jsem nahoře a mám tempo, které je mé tělo ochotné akceptovat a ještě zkouší zrychlit. Běžím trošku jako ve snu, ani si moc neuvědomuji, že běžím. Připomíná mi to noční zimní tréninky, kdy je taková tma, že si nevidíte vlastní nohy. Můžete běžet nebo letět nebo parádně zakopnout.

Na Forvíze, kde je kontrola, mi říkají, že Jirka má na mě celkem náskok. Vidím ho maličkého v dálce na lukách. Chci vodu, ale než ji najdou, tak radši běžím dál. Přeci jen, na Pětadvacítce frčí víc čaj s rumem. Nemám hodinky a tak vůbec nevím, jak si aspoň orientačně vedu. Na kontrole jsme se zapomněl zeptat. Občas mi připadá, že při běhání mozek nepracuje, jak by měl.

Louky, les, bláto, muchomůrky, barevné výhledy. Jesenický říjen a tělo, zdánlivě odhmotněné, ale plné hromadící se únavy. Stojím pod posledním stoupáním, kilometr a půl a necelé dvě stovky výškových metrů. Ptám se kluků na další kontrole na čas. A nezní tak špatně. Stojí za to, drápat se nahoru co nejrychleji. Předbíhám pana Zapletala, dalšího běžce, ale na 50ti kilometrové trase. Ptá se mě, jak to jde. Dnes na nic.

Ale není tak zle. Na Bišovku se dostávám nějak snadno, žádné křeče, žádné chodecké kroky. Vycupitám kopec a posledních pár rovných metrů skáču jak raněná srna do cíle. Za 2:05! Stejný čas, jako před dvěmi roky - můj nejlepší. Tak možná na tom chození po horách fakt něco je.

A co Jirka? 2:02 a nejrychlejší letošní čas. Borec. A Zapletal? 5:50 a za týden běží maraton. Jsou to kluci šikovní.
Scházím dolů, hladový a s neohebnýma nohama. A jako regeneraci? Nechal jsme se autem zavést na Forvíz a s Lenčou a sestrama jsme si dal znovu druhou půlku trasy. Pro dnešek už jen chůzí.

Celou noc mě bolely nohy. A můžu si za to sám! Nádherný den.

Já, Petr Zapletal a Jirka v cíli

Říjnové Roháče

2010-11-02T08:35:00.013+01:00

Konec října, na slovenských hřebenech panují ideální podmínky. Laviny zatím nehrozí, ale je už sníh na získávání vody. Ještě nejsou oficiálně uzavřené turistické trasy, ale už po nic chodí jen hrstka skalních nadšenců. Výhledy jsou daleké a modré. Jedeme do Roháčů.

První noc spíme pod širákem na hřebeni pod Ostrou a Sivým vrchem, v noci chvíli prší, tak nám ze žďáráků lezou jen nosy, které dýchají chladný noční vzduch. Stáváme s východem slunce a čeká nás perný den na hřebenech. Hory před námi, něco ve mě zpívá.

Bez snídaně, ještě za šera. Já a Kuba, stoupáme po hřebeni kolem Ostré na bílý Sivý vrch. Tady snídaně a ze zmrzlé vody vaříme čaj, modromodré dálky, opar v dolinách.
V sedle Pálenica nabereme vodu z bystřiny v klečích. Na dlouhou dobu poslední, odteď budeme roztápět sníh a zítra odpoledne rozbijeme na Jamnických plesách led a nabereme ledovou vodu s příchutí roháčské hlíny.

Jdeme přes Brestovou, slunce pálí do jižních svahů. Na Salatín kloužeme po zmrzlém svahu. Oběd, vítr, hory. První řetězy na Skriniarkách, na Pacholu poprvé nasazujeme mačky. Odpoledne sedíme na Baníkovu, nejvyšší hoře hřebene. Přelézáme do nebe vystrčený hřeben a stoupáme na Hrubou Kopu. Tady slunce změní barvu a zčervená, v sílícím vichru dostavujeme z kamenů závětrnou ohrádku přímo na vrcholu Hrubé Kopy, vaříme těstoviny z nivou a hvězd nad námi je nepočítaně. V noci vichr burácí a hvězdy padají. Můžete si něco přát, ale co víc si přát?

Večer slunce zapadá za Baníkov, ráno vylézá nad Nízkými Tatrami. V dálce se tyčí Kriváň. Začíná další den a dalších 11 hodin na nohou. V Roháčích chodíme od svítání do soumraku a ještě kousek déle. Na stezce i skalách je zmrzlý led, dáváme mačky a hopkáme přes Tri kopy do Smutného sedla. Tady ještě vyspávají dva kluci a nedbají, že je může čapnout nějaký ochranář. Po cestě na Plačlivé konečně snídáme v závětrném dolíku. Vrchol Plačlivého a za chvíli Ostrý Roháč. Opatrně sestupujeme do sedla pod Volovec a vichr nabírá intenzity menšího uragánu. Když nečekaně změní směr, skoro turistou liští o zem. Slézáme do Jamnické doliny a u sluncem ozářeného zmrzlého plesa nacházíme závětří. Rozbíjíme led, vaříme polívku a čaje do termosek. Slunce hřeje a občas sem zabloudí rázné pohlazení ledového větru a sfoukne vařič.

Čeká nás výstup na zasněžený a strmící se Hrubý vrch, vichr nehladí, ale zuřivě tluče do tváří a já mám ještě teď, když píšu v Olomouci, červené oči. Krásný hřeben na Končistou a slunce zase mění barvu a vířící sníh zlátne, údolí tmavnou a moje bunda je nějak víc červená. Blíží se večer a my sestupujeme do Račkovy doliny. Spíme s dalšími milovníky hor v kolibě pod Klinom.

Se změnou času máme ráno hodinu světla navíc. Kuba jde sám na hřebeny, na Bystrou, nejvyšší horu Západních Tater. Já sbíhám ještě za šera hlubokou Račkovou dolinou a napůl chůzí, napůl klusem do Pribyliny na autobus. Končí se blahoslavený víkend v horách, letí se naproti škole, aby byla rychle poražena a nepoučitelný člověk zase mohl stoupat k hřebenům a hledat v horách a modré dálce místo a dobu, kdy se zase naloká dosyta svobody.

Půlnoční psaní před koncem léta

2010-08-30T23:32:00.004+02:00

Dostal jsme strach, aby mi blog nesmazali pro neaktivitu, tak se vyznávám z neschopnosti přestat psát. Pokud budete mít rádi větrný blog i jako nepravidelný čtvrtletník, kde nebude zdaleka vše, co podnikám, ale kde se s vámi čas od času pokusím podělit o vše, čeho je mé srdce, hlava i oči plné...pak jste vítáni.

Ale opravdový článek se vynoří až koncem září. A držte mi palce ve všem, pak hlavně ve škole.

Místo pozdravu posílám závratné mávnutí křídly, z Velkého Choče. Stejné pocity přeji všem, a nejvíce sobě, znova a znova. Tohle je bez možnosti přesycení.

Cesty v nás, bohatství uvnitř a svoboda nad námi

2010-05-13T18:16:00.010+02:00

Přátelé,

které znám i neznám, lidé, kteří cítíte jako já. Koho blaží běžet po noční louce ve směru mléčné dráhy, ležet mezi horskými travami, které jsou plevelem, nikdo je netrhá a nešatí a přece patří mezi nejkrásnější a nejsvobodnější stvoření Světa. Kdo chce nechat myšlenky létat nad mraky a v modré dálce. Kdo tak cítí, toho objímám a chci s ním běžet do Světa. Rozzařte oči!

Píši Vám dopis, je to poslední dopis z větrného blogu. Nechci ať je mé psaní v polopauze, chci pořád sytit duši a duhovky očí krásou okolo, ale teď si nechám vše pro sebe. Cítím to tak.

Letí mi teď hlavou zážitky posledních let, letní cesta s Lenčou, Bílé Karpaty, Roháče a do krvava spálený krk. Běhání po mých Jeseníkách, mokrá semena trav zachycená po bouřce v tričku, pálení potu v očích. Podzimní Černé jezero, Lví hora a burácivý vítr. Nejjasnější hvězdy na Hraničkách.Chci vždycky žít takový život. A přeji ho všem, kdo o něj stojí. A chci vždycky vědět, co je důležité. Mít v srdci tato slova:

"Cokoli opravdu potřebujeme,
můžeme celkem levně koupit, jen zbytečnosti jsou drahé.
Opravdu krásné věci se neprodávají vůbec.
Kdykoli můžeme hledět na východ i západ slunce, na květiny u cesty.
Také do síně noci osvětlené pravými hvězdami se žádné vstupné neplatí."
(Axel Munthe)

Mávám, Vaša

----------------------------------------------------------------------------------

Tímto se končí pouť větrného blogu. Kdybych někdy chtěl zase psát - a myslím, že to přijde - tak tady vyvěsím odkaz. Jsou sny, které zatím čekají v modré dálce (třeba reportáž z cesty kolem Světa, že Leničko:).

Pište do kometářů, když vás cokoli osloví. Já budu rád.

Šťastné cesty všem

2010-05-03T19:37:00.003+02:00

Hory, prostá krása a svoboda, čekají nedaleko. Slyšíte jejich volání?

Fatra, Tatry, Roháče a Choč

2010-02-09T09:31:00.016+01:00

Už od začátku zkouškového jsem toužebně upínal svůj knihami otrávený zrak na začátek února. V plánu bylo zopakovat loňskou akci, která loni nedopadla úplně podle plánu. Chtěli jsme zase přejít Nízké Tatry. Povím vám, jak to letos dopadlo.

aneb Slovensko v neobvyklé sezóně II.

Je to bláznivý příběh pěti dnů, čtyř nocí a čtyř pohoří pod slovenským nebem, které někdy bylo ocelově šedé a jindy hluboce modré, jako je sama dálka. Pod tím nebem, po těch horách, poskakovali tři kluci s batohy velkými jako kupka sena nebo pozadí barokní princezny a radovali se z dobrodružství a strachovali z počasí. To jsme byli my.

Střih, klapka, vše jede od začátku. Třetí únor, Olomouc, dvě hodiny ráno. S Kubou se budíme u mě na kolejích po asi třech hodinách spánku. Spěcháme na rychlík Excelsior, v kterém už od Prahy uhání Jirka a snaží se aspoň trochu spát. Večer jsme nakonec vymysleli, kam pojedeme. S počasím to vypadá bídně, tak na Nízké Tatry počkáme a rozcvičíme se trochu na Malé Fatře.

Logika je to trochu zvrhlá, protože místo lehkého startu jsme vylezli po zamrzlých kaňonech Dier až na Malý Rozsutec, po tmě sešli do Zázrivé pořádně strmý svah a pak si dali na zahřátí pochod po asfaltce asi až do desáté večerní. Výživný a dlouhý den. A začal hodně vtipně - na úvod jsme si dali sprint s bágly z vlaku na autobus, který nám stejně ujel. Jeli jsme tedy dalším autobusem do vesničky Varín, kde jsme podle plánu měli předjet autobus do Terchové a nasednout do něj. Ale mohli jsme mu jen zamávat, když jel kolem nás. Asi hodinu jsme mrzli na zastávce v poryvech větru - to mi byla asi největší zima za celý výlet. Když jsme konečně dojeli do Terchové, tak jsem zjistil, že mám rozbitou trekovou hůlku. U místního domorodce s dřevorubeckými svaly jsme se ji snažil spravit půjčenými kleštěmi a hasákem. Pán chvíli pozoroval naše marné snažení, pak vzal do ruky nářadí a uštípl mi pěkný kus hůlky a s omluvným úsměvem nám ji vrátil...

Pak ale konečně byla civilizace za námi. Vydali jsme se do hor. Do soutěsek Horné a Dolné diery. Cesta, kterou jsme se dali, vede vápencovými tiesňavami až do sedla mezi Malý a Velký Rozsutec, nádherně rozeklané hory. V létě jsou v dolinách lávky a žebříky, teď ale bylo všechno pokryté ledem. Hlavně horní soutěska. Ledopády, rampouchy, zamrzlé žebříky. Z šedého nebe se sypal sníh. Kubovi padaly z bot mačky, tak si je co chvíli spravoval. Než jsme vylezli na louky v sedle Medzirozsutce, tak jsme se nasmáli až nás bolely břicha, užili si ledu a den se přehoupl do druhé poloviny. Velký Rozsutec byl celý v mracích, Malý občas vykoukl. Protože jsme měli v plánu přejet zítra do Nízkých Tater, tak jsme se vyškrábli jen na menší Rozsutec (1343 m n.m.) - krásné skalisko, trčící většinou do mlhy - a rychle se vydali do údolí. Tma se chystala zahalit hory.
Sestup do Zázrivé je strmostrmý, chodec na sněžnicích ujede na strmém svahu a řítí se v tekoucím prašanu i deset metrů, než ho zastaví laskavý bratr strom. Na svahu nad jezdcem nezbyde už žádný sníh a další chodci, kteří upadnou po něm drncají a drkotají tělem o kameny a kořeny. V těchto podmínkách si nasadíme mačky a čelovky a opatrně sestupujeme níž a níž. Kuba a jeho opravdu kvalitní orientační smysl nás vedou bezpečně dolů.
V údolí se usušíme u halušek v hospodě a šlapeme do pozdního večera po asfaltu. Spíme v hluboké dolině na autobusové zastávce, je aspoň mínus patnáct.

Ranní mráz štípe, horká ovesná kaše do hladového krku, blahoslavené teplo v autobuse. V Dolném Kubíně kupuje Kuba po nočních mrazivých zážitcích deku do spacáku. Zjišťujeme předpověď počasí a jásáme, když z oblaků občas vykoukne slunce. Na hřebenech je jasno, tak míříme do Nízkých Tater.

Městečko Liptovská Lúžná, slunce a jiskřivý sníh. Nad námi hory, jásavě modré nebe, lavinové kotle. Stojíme na zastávce a všude kolem se rozléhá pohřební dechovka, povzbudivé. Čeká nás asi 800 výškových metrů na hřebeny. Spousta potu, horko ze zlatavé záře kolem nás, hluboké závěje, Dereme se vzhůru, lapáme po dechu a střídáme se v prošlapávání stopy. Mám vyhrnuté rukávy od trička.
Na hřebenech začne hučet vítr a s obavami sledujeme mraky na Velké Fatře. Oblékáme bundy, kukly, brýle. Slzíme do větru. Stmívá se. Chtěli jsme si dát noční pochod při úplňku na útulnu Ďurková, ale mraky a tma, které spolu náhle zakrývají hřebeny, nám mění plány. Sestupujeme rychle pod hřeben, kde není vítr tak nevybouřený a chystáme se na noc. Stavíme stan a kopeme pro něj místo v hluboké závěji. Když už stan stojí, tak se v něj snažíme vydýchat teplotu o pár stupňů výše a před stanem hučí v díře ve sněhu vařič. Roztápíme sníh na polévku a čaje a zaháníme dehydrataci. Usínáme s přáním, ať nás vzbudí na hřebenech slunce.

Ranní namrzající mlha a nepřestávající hukot větru nám ale mění plány. Není sice takové počasí, že by se nedalo jít, ale loni jsme strávili dva dny na hřebenech v něčem podobném a už víme, že to nestojí za to. Scházíme z hřebene a včerejší úmorný výstup se mění v lehké klouzání na sněžnicích do hloubky údolí. U malého obchůdku zaháníme čím dál větší deficit vody lokáním minerálek a džusů. Řešíme, co dál a vydáváme se jako loni do Chočských vrchů. Odpoledne vystupujem z autobusu znova do zimy v Lúčkách pod Velkým Chočem.

Chočské vrchy jsou menší pohoří, které tvoří jakousi spojku mezi Roháčemi a Fatrou. Také odděluji Liptov a Oravu. Miluji jejich louky na severní straně hor - Orava. Kopce jsou plné vápencových soutěsek a pod Velkým Chočem jsou travertiny a termální prameny. Velký Choč trčí k nebi vysoko nad okolní kopce a jako by volal - vylez na mě, pokud nejsi posera!
Dnes jsme se ale nevydali na Choč, který byl stejně jako Tatry zapíchnutý v mracích. Vydali jsme se podhůřím z Lúček do Prosieku, pod Prosieckou dolinu, kde jsme byli loni. Tento rok by ale měla být pěkně zamrzlá.
Jenže umíme měnit plány rychle. Na kraji lesa jsme našli termální jezírko, z kterého se valily sirovodíkové páry. Za chvíli se nazí koupeme v teplé vodě a já zjišťuju, jak bylo prozíravé, že jsem se rozhodl zabalit mačky do ručníku (který jinak na hory opravdu neberu). Po koupeli jsme narychlo změnili plány a vydali se na noční pochod až k salaši nad Malatinou, kde jsme s Kubou kdysi nocovali. Odtud by totiž šlo dojít až pod Západní Tatry a vylézt na Sivý vrch - i když na ten bylo v té chvíli ještě hodně daleko.
Pár kopců, dolinou na severní stranu hor, večerní cesta, zasněžené svahy. Rychlá chůze, žízeň, spousta potu. Až v deset večer nám bylo jasné, že jsme nezabloudili a po fanatickém nočním pochodu sešli po lukách k salaši. Uvnitř staré polorozpadlé salaše jsme postavili stan a začali vařit a roztápět sníh na čaj. Kolem půlnoci jsme po obří porci těstovin usnuli, ale v nožkách nám ještě trošku cukalo únavou.

Ráno pod Roháčema, vstanu polomrtvý něco před osmou. Kluci ještě hluboce spí. Vykouknu ze stanu a přes chybějící štít salaše vidím šedé nebe. - Sivý vrch se nekoná - bleskne mi hlavou. Ale nakonec vylezu ze stanu a čistě pro jistotu jdu omrknout stav okolní oblačnosti. U této salaše je nádherný výhled na Fatru i Roháče, taky je tu v noci opravdu hodně tma, protože není poblíž žádné velké město. Jsou odtud vidět neskutečně jasně hvězdy. Mám k tomu místu dost citový vztah. A teď ještě víc. Překvapeně zírám na šedé nebe nad Fatrou i Chočskými vrchy a pozoruji linku, zlom modré a šedé oblohy. V Západních Tatrách je azuro. Nahlas zařvu a budím kluky. Chvíli uvažujeme, jestli je v našich silách na Sivák dojít a pak si říkáme, že to zkusíme. Balíme se, vaříme a pak následuje nádherná chůze po Chočských lukách do vesničky Velké Borové. Je sobota a dopolední autobus nám už odjel. Další jede až večer. Na liduprázdných silničkách nepřipadá v úvahu, abychom jeli stopem, tak bezradně sedíme na zastávce a Sivý vrch nám připadá vzdálený víc než Ťan-Šan.
Jdeme aspoň poprosit o vodu do nedalekého domu. Ukazuje se, že je to fara a že je na ní dnes brigáda. Od mladého pana farára dostaneme čaj, každý kus dortu a předpověď počasí. Najíme se a připadáme si smíření s tím, že do Roháčů je pořád daleko. Jdeme po asfaltce a aspoň míříme pod Sivý vrch, vylezeme někam aspoň kvůli výhledům. Jdeme přes celé Huty - úděsně dlouhou vesnici a o půl třetí jsme u úpatí Sivého vrchu. Nad námi je pořád modré nebe. Jíme a rozhodujeme se, že Sivák aspoň zkusíme. V lese schováme pod skálu batohy, napijeme se a vezmeme jen to nejnutnější. Bereme mačky, čelovky, bundy, mobil. Do ruky hole (já, a teď už i Kuba, jen jednu). Pro jistotu beru cepín a do kapsy čokoládu pro všechny. Jdeme vzhůru a opravdu spěcháme. Jsou tři hodiny odpoledne, o půl šesté je tma a podle ukazatele je to na Sivý vrch tři hodiny - a to je údaj platný v létě. My si musíme prošlápnout stopu a čeká nás 800 metrů převýšení.
Do kopce skoro běžíme, zažívám stav akutního přehřátí a dehydratace, naštěstí brzo začínají výhledy. Fatra, Rozsutce, Nízké Tatry, Velký Choč. Zapadající slunce. Za hodinu a čtyřicet pět minut jsme na vrcholu, okolo nebesky krásné, vysokohorské Roháče. Čokoláda do vyschlého krku moc neleze. Řetězy na Radových skalách slézáme ještě za šera, noční sestup lesem, oči ještě plné krásy z vrcholu.

Spíme pod stanem a usneme hodně brzo, ráno sněží a je mlha. Všechno ve stanu je vlhké. Obout na kost zmrzlé boty a sbalit mokrý stan. Čeká nás už jen cesta domů.

Slovenská zimná svoboda.

Fotky:

Diery, Jirka a nadšení z každého kousku ledu.

Mačky, cepín a dobrodrůžo:)

Kuba vymýšlí alternativní trasu.

Fatra!

Radost pod Nízkými Tatrami.

Jirka, Velká Chochula, odcházející slunce a přicházející mraky.

Náš stan na hřebenech.

Já u termálního jezírka, kde jsme se koupali, pak už nám foťák odmítl fotit mrazem.

(Více fotek je na divoke.rajce.net - a přibude ještě pár ze Siváku z Kubova mobilu)

Dnešní běh

2009-10-31T23:40:00.003+01:00

Zlaté Hory, poslední říjnový den. Před čtvrtou hodinou večerní běžím ulicemi z města a mířím k modré hoře na jižním obzoru. Chystám se stihnout západ slunce z vrcholu Příčné hory.
Chladný vzduch plní plíce, lehce mrazí a večerní slunce se sklání a prozařuje javorovým listím. Oranžovo-modrý večer.
Letím, abych nezmrzl. Je jen několik stupňů nad nulou. Mám na sobě termotriko, čepku, funkční spodky - tvářím se, že to jsou běžecké elasťáky. A pak tři uplně pestré věci, vypadám jako lesní klaun. Barevné, proužkované rukavice bez prstů od Lenči, žluté boty (už ale dost zhnědly) a pruhovaný barevný tunel kolem krku. Ten jsem vyhrál v březnu na čtyřiadvacetihodinovce a hraje všemi barvami, včetně růžové.
Letím tmícím se lesem a všechny barvy se slývají se šerem, září mi ale oči. Miluji běhání v Jeseníkách. Nahoru na Příčnou mě čeká přes 500 výškových metrů, popadané stromy přes cestu, kapky potu. V pravé dlani mám v rukavici klíče, na hlavě bráchovu čelovku. Cítím, jak se nohy odráží od kamenité cesty.
Vrcholový hřeben, západ slunce jsem moc nestihl. Je oranžově rozpitý obzor, údolí plná oparu. Z mlžného závoje se černají ostré obrysy hor. V jednu chvíli odněkud prozáří slunce, měď buků se zjasní a obloha nade mnou je čistě světle modrá. Tmavé smrky jsou bílé od námrazy. Od pusy se mi valí oblaka páry v pravidelných intervalech hlubokého dechu.
Nedaleko vrcholu hory je telekomunikační vysílač. Naše oblíbené rozhledové místo. Známou cestou se dostanu za ostnatý plot a šplhám po ledovém, ocelovém žebříku. Jednotlivé příčky jsou pokryty vrstvou ledu. Dost to kluže a držím se jako klíště. Klíště z promrzlýma rukama. V polovině délky vysílače není žebřík namrzlý, ale jen mokrý. Vlna rukavic saje vodu, ale za chvíli pro změnu oprašuju z žebříku vrstvy ledových krystalů. Nad stromy pofukuje vítr a chladí horkou kůži pod trikem. Na vrcholovou plošinu se nedostanu, dvířka na ni jsou přimrzlá a marně do nich buším. Ale jsem ve výšce necelých třiceti metrů a výhled na Orlík a Medvědí vrch je uplně nový a jiný než obvykle. Vidím jen jejich vrcholky, zbytek zakrývá mlha. Obzor je podzimní - tmavě oranžový.
Slezu dolů, námraza se mi sype na hlavu i triko. V lese je už tma a čelovka mi ukazuje místa, na která mohu šlápnout bez zvrtnutí kotníku. Místy mi pod nohama šplouchá voda ze sněhu, který ve dne taje. Namrzlé kameny kloužou. Po opatrném cupitání se dostanu na lesní asfaltku, která mě vede údolím potoka až pod pouliční lampy. Zbývá pár dlouhých kroků domů. Horké tělo křičí hlady. Hodina a půl podzimního běhu.

PodZima v Jeseníkách

2009-10-28T15:16:00.017+01:00

aneb kamzíci, rozbředlý sníh, popadané stromy, rudé listí, vodnaté potoky, šedé nebe, inverze, rozmáčené borůvky, mlha, mrholení, sněžnice, divoká necesta.

Kolik toho jde zažít v jediném dni?

Říjnové Jeseníky! Hory dle mého srdce. Na jejich divokost a bílý sníh se snáší rudé listy javorů.

Podívejte se se mnou...

Bílá Opava se z populární turistické trasy promění na divočinu jakoby kouzlem. Stačí málo, sněhová kalamita.

Aljašské pocity v Jeseníkách, bíložlutá řeka a čvachtavý sníh.

Místy po stehna ve sněhu, kalhoty cucají vodu. Kvůli terénu si ani nemá cenu nasazovat sněžnice.

Kuba fotí kamzíky. V současnosti se uvažuje o jejich vystřílení v Jeseníkách, pro jejich nepříznivý vliv na vzácné rostliny a protože jsou v Jeseníkách nepůvodní. Bylo by jich škoda.

Já na skále strmící se nad dolinami.

Kamzíci! Ani ne moc plaší, strávili jsme s nimi nezapomenutelnou hodinu a půl.

Sníh, trávy, mlhy. Snový obraz dokreslují poskakující horské kozy. Kde jsme?

Kuba a klesající mračna. Radost v duši, mokré kalhoty i boty, studené tváře a špinavé ruce.

Večerní inverze. Scházíme z hor, nakonec chytneme stopa, díky kterému spíme doma a ne pod převisem - to kvůli snažší cestě do školy. Ale už se těším na noci pod skalní klenbou, hvězdnou oblohu, večerní mráz a ohně, nesoucí světlo a žár dodaleka a do zkřehlých rukou.

Znovunarození běžce

2009-10-28T14:48:00.003+01:00

Sice mám rozepsaný článek o tom, jak jsme běžel s Jirkou Zlatohorskou pětadvacítku a v počítači fotky z výletu na sněžnicích a jesenické kamzíky, ale musím se s vámi podělit o jiný zážitek. O dnešní běh.
Nebyl nijak výjimečný, dlouhý nebo neobvyklý, ale mám z něho radost. Studuji teď v Olomouci a běhání tady mě moc netěšilo. V parku, po tmě, pořád ve městě. Moc jsme tady toho nenaběhal - ale aspoň jsme začal jezdit na kajaku. Jenže dneska jsme se konečně podíval do mapy a vyběhl si z města. Po cyklostezce a pak i polňačkou. Podél řeky, směrem na Litovelské Pomoraví. Zjistil jsem, že od svých kolejí se dostanu úplně krásně z města a i když tu nejsou kopce, tak běhání zase stojí za to. Dal jsme si po ránu jen asi 8 kilometrů - nijak dlouhý běh. Ale radost jsem z něj měl, jako bych běhal v Jeseníkách. Přiběhl jsme se zablácenýma botama, zpocený a spokojený. I tady budu mít z běhu radost, už mi zase cuká v nohách.

Mávám, teď sice ne z hor, ale neméně spokojený.

Vaša

Jeseň

2009-10-02T14:48:00.005+02:00

Tento článek jsem začal asi třikrát, ale myšlenky se mi pokaždé zatoulaly...
Zkoušel jsme psát o dnech, kdy nic nestíháte a valí se na vás povinnosti a i o tom, jak žiji z nádherných dnů v horách. Zkoušel jsem napsat o tom, jak je třeba snažit se nezahodit jedinou minutu ŽIVOTA a umět se radovat z maličkostí a stejně i z velkých věcí.
Nad Jeseníky létá podzim, temné lesní říčky unáší listí, slunce září a nebo se nad hlavou valí mraky od západu. Ve škole jsem v Olomouci a rovinaté město je něco, co nemá v mé duši místo. Táhne mě to do hor.
Mám prázdné ruce a marně jimi kolem sebe mávám, nedokáži chytit, co chci přesně napsat. Nedokáži to vypsat, ale chci to žít.
Minulý rok jsme tady napsal - chci žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší.
Marně hledám jiná slova, tohle jsem chtěl říct.

"Slunce je duše Světa"

In my country.

Zdenda v bráně vichrů, slunce se sklání za hlavní hřeben. Tváře a ruce jsou studené, rty fialové od borůvek a čeká nás cesta temným lesem bez čelovky.

Motiv jako z Forresta Gumpa. Jsme jako to pírko hnané větrem...

Chuť léta

2009-08-25T14:45:00.011+02:00

Dnes nepíši obyčejný článek o jedné túře, jednom pohoří či jedné cestě. Je to jen změť nejkrásnějších snů, zážitků, které ulpívají na rukou a září z očí a umí člověka poznamenat navždy. Píši o tom, čím mě toto léto poznamenalo a co nad sebou budu nosit jako duhovou svatozář a bude mi dávat sílu ve dnech, které někdy nejsou úplně světlé, svobodné a divoké. Ale já takové dny chci, protože v nich žiji až do konečků prstů a život ve mě se rozpíná a chce vyskočit ven s radostným voláním, s hlubokým nádechem, se zívnutím nad ránem. Čouhá mi z očí a mává s mýma rukama.
Život! Letní sen.

Sedím nad klávesnicí, záclonu na okně cuchá vítr a až změním oběd v mém břichu na sílu a teplo, tak půjdu běhat do nejkrásnějších lesů, kde kvete vřes a zlátnou první listy. Na jazyku převaluji chuť léta a snažím se vrýt si ji do srdce. Je to divoká a neučesaná chuť a kdo jí polyká plnými doušky, už nikdy nevydrží dlouho sedět. Chci být taky takový.

Co vidí mé oči,co běhá po jejich sítnici co ve mně křičí, když toužím po létě a marně ho zaklínám, ať nekončí? Jsem zase na molu na Slezské Hartě...

Život pod oblohou/léto 09

Ležím na molu, u kterého se pohupuje plachetnice a nade mnou se klene noc. Noc, modrá a bílá, přetnutá napůl Mléčnou dráhou, která ukazuje do neznáma. V krku hřeje trocha vína a vlny běží proti břehu a zase zpátky. A ještě. Běhají v nich odrazy předalekých hvězd.
Na východním obzoru visí hvězdokupa Plejád, zimní souhvězdí v půlce srpna zvěstuje krátící se noci. Malý Delfín září naproti Velkému vozu a celé divadlo se otáčí okolo Polárky, hvězdy severního volání. Ležím zachumlaný v mikině vedle Lenči a na konci mola sedí kamarád ze skautu Kolinc. Za chvíli začne tábor na Slezské Hartě, který každým rokem zavírá léto a může za to, jak se nám všem po něm stýská. Spíme v týpí, které jsme se dnes naučili stavět a létavice, meteorické Perseidy občas pročísnou oblohu nad námi.
Od ledna jsme už naspal více než 30 nocí pod volnou oblohou, nějaké i ve stanu, posedu či kolibě. Spaní venku je pro mě výsostný odznak léta a nemůžu se jej nasytit. Jaké byly noclehy toto léto?

Červen, Velká Fatra. Déšť se snáší hustým proudem z oblohy a omývá krajinu. Posed pod Klakem mě a Kubu chrání před vlhkým deštěm i medvědy, spíme pět metrů nad zemí a vodu nabíráme z nedalekého potoka mezi popadanými stromy a obřími kapradinami. V posedu jsou lavičky na spaní a za chvíli je plný páry z mokrého oblečení, vaření těstovin a dýchajících spáčů. Pokojná noc na Fatře.
Červenec, Rakousko, Spielfeld. Poslední stanice vlaku před Slovinskem. Hledám s Lenčou kudy z městečka, je deset večer a vlaky do Slovinska pokračují až ráno. Nakonec si postavíme stan na vlečce za kamionem, se svolením řidiče, a ráno nás odveze až do Ljubljany. První noc naší letní cesty po Slovinsku a Chorvatsku.
Jiná noc, na pláži u kaňonu Velké Paklenice. Suchý a horký vítr připomíná fén. Spíme v hamace zavěšeni nad trnitou buší, jen pár metrů od moře. Vzbudíme se ráno v šest, skoro uvařeni horkým vichrem Středomoří. Od té chvíle míříme vzhůru na sever, zpátky do nepřekonatelného Slovinska.
Miluji noci pod oblohou, jsou pro mě znamením svobody, cesty, nezávislosti. Miluji vzduch a velikou ložnici, každý den jinak vymalovanou. Miluji každý večer nejistotu, kam si lehnu, hledání místa, nekonečnou svobodu. Můžu jít až do svítání, můžu si lehnou do kosodřeviny nebo jít do údolí k potokům. Jít a být svobodný, jak jen já chci.
Občas se ale dostanete na místa, kde nevíte, kam složit hlavu. Jako já s Lenčou v malé chorvatské vesnici Bakar. Místo pláže loděnice s obřím jeřábem, místo lesů strmá suť a velestrmé svahy. Jediné rovné místo - parkoviště u přístavu. Jdeme podél autostrády, kde neustále hučí auta a kamiony a držíme se jednou rukou černých svodidel, druhou rukou jsme už nad hloubkou, která padá do moře. Nocleh si vyptáme u jedné paní na zahradě, pod stříškou s hroznovým vínem a houpačkou. Díky jí za to.
Jiný problematický nocleh byl u slovinského města Zidani Most. Malý klučina nás za tmy dovedl na jediné rovné místo - úzký hřeben nad vesnicí, asi tři metry široký. Je tady stůl a lavička, asi vyhlídkové místo. Vaříme večerní těstoviny a oči bloudí po okolních kopcích. V srdci mír a svobodný pocit. V údolí řeky duní vlaky, ale hvězdy se před nimi netřesou.
Mé nepokojné nohy toto léto klusaly po Slovensku, Slovinsku, v chorvatských kaňonech Paklenice, v Bílých Karpatech, na Slezské Hartě i v nejkrásněších Jeseníkách. Hlavu jsme skládal pod jediné nebe a přikrýval se sny a spacím pytlem, který nesly má záda.
Dny na letních cestách mi přijdou podobné barevnému kaleidoskopu a oči jsou krasohled. A krása léta kolem mě. Vrchol Ostrej na Velké Fatře, nádherný slovinský Triglav, rozpálený Aniča kuk, hedvábný Malý Děd a větrná Příčná hora. Borůvky, ušmudlané ruce, žihadla od včel i vos, skákání do průzračné vody. Ledové potoky Julských Alp, temné vody jesenických říček, chladivý, blahodárný potok v Paklenici. Tyrkysové jezero v Bledu a rozvlněná Harta.Ukoplé palce, odřené nohy, sluneční úpal při stopování. Plavání několikrát přes Hartu, běhání po Příčné hoře, ručkování po laně lanovky. Kuskus uvařený v ešusu, ovesné vločky na benzínce, těstoviny pod Triglavem, darovaný mátový koláč na Aljaževu domu. Léto plné dobrých lidí, krásných zážitků, radosti i nepohodlí, horka i zimy, strmých kopců, dalekých výhledů, kozorožců, kavčat i suchozemských želv. Léto v nás. Duhová svatozář.

Chci ať nade mnou vlaje.

Velká Fatra, Ostredok 1592 m n.m.

Má elfka na bělokarpatských lukách.

Lenča na rozpáleném vápenci hory Aniča kuk.

Pohyblivá suť pod sedlem Luknja, Julské Alpy.

Večer v Triglavském kotli, asi 2 500 m n.m.

Pohladit slunce.

Lesní národ v hamace. Bílé Karpaty.

Mávám z hor. Vaša

Za chvilku

2009-08-14T13:50:00.003+02:00

Nějak se mi nedostává času na psaní, ale ke konci prázdnin se rád pokusím všechno zapsat. Zatím se můžete podívat na některé letní fotky na mém rajčeti (mrkněte do odkazů)...

Mávám z hor, užívejte nádherného času.

Vašek

Velká Fatra

2009-07-11T17:16:00.001+02:00

"Má to něco do sebe, stát dlouho na dešti."

Poprvé jsem se medvědí Velké Fatry dotkl před rokem. Přešli jsme s Jirkou Nízké Tatry a v dolině pod fatranským hřebenem se na nás spustil hustý déšť a my proleželi den a noc v krmelci. V přestávkách mezi proudy vody jsme zaběhli nabrat vodu na vaření a pití a dál leželi a čas plynul a šuměl s vodou. Nakonec jsme zamávali mračným hřebenům a odjeli stopem do Ružomberoka. Jenže Fatra lákala.

Střih/červen 2009/Žilina
Hučící proud aut. Šedé nebe, poprchává. Asfalt letí do nekonečna. Stojím s Kubou u výpadovky směr Poprad a kolem se míhají a sviští auta. Stopujeme už přes dvě hodiny a pořád nic - nepoznaná situace. Nakonec se smiluje řidič kamiónu a ujíždíme proti proudu Váhu do úzkého údolí, kde se pod vrcholky Malé a Velké Fatry stéká Váh a Orava. Mezi řekami se k nebi vzpíná hora Šíp. Přijeli jsme si změřit vlastníma nohama Šípskou a Velkou Fatru, otisknout si je do srdce a obkreslit jako mapy vytlačené batohem do zad, potem do trička a sluncem do vlasů. Čeká nás všechno. Včera byl letní slunovrat.

Hory/první a druhý den
Přes houpající se, zavěšenou lávku přejít skotačící Oravu. Popadnout do rukou hole, pořádně se o ně opřít a nohy už sami letí do kopce. Za chvíli jsme u sady Podšíp. Louka, kopretiny, mokrá tráva, kolem voní kvetoucí bez a šípek. Staré Slovensko, roubené chalupy, šindel na střeše, nikde člověka. Poprchá, nacházíme nocleh pod střechou těsně u dřevěné zdi. Budíček ve dvě ráno, budí nás Slováci, kteří přišli večer do jedné z chat. Musí si s námi připít. Tři štamprle domácí hruškovice na seznámení a zase spát. V šest ráno vstaneme už vážně a po první cestovatelské, ovesné snídani se vydáme na Šíp, který trčí do mlhy.
Zážitků nepočítaně, den jako barevný kaleidoskop, tisíce střípků i kroků. Do kopce i z kopce. Mlžný vrchol Šípu, hledání jeskyně (neúspěšné), návštěva salaše, kupa sýra a žinčice, řezání lipových větví ve vesnici (děda na chatrném žebříku potřeboval pomoc) a pak zase výstup na hřebeny Velké Fatry. Na oběd půl kila čerstvého ovčího sýra, samozřejmě každý půlku. Solíme si ho solí z krabičky od filmu a o drobky chleba se dělíme s mravenci. Pak jdeme hřebenem, po lesích i lukách. Cesta si nás získává a starosti z nás odpadávají a zůstávají bezmocně ležet u cesty. Vyhlížíme medvědy a tygra, který pod Šípom utekl pašerákům. Kolem se míhá slunce, výhledy a zase déšť. Spíme v posedu pod horou Klak a neznačenou pěšinu zdobí medvědí výkaly. Venku prší. Déšť se rozbíjí o střechu posedu.

Turčianský hřeben/třetí den
Ráno je všude mlha a déšť. V prameništi nabereme vodu, umyjeme hrnec i zuby a vydáme se lesem zpátky na značku. Den začneme blouděním a prodíráním. Pěšina západním hřebenem Velké Fatry je široká asi třicet centimetrů. Prodíráme se mokrými buky, kapradím a lezeme strmě na Klak. Prší a mlží. Mží a lije. Vrcholová kniha na Klaku povídá něco o nádherném výhledu, ale jsme v mraku. Hlavní liják nás ještě čeká, až přijde, tak i z nosu nám odpadávají kapky chladivé vody. Na hoře Malý Lysec jsou ale mraky poraženy naší touhou vidět něco z hor. Trhají se a slunce roztřpytí mokrou trávu. Narazím si na hlavu mokrý a několikrát rozsedlý slamák, který doposud velice trpěl. Zubatým hřebenem se převalíme v sílícím slunci a za chvíli jdeme po hřebenových lukách pod Borišovem.
Chata pod Borišovem je osamělá, je tu jen personál a já s Kubou. Chatár, zřejmě jeho syn, který má sice podobnou postavu jako my, ale mezi řečí se zmíní, že když je třeba vynese na chatu i devadesátikilovou krosnu, a jeho slečna, která vaří. Dáme si míchaná vajíčka, prohlédnem nosičskou krosnu ( v hlavě létá otázka: "kolik asi unesu?") a vydáme se hledat noční střechu do nedalekých salaší. Ty nejbližší jsou zamčené, ale koliby Sestričky nás přijmou.

Hlavním hřebenem/den čtvrtý
Ráno svítí do koliby slunce, modromodré nebe. Myjeme se v potoku, průjem mě zažene do kopřiv (břicho si musí zvyknout, že už je léto) a pak se znenadání přižene mlha z Lubochnianské doliny. Snídaně z ovsa, nohy do mokrých bot (ne všechna krása na horách je pohodlná, když se díváte na fotky z hor, mokré boty, bolavé břicho, pot v očích, otlačené palce...nic z toho není vidět. Jenže je dobré vědět, že to za to stojí. Tisíckrát.) a vyrážíme vstříc dalšímu dni, desetitisícům kroků a úderům srdce, které je tady rádo. V mlze se vyškrábeme na Ploskou a na vrcholu nás už zase hřeje slunce. Jen chybí výhled, protože mlha se vznáší pár metrů pod námi. Jdeme fatranským hřebenem k jihu a pot se z nás za chvíli leje. Z ranních mlh se vyloupne slunečný den a hory se z obzoru přesouvají za naše záda. Suchý vrch, vápencové skály mimo stezku a hluboké doliny. Travnatý hřeben a neznámé výhledy na Slovenské rudohorie. Nejvyšší Ostredok, Krížná, poslední vrchol hřebene, zohyzděný vojenskou základnou na vrcholu.
Pod námi leží dolina, kde jsem s Jirkou proležel deštivý den v krmelci a teď už je celá Fatra v mých nohách. Vydáme se postranní rozsochou k západu do podivuhodných skalnatých dolin Bralné Fatry. Vápencové skály září bělobou do daleka.
Večerní bouřka, nacházíme nocleh v obrovském krmelci, který je plný sena. V noci je hrozné horko, spím nahý, jen přikrytý spacákem.

Bralná Fatra/pátý, poslední den
Ráno zamáváme krmelci a vylezeme strmých 700metrů převýšení na vrchol Ostrej. Pot pálí v očích a slano a vyschlo v puse je odplata za nenasytnost očí, které chtějí všechno vidět. Ale výstup je kratší, než jsme čekali a když vystoupáme na hřeben, otevře se nám pod nohama propast a před očima výhled pro olympské bohy. Jako z letadla, z ohromné výšky, pozorujeme kotlinu u Martina. Jsme sice v necelých 1300m n.m., ale převýšení je obrovské. Doslova trčíme v nebi a ve strmých vápencových skalách. Shodíme batohy a prolézáme vrchol Ostré, kouzelnostrmo. Na její vyšší sestru, vápencový kolos Tlstou, jdeme po nenápadném hřebeni. V životě bych neřekl, jak strmý má závěr. Když se chceme na Tlsté svalit do trávy a konečně se najíst (zbývá pár posledních krajíců chleba), zahřmí nám nad hlavou. Urychleně mizíme z vrcholu a v dešti sestupujeme do doliny. Skály, několik řetězů, jeskyně a skalní převisy. Míst k prolézání na několik týdnů, my ale tudy jen rychle projdeme. Bouřka je za chvíli pryč a my šlapeme asfaltovou cestou. Hory jsou za námi a jíme na lavičce ve vesnici. Fatra utekla neskutečně rychle a přesto nám první den přijde neskutečně dávný. Dojíme zbytky chleba a poslední trojúhelníčky taveňáku. Autobusem, vlakem a stopem se posunujeme bouřkovým odpolednem na severozápad a nakonec přespím u Kuby v Bruntále. V sobotu dopoledne dojedu stopem domů a zjistím že v Jeseníkách panuje mlžný a deštivý nečas. V očích mám Fatru a v srdci hory, které čekají.

U výpadovky z Žiliny.

Konečně slunce. A Fatra!

Mraky okolo se trhají, oči volají slunce! slunce! Suším slamák.

Kuba a fatranské luka.
Where do I go?

Hvězdnice alpská, nejhezčí z nesčetných květin na červnových vápencích.

Ostredok(1592m n.m.) a doliny Bralné Fatry.

Skalní okno na Ostrej.
Kuba a vrchol Ostré, krásné hory.

Borišov a večerní cáry mraků.

Jeskyňa.

Spánek na vrcholu hory

2009-06-16T21:11:00.007+02:00

a jiné předletní zážitky v červnových Jeseníkách.

Svědění nohou a neschopnost sedět na zadku je známkou nepřizpůsobivosti. Pokud také patříte mezi lidi, kteří nevydrží nikde dlouho sedět a ještě máte sedavé zaměstnání, tak vás velmi lituji. A sebe také. Pracuji teď pro tátu a pomáhám mu na počítači. Možná se mi budete smát, ale tento článek píši v kleče u stolu (i přesto, že jsem před chvílí přiběhl z lesa). Nechci patřit do generace placatých zadků. Flat-butt generation.

Každá práce má někdy konec, na každého občas vykoukne zpoza rohu volný čas. Záleží jen na vás, co s ním uděláte. Poslechněte si o jednom sobotním odpoledni, večeru a noci na horách. O krátké túře, ale plné intenzivních zážitků.

Příběh
Sobota, smažím kuřecí prsa, ať se z bráškou a sestřičkou najíme a já můžu beztrestně zmizet. Ve dvanáct vyjdu lehkým krokem z domu, s lehkým batohem na zádech a slamákem na hlavě. Slunce září, ale je docela chladno. Proletím modravé Zlaté Hory na jejich okraj a zamávám vztyčeným palcem na auta, která směřují tam, kam já chci jít. Za chvíli jsem v Heřmanovicích a kolem jede autobus do Karlovy Studánky. Obětuju asi třicet korun a za chvíli už mé nohy klušou údolím Bílé Opavy k hřebenům.
Nemylte se, neběžel jsem, ale šel jsem hodně rychle. Bílá Opava tvoří nádherné údolí, ale přijďte sem na podzim, v drsné zimě anebo brzo ráno. Prostě kdykoli, kdy se nebudete muset o vodopády dělit se školními výlety a davy turistů. Kdy se budete moct dle chuti koupat nazí v tůních (kdo to zvládne v zimě, má můj nehynoucí obdiv) anebo jen tak jít a neuhýbat ze svého směru.
Pot ze mě jen lije, "běh" do schodů s batohem mám za sebou. Teď už se ponořím do lesů a budu opravdu sám. Z asfaltky skouznu do lesů a propadám se do Divokého dolu. Mířím na obrovitá skaliska, která se tyčí nad touto krásnou jesenickou dolinou a údolím Divoké Desné. Ze značené cesty jsem sešel v půli dolu a traverzuji strmý bezcestný svah, pokrytý sutí, suchými i zelenozelenými stromy, skalami a koryty potůčků strmějších než okap. Za chvíli se dostávám na snad kamzičí pěšinu, kterou znám z předchozích návštěv a pohorky mě věrně dovedou až na vrcholy skal.
V letadle jsme ještě nikdy nebyl, ale zato znám skály na Divokáčem. Zelená hloubka, lesy pode mnou. Sluneční záře, obrovská expozice. Máchám nohama nad hlubinou, hryžu jablko a zpocené vlasy usychají. Je skoro pět hodin večer, vstanu a vydám se po další skryté pěšině nad Česnekový důl. Husté větve smrkového mlází chtějí trhat můj slamák.
Nad Česnečkem je mokro, prameniště a vrchoviště. Nohy se boří do zelených mechů a žbluňká to. Sejdu z pěšiny a jdu naslepo lesem. Zelená tráva, nádherný podrost. Přejdu přes tři větší potoky a překročím mnoho stružek. Laň odskočí do lesa. Na osluněné loučce pojídám borůvkové květy - v každém z nich je nektar a chutná jako kapka medu. Z lesů vystoupím nedaleko Švýcárny, u ní - nejstarší chaty v Jeseníkách, u které se od dávna páslo - večeřím. Tvrdší chleba, sýr a sibiřský česnek, který roste na podmáčené loučce nad chatou a dal jméno i Česnekovému dolu. Sedím tady nekonečně dlouho a oči klouzají po krajině. Jsem v centrální části Jeseníků a kde budu spát záleží jen na mě. Můžu dojít na Žárový vrch, Vřesovou studánku a za hluboké tmy bych došel i na Krakena. Přemýšlím a nechávám své nohy stáhnout mě, kam sami chtějí. Jdu na Malý děd a chci sejít do údolí Střední Opavy.
Večer na Malém dědu, ploché temeno hory, kleče a jemné horské trávy. Metličky, smilky. Vítr a slunce, které se houpe jen nepatrně nad obzorem. Večerní mír. Obloha dalece modrá. Překonán pokojem, klidem a nádherou si ustelu nedaleko vrcholu hory, skryt na loučce v kosodřevině. Pro vodu seběhnu k nedalekému prameništi. Ležím mezi klečemi a obzor zlátne, nápory větru, který křičí léto, léto!, mě nutí zakrývat plamen vařiče rukou. Těstoviny, voda, sůl, nic víc. Nic víc není třeba. Nezalesácky pár slov do telefonu s člověkem, který na mě myslí. Radost.
Čekám, až se ze tmy vyloupne Mléčná dráha, ale je sotva oranžový obzor a já už spím.Pamatuji si jen první dvě hvězdy.
Spaní pod širákem, plné probouzení a zase poklidného usínání. Vítr točí větvemi klečí. Oranžový obzor na opačné světové straně. Musím zaklonit hlavu. Vyběhnout ze spacáku na záchod a pak zase spát. Ranní slunce vás vzbudí v šest ráno a už visí vysoko na obloze.
Dojím jen pár vrtulovitých těstovin ze včerejška, sbalím batoh a oklepu rosu z pláštěnky, která jej zakrývala. Slunce září a přes noc spadla tak tuna rosy. Její kapky se všude třpytí. Uklidím bivak, vlhký žďárák, spacák i karimatka zmizí v batohu a že jsme tu spal za chvíli nikdo nepozná. Zůstaly po mě jen lehce slehlé trsy metličky.
Dlouhými kroky seskáču tři kilometry z kopce, které mě dělí od Videlského kříže. Nevím, na kterou stranu stopovat, vyjde to tak nastejno. Mladý klučina, kterému v autě hraje Enya, mě vyloží v Karlově Studánce, ale vzal by mě klidně do Olomouce. Projdu městečkem a jede mi ranní autobus do Zlatých Hor, o kterém jsem vůbec netušil. Snídani si dám až doma.

Kolik zážitků můžete mít za tak krátkou dobu? Nezáleží na délce, ale na intenzitě vnímání.

Krátký doslov
Nakonec jsme u psaní nevydržel klečet a sedl si. Jestli mi můžete něčím vykompenzovat mé otlačené pozadí, tak nechoďte do Divokého dolu. Je to přeci jen národní přírodní rezervace a pokud máte v Jeseníkách dost míst, která neznáte, nehrňte se hned na chráněná místa. Kamzíci to jistě ocení. A pokud se tam vydáte, tak vím, že nezničíte ani květinu. Horší než každý tichý poutník jsou davy na asfaltových cestách, chaty a nebo dokonce větrné a přečerpávací elektrárny ve stejně krásných a cenných místech, jako je Divoký důl. I na Malém dědu po mě zůstala jen nepatrně slehlá tráva (jako po srnci), ale na Švýcárnu vede asfaltka.

Já před začátkem túry. Očekávání a nedočkavost ve mně.

Mé boty a mé jabko si užívají slunce nad Divokáčem.

Ložnice nejkrásněji vymalovaná, voňavá a opravdu velká.

Orlík, před ním se tyčí dvouvrchol Jeleních louček a Černého vrchu.

Medvědí vrch a jeho lesnaté království.

Májové Jeseníky

2009-05-30T12:57:00.013+02:00

Je posledního dubna, letní nadvedro, čas předmaturitní. Ze Zlatých Hor vybíhá jako pokroucený had lesklá asfaltová cesta. Stojí u ní a mávám na auta zdviženým palcem. Potřebuji jen do deset kilometrů vzdálených Heřmanovic a za chvíli v nich jsem.
Sedím na rozpálené zemi, svlečený do půl těla a paprsky slunce se mě snaží změnit na Afričana. Opírám se o batoh a polohlasem si čtu Allena Ginsberga. Přes nohu mi přeběhne mravenec. Ze zatáčky se vynoří autobus, v kterém přijíždí Lenča.
Zpoza kopce vyskočí bouřkový mrak a teplota klesne snad o patnáct stupňů, obědváme v dřevěné zastávce a čekáme až přeprší a jsme jen tak šťastní. Za chvíli je zase vedro a za chvíli proběhne další mrak. Stoupáme po lukách do sedla Křížek, které odděluje Zlatohorskou vrchovinu od Hrubého Jeseníku. Jdeme na jihozápad, do lesnatých Jeseníků. Louky nad Horním Údolím, alpská věž kostela hluboko pod námi, sytě zelená tráva a temně zelené lesy. Zelená vůně a listy trávy pod nohama. Lehký krok.
Vyšli jsme pozdě a ještě jsme se zdrželi na lukách u Křížku, v lese se už zvedá od země přítmí a jemně šplhá vzhůru po kmenech stromů. Slunce začíná ozařovat jiné hory v jiných světadílech. Stoupáme vysoko a strmě na Kobrštejn, Lenča ťuká trekovými hůlkami, já si vedle ní nohama kmitám. Kdysi jsme tady běželi s Jirkou a kobrštejnská vertikála mě zdolala, protože s patnácti kilometry v nohách už nevyběhnete každý kopec. Dnes jdeme lehce, ale tělo se rozehřívá a plíce se hluboce plní večerním, jarním vzduchem. Houstnoucí tmou jdeme dál, po lesních cestách, kde jsem mockrát zabloudil a ještě víckrát jimi prošel. Tady jsem doma, mé hory a nevadí ani úplná tma. Jen občas blikneme čelovkou.
Když na vás v nočních horách přijde hlad, shoďte si batoh a něco do sebe nacpěte. Nohy vám hned budou skotačit samy, krosna zlehkne a chlad se zmenší. Žvýkáme chleba, chroustáme čokoládu a Tetřeví chata, kde v předsíňce přespíme, se blíží. Hluboký spánek, víno z hrnku, jeden spacák, světlající obzor.
Ráno vstanu, naberu vodu z nedalekého pramene - je ledová a má zelený odstín, rozděláme oheň a za chvíli vaříme těstoviny. Do Jeseníků jsme si vyrazili bez vařiče, stanu, mapy (tady ji nepotřebuju:), zato je v batohu víno, hamaka, Ginsberg a kupa těstovin. Ranní oheň a výhledy na hodně rozlehlá moře lesů, Medvědskou hornatinu i hlavní hřeben. V Polsku svítí žlutá pole řepky a opar v dálce nahrazuje Baltské moře. Starý smrkový kmen u vrcholu Orlíku slouží jako skvělá houpačka, tady jsme také poprvé přespal sám v lese. Cesta horami, trávy slehlé po zimě, sítiny a obrovské kaluže, skalní hřiby - my na vrcholu, vlající vlasy ve větru. Medvědí vrch, nejvyšší hora v okolí, osamocená a odlehlá. Skaliska nad údolím Střední Opavy, vidíš jen lesy a v dálce v Nízkém Jeseníku se zvedá mraveniště - Velký Roudný.
Občas, když jdete mimo cesty, tak v horách narazíte na téměř neprostupné úseky.To je specifické zvláště pro cestu ze skal, které se tyčí na vedlejším vrcholu Medvědího vrchu. Párkrát jsem se snažil prodrat polomem na západním svahu, Lenču jsme vzal přímo po hřebínku do hustého, ostrého a neprostupného mlází. Po dvaceti minutách prorážení mlází jsme ve schůdném lese, ale bohatší o pár krvavých škrábanců. Se smíchem jdeme ke skrytému skalnímu městu Chambre Verde, k Zelené komnatě a fosforovému lišejníku. Večeříme v krásně skrytém bivaku Kraken, nejlepším převisu a skalnímu obyváku. Mé oblíbené jesenické ložnici.
Vzbudit se a pozorovat modrou oblohu z pod skalní klenby a vědět, že je teprve sobota - díky za to májovým státním svátkům. Život v lesích, prolézání okolních skal, třpytivá voda na Solné boudě a návštěva Jirky, který se za námi projel na kole. Allen Ginsberg a jeho Kvílení přečtené na jeden zátah a skoro jedním dechem, možná ještě teď rezonuje ozvěna mezi Krakenem a Karlinými kameny. Západ slunce, válení v hamace, břicho odřené od lezení po hrubozrnných skalách. Jaro za nehty, jaro jako kamínky v botách, jaro v ledové vodě, jaro v poškrábaných nohách, jaro v nás.
Nedělní ráno, snídání zbylých sucharů, gumových medvídků a hrozinek, tedy rozinek. Cesta z hor do Vrbna, zákusky v cukrárně a stopování do kostela nad Zlatými Horami, kde jsme loni měl úžasnou brigádu. Slunce a lesy a další stop až do Zlatých. Domů jsme vlezl oknem, pojedli jsme štrůdly, kterých byly na stole plné plechy, vzali si kola a jeli navštívit mou rodinku na zahradu. A pak už skončil víkend a já dlouho stál a mával za autobusem.

Skalky v bráně vichrů, v rozlehlém sedle mezi Orlíkem a Medvěďákem.

Už vím, proč se můj blog jmenuje větrný.

Jsme si zalétali...

Flying above free mountains.

Kraken v poledne, chystáme oběd.

Hamaka a večerní plameňák.

On the road.

Love ´n peace ´n freedom to all.

pod tohle se můžu podepsat, Vaša

Jarní Beskydy

2009-05-29T23:29:00.002+02:00

Někdy v dubnu, slunečný víkend, vítr táhne duši z těla, slunce pampelišky z trávy. Jedeme do Beskyd.

Vlak z Ostravy je plný cyklistů, turistů a jiných víkendistů. Mezi nimi stojí mladý pár, kluk a slečna, a zaujatě se baví o biologii. Projevoval se u mě totiž předmaturitní syndrom a musel jsem na Lenču zamachrovat, co všechno vím. Ve Frýdlantu jsme vyskočili na osluněný perón a s krosnami na zádech se vydali tanečním krokem k zelenavým horám.
Skvělý pocit, jen tak jít s batohem na zádech - symbol svobody, soběstačnosti, cesty. Tentokrát jsem vyrazili hodně na divoko, mapa nedopatřením zůstala doma a místo mapy máme jen textovou přílohu. V Beskydech jsme ještě v životě nebyl a máme na to jen dva dny a noc. Kam se vydáme, kde budeme spát a jestli zmokneme, to vše nám ukáže jarní den. Neznámo a svoboda, sladká v každém nadechnutí.
Jdeme ulicí a najednou vidíme nešťastného řidiče a jeho Škodu 120, které chcípla uprostřed silnice. V mžiku jsme u něj a roztlačíme ho, takhle jsem ještě nestopoval. Když se auto se škytnutím rozjede, houknu na něj: - Hodíte nás do Malenovic? -
Za chvíli sedíme v autě, Lenča zavalená batohy na zadní sedačce a já spokojeně konverzuji se starým řidičem. V Malenovicích vysedáme a přejeme mu, ať odtud odjede a motor ho nezradí.
Ruku v ruce, bez mapy, směrem, kde tušíme Lysou. Lehce, bezstarostně. Možná až lehkomyslně - já si vykračuji v sandálech a pozoruji sníh na hřebenech. Zlobí mě kotník a nesnesu pohorky. Místo nich snesu sněhové krystaly mezi prsty a nepřijde ke mně ani rýma.
První cesta, kterou jsme se vydali do údolí pod strmé svahy, končí v korytě potoka. Vracíme se a ptáme se na cestu. Lezeme svahem na Ivančenu, skautskou kultovní mohylu, památník odboji a zemřelým mladým klukům, skautům. Na sluníčku vaříme těstoviny a užíváme si nadcházejícího jara, slunce a vůně. Někdy k dokonalé radosti stačí třeba jen vůně vzduchu, otevřená duše.
Když je na cestě sníh, tak si skáču po kraji cesty, po kamenech a nebo si rozdírám nohy hrubozrnými krystalky firnu. V dálce se kupí kumuly a kraj pod nimi je bizarně prosvětlen, střídání záře a tmy. Jdeme směrem k Lysé a zebou mě nožky. Procházející turisté si moje odhaléné nohy prohlížejí s despektem, ale to není podcenění hor, je to jen kamarádství s nimi - až na tělo. Já chodím po nich a ony mi kreslí na kůži. A každý dojde jen tak vysoko, jak vysoko míří.
Poslední sněhové pole pod vrcholem je ale drsné. Jen zamávám Lenče a radši běžím, ať jsem ve sněhu, co nejkratší dobu. Na odtátém ostrově borůvčí čekám a polykám očima siluetu Malé Fatry, zářivé bílo, modročernou oblohu, rozčeřenou zemi hor a Lenču prodírající se sněhem. Večerní výhled z Lysé.
Cestou dolů místy běžíme, skáčeme sněhem nebo jdeme a oči létají krajem. V dálce Velký Roudný a Jeseníky. Ždímu hrubé ponožky a jdu chvíli zase naboso. Náš večerní útulek se zjeví znenadání, altán - odpočívadlo. Miluji večerní nejistotu, hledání nových noclehů, místa, které se prostírají a zvou k ulehnutí. Miluji pocit, jít jak chci a najít si nový, neznámý nocleh. Změnu obzoru, lehkost.
Zastřešený altán, uvnitř stůl a lavice. Bezpečný útulek na noc, kdy může pršet. Jako správní squatteři se bez problémů zabydlíme - na opěrné sloupy zavěsíme hamaku. Závěsné lůžkou ušité Lenčou z hrubé, batikované látky. Ideální ke spaní v odpočívadlech, mezi stromy, na skalách, i v bažinatých oblastech nebo mezi stožáry plachetnice (mnohé jsem ještě nezkoušel:). Prostě hamaku, do které si lehnete a samo houpání, nečekaně přirozená poloha a úchvatné exteriéry vás hned uspí. Ale spánek ještě ne, těstoviny s trochou sýra, bublající vařič, polévka (tradičně až po hlavním jídle - až je utišen nejhorší hlad) a pokukování po hvězdách, čtení Karpatských her, knihy o největší radosti z putování. Pohupování hamaky a krása, život v horách.
Ranní vstávání do slunečného dne, odpočaté tělo schopné létat, běhat, radovat se i zpívat. Bylo by schopné i snídat, kdyby bylo co.
Hamaka budí údiv okolojdoucích turistů a protože táboříme na turistické magistrále, mizíme brzo. Vodu nabíráme ze stružky, kde zurčí a skáče přes drny, větve a štěrk. Na prozářené louce pojídáme suchý chleba a je to nejlepší jídlo. Prosté jako život v horách, svobodné jako my, levné a k nezaplacení. Paprsky slunce hřejí na holé kůži, čteme si ještě Hry a pak už jen cestou dolů, do měst a sídel, ale vstříct dalším horám, ponořeni do plánování letních cest. Na vlak jsme dojeli stopem.

Tady je mi dobře. A taky tam, kam se dívám. Hory.

Sněhem během (tady ještě jdu).

Lenča a za ní Slovensko.

Mračna nad Vněkarpatskými sníženinami.

V obýváku a v hamace.

Óda na chleba.

Pozdrav z hor, mávám.

Vaša

P.S. Pokud se neumoudří počasí, za chvíli vás čeká další článek:).

Léto!

2009-05-29T15:04:00.003+02:00

Dnes ještě letím někam na hory, ale už v blízké době se tady zase začnou objevovat další články z různých hor. Tak nechť sa páčí.

Vaša

Jaróó!

2009-04-13T14:33:00.002+02:00

Blog je chvíli v pauze, venku totiž zuří nádherné jaro, které spěje do léta (a taky mojí maturity). Léto, čas putování, hor, nekonečné svobody a noclehů pod širým nebem.

Nemám teď moc čas a chut psát, ale myslím, že až na mě chuť přijde, zase vám RÁD napíši.

Třeba o březnových Alpách, Beskydech, které čekají příští víkend, běhání v kraťasech, Bílých Karpatech nebo o velké letní cestě, která čeká už nedaleko. Prostě o životně důležitých věcech, alespoň pro mě. Zatím mávám z hor a přeji, ať užíváte toho, co nádherný Svět nabízí kolem nás.

K tomu snad jen jeden citát: "JESTLIŽE DNY A NOCI MŮŽETE VÍTAT S RADOSTÍ, A ŽIVOT VYDECHUJE VŮNI JAKO KVĚTINY A SLADKOVONNÉ BYLINY, CÍTÍTE-LI, ŽE ŽIVOT JE KŘEPČÍ, HVĚZDNATĚJŠÍ, NESMRTELNĚJŠÍ - PAK MÁTE VYHRÁNO." H.D. Thoreau

Dvacetičtyřhodinovka

2009-03-10T16:14:00.012+01:00

aneb kolik toho jde ujet na běžkách.

ÚVOD: Je školní den, čekám v Jeseníku na autobus. Šedivá zima, den ničím výrazný. Zazvoní mi telefon. Den se změní. "Vašku, nejel bys čtyřiadvacetihodinovku na běžkách? Sháním lidi do týmu." Nejsem zrovna typ běžkaře, který by jezdil na závody a 24 hodin se zdá hodně, i když se rozdělí na tři lidi. Najet co nejvíce kilometrů za jeden den. Výzva. Odmítnout nemožné - chci to zkusit. Za dva týdny pojedeme na rychlebském Paprsku závody a budeme se snažit na tříkilometrovém okruhu najet tři sta kilometrů:)

NA MÍSTĚ: Sobotní dopoledne, Rychlebské hory. Sněhu kupy. Stavíme stan u kraje sjezdovky. To bude naše základna. Za chvíli začne závod a my budeme jako šílenci lítat na tříkilometrovém okruhu, střídat se jako štafeta a zkusíme, kolik toho dokážeme ujet. Zatím mi to připadá neskutečné, tělo spustilo obranný mechanismus a jakoby si vůbec neuvědomovalo, co ho čeká v příštích hodinách.
Jsme na to tři, Tom, můj bývalý třídní ze základky, který nás do tohoto podniku dostal. Kuba, kamarád o půlku mladší než Tomáš, tedy stejně starý jako já. Oba jsou dobří běžkaři, a jen já budu na běžkách běhat, jak mi nohy narostly. Jsem zvědavý...

ZÁVOD: Startovní výstřel, závodníci se poklusem vydávají k běžkám. Zatím vedeme:)...První kolo jede Tom, jsme domluvení, že zatím budeme střídat po dvou kolech. Druhý jedu já. Pak si jde zabruslit Kuba. My s Tomem ležíme zpocení na spacácích a vzhledem k tomu, že máme za sebou první hodinu závodu, jsme poněkud vyplivnutí. Nouzová taktika - budeme střídat po jednom kole. Jen tak udržíme vysoké tempo. Nakonec se to ukázalo jako dobrý plán.
Celý den jsme jsme jeli taktikou jedno kolo naplno, dvě odpočívat. To znamená jet, jak nejrychleji to jde úsek dlouhý 3,1 km s převýšením 52 metrů. Poté jeli zbývající dva členové družstva a každý z nás tak měl necelou půlhodinu na rychlou regeneraci.

NA TRATI: Přijel Tomáš a sjel krátký úsek do prostoru, kde se měnili běžci. Plácl mě a já vyjel na trať. Vyběhnu krátký kopec a pustím se do lesa. Sjezd do poměrně ostré zatáčky (tady jsme jednou sletěl - hned v druhém kole), která byla zvlášť v noci nepříjemná a rychle klouzat stopou k dalšímu sjezdu. Pořádně se soupaž odpichovat, ať vyjedu co nejdále z dolíku mezi dvěmi kopci Táhlé stoupání, obrátka a cesta zpátky. Sjet kopec, který jsem před chvílí vyšlapal a vyšlapat další. Potom chvíli uhánět soupaž pod poslední krátké stoupání (nízký hrbolek mi připomínal před koncem závodu Matterhorn) a dojet do prostoru cíle, kde už čekal Kuba na svou jízdu.
Každé kolo jsem dojížděl parádně zmožený, zpocený a udýchaný. Kol bylo asi třicet...

PAUZY: Kdo zrovna nejel, hibernoval. Stav vypnutí mysli i těla. Jen sníst nějaký banán, rohlík, něco. Občas bylo třeba navoskovat běžky, ale jinak se čekání omezovalo na příjem živin a vzpamatování. Pak zase naskočit na běžky a odjet co nejlépe své kolo. A tak celý den. V noci jsme každý spali necelé tři hodiny a střídali se dva zbývající členové družstva. Noc byla dlouhá, ve dvou lidech není tolik času na odpočinek. Třeba jen třináct minut.

KRIZE: Když se setmí v šest večer, není vám jasné, jak můžete vydržet jezdit do jedenácti dopoledne dalšího dne. To nastupují obavy. Ale jde vydržet, samotného mě to překvapilo.

Vzbudíte se a je vám zima, hlad a husí kůže. Na hory padla mlha.Všechno oblečení je propocené a není vám zrovna do zpěvu. Za deset minut si připnete běžky a noc je dosud mladá. Další kolo.

Chvíle vysílení přijde, když ve čtyři ráno přijedete k cíli a tam není nikdo, kdo by vás vystřídal. Jedete neplánovaně další kolo a nožky táhnete za sebou. Je tma, na trati skoro nikdo a blíží se šedesátý kilometr, který jedete naplno. Pak chvíli ležíte ve spacáku a ještě patnáct minut po jízdě dýcháte, jakoby jste běželi. Srdce tepe v krku.

RADOST: V pět ráno zjistíte, že máte průběžné druhé místo a vedete nad týmem chlapů z jesenické horské služby. Hned se snažíte nohy rozběhnout rychleji, kopce jsou menší a srdíčko jásá. Ale druhé místo nebylo jasné až do konce závodu, družstvo horské služby se prohánělo těsně za námi celou dobu. Stačilo jediné zaváhání a z druhého místa by bylo třetí a klidně i horší.

Blíží se konec závodu, kolo je daleko delší a i převýšení se nějak zvýraznilo. Trávím na trati i o tři minuty déle než včera. Kuba je z nás nejrychlejší a bruslí jen o minutu pomaleji proti včerejšku. Já jedu klasicky a ruce i nohy už protestují. Unavení jsme všichni. Ale budeme druzí!

Stojíme na bedně, druhé místo, 296,4kilometrů. Dvacet čtyři hodin běžkování je za námi. Já jsem najel 90km, Kuba 99km a Tom 107km. Jen si tak sednout...

SMÍCH: Všichni zestárli o pár let proti včerejšku. Lidé se svěšenými rameny se plouží kolem Paprsku a sotva zvedají nohy. Vypadáme k popukání.

OBDIV: K holkám které najeli i dvakrát více než já (Daniela Chlíbková 186km, 1. sólo žena). K paní Tvrdé (příhodné jméno), které je 52let a přijela z Ramzové na běžkách, potom ujela v závodě 139km a vrátila se na vlak na Ramzovou na lyžích. Nespala ani minutu.
Ke každému, kdo se postavil na start čtyřiadvacetihodinovky v kategorii jednotlivců, protože 24 hodin je vážně dlouhoooooo.

SOUHRN: Najet na běžkách 90 kilometrů je celkem namáhavé, pokud jste za zbytek zimy najeli sotva dalších 50km. Ale vítěz mužů- jednotlivců ujel skoro 214 km. Když má jedno kolo převýšení kolem 50 metrů, tak třicet kol má 1500 výškových metrů. Celkem se to nasbírá.
Doporučuji čtyřiadvacetihodinovku každému, kdo nemůže spát. Po závodě budete spát jako miminka, slibuji.
A taky doporučuji každému, kdo pokukuje po dlouhých závodech. Je to skvělá zkušenost a běžky jsou vcelku ohleduplné k nohám, protože v pondělí jsme do školy došel po svých.

A děkuji Tomovi, že mě na tento skvělý závod dotáhl a Kubovi, že do toho s námi taky šel. Teda jel&běžel.

Družstvo Sněžníků - horská služba(24). Nakonec jsme nad nimi udrželi těsný náskok.

Tvrdá žena, Zdeňka Tvrdá ujela 140 km.

Vítěz v kategorii mužů - jednotlivců. Tomáš Bek ujel 214 km.

Tom Novotný z týmu Jeseníci (my) ve své skvělé závodní vestě (100% cotton).

Vítězné družstvo v cíli po 24 hodinách.

Jeseníci. Zleva: Kuba, Tom, ve vzduchu já.

A výsledková listina družstev.

Více informací o závodě na www.kudrna.cz
a článek od Toma N. je tady: http://www.zlh.banda.cz/clanek/19910/kudrnovska-24-na-bezkach/

Free Tibet

2009-03-09T19:31:00.003+01:00

10.3. 1959, tedy před padesáti lety vypuklo v Tibetu protičínské povstání. Bylo krvavě potlačeno.

O Tibetu toho nevím mnoho, ale jako symbol sympatií s každým utlačovaným i tady zase vyvěsím vlajku pro Tibet.

Tibet free!

Peace on Earth!

Symbol míru

2009-02-24T17:24:00.009+01:00

Peace sign.

21. 2. 1958 (tedy před 51lety) britský designér Gerald Holtom navrhl pro připravované demonstrace tento jednoduchý znak. Symbol, značku. V kroužku se ukrývají dvě písmena, znázorněná semaforovou abecedou. Jsou to písmena N a D. Význam je jediný, NUCLEAR DISARMAMENT. Jaderné odzbrojení.

Pod tuto výzvu přikládám i své jméno...

Vašek

Slovensko v neobvyklé sezóně

2009-02-11T19:15:00.018+01:00

Na Slovensku jsem byl naposledy v listopadu na Fatře s Lenčou, a to je dávno. Žít se má přece přítomným okamžikem. Proto jsem se na začátek února nedočkavě těšil jako malý kluk. Vymysleli jsme si přechod Nízkých Tater na sněžnicích...

4. 16 AM, temné ráno na nádraží v Ostravě. Naskakujeme s Kubou do rychlíku Excelsior, málem nám ujel, a tlačíme se do kupéčka k Jirkovi. Tím pádem jsme v kompletní sestavě. Jsme tři, před námi Ta3. Jedeme do Štrby, téměř okamžitě usínám.

Ráno, hory, vše před námi, ale už hmatatelně blízko. Září slunce, Vysoké Tatry a Roháče se smějí a zlatavě lesknou, nádherný klín Kriváně se strmí k nebi. Chci tam! Ale náš cíl je ještě o kousek dál, jedeme autobusem na sedlo Čertovica na hřebeni Nízkých Tater. Tady už počasí není tak idylické, ale pořád to vypadá nadějně.
Stojíme u asfaltky, autobus nás vyplivl do světa hor ze svých přetopených útrob, upravujeme batohy, chystáme sněžnice a pak, pak už jen přeběhneme asfaltku a otiskneme první stopy do sněhu. Do sněhu slovenských hor, o kterých vám teď budu vyprávět:

Zabloudit po prvních pár krocích je hloupé, ale nemůžeme natrefit na značku. Lezeme po sjezdovce přímo nahoru, taky lesem, boříme se do hlubokého sněhu. Za chvíli už trefíme náznak hřebene, doufáme že v houstnoucí mlze jdeme správným směrem. Za chvíli se mlha zase trhá a my jsme už na hřebenech, vpíjím si do očí siluetu zasněžených Vysokých Tater na obzoru. Ještě září slunce, ale za chvíli se na pár dnů schová. Vidíme převěje na hřebeni, mraky ženoucí se od jihu, vichr už trošku hučí, ale hřebeny se dosud lesknou sluncem. Jdeme už po tyčovém značení, ale ještě nevíme, jak moc bude za chvíli potřebné. Protože za chvíli se zatáhne opona a Tatry zmizí v husté mlze.
Bílá tma, jde se jako v bílé kouli, nejde rozeznat obzor, bílý sníh splývá z bílou mlhou, netušíme, jak strmý je svah, po kterém jdeme. Vlhkost se sráží v miliony kapek a zamrzá na nás. Neviděl jsme ještě takovou mlhu, ztrácím odhad vzdálenosti, víme jen, kde je nahoře a kde dole. Točí se hlava. Jirkovi namrzají brýle a já bych nejradši krájel mlhu nožem. Jediný, kdo trošku vidí tyčové značení je Kuba. Jdeme jako slepci po hřebeni a zažíváme nové, dezorientované pocity. I to k horám patří. Dnes jsme chtěli dojít někam za Chopok a spát ve stanu. Budeme moci říct, že je štěstí pokud vůbec dojdeme na Štefáničku, chatu nedaleko Ďumbieru. Začíná to být zajímavé.
Jdeme po strmém svahu, nad sebou vidíme gigantickou převěj, když do ní téměř vrazíme, už není tak gigantická a ani není sto metrů nad námi, ale jen pár kroků. V mlze je těžké odhadnout vzdálenost a skutečnou velikost čehokoli. Nevěřil bych, jak moc. Přelézáme převěj a jdeme podél polozavátých tyčí na hřebeni. Tady mi postupně dochází, že situace může být nejen zajímavá, ale i nebezpečná. Ledový vítr nám vane přímo do tváře a my nemůžeme najít pokračování značení. Vracíme se po vlastních stopách, děláme rojnici, zkoušíme si pomoci buzolou, mrzneme. Přitom Štefánikova chata nemůže být daleko, jsme na svahu, který by měl vést do sedla k ní. Nebo si to alespoň myslíme. Po nekonečné půlhodině a planých nadějích konečně Kuba najde další tyč, která ukazuje směr. Já ještě na cestě k ní slétnu z malé převěje (spíš závěje) a snažím se brzdit a následně se i postavit na sněžnicích na strmém svahu. Dál už nás tyče zavedou bezpečně až k nedaleké chatě. Pro dnešek je nejrozumnější zůstat tady.
Ubytujeme se v chatě a lijeme do sebe horký čaj, oklepávám led a vodu z bundy, kalhoty mám promoklé. Na pokoji si vaříme a oddáváme se hodům, protože jsme naše zásoby vyhodnotili jako dostačující. za oknem bláznivě hučí vítr a dohlednost není ani deset metrů. Bílá tma.
Večer nás slovenští skialpinisté napájí slivkou a nabízí nám čokoládu. V tomhle nečase jsou tady samí fajn lidé. Bylo by tu dobře, kdyby noc na Štefáničce nestála 11 eur. Aspoň, že k tomu byla skvělá snídaně.
Po ranní praženici vylezeme znovu do mlhy a vichru a míříme směr Ďumbier. Teda aspoň si to myslíme. Za chvíli se z mlhy vynoří skialpinista a nasměřuje nás na správnou trasu. Cesta na sněžnicích do kopce. Vidíš jen mlhu a jsi rád, že tě vichr bičuje zatím do zad. Horolezci jdoucí z hřebene nás varují, že vichr je tam šílený a až pětimetrové převěje. Závistivě pozoruji lezecké cepíny na jejich batohu. Taky potkáváme klučinu se splitboardem(skládací snowboard) - tohle vidím naživo poprvé. Ale za chvíli zmizí v mlze a mi stoupáme dál. Mlha, vítr.
Cesta na hřebeni utíká jako sen, kříž na Ďumbieru, nejvyšší hoře Nízkých Tater, 2043 m n.m., se objeví znenadání. Omrzlý sněhem. Nedaleko vidíme hranu svahu, za ní je pět set metrů hluboká propast do severních dolin. Lezu ke kříži, držím se ho a vichr lomcuje. Hlt čaje, Kuba mi podá dva čtverečky čokolády do pusy a jdeme dál. Tedy, skoro letíme. Vichřice se do nás bláznivě opírá, otáčí nás i s těžkými batohy a žene po svahu. Občas slézáme drobné skalní stupně, občas hledáme tyčové značení, občas nás vítr málem shodí k zemi. Nespoutané hory.
Pod Chopkem (2024m n.m.) počasí ukáže další pěknou věc, zmrzlý déšť, krupičky ledu nám vítr žene přímo do tváře. Štípe to a získáváme zdravě rudý odstín. Snažím se zabalit do kapuce, jak nejvíc to jde. Na cestu se téměř nedá dívat. Najednou se před námi zjeví kadibudka s vykrojeným srdíčkem, jsme u Kamenné chaty na Chopku.
Sedíme v chatě u dvou čajů (dva jen z úsporných důvodů), žvýkáme chleba a díváme se na namrzlé skialpinisty. Když se do chaty nahrne plno chlapíků z horské služby, odcházíme a tak se ani nedozvíme, že před chvílí na ně ve žlabu spadla lavina, nedaleko míst kudy půjdeme. Na hřebeni panuje peklo, v tomto větru postavit stan může být hodně těžké, moc to nechci zkoušet. Navíc je jasné, že na útulnu u Ďurkové dnes nedojdeme. Vymýšlíme náhradní plán, protože sajgon na hřebenech má ještě nějakou dobu vydržet, a scházíme z hřebenů. Míříme na sever z Chopku, a i když trochu bloudíme, tak kolem 1500m n.m. mraky končí a my po dvou dnech vidíme jinou než bílou barvu. Scházíme strmým svahem vlhkého sněhu, taje. Nedaleko nás vyjíždí z mlhy lanovka, strmé kotle míří do dolin. Já jdu v mačkách, kluci na sněžnicích. Možná by bylo nejlepší jet po zadku, strmost svahu klesá. Už jsme u sjezdovek v Demänové.
Střih. Stojíme u tající sjezdovky a připínáme bundy, sněžnice a čepky na batoh. Je dost teplo, po cestě teče voda. Z rádia na sjezdovce se line nasládlý pop a civilizace se na nás šklebí plnou silou. Kontrast proti čistotě hor. Radši rychle pryč.
Autobus do Liptovského Mikuláše nám zrovna jede. V Mikuláši na nádraží řešíma, kam se vydáme. Nejvíce nás lákají nedaleké Chočské vrchy. Ale do Prosieku nic nejede. najíme se a jdeme na stopa, už se smráká.
Tři kluci s velkými bágly, šero, jedeme mimo hlavní tah. Ne úplně ideální podmínky pro stopování. Z proti směru jede auto. Zastaví. - Kam jedete, kluci? - Do Prosieku. Auto se otáčí a nabírá nás. Řidičovi očividně nevadí alespoň dvacetikilometrová zajížďka. Za jízdy se z něj vyklube horolezec a popisuje nám, kde jsou tady v dolinách ledy a kde se lozí. vyklopí nás nedaleko ústí Prosiecké doliny. Díky mu za to, šťastné cesty a výstupy.
Je večer, tady pod horami není sníh, zamračeno. Nedaleko nás vytéká říčka ze strmého vápencového kaňonu. Tato část Slovenska, Chočské vrchy, je kraj vápencových tiesňav, skal, vodopádů. Luk na hranici z Oravou, ovcí a medvědů. Kraj svobodného toulání, kam se dá utéct, je-li na horách boží dopuštění. Jsme tady.
Spíme ve stanu, namačkáni s batohy. Celou noc déšť bubnuje na plátno stanu. Ráno vylézám do deště prví, musím na záchod. Ale počasí se umoudřuje. Už jen krape a tak vylézáme všichni a balíme se. Za chvíli je stan a vše ostatní v batozích, snídaně v břichu a zjistili jsme, že úzké ústí soutěsky je průchozí. Jdeme do kaňonu.
Zvláštní kraj, strmé skály, v únoru liduprázdno, místy led. Potok chvíli teče v korytu, chvíli pod zemí. Skalní stěny vysoko nad námi. Nádherný vodopád Červene piesky, veliký a hučící. Snažíme se po mokré skále dostat do údolí nad něj, ale nejde to. Snad jen skály obejít. Když vyjdeme z Prosiecké doliny, táhneme po lukách, na kterých se tyčí kříže, roste bodláčí a jalovce a od jara do podzimu pasou ovce. Nedaleko vystupují z mraků zasněžené Roháče. Máme plán, že zítra se vyškrábneme na Sivý vrch, nádhernou vápencovou horu zakrytou sněhem.
Na lukách hřeje slunce, chvíli jdu jen v krátkém tričku. Jde se lehce a nádherně. Při přeskakování potůčku do něj Kuba dupne. Za chvíli dojdeme do Kvačanské doliny a jdeme se podívat na nádherný Ráztocký vodopád a jeho dolinu. Tady odtud máme vzpomínky na léto. Teď si dáváme únorový kaňoning. Večer, to už jsme na zastávce v Hutech, přímo pod Sivým vrchem, se rozprší a tak si seženeme nocleh ve stodole u dvou starých mládenců. Vaříme na kamnech u nich v jizbě a v noci nás ve stodole na seně zafouká sníh. Přišla změna počasí.
Kvůli vánici výstup na Sivý vrch necháváme na jindy. Jdeme sněhem do třicet kilometrů vzdáleného Mikuláše (neměli jsme mapu, no) a stopujeme. Nakonec nás tři skvělí a parádně sprostí dřevorubci hodí do Mikuláše až na nádraží. Odjíždíme z božího, zimního Slovenska a já tam chci být ještě aspoň pár dnů. Už teď se těším na příště.

Just be in it. In the mountains.

Vysoké Ta3

Roháče

Já a Jirka chvíli před příchodem mlhy.

Kříž na Ďumbieru
Jirka a prosiecké stěny

Ve vodní tříšti vodopádu Červené piesky

Voda padající z nepřístupné doliny

Výhledy na Chočské kaňony

Snažíme se vylézt nad vodopád červené piesky, bohužel neúspěšně

Ledy v dolině

Článek je dnes poněkud delší, protože jsme to trošku flákal. V Jeseníkách jsou kupy sněhu a skvělé podmínky pro běžkování, tak se nedivte. Více fotek z předjarního slovenska najdete na etsmalynarod.rajce.net v albu Nízké Tatry atd.

Horoškola

2009-01-12T18:30:00.018+01:00

Pár fotek ze zimního lezeckého výcviku. Vysoký vodopád a Sněžná kotlina.

Hlavní rampouch.

Ledolezení. Já jsem uřízlý kousek postavičky v levé části obrázku:)...

Alda, náš vedoucí.
Zkouším se z toho vysekat. Začátek cesty okolo rampouchu.

Kolmý led, v podání kluků z Litovle.

A tady jsou fotky z dalšího víkendu z lavinového svahu na Červené hoře. Sněžná kotlina:

U hrany svahu. Jako jediný jsem měl sněžnice, ostatní byli na skialpech a jeden z nás se trápil na běžkách. V tomto terénu sněžnice nebyly pomalejší než skialpy, ale z kopce jsem musel běhat.

Pohled dolů do břicha Kotliny.

Mlha klesá, koná se divadlo zvané inverze.

Jaj, modrý prostor nad hlavou, zbytečnosti jsou zakryté mraky. Hory a modré dálky.

Kopeme lavinovou sondu. Pod námi mlžné temno.

Je pořeba zjistit soudržnost sněhových vrstev a naučit se poznat, kdy hrozí lavina.

Další test, tzv. klouzavý blok. Urve se sníh pod lyžařem? A při jakém zatížení?

Hory a slunce! Barvy.

Nácvik zastavování pádů na strmém sněhovém poli. V podání drsné Janči.

A na závěr kalendářové foto inverze v Jeseníkách. Neváhejte a jeďte do hor, hory!

Za fotky děkuji Janě a Terce. Za skvělé zážitky z výcviku Aldovi:).

horský Vaša:)

Vysoký vodopád

2009-01-06T17:30:00.007+01:00

Lezení v ledu, pád a záchranná akce.

"Dospěl jsem do okamžiku, kdy mé tělo překypovalo energií, avšak má mysl byla nervózní a plná touhy. Přála si něco víc, něco skutečně hmatatelného. Vyhledávala stále s plnou intenzitou tvrdou realitu, jako by kolem nás nebyla...
Vy však hned vidíte, co dělám. Lezu."
John Menlove Edwards: Dopis od člověka

Hory mě vždycky fascinovaly, miluji strmé stráně a hřebeny, u kterých musíte zaklonit hlavu. V horách se nedobývají hory, ale překonává člověk. Hory jsou svobodné a opuštěné kraje a miluji pohled na Svět shora.
Jenže v horách není vždy bezpečno. Nemyslím tím jen maoisty v Nepálu a medvědy v Rumunsku. Z hory se dá občas spadnout a nebo si na vás lehne lavina. V horách jsou strmé srázy, vítr, sníh a led. Trhliny, blesky, séraky. Miny v Afghánistánu, zemětřesení, puchýře. Padající kameny, odřeniny a hloupá zakopnutí. Hory jsou veliké, o moc větší než jeden člověk, o moc větší, než hodně lidí. A občas se z nich dá spadnout, většinou, když to nejméně čekáte.
Protože bezpečnost, první pomoc a to, jak se má v horách pohybovat, jsou důležité znalosti, tak jsem se přihlásil do horolezeckého výcviku - jesenické horoškoly. Od podzimu jsme byli na skalách už hodněkrát a teď jsme se vydali drtit ledy na Vysoký vodopád pod Švýcárnu.
Kdo nikdy nelezl v ledu, tak tady je krátký popis: Led je mokrý, hrozně studený, křehký, rád se láme, kolem hlavy vám lítají kusy ledu. Jistíte se vývrtkami - to jsou šrouby do ledu. Rukavice máte promáčené hned. Systém je to jednoduchý - v rukou držíte dva cepíny (chcete-li zbraně, motyky...prostě sekyrky do ledu) a na nohou máte mačky. A pak už je to na vás. Sek, sek, kop, kop, a jste o metr výše. A znovu. Až nahoru. V pevném, ne úplně kolmém ledu je to paráda. Kolmé rampouchy jsou těžké, tenké glazurky ledu na skále se rády urvou. Mě si lezení v ledu získalo, je to dost jiné než na skále a mě přišlo skvělé, až asi do půl druhé odpoledne.

Stojíme pod vodopádem a já se připínám na lano, mám jistit Janu. "Bacha!!!" ozve se. Instinktivně se přikrčíme, už víme, že led se rád láme. Strnu. Nad okrajem vodopádu se objeví černá silueta těla. První spadne na vyvrácený strom v řečišti vodopádu, ale nezastaví se. Bezvládně se odrazí a po pár dalších nárazech dopadne k našim nohám. Jana ještě padajícího zastaví, aby neklouzal dál.

-

-

-

Údery srdce, teď se rozběhne akce. Volá se záchranka. Spadlý horolezec je v bezvědomí. Dýchá? Dýchá! Díkybohu. Jsme u něj už témež všichni.. Volá se záchranka, přepojování, horská služba. Zraněný v bezvědomí, ne, ne, otevřel oči. Snažíme se ho posunout od proděravělého ledu, pod kterým teče voda. Leží pod spadeným stromem, téměř se k němu nelze dostat. Horské to netrvá zrovna chvíli. Jedou na skútrech a pak ještě musí seběhnout sem. Zraněný zatím leží na bivakovacím vaku, v izofólii, zakrytý svetry a péřovkou. Každý dělá, co může. Hodně pomůže i mluvit na zraněného, pohladit člověka v šoku a pomoct mu připomenout, co se stalo.
Když konečně dorazí záchranáři z horské služby, tak chtějí volat vrtulník. Ale ten nemůže letět kvůli nízké oblačnosti. Zraněný zatím dostane krunýř kolem krku - fixace páteře a umístíme ho do nafukovacích nosítek. Pak nastává transport - první musíme horolezce, který absolvoval téměř třicetimetrový pád, vysmýkat z prostoru vodopádu a pak po velmi strmé, zledovatělé stezce vynést pár set metrů ke skútrům. Ještě, že je nás tu dnes tolik, jinak by horské službě transport trval o dost déle. I tak se všichni dost nadřou, než zraněného, který se postupně vzpamatovává, dostaneme do sjízdného terénu na Milionovou cestu. Odtud už uhání na skútru na Videlský kříž, kde čeká rychlá sanitka.

My se vracíme, rozpáleni z vynášky raněného, pro věci k vodopádu. Poděkujeme dvojce horolezců, kteří nám hodně pomohli a jdeme k autům. Kluci ještě pojedou do nemocnice, zjistit, co a jak.
Teď už můžu napsat, že vše dopadlo dost dobře. Otřes mozku a pohmožděná páteř sice není žádná sranda, ale vypadalo to hůře. Musím ještě napsat, že Alda, Piňon, Roman a vůbec všichni z horoškoly dělali, co mohli a nešťastnou nezaviněnou situaci zvládli na jedničku. Taky ještě poděkovat klukům z HS a lezcům z Litovle. A zdůraznit, že umět první pomoc je opravdu důležité a mít helmu při lezení je naprostý základ. Tady třeba zachránila život.

Konec dobrý, všechno dobré. Přeji brzké uzdravení.

Zimní pouť

2009-01-06T15:11:00.009+01:00

Je brzo ráno, ještě tma a dva lidé zimomřivě podupávají na autobusové zastávce na Hvězdě pod Pradědem. Zase já a Jirka v horách. Zimních horách.
Ráno u Ovčárny nám chvíli trvá připnutí sněžnic a z ranního šera se začíná tvořit zlatavě jasný den, inverze, mraky v hloubce pod námi. Do hor!
Stoupáme k Petrovým kamenům hlubokým sněhem, obloha se jasní a začíná zářit, u bílých, namrzlých skal pozorujeme východ zářícího slunečního kotouče, rudý plameňák vzlétl nad Beskydy. Ano, mezi bílými hřebeny Karpatských pohoří a Jeseníky leží v údolích clona mraků, ale hory vypadají vzdáleny sotva na dosah ruky. Traverzujeme na sněžnicích Vysokou holi a jdeme se podívat nad Velký kotel - asi nejaktivnější lavinový svah v Jeseníkách. Nebe už je seversky modré a zasněžené smrky vypadají jako kusy ledu - Arktida, zářivá Arktida. Oči přecházejí ze záře tisíců sněhových krystalů, nohy se boří do prachových závějí. Od Kotliny jdeme po hřebeni, je tady vyšlapaná cesta a tak si sundáme sněžnice, ale za několik krátkých slunečních kilometrů je máme zase na nohou a scházíme z hřebenů směrem k Františkově myslivně - do nitra nejodlehlejší části Jeseníků. K hoře nazývané Mravenečník. Krátký hřebínek, na kterém leží právě Františkova myslivna a prales Bučina, spojuje horskou skupinu Mravenečníku (Dlouhých strání) a hlavní hřeben.
Jdeme lesy, kde jsou snad jen stopy sněžnic (ale nejen našich) a stoupáme vzhůru až na vrchol Mravenečníku, odtud obdivujeme strmé a hluboké doliny pod Pradědem (třeba Divokáč:) a vidíme další dva "sněžničáře", kteří se škrábou strmým svahem k přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně - futuristickému jezeru na vrcholu hory. Jdeme tam také. Strmý val kolem přehrady připomíná minialpské svahy a nevidíte nic než svah a oblohu. Sněžnice kloužou. Za chvíli jsme nahoře, u jezera a ledový vítr nás zahání zase do nižších horských poloh. Zase bez sněžnic - na cestu přímo dolů se nehodí. Sbíháme svahy, ale i opatrně slézáme nejstrmější místa. Nakonec jsme si vybrali cestu průsekem, který shora vypadal schůdně, ale změnil se v ledopád a když jsme opatrně oblézali rampouchy a skákaly kolmé stupně do sněhu , tak se kolem nás valily miniaturní lavinky prašanu jako říčky - sněhopády. Ale přálo nám štěstí, trefili jsme místo, kde silnice, na kterou jsme chtěli slézt, nebyla vystřílená do skály a šly přelézt i zátarasy proti padajícím kamenům.
Na asfaltce jsme vytřepali sníh z rukávů, kapucí i kapes, přioblékli se a za veselého smíchu a obdivování okolních strmých scenérií(tady jsou Jeseníky nejstrmější) se vydali vstříc Divokáči - Divokému dolu.
Pod Divokáčem jsme zjistili, že Kamenná chata (seník) u ústí doliny už neexistuje. Prostě zmizela (vyhořela?), takže s nouzovým spaním se tady nedá počítat. O kousek výše, kde ještě dopadaly sluneční paprsky, jsme pojedli a hned nás rozklepala zima. Pořád bylo kolem 10 stupňů mrazu, musíme jít. Krátící se den a strmící se kopec nás donutily vydat se odtud přímo na Praděd a už nezkoušet lézt na obří skaliska nad dolem, kam mimo jiné vede nejdelší jesenická ledová lezecká cesta. Hřebeny byly ještě ozářené sluncem a tak jsme se v hlubokém sněhu (i když prošlapaném) a do kopce pěkně zpotili. Pak jsme produpali kolem svátečních běžkařů u Pradědu a když slunce zapadlo za inverzi, vydali jsme se zase volným terénem k Sokolím skalám.
Když jdete na sněžnicích na povrchu sněhu a občas se propadnete do kleče nebo borůvčí, tak se pěkně rozplesknete. Tohle se nám tady dělo často. Ve vyšším lese jsme nemohli stále natrefit na žádnou cestu a tak jsme se prodírali korytem potoka a svítili novými čelovkami. Nakonec jsme došli až k Sokolí chatě, kde jsem už kdysi byl, a zjistili jsme, že na její půdě se dá v suchu přespat. Ale noc byla ještě mladá...
Hodili jsme sebou a sestupovali dál údolím, přelezli bránu nějaké snad obory a octli se v horské vesničce Vidly. Chvíli jsme zkoušeli stopovat, ale kvůli zimě současně šli dál. Po asfaltu směr Bílý Potok. Zastavilo jediné auto - plné, ale zajímali se o nás, jestli něco nepotřebujeme. Hodným lidem zasílám dík:). Pak už jsme nestopovali, protože jsme nevěděli jestli Bílý Potok třeba není už za zatáčkou. Z Bílého Potoka jsme šli ještě pár krátkých, ale už unavených kilometrů do kopce na obří převis - skalní bivak Kraken. Po dvanácti hodinách chůze nás přijal a my se vydali na dřevo, rozhořeli oheň a začali roztápět rampouchy a vodu zmrzlou v petkách na čaje a polévky. Po půlnoci jsme ulehli do spacáků a ani mrazivá noc nás nevzbudila.

Druhý den jsme se ráno rychle sebrali a vydali se vstříc cestě a teplu. Strmý průsek na skalní město Chambre verde nás rozehřál, lezení na zasněženou skálu také. Odtud šli vidět špičaté vrcholky nějakých hor na Slovensku. Medvědí vrch je spolu s Mravenečníkem další opuštěná hora, tady jsme nemohli chybět. A už skoro domácí Orlík, hluboký sníh, vítr a chlad. A slunce, slunce. Nejkratší cestou na Rejvíz, sněhu ubývá, první lidé od Pradědu. Z Rejvízu stopem až domů. Do sprchy a namazat spálený nos. A o horách zase snít ve škole a dívat se na modravé hřebeny na dosah ruky. Mé hory. Hory lidí, kteří v nich chtějí být. A ani mráz jim nevadí.

Inverze a Beskydy a nějaké jiné, špičaté hory v dáli. Plameňák se chystá vzlétnout.

Jitřní, fialový Praděd. A Jirka - u své nemilované věže.

Slunce, Beskydy, záře. Mrazivé ráno. Baterky ve foťáku víc nevydržely Bylo to na ně moc krásy najednou...

Mávám z hor!

Rašeliny

2008-12-06T17:50:00.012+01:00

aneb malá Kanada.

O tom, že nedaleko Rejvízu se nachází kraj jako vystřižený z Laponska nebo severní Kanady, tundra, jsem už psal. Jsou to rejvízská rašeliniště. S Jirkou jsme rašeliniště prolézali loni v lednu. Tehdy jsme našli Malé mechové jezírko a parádně se promáčeli. V létě jsem se tady vydal zase - to jsem byl sám dva dny na horách (ani tady není článek:) a v rašeliništi mě chytla parádní bouřka a promoklo na mě úplně vše, včetně nových bot a softshellky:). Přebrodil jsem černočernou Kofolovou říčku (přítok Černé Opavy) a promáčený opustil Rejvíz, aniž bych se dostal do centra národní přírodní rezervace. Stopoval jsem domů a v ruce jsem držel obřího praváka. A dnes jsem se byl do rašelin a potom i na hřebeny - Orlík a Medvěďák - nakouknout znovu.

Nedávno mi psal Jirka mail: "V sobotu jsem vyrazil přes Kobr a Kazatelny do hloubek rašelinišť, procoural jsem je prakticky celý, nejhlouběji jsem zapadl po kolena a to už mi trochu cvakaly zuby. Pak jsem ještě našel bombastický posed a když jsem byl v půlce žebříku, tak jsem si všiml, že ze čtyř noh má jednu ztrouchnivělou a jedna chybí úplně. Ale výhled u něj byl krásný na takovou centrální planinu, kde byla jen tráva a ojediněle zakrslý smrček. Blbý nápad ji přejít jsem naštěstí vzdal po pár metrech, kdy se to začalo tak trochu houpat a vrátil jsem se poslušně na kraj rašeliniště, kde byla půda zpevněná aspoň kořeny. Našel jsem i mou oblíbenou kládu, ze které jsem spadl loni do kofolové říčky, ale teď bych se ani moc nenamočil, vody bylo sotva do půlky lýtek. Završil jsem to poklusem klus do ZH..."

A za sebe nechám mluvit dnes fotky:

Cesta podmáčeným rašeliništěm. Jednou jsem zmizel v rašeliníku do půl lýtek. Hlavně že návleky jsem měl v batohu. Po lukách je nejlepší chodit po trsech trávy, v Kanadě se jim říká nigger heads, které čouhají z podmáčené půdy.

Záhadné červené bobule, brusinky to nebyly, budu muset někdy vyhledat:).

Prodíral jsem se hustým smrkovým polopralesem, ale kde bylo opravdu mokro, tak rostly bahenní borovice dál od sebe.

Nakonec jsem našel Malé mechové jezírko skryté v neprostupném, mokrém lese. Bloudil jsem mezi smrky a borovicemi a hledal jsem, kde se nad nimi otvírá obloha. Jezírko mělo dříve vodní hladinu, ale dnes je to jen silná vrstva rašeliníku. Po ledě jsem se prošel. Na zamrzlém rašeliníku jsem se bořil.

Rašeliník byl promrzlý jen na povrchu a pod ním byla slušná hloubka černé vody. Tady se musí opatrně.

Nad Orlíkem se vznášela tmavá opona z mraků, v dáli zářilo slunce.

Výhled nad mraky a do temných hor. Jeseníky čekají na sníh.

Karliny kameny, mračna a modro. Kontrast světla a tmy.

Po cestě z Medvěďáku jsem šel kolem zříceniny hradu Quinburg, kde je umístěna pamětní deska Johna Lennona, v pondělí uplyne 28 let od jeho vraždy. Pod plaketku jsem položil smrkovou větévku místo kytky a v hlavě si zpíval "Love is real..."

Pod Příčnou horou

2008-11-30T16:37:00.008+01:00

"Víme však jenom málo, dokud nezkusíme, kolik nekontrolovatelného je v nás, když se ženeme přes ledovce a horské bystřiny a vzhůru k nebezpečným výšinám, ať už si jakkoli myslíme, že bychom to dělat neměli." John Muir

Minulý víkend byl poněkud hektický, v pátek jsem měl stužkovák a hned v sobotu ráno jsme měli vyrazit na chatu na Příčnou horu. Moc jsme toho nenaspali a ráno nás přivítalo vichrem a deštěm. Běžím se se skautíkama domluvit na autobusák, že dorazíme později a Lenča zatím usíná na mé posteli. Nechávám ji spát a jdu zatím nakoupit jídlo a nachystat batoh. Vyrážíme až kolem jedenácté, směr Příčná hora.
Ve vyšší výšce nad oceány neprší a na zemi leží bílé prachové, sněhové peří. Spěcháme na chatu, kde nás čekají tři mladší kluci a Kuba, který kvůli této akci přijel ráno z Bruntálu. Musíme pohnout. U Maria Hilf padám já i Lenča v tutéž chvíli na zem na skleněném náledí. Pak se kloužeme dál. Stoupáme opadaným bukovým lesem na zamlženou Příčnou horu a za chvíli jsme na chatě Josefce. V kamnech hučí a kluci si suší ponožky u kamen. Najíme se a za chvíli vyrazíme. Do podzemí, kvůli tomu jsme dnes tady.
Lenče jsem hodně povídal o štolách a o tom, jak jsem do nich začal lozit. Tajně a bez helmy, s objevitelským nadšením čtrnáctiletého kluka. Dnes jsme si chtěli prolézt nějaké podzemí na Příčné hoře a taky se podívat do jednoho hlubokého komínu nedaleko vrcholu, kde jsem ještě nebyl. V chatě jsme se rychle najedli a sbalili si lezecké věci, lano na záda, cinkajícími karabinami jsme ověsili malého Mariana, který byl díky tomu v sedmém nebi. Ještě jsme se telefonem domluvili s Jirkou - taky si nechtěl nechat ujít údajně čtyřicetimetrové slanění do komínu Karel. A pak už jsme se vydali sněhem k dolu Melchior.
Melchior, nebo také "Komín u srnce" je pěkný labyrint chodeb, taky je zde pár plazivek, rozsáhlá komora a musíte slanit sedm metrů větracím komínem. Je to důl z devatenáctého století a těžila se zde železná ruda. Prolézáme svážné chodby, obdivujeme netopýry (našli jsme asi tři druhy - netopýra velkého, vodního a vrápence) a plazíme se ke kostře srnce. Když vylézáme z dolu, tak si aspoň každý vyzkouší techniku lezení po laně s blokanty, v komínu Karel ji budeme potřebovat. A za chvíli jsme už venku, na bílém dni.
Jirka přišel za námi a jdeme zablácení po hřebeni Příčné hory. Čeká nás komín Karel, původně téměř čtyřicet metrů hluboká kolmá šachta, dnes má ale kolem pětadvaceti metrů. Bohužel byl zřejmě částečně zasypán, když se nad ním stavěl železobetonový poklop. Uvazujeme lano kolem stromu a hážeme ho do hlubin země. Připínám se na lano a slaňuji úzkým průletem pro netopýry do komínu. Průletem není vidět až na dno a tak netuším, jestli mám dost dlouhé lano - taky by to totiž nemusel být komín Karel. Ale už vidím, že je vše v pořádku a spouštím se do hloubky. Kousek pod vrcholem komínu je ve stěně výklenek a v něm popadané kameny - teď si jich ještě nevšímám, ale po zpáteční cestě si je budu bázlivě prohlížet. Za chvíli jsme na dně a sleduji jen malou světlou tečku vysoko nad hlavou - vstup do komínu.
Představte si, že stojíte na dně hluboké kobky, nad vámi je jen malý světlý bod a kolem vás se zvedají do výše temné stěny. Takhle nějak to vypadá v komínu Karel. Nad hlavou vidíte prosvětlovat čelovky přátel tmou a vzduch je zamlžený vysokou vlhkostí. Dojem hluboké propasti je dokonalý. Za chvíli slaňuje další človíček, Marian, ale abychom se sem vešli, ihned žymáruje ven (jümar, neboli blokant je výstupový prostředek - prostě lezecké udělátko, které jde po laně posunout jen směrem nahoru). A pak už slaňuje Lenča, Jirka i Kuba a stojíme namačkáni na dně dolu. A nastává cesta zpátky. Žymárování není úplně jednoduché, zvlášť když to děláte poprvé v životě. Ale je to o moc pohodlnější, než lézt celý komín na prusíkových uzlech. Lenča je za chvíli nahoře, Jirka - když se mi podaří vysvětlit mu systém, jak se leze nahoru - taky. Po chvilkovém boji, kdy se Lí a George snaží odepnout jümáry z lana může lézt i Kuba. A nakonec já, přeci jen už jsem takhle něco lezl, a když nikdo nedrží zatížené lano, po kterém lezete, je to trošku těžší. Stoupnu si do rohu komínu a čekám, až mi shora spustí blokanty, které potřebuji k výstupu. Naštěstí se v té chvíli nedívám nahoru a tak kámen uvolněný lanem z výklenku u vrchu komínu mi nemíří do obličeje. Prostě mě nečekaně praští do helmy, uvolněný dvacet metrů nade mnou. Prásk, jenom zařvu a hledám na zemi, který kámen to byl. Ostatní nahoře jsem asi slušně polekal, slyšeli jen ránu a výkřik. Uklidňuji je, že vše je v pohodě, hlava chvíli bolí, ale kámen nebyl naštěstí moc velký. Spíš jsem slušně polekaný. Zapínám si žymáry do lana a zřetelně cítím, jak se lano ode mě klepe, fuj. Radši lezu rychle nahoru, zahřeju se a vyženu nepříjemné myšlenky z hlavy. Za chvíli vylézám z podzemí, kolem jsou mí zmrzlí přátelé a nad námi začínají blikat hvězdy. Helmu mám jen zašpiněnou, ukázkově chytla náraz. Asi jí dám doma pusu, bez přilby vážně nezkoušejte lézt do středu země.
Rychle se vracíme na chatu, už je pořádná zima a pojídáme večeři. Lenča se dnes chopila večeře pro nás a za chvíli pojídáme těstoviny s tuňákem, dělíme se i s Jirkou a Jobíkem, který si těstoviny strká do nosu. pak jdeme pro vodu k další štole, Nultému horizontu.
Večer, ještě jako další dávku dobrodružství, nemůžeme nechat nevylezený namrzlý vysílač a neprat se trošku ve sněhu (že, Kubo:). A pak už jen trávíme příjemný večer v chatě s Kubovým svatomartinským vínem u žhnoucích kamen. Kluci postupně odpadají a usínají, Jirka se vydává domů a nakonec celá chata upadne do hlubokého spánku.
Ráno přišla obleva a silný vichr, mokrý sníh taje a vítr smýká s batohem, na kterém jsou připnuté helmy. Ruku v ruce scházíme s Lenčou ráno do kostela na Maria Hilf a blátem lesních cest až do Zlatých Hor. Další víkend se tak rychle přehoupl.
Chtěl bych žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. "Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší."

Na Táborských skalách, nad hřebeny v dálce se honí mraky. Tady patřím.

Jirka se spouští do pětadvacetimetrového komínu.

Lí se chystá k výstupu z hlubin. Bohužel nejde vidět, ale můžete si všimnout alespoň žymáru na laně.

Cesta vzhůru. Malý světlý bod ukazuje, kudy vede cesta.

Malá Fatra v půli listopadu

2008-11-21T16:45:00.011+01:00

Slovensko, země zaslíbená.

Poslechněte si příběh z jiného Světa, příběh, kde neuslyšíte slova jako jsou povinnosti, škola, problémy, neshody a otrava. Příběh, který bude podivně letní, i když je půlka listopadu. Poslechněte si o třech krátkých, ale nádherných dnech prožitých na ostrově jménem Malá Fatra. Na ostrově, který čněl z mraků.

Je znovu pátek večer a film vzpomínek se začíná zase odehrávat. Sedím u počítače, přivírám oči a v nich se odehrává příběh. Jedu autobusem do Ostravy.

Autobus monotónně hučí, za okny se stmívá, cestující postupně upadají do pomalého, usínajícího transu, ale já na spánek nemám pomyšlení. Na podlaze autobusu leží můj batoh, v kterém je vše, co potřebujete pro dny na horách. A pokud něco chybí, tak se bez toho obejdete. Nenáročnost na cestách je nádherná. Soběstačnost. Za okny se rozsvěcují světla, okna do jiných životů i pouliční lampy. Já jsem plný očekávání.
Vyskakuji na zastávce, kde na mě čeká moje Lenča. Jedeme spolu, sami dva, do nádherných hor. Venku je řezavý chlad a i nad Ostravou poblikávají hvězdy. Bláznivě se těším. Ráno, kdy vyjedeme, je čím dál blíže.

Střih. Film vzpomínek poskočí blíže k horám, ranní cesta vlakem je za námi a v Žilině září brzké slunce. Směje se na dobré i zlé pod sebou. Vchází nový den. Nevyspale mžourám do zářících paprsků, ale nad nedalekou Fatrou leží příkrov mraků. Čekáme na autobus, který nás vypustí už v nádherných horách. Batohy máme pod nohama, sedíme na ledovém zábradlí, než zase cesta pokročí dál. Do Štefanové...
Konečně, konečně. Už v horách, už ani slovo o asfaltových cestách, elektrických drátech kolem průmyslové Žiliny. Už jen hory. Jdeme, do hor. Okolo nás fialově opadané buky, obloha střídá šedomodré odstíny, v nedaleké Vrátnej dolině září slunce na vápencové skály, rozeklaný Rozsutec ční z ocelových mraků. čeká nás nádherný čas, světlé a jásavé dny. Je to jen chvíle, prodloužený víkend, ale člověk nasaje do sebe jako houba, jako lesní mech, ty kapky nádhery. Vzhůru.

Blátivá cesta, výhledy na Malý Rozstutec, stolovou horu, žluté louky a předzimní listopadové lesy. Ty vypadají jako směs tmavě zelené a fialové, smrky a buky. Občas září v hloubce tmavě žlutě modřín. Jdeme soutěskou Horní diery do sedla Medzirozsutce. Odtud obdivujeme kopce - výhledy na Šípskou Fatru a až do Nízkých Tater. Vše je nádherné, jsme mladí, zamilovaní a hory kolem nás jsou čisté a opravdové. Stoupáme na Velký Rozsutec (1610m n.m.), rozeklané skalisko z bílých dolomitických vápenců. Na jaře je tady cesta uzavřená a kolem kvetou skalničky, teď se tady chodit může a kolem se honí mraky. Zmizíme v mlze.
Vrchol Rozsutce ční jen o pár metrů z mraků, zlatavý horní okraj mračen září. Fučí ledový vichr. Obědváme v miniaturním závětří chleba s nivou a zlatohorský frgál. Pak zase zmizíme v mlze a s vichrem slézáme do sedla Medzihole. Letní zkratka pod Stohem je změněná na blátivou skluzavku, přetínají ji pruhy bez stromů - zimní lavinové dráhy.
Stmívá se, blátivá cesta občas člověka strhne k zemi. Lenča se válí v blátě a směje se, až se hory zelenají. Kloužeme z chrbátu Stohu do sedla pod Poludňový grúň. Už je skoro tma, ale zase se trhá mlha. Nebo spíše klesá. Přímo před očima se nám tvoří noční inverze.

Šli jste někdy v ráji? A nebo po hřebeni hor, v noci, v čase, kdy se mraky převalují pod vámi? Jestli ne, tak popadněte batoh, vyskočte a jděte! Třeba to na vás čeká na Fatře, třeba jinde. Mraky klesly hluboko pod nás, Fatra ční z krupicových mraků jako pustý ostrov. Lidská světla mizí pod pokrývkou údolní mlhy, na nebe vystupuje pomerančově žlutý úplněk. Hvězdy a temné nebe. Silueta hor, nejde poznat, která hora je v dálce a která před námi, jdeme. Na Poludňovém grúni tmou problikne záře čelovek a chroupeme čokoládu, aby nohy poslušněji šlapaly. A jdeme dál, ostrý hřeben Sten a Hromového, mraky jsou pod námi na obě strany. Chat pod Chlebom je blízko, tam nás také čeká dnešní spočinutí.

A další rajský den, vyběhnete ráno před chatu a vidíte, že inverze stále nádherně trvá. Modromodré nebe, mračna u nohou a krásné křivky hor, k nebi šplhající hřebeny. A my, jdeme dál. Velký Fatranský Kriváň (1709m n.m.) je nedaleko, božsky na něm fučí a vidíme jak inverzní oblaka stoupají dolinami a zaplavují hřeben. Za chvíli divadlo s názvem inverze skončí, ale dosud se slunce směje. V dáli se tyčí Roháče a špička Velkého Choče vykukuje lehce nad mraky. Božský vichr, chce se létat, tváře studí a duše se směje. Cesta ale láká dál...
Hřebeny se za chvíli ponoří do zádumčivé listopadové mlhy, všechno pokryje vlhkost, ze žlabů ledově fouká. Hřeben nás vede na Malý Kriváň a pak až na Biele skaly. Tady jdeme po užším vápencovém hřebeni porostlém kosodřevinou a občas slézáme po kluzkých vápencových skalkách. Chytáme se kleče a kapky nás smáčí. Co chvíli se mi chce volat na slunce, ať ještě prozáří kraj, ale i v mlze je Fatra nádherná. Kousek pod Suchým se zastavíme na hřebeni a trochu jíme. Ze Suchého nás čeká ještě poslední hodinka cesty na Chatu pod Suchým, dnešní trasa byla o něco kratší než včera. Asi o tři hodiny.
Blátem, mlhou i lesem scházíme hloub a hloub ze skvostných hřebenů, blíž lidem, civilizaci i povinnostem. Tohle vše je však stále hluboko pod námi. Pod Suchým je chata skoro prázdná, oproti té pod Chlebom je to docela rozdíl. Navíc tady skoro nesvítí elektřinou, na chodbě jen slabé diody, na pokoji světlo není vůbec a k večeři vám donesou svíčku. Pěkná antikomerční chata, a poměrně obrovská na těch pár lidí, kteří tady jsou.
Ráno se vzbudíme a koukáme z okna, za kterým se sype na zem sníh. Fatra se pokrývá bílou peřinou, která (jak to teď vypadá) vydrží až do jara. Scházíme, běžíme a kloužeme sněhem dolů do Strečna. Na nádraží čekáme asi hodinu na vlak a vaříme si těstoviny s kousky taveňáku a tuňákem. Vařič hučí v malé čekárně a čas plyne neskutečně rychle. Sotva dojíme, naskakujeme do vlaku, který nás odveze do Žiliny a pak, pak už jen ujíždíme ze Slovenska pryč. Fatra je daleko za zády, ale jiné krásné hory čekají. A duše je prozářená a provoněná horskou krásou, kterou si odneseme s sebou. Ze svobodných hor, ze světlé a divoké krásy přírody, svobody a lásky.
Už chci zase do hor! MOC...

Lí pod Rozsutcom. "Nefoť mě...":). Listopadové podhůří Fatry.

Hřeben Osnica ozářen z pod obzoru. Ze sedla Medziholie vybíhá k Velké Fatře.

Vlaji ve větru na Rozsutci.

Pekelník a valící se mračna.

Lenča zkouší létat. Já chci taky!

Vrcholovka z Kriváně, v dálce ční z mraků Choč a Roháče.

A nádherný hřeben Západních Tater, Roháčů.

Podzemí

2008-11-09T15:11:00.009+01:00

Kopce v okolí Zlatých Hor mají jednu zvláštnost. Celý středověk a ještě i v nedávné době se tady těžilo zlato, měď, železná ruda a jiné kovy. Proto jsou místní lesy posety starými haldami a kopečky zeminy po rýžování zlata. A někdy se náhodnému turistovi podaří nalézt temný otvor, který vede zdánlivě do středu země. Do nitra Příčné hory.
Mě si podzemí získalo už dávno. Je to dobrodružné, překonáváte nebezpečí a chce to sebrat kus odvahy, když slaňujete do zcela neznámé šachty pod zem a nevíte, co vás čeká. Objevujete staré chodby, plazíte se plazivkami a podle mapy na orientační běh hledáte štoly, které znáte z knih. A čekají na vás opravdu neznámé objevy, můžete objevit chodby, které nejsou v mapách, prokopat se do dolu, který neznají ani geologové.
Tato dobrodružná, objevitelská radost mě poprvé chytla, když mi bylo čtrnáct let. S jedním kamarádem jsme chodili po místních lesích, hledali staré štoly, prozkoumávali každou díru a vše jsme pro sebe museli objevit. Naučili jsme se slaňovat, nebát se proplazit blátem a nelekat se netopýrů a pavouků:) Doma neměli z nebezpečného koníčku radost, a tak jsem v rámci konspirace lozil do dolů v mikině obrácené naruby (tu tak nosím dodnes) a bez helmy - jen s čelovkou. Časem nás lozilo do štol více, prokopali jsme i zával a díky tátovi jsem navštívil i rozlehlé břidlicové doly v Nízkém Jeseníku. Také jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do Starého Hackelbergu - jednoho z největších zlatých dolů u nás, který je schován a odříznut od běžného světa v hloubce Příčné hory.
V opravdu napínavém dole jsem už delší dobu nebyl. Ty snáze dostupné mám prolezlé a ty hůře třeba ještě čekají. Nejkrásnější je totiž prozkoumávat nové - být v podzemí (štole, jeskyni...) poprvé a hledat neznámé. Protože ale některé doly v okolí znám velmi dobře, tak občas beru kamarády na exkurzi. Ukázat jim napínavý svět podzemí a navnadit je. Skutečné dobrodružství totiž čeká daleko blíže, než někteří lidé tuší.

Světlo vysoko nad hlavou, důl Maria Hilf I.

A zrovna tak to bylo včera. Kuba, s kterým jsem v létě přecházel Roháče a Chočské vrchy, přijel s klukama ze svého turistického oddílu Malý národ a já jim trošku poodhalil tajemství podzemí. Prolézali jsme dva staré doly v okolí kostela Maria Hilf, kde jsem v létě byl na brigádě. Kluci si vyzkoušeli slaňovat do dolu i lézt tenkou chodbou, kde musíte jít bokem, aby bylo vůbec možné projít. Ale nad hlavou se vám chodba zvedá ještě deset metrů, protože staří horníci tady želízkem a mlátkem vysekali křemenou žílu, v které se ukrývalo zlato. Já s Kubou a Honzou jsme si ještě slanili do propasti - nejhlubšího místa dolu Maria Hilf III. - a nakonec jsme si všichni užívali ten krásný pocit,který přijde, když vylezete na jasný podzimní den z vlhkého podzemí. Dělíte se o Studentskou pečeť, koukáte po mracích a divíte se, kolik volného prostoru je náhle kolem vás.

Kluci pak odešli na autobus a já...já se brodil popadaným bukovým listím pod světle šedou oblohou a zpíval si písně, ke kterým neznám slova a vůbec mi nevadilo, že jsem parádně zablácený. Podařený den, správně divoký.

Vrápenec v Maria Hilf III.

A netopýr velký, na rozdíl od vrápence se nebalí do křídel.

Honza se probojovává z propasti na povrch.

A tady šplhám z hlubin já. V mikině naruby:)

Pětadvacítka II.

2008-10-22T13:29:00.004+02:00

IT IS NOT MOUNTAIN WE CONQUER BUT OURSELVES. (Ed Hillary)

Jeden z mých běžeckých vzorů:)

Mnozí z vás, víte jaké to bylo minulý rok. Tento závod - pochod je pro mě výzvou už druhý rok a já se pokusil si zlepšit svůj loňský čas.

Nejsem moc soutěživý, ale ráno před 25tkou jsem se nekonečně těšil až vyběhnu. Nebyl jsem moc vyspalý, protože jsem si do pozdního večera vykládal s Aňou a Lenčou, ale nebyl jsem unavený. Byl jsem prostě připravený BĚŽET.
Snídal jsem housku s medem a banány. Maminka se mě snažila přesvědčit, že když chci podat výkon tak se musím pořádně najíst - nejradši by ve mě viděla nějaké klobásky - ale ubránil jsem se. Ještě jsem se do sebe pokusil nasoukat nějakou energetickou, cyklistickou tyčinku, která chutnala jako vosk. Od rodinné snídaně jsem se ještě vytratil s Lenčou do pokoje napsat na moje boty povzbudivá hesla, zaklínadla. Na jednu osvědčené z loňska, HIVE SATU PEKA, to volali nadšení Finové na Zátopka. Na druhou CONQUER YOURSELF, což je výtažek z Hillaryho citátu v úvodu článku. Nechystám se bojovat s nikým více než se sebou. A jak říká Hillary, nedobýváme horu, ale sebe.

Za chvíli bude deset hodin, stojím v městském informačním centru - na startu. Zaplatím 40Kč startovného, nechám jim tam bundu a vyběhnu. Ani pořádně nezamávám. Je pořádná kosa, zase docela mlha a mokro, jako loni. Běžím. Dnes se opravdu snažím. Nezávodím, jak je rok dlouhý, takže dnes se nebojím vyždímat. Občas musí člověk zatnout zuby.
První dva kilometry mě vedou po asfaltu, mám pocit, že letím. V lese se to spraví - hned sebou seknu na zem. Vyskočím a letím dál. Mám krátké triko, lehoučké kalhoty a rukavice, musí být na mě legrační pohled. Ale za chvíli je mi takové vedro, že rukavice putují do kapsy a už je nebudu potřebovat. U Zlatorudných mlýnů(cca 3.km) je mi jasné, že jsem trošku přepálil. Funím a zpomaluji, né! Uklidním tempo a dostanu se do nějakého normálního rytmu. Vím, že teď nic nedoženu, hlavní je, abych dokázal zrychlit dolů z Příčné.
Ano, na trati se mi strmí Příčná hora, 975m n.m., převýšení na ni je asi 550 metrů. Žádná slast vyběhnout nahoru. Sice to často dělám nanečisto, ale rychle je to dost těžké. Můj plán byl vyběhnout na Příčnou rychle, ale tak abych pak mohl zrychlit a letět dál, Nevypustit duši už tam.
Běžet nahoru po Zlodějských lukách - bahenní koupel a sprcha z potu. Předbíhám strašnou fůru lidí. Cyklisti tu tlačí kola, dělají si srandu, že se na mě zavěsí. V lese se běží lépe, není tu tak mokro a i kopec se uklidnil. Na kontrole pod Táborskými skalami mám, po zkušenostech z loňska - neosvědčil se mi horký čaj a suchá tyčinka, flašku s vodou a energy-gel. Poslední úsek na Příčnou melu z posledního, asi jsem se moc napil a teď mě tíží žaludek.
Konečně nahoře, kolem plují mraky. Někdo na mě volá. Kdo? Ani nevnímám. Běžím. Lesem k Pinkám a pak co nejrychleji po hřebeni. Za chvíli jsem v sedle Forvíz u další kontroly. Nic nechci, jen probíhám. Přede mnou je další běžec - pan Zapletal. Běží padesátku, borec! Navzájem se povzbuzujeme a já mu říkám, že ho obdivuji. Je mu 45let, běžel mockrát 25tku, nějaké maratony a dnes už běží od šesti od rána mokrým lesem. Tvrďák, nějak mi ta moje 25tka přestává připadat drsná. Zamávám mu a radši do toho kopnu, zahraji si trošku na gazelí nohy, křídla nohám! Zrychluji, vždyť jsem za půlkou a ještě mám nějak moc sil. Je mi sice nehorázné vedro a mám zase žízeň, ale dnes se do toho musím dát s vervou: Za prvé, běžím sotva půlku toho, co dvakrát starší člověk. Za druhé, nemůžu přece zaostat moc za Jirkovým traťový rekordem, když už ho občas předběhnu:). A taky se chci zlepšit, vždyť běhám o rok déle. Běžím.
U pramínku v poslední zatáčce se nalokám vody dobrodějky, chladí rozpálené tělo. Zabíhám zase do lesa a zjišťuji, že těch sil už není tak moc, jak se zdálo. Trošku to jde do kopce a jsou tou hory bláta, zpomaluji. Naštěstí za chvíli už klopýtám po hřebeni Větrné hory. V jednom místě jsou přes pěšinku pokáceny stromy. Nadávám, až se podzimní hory zelenají, a snažím se přeskákat bez úhony a co nejrychleji přes překážky. Seběh z Větrné je parádní, s kopce jsem se postupem doby naučil běhat a tak jen lehce roztočím nohy a už je přede mnou poslední míle běhu. Nahoru na Biskupskou kupu, do cíle(891m n.m.) - docela do kopce.
Tady už zase předbíhám lidi,kteří šli 15km variantu trasy. Povzbuzují mě a nebo napomínají, že to je přece pochod a ne závod. Moc už nevnímám. Poslední kopeček spíš jdu - zrovna je tam Jirkův táta a škodolibě se mě vyptává na jaký čas to vidím, a za kolik že to má ten jejich Jirka(2:00 - traťový rekord). Přetvařuji se natolik, že před ním udržím důstojné tempo a už je tu cílová rovinka. Zase letím, ale jen tak tak. V cíli se mi malinko chvějí nohy. Podávám do okénka kartu, kde je napsaný můj čas startu a razítka z kontrol a o nic se už nestarám. Sotva jdu. Paní mi hlásí 2:05 a já...nevěřícně zírám na stopky. Sice mi asi tak dvě minuty oproti mojí časomíře přidali(když já ji bohužel nezkontroloval přesně a podíval se pozdě), ale official time 2:05 nezní špatně. Jupí, úkol splněn. Jdu na čaj. Někdo mi nabízí panáka, ale teď by mě asi zabil...

Oproti loňsku zlepšení o 9 minut, taky ale běhám o rok déle a odpoledne jsem měl fest gumové nohy. Nádherný zážitek, občas je třeba dát si do trička. Příští rok? Padesátku a nebo pod dvě hoďky? Anebo jakkoli, ale hlavně běhat!

V týdnu na horách

2008-10-11T18:37:00.007+02:00

aneb jen pár fotek podzimních hor...

Minulé úterý jsem se s mojí spolužačkou Karen vydal na hřebeny. Jen tak, po škole...hory člověku chybí, a dívá-li se na ně, na modravé hřebeny, z okna školy, vábí ho o to více. Vyjeli jsme na Ramzovou a jako odpolední výlet - odstraňovač horského absťáku - přešli Šerák, Keprník(1423 m n.m) a přes Skalní okno a Točník sestoupili do Filipovic. Nádherné hory v krásný čas roku. Jen ve středu jsem nemohl uvěřit, že bych měl jít zase do šokly (ehm, školy:).

Tady je pár fotografií z větrných hřebenů. Jako motivace pro čtenáře, podniknout něco i v týdnu. Nedat se ubíjet školou a prací. Jen kdyby tam člověk mohl trávit méně času. A mít svobodnější a divočejší dny...Kača a barvící se borůvčí. Obzor uzavírá Keprník.

Skrytý památník jen nedaleko značené stezky. Snad nějakému spisovateli...musím to ještě zjistit.

Vrchol Keprníku. Hučící vítr. Celkem fučelo.

Zlověstné mraky prosvěcuje slunce - dar života.

Na Skalním oknu. V puse mám sójové řezy.

P.S. Je sobota večer, právě jsem se vrátil z Orlíku - nádherné hory. Okolo mě ještě trošku září slunce a na sítnici se mi promítají měděné buky. Podzimní hory...

Babí léto v Rychlebech

2008-10-08T18:40:00.011+02:00

Snažím se psát průběžně o akcích, co už byly. Ale nějak to nestíhám. V Rychlebech jsme byli už první zářijový víkend...

Sraz byl složitý. Kuba jel z Bruntálu, Lenča z Ostravy. S Lenčou jsem se potkal v autobuse, s Kubou v Jeseníku. A pokračovali jsme dál. Do Javorníku - javorového městečka v Podrychlebí. V autobuse se seznámili s nějakou paní, která zasáhla do naší rozmluvy, když jsme se bavili o tom kdo četl, a hlavně nečetl Zločin a trest. Ona a Lí (Lenča) Dostojevského četly, já, Kuba a zbytek autobusu asi ne. Jinak by se ozvali:). Stojíme v autobuse a pohledem se snažíme prohlédnout hloubku Rychlebských hor.
Javorník, vystupovat. Městečko nás přivítalo zářijovým, letním podvečerem. Babí léto bylo v plném proudu. Hned ztrácíme značku a tak ke zřícenině hradu Rychleby jdeme po lukách. Na hradě dva trempové vaří polévku a my lozíme po zřícenině. Jdeme ale dál, večer volá. Na dalších lukách, nad Novými Vilémovicemi, se stmívá. Jdeme vesnicí a pak i lesem potmě. Nad hlavou se nám rozsvěcují doslova myriády hvězd. Míříme na horské, hraniční pastviny. Louky nazývané Hraničky. Cestu nám ukazuje stříbřitý pruh neobyčejně jasné mléčné dráhy.
Spíme a oheň děláme pod hvězdami. Pár metrů od nás je turistický přístřešek, okolo se lesknou louky. Snad odrazem rosy a hvězd. Svobodný večer.
A ráno, louky se opět lesknou, jen víc zlatě. Rosa a slunce. Na slunci sušíme spacáky. Rychlá snídaně, vdolky od Lenčiny babičky a cesta, nádherně svobodná, nádherně zlatavá, před námi. Babí léto.
Cesta se vine hraničním průsekem, Polsko lesnaté máme po pravé ruce. Polsko rovinaté po levé ruce. Jsme v javornickém výběžku. U pramene nabíráme bahnitou vodu, o chvíli později u lepšího vodu čirou. Jdeme starou hranicí směrem k Jeseníkům a okolo rezaví borůvčí.
V jednom místě se otočíme doprava a nádherně lehce přeskočíme hranici. Jdeme polským lesem, prudce dolů z hřebene. Přebrodíme říčku a pak obědváme chleba a sýr na kamenech v bystřince. Slunce září. Září.
Při výstupu na protější hřeben z nás lije pot. Je spíše pravé léto, než jeho mírnější, babí podoba. Vedro a suchý les. Podle mapy tu měl být prales, ale není to tak divoké. Bohužel. Za chvíli jsme zase v Česku. Zdravě zpocení a zdravě opálení. Jdeme jiným hraničním průsekem, Polsko je teď na druhé straně, a ládujeme se obrovskými borůvkami. Ovoce lesa.
Borůvky v nás probouzejí hříšné chutě, takže když horská chata Paprsek je nedaleko, zamíříme tam. Obrovské a výborné borůvkové knedlíky nás nasytí na další pochod. Sedíme na terase a slunce do nás peče. Výhled na Jeseníky.
Přejdeme pláň nejvyšší Rychlebské hory, Smrku 1125m n.m. a sejdeme do sedla Tři studánky. Je tu ale jen jedna a ještě hluboko pod sedlem. Batohy necháme odpočívat a seběhneme pro vodu. Připomíná mi to, jak jsme s Kubou šli pro vodu v roháčském sedle Pálenica.
Vystoupáme zpět k batohům a nahodíme je na záda (Lí pomáhám já a stále nechápu, jak někdo zvládá jít s batohem, který sotva zvedne. Amazonka:). Čeká nás poslední výstup dneška. Lví hora. Vrchol není daleko a název je krásný. Tady chceme dnes přenocovat.
Ležíme v suchých, zlatavých travách Lví hory. Skutečná lví hříva. Pozorujeme slunce zapadající do moře mraků, kupoli Králického Sněžníku a impresionistické cáry mraků, které zespodu ozařuje dnes zapadlé slunce. Vaříme společné těstoviny a chroupeme čokoládu. Večerní mír, babí léto, lví hříva. Světlounce modrá obloha tmavne od krajů, probleskují první hvězdy. Uložíme se do spacáků a trošku burácivý vítr, ne však silný, cuchá hřívu zlaté trávy kolem nás.
Ráno jsme v mraku, vzbudíme se do mlhy a jemně mrholí. Uvaříme na vařiči ovesnou kaši a horkou ji spolykáme vyprahlými rty. Scházíme z hory a mraky necháváme nad sebou. V Horní Lipové chytneme autobus do Jeseníku, kde čekáme na další. Počasí je najednou šedivé a zamračené. Uklízíme z chodníku roztříštěnou flašku piva a na lavičce se dělíme o zbytky zásob. Jeseník je v neděli ráno liduprázdný. Odjíždíme domů, do mraků a škol, ale v srdci nám září rychlebské babí léto. A ještě dlouho bude.

Létám nad Rychlebskými horami. Slunce, slunce!

Lesy, nádherně okolo nás. Rychleby jsou vnitrozemské zelené moře. Na skalním ostrově:).

Kuba a trávy. Žlutá vlajka podzimu.

Víla Lí v hřívě lví:)

Obraz od Turnera, večer v Rychlebech.

The end of holiday

2008-09-23T18:43:00.005+02:00

Napsal jsem to anglicky, ani nevím proč. Snad že konec prázdnin zní moc obyčejně. A poslední víkend těchto prázdnin rozhodně nebyl obyčejný.

Měli jsme vyrazit na hory, kamkoli, ale konec úžasných prázdnin měl být nádherný. Ať má člověk ve škole z čeho čerpat energii. Když končí něco krásné, pociťujeme vděčnost, ale také podivný smutek, který se rozpíná v prsou a hrozí člověka roztrhnout. Tak to mívám já, přichází to na mě s podzimem - smutek z konce léta, radost z podzimní krásy, hrozí to člověka roztrhnout, když se zhluboka nadechne. Nejlepší je v tu chvíli být na horách. A tam jsme se vydali.

Mělo nás být šest, já a Lenča, Aňa a Peťa a bratři Zonláci: Pete a Zdenda. Nakonec se tato velká výprava scvrkla jen na tvrdé jádro, takže na Rejvízu vysedli jen dva lidé. Kolem se honili mraky, před chvílí lilo, ale teď se zase ukázalo slunce. Kapky vody ze stromů. Podvečer pod horami, podzim se vkrádá k nám jen jako slabá vůně deště. Dva mladí lidé kráčí do lesů. Chlapec ukazuje dívce na hory v dálce a říká jejich krásná jména. Vydali jsme se s Lenčou na hory.
Jdeme přes potok, který vytéká z rašelinišť, mechatým lesem i po lesní asfaltce. Už se šeří, když stojíme u vysokého skalního hřibu - Kazatelny. Lezeme nahoru a tam mrzneme večerním větrem, který stahuje šedavou oponu na naše hory. Už se téměř stmívá, když slézáme po ledové a kluzké skále dolů. A cesta se vine dál do kopců.
Úplnou tmou a nově i mlhou stoupáme k Orlíku, jdeme černým lesem v černé tmě a začíná i pršet. Jdeme po cestě, která jediná jde trošku vidět, jsme vedle sebe, ale spíš se jen tušíme. Tma je černočerná. Déšť stéká po vlasech. Po pár kilometrech temné cesty se konečně blížíme k Tetřeví chatě, naší noční záchraně. V její stále otevřené předsíňce se dá spát i v horším počasí než je tohle.
Stojíme před chatou, po cestě tečou potůčky vody. Tma. Silueta chaty je spíš tušená, než viditelná. Náhle začíná svítat, polární záře? Ne, ale ze tmy se na cestě vyloupnou světla dvou aut. Nevěřícně je pozorujeme. A opravdu, v pátek pozdě večer v liduprázdných horách...překvapení. Na chatu přijela skupina chlapů odněkud z Brna, domlouváme se s nimi na noclehu v předsíňce:
- Jestli vám nevadí, že tu bude trochu rušno? ptají se a vlečou k chatě bečku piva.
No, asi to tu dnes bude drsné. Ale azyl v chatě v tomto počasí potřebujeme.
Sedíme v malé předsíňce, dělíme se o víno z hrnku a doléhá k nám zvuk "zábavy" od vedle. Ještě po dvou hodinách se pořád baví o práci, i když teď už mají o něco horší výslovnost. A za chvíli jejich debata utichá, zmoženi roky práce a litry piva, brrr.
My si vydržíme povídat až do rána. Když začíná blednout obzor, marně doufám, že vychází měsíc. Nevychází, takže jdeme radši spát. Po pár hodinách je už krásné ráno, kolem se honí cáry mraků a chladný, skoro zářijový den je před námi. Dnes jdeme přes hory a doly na Krakena - skalní obývák, kde máme sraz s Peťou a Aňou.
U Šumného potoka si čistíme zuby, kupodivu nám stačí jeden kartáček:), a jdeme dál přes hory. Mě není zrovna moc dobře. Trocha včerejšího vína mě zmohla a po horách se spíše ploužím. Chudák Leňa, chtěl jsem ji vzít na ta nejkrásnější, divoká místa, ale teď mi není moc do zpěvu. Alkohol na hory prostě nepatří, zvlášť když jste na něj tak málo zvyklí jako já:).
Jenže za chvíli už září slunce, sbíráme maliny a vše je jak má být. U Solné boudy se s konečnou platností udělá krásně. Září slunce, hory se smějí v jeho svitu a dálka je, jako vždy, nekonečně modrá. Na Krakenu, obřím skalním převisu, skalním hnízdě, slavném útočišti trempů těchto hor, vaříme na ohni polévku a těstoviny, první dnešní jídlo. Lezeme po skalách starého hradu Rabenštejna a já ukazuji v dálce další kopce krásných jmen. Karliny kameny, Žárový vrch, Lyra. Odněkud vykukuje i nepovedený vysílač na Pradědu. Čas běží nekonečně rychle a slunce se přehoupne do druhé části letní oblohy. Běžíme, a trochu i normálně jdeme do údolí naproti Aňe a Petrovi. S těmi trávíme večer pod skalní klenbou, v šumícím lese, nad kterým probleskávají hvězdy. A planety - támhle jde vidět Venuše. A ani vám nepřijde, že právě skončily prázdniny.

Na horách je mé duši do zpěvu.

Slezská Harta

2008-09-19T21:03:00.005+02:00

Tábor na břehu velké vody.

Vidím louku, prudce se svažuje k hladině lesknoucí se vody. Stany, vlnky a vítr. Na vlnách tisíce sluncí, mámivé zrcadlení. Vůně vody, srpnové louky a vichru. Vane přes přehradu a točí větvemi stromů. Pod malým jasanem, který stojí na okraji tábora, leží v trávě několik lidí. Povídají si a dívají se do dálky. Širokým obzorem se ženou bílá, letní oblaka.

Jaj, Harta. Jezdíme tady se skauty už pár let. Nekonečná letní pohoda, lodě a plavání. Minulý rok jsme byli na jiném, pro mě ne tak srdcovém tábořišti. A já navíc navštívil tábor jen o víkendu. Až tento rok, staré tábořiště – nejkrásnější louka v Nízkém Jeseníku, více času a dny plné slunce.

Pro mě znamená skautský tábor volný prostor, život pod širým nebem. Přátelé a slunce. Také lodě, finskou saunu a plavání. A široký výhled přes vodní rozlohy. Kdysi, když jsem přijel z Harty, tak jsem začal běhat. Harta vás naladí na životní tón, jakým byste chtěli znít. Jednoduchý, prostý den – hry pro kluky, dostatek jídla pětkrát denně. Pohyb ve vodě a když zbude čas, tak se zajdete proběhnout pár kilometrů na hráz. Po většinu dne máte pusu roztaženou od úsměvu, a pokud zrovna není všechno super, tak na to rychle zapomenete. Třeba při přehazované…

Tábor bývá plný zážitků, o všem ani nejde napsat. Zkusím popsat jen pár, těch nejlepších, jak jsem je viděl já. Je to hlavně pro ty, co zažili. Taková LETNÍ SMĚS:

CESTA NA NÁKUP

Čtyři lidé pádlují přes Hartu, jeden a půl kilometru do Leskovce. Já, Leňa, Aňa a Pete. Jedeme nabrat pitnou vodu a odeslat dopis. V plném slunci, mě ještě pálí oloupaný krk z božských Roháčů. Po přelezení plotu teče voda z hadice do barelů. Chladná, čirá voda, život. Taháme ji k lodím. Pak zvolna lížeme zmzlinu, exotické příchutě – mojito, sex on the beach. Cesta zpátky – pomalé plácání se po hladině lehce rozvlněné. Pozorujeme tvary rychle měnících se mraků:

- Vidíte ten obličej?

Jiný nákup, poslední den tábora, šedavá obloha a čerstvý vítr. Nevyspaný Vašek a Pete se snaží prodrat na kánoi přes vzdouvající se vlny. Strach ať nepřeklopíme snídani do vln. Co chvíli uhodí vlna do přídě a mě na háčku zalije, abych se snad nezpotil ze zběsilého pádlování. Občas přehodíme pádla do druhé ruky a nadšeně se prodíráme přes vlny. Nekonečná radost z pohybu.

DŘEVO

Po naší podařené cestě pro vodu, která trvala déle než měla, na nás čekala zanedbaná práce. Takže naše čtverka – Leňa, Aňa, Pete a já – v odpoledním klidu řezala dřevo. Parno, skřípání pily, odkapává pot. Nic moc, chce se vám říct. Paráda, chce se mi volat. Žádná činnost není nudná nebo protivná, děláte-li ji s lidmi, které máte rád. A ústa máte roztažené od úsměvu.

A dřevo se dělalo ještě hodněkrát. Je potřeba do sauny, na táborák, do kuchyně. Dotáhnete soušku z lesa – občas ji musíte vybojovat, je-li víc soušek než lidí. Třeba tak, že urvete Petemu větev, za kterou stromek vleče a sprostě ho ukradnete. Pak se nařeže a zazáří v ohni.

PLAVÁNÍ

Protější břeh Harty se na vás směje přes asi kilometr širokou přehradu. Vypadá mnohem dál než je. Jednou se tak po obědě díváte na skály za vodou a přijde k vám nápad, který si rád říká VÝZVA. A tak se stalo, že s Petem se plácáme někde v půli Harty a očima se snažíme přiblížit protější břeh. Aňa s Lenčou nás doprovází na lodi, a viditelně je nebaví naše hlemýždí tempo. Tak si aspoň zpívají. Občas mě vlnka pleskne přes obličej, ale plave se dobře. Není moc zima a tělo si libuje, že je s ním cvičeno:). I přes původní pomalost se druhý břeh jistě blíží, a přehrada je jako každá propast překonána. Jen když vylézám z vody, připadám si nějaký ztěžklý.

S Pítem se na sebe šťastně smějeme.

O něco později sedíme na loďce a děláme bezpečnostní doprovod Aničce a Lenče, protože Amazonky nejsou o nic horší než mladá lvíčata a taky musí přeplavat Hartu. Mám takový nepříjemný pocit, že to zvládli o kousek rychleji:). Ale třeba ne. Ve vodě čas ubíhá jinak, doufám.

JÍDLO

Kdybyste měli vařit na táboře, kde se vyskytují chlapci - jak se říká - ve vývinu, tak byste se podivili, kolik se toho do člověka vleze. Hlavně do Peteho. Když jsme se vrátili vyhládlí z plavání a vraceli se na kánoi pro zapomenuté Lenčiny sandále, nacpali jsme si s Petem kapsy zbytky od svačiny a během pádlování snědli každý tak osm rohlíků. A rozhodně jsme si nepřipadali přejedení. To jen tak pro ilustraci. Zdravě se nám žilo pod volnou oblohou.

SPÁNEK

Všichni asi znáte podsadový tábor, jako z foglarovek. Dokonalý český vynález. Jenže když kolem vás zuří tropy, v noci září měsíc skoro jako slunce a déšť nehrozí, je podsada zbytečný luxus. A čím méně toho potřebujete, tím lehčeji se vám žije. Pět ze sedmi nocí jsme spali jen pod hvězdami, nekonečně tmavým víkem krabice noční oblohy, v kterém jsou hvězdy drobnými dírkami do lepších světů. Nad námi létaly družice a létavice. Padající hvězdy, poslové meteorického života. Nositelky tajných přání. Na horách i na táboře patří mezi nejkrásnější okamžiky ulehnout pod hvězdnou klenbu a klouzat očima po mléčné dráze. Do nedohledna…

A mnohé další sladké bobule ukrývala tato letní směs. Lásku, večerní běh, hry, ohně i plavání v temné vodě pod hvězdami. Lovení utopeného oblečení i dlouhé rozhovory. Lezení po stromě i večerní nástupy. Harta, nádherná utopie.

PODĚKOVÁNÍ

To je pro Kolince, našeho skautského vůdce a kamaráda, díky kterému se Harta každý rok může konat. A pro sestru Aňu, která mi půjčila noutbuk:), na kterém jsem toto úděsně dlouhé vyprávění sepsal. Nějak se mi v školním roce zastesklo po prázdinách.

Divokáč

2008-09-18T16:27:00.008+02:00

Slyšíte to jméno, Divokáč, jméno pro mladého hřebce, mladou bystřinu. Jméno divoké a vzpurné, veselé a NEUHLAZENÉ.

Takový je i Divoký důl, hluboký žleb padající z Pradědu do údolí Desné. Pohlíží přímo proti strmosti Mravenečníku.

Chcete-li nějaké místo zažít, nemůžete jím jen civilizovaně projít po stezce, o tom jsme si už psali. U Divokáče to platí dvojnásob. Zážitek je pěkný, pokud je silný, zajímavý a jiný. Zapomeňte dnes na chůzi po značce a zvedněte zrak ke strmým skalám. Tam je náš cíl!

Divokým dolem jsem už párkrát prošel. Opravdu V NĚM jsem byl až toto léto. A to hned dvakrát. Na úvod musím říci, že se právě pohybujeme na území Národní přírodní rezervace Praděd. Čím méně se sem chodí, tím lépe. Ne kvůli ochranářům, ale kvůli nám a PŘÍRODĚ samotné. Když už ale víte, že dnes sem musíte, jděte tak, abyste nezanechali stopu.

Představte si, jak jdete hlubokým údolím a z jednoho místa zahlédnete obří skály, které se nad ním tyčí. První, co vás napadne je vyškrábat se nahoru. Je přirozeností některých lidí zkoušet jít výš. Jdete strmým lesem, po suti a mimo jakoukoli cestu, abyste pohlédli...Na co vlastně? Nevím, ale pohled z vrcholů mě vábí. Pohled pro ptáky.
Na skalách nad Divokým dolem víc než kde jinde - stojíte nad největší propastí v Jeseníkách, stromy se krčí pod vámi. Skály nad hlubinou. Černý čáp krouží v hloubce, zvláštní je dívat se na něj shora. Pohled pro bohy.

Poprvé jsem na skalách, které se vznáší nad Divokáčem byl s Mikem a Petem. V půlce července - túrovali jsme o víkendu po našich horách. Spali na Žárovém vrchu a večer na Vidlích sehnali vajíčka a umíchali je v ešusu. Borůvky právě začínaly.
Podruhé jsem na strmosrázech stál o dva týdny později, se sestrou, Lenčou (do které jsem se o málo později zamiloval:), Zondláky a Peťou. Musel jsem se jim s tímto krásným místem pochlubit. Od té doby jsem skály v Divokáči nezáhlédl koutkem oka, ale když zavřu oči, promítají se mi dozadu na sítnici alespoň v představách. A už se těším, jak se na ně proderu závějemi v hluboké zimě, kdy budou ukazovat novou míru divokosti.

Slunce neskutečně praží do vrcholů skal. Amazonky a údolí Desné.

Mike a Pete, Divokáč a černý les.

A vzdušné pocity nad hlubinou. Nad nejhlubší propastí v Jeseníkách.

Everett Ruess

2008-09-16T17:56:00.011+02:00

Tulák za krásou. Ten, který byl uchvácen divočinou. The Vagabond for BEAUTY.

"Pokud jde o to, kdy navštívím civilizaci, myslím, že to nebude brzy. Dosud mě divoká příroda neomrzela;spíše to vypadá tak, že stále náruživěji prožívám její kouzlo a tulácký život, který vedu. Dávám přednost sedlu před tramvají, obloze poseté hvězdami před střechou, sotva znatelné a obtížné stezce před vyasfaltovanou dálnicí a hlubokému klidu divočiny před nervozitou života ve městě...Poznal jsem příliš mnoho z hlubin života a cokoli bude pro mě lepší než zažít zklamání z toho, kdybych měl všechno ztratit." Úplně poslední Everettův dopis pro bratra, 11.11.1934

"Jak blízko dobrému je to, co je divoké" John Muir

Pokusím se vám povědět příběh mladého chlapce, který se stal opravdovým tulákem za krásou, prožíval uchvácení divokou přírodou a nakonec v ní beze stopy zmizel. Everett Ruess (1914-1934?), mladý Američan, umělec a poutník.

Everett se narodil v Kalifornii do umělecké a svobodomyslné rodiny. Studoval uměleckou školu a na svou první velkou cestu se vydal, když mu bylo šestnáct. To celé léto strávil stopováním a touláním se v Yosemitech a Big Suru, potom ještě navštívil slavného fotografa Edwarda Westona, který byl nadšen dychtivým mladíkem a velmi ho povzbuzoval v jeho uměleckých pokusech. Na konci léta se vrátil právě včas, aby stihl nastoupit do posledního ročníku školy. Závěrečné zkoušky zvládl v lednu roku 1931 a za měsíc už byl zase na cestách. Putoval zcela sám neobydlenou polopouštní krajinou Utahu, Arizony a Nového Mexika. Krajinou pustou, velkolepou a spíše neznámou. Zemí kaňonů.
Chvíli studoval na univerzitě, rychle toho ale zanechal. "Zbytek svého meteorického života strávil Everett v pohybu: měl jen batoh, velice málo peněz, spal ve špíně a radost mu nekazilo ani občasné několikadenní hladovění."

Toulal se romantickou pustinou a nedbal na své bezpečí ani pohodlí. Tyto úžasné výpravy - sny lidí toužících po dobrodružství - ale nepodnikal jako krátkou dovolenou, ale po dobu několika roků přímo uprostřed nejzázračnější krajiny. Schválně se vydával do míst, před kterými ho varovali i indiáni, zlézal strmé skalní stěny z drolivého pískovce a ze svých tábořišť v pouštích i zalesněných hřebenů posílal domů dopisy, které jsou plné okouzlení krajem, které jsou plné nadšení z divokého a prostého života.

"Když si tyto dopisy čtete, ohromí vás jeho potřeba spojení se světem přírody a jeho téměř živočišná vášeň ke kraji, kterým procházel."

Napsal: "Stále více a více uvažuji o tom, že se jednou provždy stanu osamělým tulákem divokou přírodou. Bože můj, jak hodně jsem váben cestami, které jsou přede mnou...Nikdy se svými toulkami nepřestanu. A až se můj čas naplní, najdu si to nejnespoutanější, nejosamělejší a nejpustší místo na světě."

Někdy v listopadu roku 1934 se Everettův život naplnil a dvacetiletý mladík zmizel navždy beze stopy v hloubce divočiny. Z jeho příběhu ve mě uvízla touha vydat se ke hvězdám, odvaha a tvrdost - "Strázně, nepohody? Odmítám aby mě to vyhnalo z lesů! " - a okouzlení čistotou přírody. Poznání, že pro hodně radosti není potřeba hodně peněz. A taky pachuť a výstraha, jak je život krátký. Meteorický život tuláka za krásou.

Na batoh jsem si nakreslil fiXou nápis Vagabond for beauty...

-------------------------------------------------------------

O Everettovi vyšla kniha - životopis, příběh a korespondence - A Vagabond for Beauty. Já jsem pro tento článek využil kapitolu z knihy Útěk do divočiny (Jon Krakauer), která pojednává o Everettu Ruessovi a stala se mi hlavním zdrojem informací. Fotografie a malby jsou Everettovi vlastní.

Roháče a Chočské vrchy

2008-09-10T15:16:00.023+02:00

Další větší hory tohoto léta. Opět nechám mluvit spíše fotky.

Už dostat se do Roháčů byl problém, jeli jsme den po železničním neštěstí ve Studénce z Ostravy. Po šíleném popojíždění mezi Mosty a Třincem jsme nakonec pronikli na Slovensko. V Liptovském Mikuláši pršelo. V Pribylině lilo. Nechali jsme si svézt batohy stopem a tak chvíli byli bez ničeho pod horami - v Račkově dolině nás důvěryhodní lidé počkali i s batohy, uf. Pak jsme se vydali deštivou a stmívající se dolinou DO HOR.

Ano, tohle je Račkova dolina. Tři kluci šlapou mlhou a večerem k hřebenům. Chceme dojít do Koliby pod Klinom - tam taky dojdeme a přespíme. V noci jde někdo ven a volá, že vyšly hvězdy. Od té doby bylo krásně.

Ráno uháníme po hřebenech k západu, slunce praží. Tohle je hřeben na Ostrém Roháči. Nádherné, veliké hory. Podzimní, či spíše horský, chladný vzduch. Ale slunce nás spálí skoro dokrvava.

Ve Smtném sedle si hodíme korunou, kam dál. Já chci jít dál na Baníkovské sedlo, ale je už pozdě a chybí voda. Martin chce na Žárskou chatu, Kuba neví:). Nakonec to vyhraje Žiarska. Jdeme večerem přes fialové porosty vrbovky úzkolisté šeřící se dolinou. Na Žiarské spíme za 100Sk ve spacáku.

A ráno zase na hřebeny, tohle je Baranec, my jdeme na Baníkov. Ještě posnídáme ovesné kaše.Co se jídla týče - sním toho skoro jako kluci dohromady - výhoda, že se stravuji sám. Kuba za týden shodil čtyři kila, a to se ani nedá říct, že by měl tuk:).

Kolem Baníkova a Pacholy přišly mlhy. Aspoň něco chladilo můj spálený krk. Pak zase vyšlo veliké, horoucí slunce.

Nakreslená fotografie ze Sivého vrchu - nejkrásnějšího vrcholu Západních Tater.

Ano, podvečer na Sivém vrchu a Radových skalách patří mezi nejkrásnější roháčské zážitky. Slovensko pod námi jako na dlani - Fatry, Choč, Nízké Tatry, Osobitá.

Na kraj se nejlépe dívá z hora. Nadhled, pohled pro bohy. Škoda, že se má Sivý vrch uzavírat pro veřejnost.

Radové skály, fotka nás tří na samospoušť. Divoké skákání od foťáku za klukama. Bílé vápence, večerní světlo.

Není, co dodat. Víte, kde mi bylo dobře...

Silueta majestátního Velkého Choče. "Nahoře jste ako bohovia, malé kopce kus pod vámi," barvitě popisuje milý turista, který své dvě asi desetileté děti vláčí po všech těch kotárech, blíž k nebi.

Další den byl na programu canyoning, roklování. Prolezli jsme mimo značku Kvačianskou dolinou a nahoru Proseckou. Tento krásný boční kaňon se jmenuje Ráztocká dolina.

A to jsme byli my, kdo nás zná, třeba pozná...

A teď pár fotek z chočské Sahary:

Spálený Vašek.

Unavený Martin.

A pohublý Kuba:).

Nad Prosieckou dolinou jsme přečkali čtvrtou noc a ráno jsem odešel od kluků, protože si chtěli dát odpočinkový den a já potřeboval už domů a nechtěl jsem odjet bez výhledu z Velkého Choče. Ráno pěšky, autobusem a stopem do Valašské Dubové a polovýběh na vrchol Choče, který začal mizet v mracích. Cesta v propocených kraťasech vlakem do Mikulovic a zase stopem domů. Slovensko zůstalo daleko za zády...

...ale hluboko v srdci. A vypálené na krku.

Nízké Tatry

2008-09-09T15:22:00.020+02:00

a noc na Velké Fatře.

První hory těchto prázdnin. Šli jsme od východu přes Kralovu holu od pondělka na západ do Suché doliny pod Velkou Fatru, kde v pátek naše túra předčasně skončila, protože se na pár dnů rozpršelo.

Já a Jirka, trošku jsme si zopakovali naši loňskou "dovolenou" na Balkáně, s tím rozdílem, že Slovensko je snadno dostupná, takže levná, zem.
Je výborné jít pár dní po horách a neslyšet jiné zvuky než horský vítr a slova, která chceme říkat. Nevidět jediný billboard a neotravovat se civilizací. Prohánět ochočené kamzíky, dosyta se nasmát a když přijde déšť, tak ležet ve fatranské dolině celý den v krmelci a nemít pocit marněného času.
Nejlepší je na tom, že tyto krásné hory leží od nás opravdu na dosah ruky a mohou se nám každému stát strhující kulisou a výzvou k letní cestě.

Vysoké Tatry z větrné a deštivé Kralovy hole. Na druhé straně se rozkládají černočerné lesy Rudohoří.

Vodu na Králově holi pijeme z louže na asfaltové cestě, do rána vyschne a toto ponuré počasí je téměř na týden zapomenuto.

Ranní pohled na vysílač na Králově holi, který se nám stal společným útulkem na noc se dvěmi Slovenkami a jedním Slovákem - studenty z Bratislavy.

Svišť. Při krátkém překážkovém závodě po suti jsem ho doběhl a vyfotil. Hned pak jsem spadl na zadek a byl rád, že se nic nestalo foťáku. Kousek dál nám docházela voda, ale našli jsme flašku s výbornou bezinkovou šťávou. Někdo se o nás asi pěkně staral.

Východní část Nízkých Tater je spíše nižší. Taková jesenická.

Ale tady se už blížíme k nejvyšší hoře, Ďumbieru (2043m n.m.) a hory se strmí víc a víc.

Rozkvetlé časné léto pod Ďumbierem.

A vrcholové foto z nejvyšší hory Nízkých Tater. Dvě postavičky.

Svět je hodně krásný, dívám se do něj.

Zamyšlený Jirka na večerním hřebenu.

Tichý večer - skoro bez vody - s výhledem na Liptovskou maru a Chočské vrchy.

Jeden z mnoha krotkých kamzíků v oblasti Děreší(2003m n.m.) Ráno a večer tu bylo poněkud překamzíkováno.

Krmelec ve fatranské dolině, útočiště na celý deštivý den a noc. Pokoj, sucho a seno. Okolo provazy deště.
A noc v Olomouci. Snažíme se z pítka u Krajského úřadu nabrat vodu na vaření těstovin. Nevěřili byste, jak je to složité. A jak dobře chutnají těstoviny ve dvě ráno u nádraží.

Při návratu mi bylo tak nějak smutno. Jirka začal pracovat v Praze a kdo ví, kdy zase spolu vyrazíme někam na hory. Kdy nevím, ale těším se a díky mu za všechny naše výborné túry...Slyšíš, Jiřine, kdy zase:)?

Jak se chodí mimo cesty

2008-09-08T16:41:00.011+02:00

Tenhle zápis měl být na blogu už dávno, vrátí nás do června.

Učitelé na gymplu se vydali na Slovensko a tak jsem měl volný pátek. Venku se smál červen a za chvíli měl být slunovrat. S Jirkou, který chvíli před tím dodělal školu a stal se doktorem, jsme se vydali na tři noci do hor "za barákem". Do Jeseníků.

Ve vzduchu je příslib prázdnin. Večer se jen tak projdeme pár kilometrů na Tetřeví chatu a vegetujeme pod vrcholem Orlíku. Velký večerní oheň, fialový obzor. Někde na západě svítí vysílač a Jirka se mi snaží vymluvit, že bychom dohlédli až na Ještěd. Letní fantas. Jiskry a hvězdy. V noci si vleze myš do igelitky z jídlem a přehryže mi klobásku v alobalu.
Ráno se zase vyškrábeme na Orlík(1204m n.m.) a odtud jdeme na Medvědí vrch. V sedle pod Orlíkem jsou menší skály, kolikrát jsme kolem nich šli a nikdy nebyli nahoře. Dnes je čas to napravit. Chvíli se škrábeme na asi pětimetrový skalní hříbek a o něco déle nám to trvá dolů. Kolem nás bzučí mouchy, to je hlavní nevýhoda hor na počátku léta. V oblaku much se vydáme na další skály - vedlejší vrchol Medvědího vrchu. Tady sedíme a nadšeně se díváme na liduprázdné lesy a hory. Za chvíli ale uslyšíme lidské hlasy a už vysvětlujeme dvěma trempíkům z Ostravy, že opravdu nejsou na Suchém vrchu. Docela zabloudili, ale zjevně jim to nevadí. Dají si plechovku Radka (Radegastu:) a vyzvídají, kam by teda měli jít. Poradíme jim, a pak se ponoříme DO DIVOČINY.

Naše příroda není nijak divoká, za pár hodin se odkudkoli dostanete do civilizace. Lesy jsou protkány cestami, často i zpevněnými nebo značkovanými. Skoro v žádných horách najdete chatu, kiosek a turisty v polobotkách. Pokud se něčemu takovému chcete vyhnout, máte několik možností. Třeba můžete zkusit jet na Aljašku a tady se ponořit do opravdu liduprázdných hor. Nebo si můžete divočinu prožít v sobě. Vyberete si takové hory, kde Vám bude krásně a polobotkových výletníků tam není mnoho - třeba Medvědská hornatina. Pak se musíte do hor ponořit, ne jimi lhostejně projít a večer už sedět v teplé civilizaci. Musíte v nich žít, spát a jíst. Vařit si, dělat ohně pod hvězdami a spát pod převisy a nebem. Pak taky zjistíte, že úplně nejkrásnější je chodit mimo jakékoli cesty. Vždy to nejde, nohy jsou podrápané, jdete pomalu a nevíte kam. Ale hory se tím jaksi zvětší, objevujete je a poznáváte mnohem hlouběji. Možná, že na Pradědu nepoznáte, jestli jsem přišel po asfaltce, vyjel kyvadlovkou a nebo se prodral přes svahy Divokého dolu, ale rozdíl bude propastný.

"Dejte mi divokost, jejíž letmý pohled nevydrží žádná civilizace."

Tak jsme s Jirkou odbočili do lesa a šli přímo dolů hustým polomem a smrkovým mlázím. Do hlubokého údolí, k Dykově chatě. Tady jsme se konečně umyli, přebrodili říčku a strmým průsekem a stoupali na protější hřeben. Prolézali další skály a pak se zase bezcestně spustili do dalšího údolí. Při prodírání se skalisky a křovisky jsem co chvíli nadšeně pokřikoval na Jirku: "To je jako na Aljašce" a potom už jenom - Alaska!
Vždycky se na mě zašklebil a ironicky srovnal naše malé kopce a Sever,ale rozuměli jsme si. Oba dva jsme věděli, jaké je chodit mimo cesty: výborné.
Při nabírání vody ze Střední Opavy Jirka komplikovaně slézal po laně z mostu, aby se vyhnul kopřivám a já - už jsem byl dávno dole - se mu smál, až jsem málem spadl do vody. Večer a v pozdním dopoledni jsme se váleli na skaliskách Žárového vrchu, vařili kaše a litovali, že ještě nejsou zralé borůvky. V sobotu jsme objevili loveckou stezku nad údolím Bílé Opavy, pár minut strávili ve smrkovém pralese a znovu bezcestně bloudili v rašelinách pod Dlouhými stráněmi. V asi nejdivočejší části Jeseníků. Jistě si umíte představit, jak často se výkřik - Alaska! ozýval v těchto lesích.
Přečerpávací elektrárna na vrcholu hory je obludnost. Ale vypadá zajímavě. Cesta z ní je ještě zajímavější - zkracovali jsme zatáčky a slézali strmosvahy přímo po spádnici do Koutů nad Desnou.
Odtud jsme bleskurychlou autobuso-stopovací improvizací dorazili na Červenohorské sedlo, do Jeseníku a nakonec skoro až do Zlatých Hor. Vylezli jsme k vrcholu naší nádherné Příčné hory a se Studenskou pečetí a bílým vínem z Jeseníku oslavili letní slunovrat na Táborských skalách. Poslední noc v horách a zítra jen sestup domů. A za týden prázdniny.

Mouchy, mouchy a můj batoh

Jirka, Medvěďák a Karliny kameny

Sestup z mostu

Across the river

Orlí a medvědí vrch, srdce Medvědské hornatiny

Já někdy v červnu

Bezcestné vrchoviště, někde u Dlouhých strání

Šťastnou cestu

2008-09-07T19:25:00.006+02:00

Nic jsem dlouho nenapsal. A je to dobře. Odpočatý od psaní, nová slova ve mě. Zkusím chvíli zase pokračovat v literární hře Na vlčí dech a budu psát o tom, kam mě nohy nesou a nesly. Snad se Vám to bude dobře číst a snad to nebudou jen pěkné články, ale budou plné toho, co CHCI ŘÍKAT.

Snad budou, i s mým psaním, vaše dny " zase o trochu divočejší, světlejší a svobodnější."

Nevím, jak často budu psát ani jak moc. Chci napsat něco z mého léta a dále z Podzimních hor. Nejen pro Vás, ale i pro mě. Snad mi záliba v psaní zase chvíli vydrží. A i když někdy zase nebudu psát, budu v horách, kam vám Všem chci popřát šťastnou cestu.

Bude léto

2008-06-11T14:38:00.002+02:00

Bude léto, čas svobody a změny. Čas hor.

Nedivte se, že na nějaké psaní nemám vůbec čas. Takže blog je vlastně dočasně v režimu spánku, ale třeba se zase probudí. Každopádně děkuji všem, co to tady četli a těm, co to tady náhodou najdou, přeji příjemné počtení...

Třeba vás to vyburcuje VYRAZIT DO HOR. Vytáhnout paty z domu a vydat se třeba do lesnatých Jeseníků, třeba jinam. Ven. Můžete běžet i jít, hlavní je radost, která za vámi přijde.

Dovoluji si zakončit téměř roční pouť za hrou na vlčí dech a gezelí nohy poslední kapitolou knihy Karpatské hry:

POSLEDNÍ BRATRSKÉ SLOVO (Karpatské hry:Miloslav Nevrlý)

"Spray" na své cestě kolem světa neobjevila nové kontinenty,
ale člověku prospěje, když si hledá cestu i do zemí již objevených.
Na plavbu "Spray" nepřispěl žádný panovník
a žádná pokladnice, ona však přesto vykonala,
co si předsevzala.
(Joshua Slocum, první člověk, který sám obeplul v letech 1895 – 1898 zeměkouli)

Zelené vichry vanou nad mořskými pláněmi karpatských lesů a cítím jejich dravou sílu. Přišel čas, abys vytáhl vlajku na stožár, bratříčku! Pluj a stane se z tebe dítě Karpat! Nemůžeš se na nic vymlouvat, dost jsem chválil poutnické hry a ještě víc rumunskou zemi a její pohoří. Čím dřív vypluješ, tím spíš je nalezneš takové, jaké jsem je spatřil já. Budeš-li váhat, zmeškáš všechno a nebudeš již mít kam jít. I v Rumunsku si kazí lidé přírodu neuvěřitelně rychle a to, co se nazývá pokrokem, se řítí i tam jako mimolidská síla, podobná nezadržitelnému balvanu. Dosud ale najdeš v horách krásnou chudobu, samotu i pláně podobné asijským. Pastýři hovoří jasnou, římsky tvrdou řečí a jejich krpce, kožichy a sýry jsou ještě poctivé.
Je pravděpodobné, že mnohé země jsou krásnější, jejich hory mohutnější a údolí delší, pastviny a lesy nekonečnější a jezera hlubší než v Rumunsku. Ale pouze do rumunských hor, lesů a údolí můžeš prozatím jít, kdykoli se ti zlíbí nebo kdykoli cítíš, že tě k zemi tiskne těžká tlapa tesknoty, touhy po horách, samotě a svobodě. Rozhodneš se a za několik hodin již můžeš sedět ve vlaku, v nebeském kočáru, který tě doveze do sedmihradských, valašských či moldavských říší bez předchozího pokořujícího a měsíce trvajícího doprošování, podplácení, lichvaření a bez zklamání, které ti nakonec připraví zamítnutí cesty do jiných hor. I pro tuto svobodu a nezávislost miluj Rumunsko!
A až obepluješ všechna karpatská pohoří a zahraješ všechny hry, porozumíš možná líp krásné větě básníka Bedřicha Nietzscheho z jeho sto roků staré knihy o světci Zarathuštrovi: "Má divoká moudrost se stala těhotnou v osamělých horách; na drsných kamenech porodila mládě, své nejmladší mládě. Na hebkém trávníku vašich srdcí, přátelé moji! – na vaší lásce by chtěla ustlati svému miláčku, má stará divoká moudrost!"

-----------------------------------------------

Mávám z hor, Vašek

Túrování

2008-05-12T17:10:00.009+02:00

aneb jarní cesta po Jeseníkách.

Slovo túrování může připomínat zvuk hřmícího motoru, ale je to jen dojem. Je od slova tour, túra, cesta - třeba po horách. Myslel jsem, že v tuto dobu budu úplně v jiných horách, ale člověk míní...
Vyrazili jsme opět do Jeseníků. V pátek večer se autobus zvolna vyšplhal na točnu v Horním Údolí, otočil se a sjel kus zpátky dolů, aby opět mohl zvolna stoupat v serpentinách na Rejvíz. Když mi Jirka kousek pod Rejvízem řekl, že je fajn, že jsme nezajížděli do Horního Údolí, nevěřícně jsem zamžikal. Už se asi na nás obou projevovala únava z dnešního dne:

To bylo totiž tak. Jirka dělal šerpu a zdravotní doprovod svému tátovi, kterého čas od času přepadnou tělovýchovné pudy a tak tehdy musel vylézt dvakrát v jednom dni na Biskupskou kupu, která se tyčí 450 metrů nad naším městečkem. Na snaze hubnout takto aktivně není nic špatného, pokud s vámi nemusí chodit doprovod. Takže Jirka měl za sebou už pět hodin na nohách a já zase ten den absolvoval delší běh, při kterém jsem se přehřál a skoro do večera mi bylo špatně. Asi si dokážete představit, že jsme nešli po lese zrovna rychle.

Začátek cesty
Večerní mír se snáší do smrkového hustolesa. Dva poutníci ním jdou a únava z nich padá. Klid plní lesní srdce a za chvíli je jasné, že není krásnějších hor než Jeseníků, zdá se zbytečné toužit po cizích krajích. Vykračujeme si po lesních stezkách, Jirka vedle mne tiše klepe holemi o zem. Já jdu bez nich, zdají se mi zbytečné v tomhle tempu. Povídáme si a smějeme se, dlouho jsme se neviděli. Lezeme na vrchol skály Kazatelny a díváme se do kraje. Opar milosrdně zahaluje údolí a na kilometry daleko nejde vidět lidský výtvor, snad jako v Rumunsku.
Kousek pod vrcholem Orlíku leží Tetřeví chata, do její otevřené předsíňky uložíme batohy a Jirka mě krmí chlebem a sýrem. Pak projdeme přeschlými travami na vrcholovou plošinu hory, kde je skryta houpačka ze smrkových kmenů. Nebeský pocit, vznášet se ve vzduchoprázdnu, stát na konci houpajícího se kmene. Pocity plavčíka na ráhně plachetnice. Okolo hory, chce se křičet s orly. Slabý vítr čechrá vlasy. Za několik minut nastává západ slunce, tolik připomíná západ loňského slunce z hřebenů Majlovické Rily. Tehdy jsme seděli na skále před zaslonem a povídali si s bulharským dědou, pravým turistou, a bludným Holanďanem. Jirka měl tehdy, pro něj velmi neobvyklou, poetickou náladu: "Everywhere are mountains, no people, no town, no civilization. Only we and MOUNTAINS."
Slunce zmizelo za vzdálenými horami a v šeru scházíme dolů. Sbíráme dřevo stromů, které tu rostly než lesní hospodářství a deště z Polska zničily lesy na této hoře. Nyní se už snad smrčiny na Orlí hoře vzchopily. U chaty opravujeme ohniště a za chvíli plápolá oheň. Od Jirky se dozvídám, že většina vyšetření, co mi dělali v nemocnici, byla zřejmě na roztroušenou sklerózu...mám chuť na víno, hodně vína.
Místo toho vaříme polévku a nad horami se rozklene hvězdnaté nebe. Do srdce se znovu vkrádá mír. Okolo je zima, tak se choulíme k praskajícímu ohni a postupně likvidujeme naše zásoby. Je krásné vedět, že je člověk zdravý. Je mi krásně. Když se blíží sobota, ulehneme pod stříšku chaty a usneme v náruči chladné noci.

Nastal večer, nastalo jitro, den druhý
Není zrovna teplo. Ve spacácích sníme každý půlku housky a pár sušenek a vzhůru. Jirka si nechává na sobě kalhoty, - stárneš, vyčítám mu, a vklouznu do kraťas. Je čas jít. Pod čůrkem horské vody jsme večer nechali petku, teď je plná průzračné vody a já si chvíli myslím, že je prázdná. Hlavně je ledová, rychle jít. Chvíli se radíme, kam se dnes vydáme. Svoboda až do morku kostí, je jen na nás, kam nohy půjdou. Díváme se na krásný hlavní hřeben a souhlasím s Jirkovým návrhem: "Teď přejdeme Medvědskou hornatinu do sedla Videlský kříž, odtud vzhůru na Malý Děd a Švýcárnu a po hlavním hřebeni na Ramzovou."
Hory se lesknou ve slunci, čeká nás bezmála čtyřicet kilometrů. Pryč je včerejší únava, hluboký nádech - vzduch je plný očekávání.
Co bych vám psal o takové cestě po horách, sami nejlépe víte, co obnáší. Pot v očích, jehličí v botech, občas žízeň, občas hlad. Cestou na Malý Děd klouže sníh i s námi do údolí. Nevadí, že máme batohy, stejně všichni turisté zůstanou hluboko pod námi. Na Švýcárně mě Jirka zve na kofolu a já ho na oplátku pozvu na stejně drahý medovník. Půlka pro jednoho sice není zrovna moc, ale je výborný. Chvíli spřádáme plán, jak ukrást celý tác s medovníky, ale pak radši jdeme dál. Cestou na Červenohorské sedlo leží mokrý sníh. Na Sedle teď staví novou silnici - proto je tady poměrně liduprázdno. Ani se nezdržujeme a jdeme až na Vřesovou studánku, tady zase jíme. Když jde člověk nějakou tu hodinku s batohem na zádech, tak mu vyhládne. A pak dál po hřebeni na Keprník, tady si zazávodíme (párkrát se předbíháme:) s ambiciózní rodinkou: táta a syn, jdou nalehko a nelíbí se jim, že jsme je předešli. Vyhlašují jakýsi nevypsaný závod a chvíli se tím všichni bavíme, než jim zmizíme v dálce. Ze Šeráku projdeme okolo lidí, kteří čekají než spustí lanovku. Nečekali dlouho, ale než dojeli na Ramzovou, tak už jsme tam byli...i když jsme museli pár posledních sedaček předsprintovat. Na Ramzové si hodíme dlouhé kalhoty na zablácené nohy a vyměním si propocené pohorky za sandále. Pak jdeme stopovat a za chvíli nám zastaví zlatohorák (pan Kudela, díky mu za to) s dodávkou a vezme nás až domů. Ještě sice v Jeseníku nakupuje, ale mi zatím na parkovišti před Kauflandem sníme poslední zbytek čokolády a pohlédneme vzhůru k hřebenům, které se tratí v DÁLCE.

Sněhy na Pradědu z lesů, které pokrývají kru Medvědské hornatiny.

Já na vrcholu Keprníku, okolo lidé měli i čepice, ale my jsme horalové:)

Krásný Králický sněžník a větrné elektrárny v Ostružné.

SEverní část jesenického hlavního hřebene.

Zelené moře, Rychlebské hory.

Mávám z hor, Vašek

Moje hory

2008-05-08T08:14:00.007+02:00

V těchto dnech jsem měl být na východním Slovensku, na poloninách. Místo toho jsem absolvoval pobyt a vyšetření v nemocnici, běhání po Olomouci a ježdění na propustku domů. Když jsem přijel domů, tak jsem se snažil dohnat ztracené nenaběhané kilometry a užíval hor, které mi v rovině tolik chyběly.
Pohleďte na jarní, možná předjarní jesenické kopce. Mé hory, hory svobody...

V nemocnici mě vyšetřovali kvůli špatné hybnosti dvou prstů levé ruky, zřejmě mám nějak poškozený nerv. Nic mi ale nenašli (měl bych volat díky Bohu, lepší nic než něco špatného) a byl jsem asi jediný pacoš, který odmítal ležet a po večerech běhal. Když mě ve středu před svátky pustili domů, tak jsem běhal jako urvaný z řetězu, až jsem z toho byl v neděli unavený. Takže jsem obul pohorky a vyrazil na hřebeny Medvědské hornatiny.

Vyšel jsem ze Zlatých Hor, je to parádní pocit - vyjít bez spěchu přímo z domu a jít, jít až na daleké hory. Šel jsem kolem Příčné hory na hrad Koberštejn, vyšplhal na jeho věž a pohlížel do kraje. Odtud na Orlík, na lesáckou houpačku s nejkrásnějším výhledem v této části Evropy a přes rozlehlou bránu vichrů, sedlo mezi Orlím a Medvědím vrchem. A na skály za vrcholem Medvěďáku, pode mnou hluboké, lesnaté údolí Střední Opavy, v dálce se leskne Slezská Harta. Potom jsem se otočil k východu a cestou necestou se probil do vesnice Heřmanovice, odkud mě známí vzali stopem domů. Bezmála třicet kilometrů osamělých, svobodných hor za mými zády.

Tak to vypadá, že na Quinburgu zahnízdil sokol stěhovavý, nádherný pták poutník, Falco peregrinus.

Nečekaný výhled z hustolesa do sedla pod Orlík. Nade mnou Heřmanovická chata.

A hory, můj oblíbený výhled přes dálavy Střední Opavy na hlavní hřeben. Jen tu věž bych zboural, sháním dobrovolníky :).

Jihozápadní Rila

2008-04-16T14:25:00.007+02:00

Někdy v srpnových dnech jsem jako koník pobíhal po vrcholcích Bulharských hor, však už jsem vám o tom psal. Ale až po čase se některé zážitky objeví znovu na povrchu. Prohlížel jsem si fotky z Bulharska a vzpomněl si na nádherné dny a na to jak jsem chtěl napsat o jihozápadní Rile, kousku pohoří, nízkém hřebeni, který spojuje nejvyšší vrcholky Pirinu a Rily. Líbilo se mi v ní snad nejvíc. Píši o ní teď.

Na samém jihu Bulharska, u makedonské hranice leží skalisté pohoří Pirin, odkud nás vyhnaly deště. Jen o pár kilometrů severněji se táhne nejvyšší pohoří Balkánu Rila. Tyto hory od sebe odděluje sedlo Predel a do něj jsme právě přijeli stopem.
Stopovat u staveniště na kraji města Razlogu není těžké, nejdéle nám trvalo napsat na druhou stranu mapy runovým písmem, cyrilicí, kam chceme jet. Je hrozné horko a vane silný, suchý vítr. Auta se kolem nás míhají s balkánskou rychlostí a pak jedno se skřípěním brzd zastaví. Doběhneme k němu a naskakujeme. Já sedím vzadu a do sedačky mě tisknou naše batohy. Nic nevidím, ale slyším Jirku, jak se horko těžko domlouvá s řidičem. Už jedeme. Tedy jedeméé...postarší auto se žene vzhůru do zatáček dosti rychle, z rádia hraje mečivě balkánská dechovka a řidič, postarší snědý chlapík, točí volantem jednou rukou a žene se prostředkem silnice. V Bulharsku nikdo nepoužívá bezpečnostní pásy a já mám aspoň batohy coby airbag. Naštěstí je můj výhled limitován, ale Jirka viděl andělíčky strážné, kteří se zuby nehty drželi zadního nárazníku.
Sedlo Predel ale není daleko. Jen pár minut. Stojíme u silnice ve výšce asi tisíc metrů a zamáváme autu, které se vzdaluje pryč slušnou rychlostí, tak druhá kosmická, řekl bych. V sedle je pramínek vody, parkoviště a pomník. Přemýšlíme, co znázorňuje. Stylem reálný socialismus, snad památník partyzánského odboje. Sochy vypadají, že podstupují nějaké mučení. - Vynalézaví ti fašisti, odtuší Jirka. Radši se nesměji blbostem a jdu nabrat vodu z napajedla, teče do něj z jezírka plného vajglů od cigaret a plastových obalů. No, vodu radši nabereme jinde, je čas jít.
Táhneme po žloutnoucích loukách, před námi Rila za zády skaliska Pirinu. Ze zahrádky krademe přes plot trnky, potřebujeme přece vitamíny. Pak jdeme údolím potoka, bukovým lesem, a doufáme, že jdeme správně na hřebeny. Do kopce jdeme, ale nijak výrazně. Cesta vede polorozpadlou osadou a podivně středoevropskými lesy. Buky, borovice, křoviny a tráva. Jen panuje neevropské vedro. Už jsme daleko od chladivého potoka a kolem nás krouží roje much. Les voní roztopenou pryskyřicí a pot štípe v očích. Nejde tu ani chvíli zastavit, mouchy by nás sežraly. Odevzdaně prcháme výš, na hřebenech bude vítr, který hmyz odežene.
Několikrát v podrostu ztratíme stezku, hledáme a mouchy bzučí. Jirka má na kraťasech flíček, na který mu neustále sedá turbo-hovado, náš pracovní název pro křížence sršně a ováda, který se skrývá v těchto lesích. Naštěstí nebodá a vždy se nechá odehnat.
Náhle stojíme na hřebenových planinách. Trávy a fialové květy a daleký výhled. Na skalách pod zbytky posedu sedí poutník a hraje horám na foukací harmoniku. Jen zamáváme a stoupáme výš. Za takovouhle nádheru se vyplatí drát se ve vedru strmým lesem. Kolem nás vítr, krása a mír. Ale ještě není všem kopcům konec. Před námi leží nízký vrcholek Kapatnik, má asi 216o metrů, jestli mě paměť neklame. A pak už jsme na hřebenech.
Jenže Kapatnik je silný soupeř, dva poutníky, kteří toho dnes zrovna moc nesnědli a šlapou tady už pár dní, pěkně potrápí. Výstup na skalnatý, skoro třítisícový Vichren, byl jen dobrodružnou procházkou. Kapatnik nás pozval na galeje.
Mohlo za to hlavně vedro, asi i velká ztráta tekutin, ale hlavně drobné ostré keře. Jakési listnaté jalovce a skutečnost, že to, co jsme viděli před námi nebyl vrchol Kapatniku, ale první schodek. Takových schodků nás čekalo asi pět a na to jsme nebyli psychicky připravení. Už jsem si chtěli konečně sednout a dát si kousek chleba, který bohužel chutná jako granule pro kočky. Whiskas.
Místo toho se dereme na první předvrcholek mimo jakoukoli pěšinku a keříčky rozdírají zpocené nohy, alespoň že vítr odfoukl mouchy. A další stupeň na cestě k vrcholu, a další.
Najednou stojím nahoře a přede mnou leží prostory jihozápadní Rily. Turisticky i geomorfologicky nevýznamného hřebene jižního Balkánu. Trávy a vítr. Nebe, dálka. Krása.
Obrovské široké hřebeny, rarozi krouží nad travami, vítr je žene a sklání. Kraj dle mého srdce. Další lidi potkáme až o den později v sedle u chaty Makedonia, která je už vlastně v Rile centrální. Teď jen my a svoboda. Zažívám okouzlení horami.
O něco později sedíme v závětří kosodřeviny a hltavě jíme moskevský chleba, salám a půlku tatranky na osobu. A hlavně pít.
A jdeme dál. Hřebeny se rozvalují do nedohledna, pod námi husté lesy zvané medvědárium. Medvědí kraj, svobodná země. Vichr. Do srdce se vkrádá večerní klid a oči těkají, když hledají místo pro stan. V širokém sedle s výhledem na nekonečně krásný, k nebi vzepjatý Pirin je prameniště. Kousek pod hřebenem schováme stan proti větru a ležíme v trávě před stanem.

Oči se pasou pohledem na fialové hřebeny v dálce a vítr mění zpocené tričko v solnou vlajku. Večeříme bramborovou kaši a klobásku, poslední - už trochu chytla plíseň, takže ji musíme oloupat. Pak přijde klidná noc vyplněná hlubokým spánkem. A další den bez lidí v pláních jihozápadní Rily, který skončíme hluboko v údolí u Rilského monastýru.

Večerní Pirin se ukládá ke spánku.

Cestou dolů z hřebenů k Rilskému monastýru.

Skalkaření

2008-04-01T17:07:00.008+02:00

Díky nebývale teplému víkendu jsem byl s bratry Zdendou a Peťou:) na skalách. Tady chci jen publikovat pár fotek a radši se ani moc nebudu chlubit svým čtyřmetrovým pádem a odřeným obličejem. Nějak jsem nemohl dosáhnout na první skobu, a tak jsem udělal spíše riskantní krok a proletěl se až na zem. Když jsem ležel na zemi a létali kolem mne andělíčci, tak jsem si říkal, že běhání je nejlepší sport na světě a zůstanu radši u něj. Bohudíky se mi nic nestalo.

Tady je pár fotek:

Zdenda neboli Zede.

Vymetám pavučiny s komína.

Přes tohle místo se kluci nějak nemohli dostat. Peťa jistí.

Taky zkoušíme různé blbosti, v téhle hladké stěně jsme všichni bez šance. Ale aspoň posiluji zádové svalstvo a prsty.

Užili jsme si dost srandy. Ale příště radši nepadat, Vašku!

Jak jsem začal běhat

2008-03-28T17:37:00.012+01:00

Příliš teď nepíši, ale neznamená to, že nic nedělám, jen se nechci tolik opakovat. Už jsem strávil jarní noc v lese s Jirkou, opékali jsme medvídky Haribo a předjarní tmou houkaly sovy. Těším se na začátek května, kdy na mě snad čekají zelené Bieszczady. Taky celkem běhám, jaro mi přijde nejkrásnější čas pro běh a každým dnem teď všechno spěje k lepšímu.
Dnes, když jsem běžel opět v kraťasech a bylo mi tak nějak dobře, tak jsem si vzpomněl, jak jsem k běhání přišel. Byla sice úplně jiná roční doba, ale to je jedno. Je to zážitek a zkušenost více než důležitá pro můj život. Zkusím o tom napsat, alespoň si sám pár věcí ujasním.

Většinou, když se odehraje v mém životě něco důležitého, uvědomím si to až zpětně. O svém běhání však můžu přesně říci, kdy začalo.
19.8.2006 odpoledne, ten den jsem přijel se skautského tábora na Slezské Hartě. Byl zamilovaný a ještě omámený z deseti dnů pod širokým nebem. Ještě omámený se šplouchání vln a odrazu paprsků slunce. Náš byt se mi zdál malý a temný proti nekonečné letní přírodě, která mi byla pár dní jedinou hranicí prostoru. V hlavě mi vtíravě zněla Nohavicova písnička "Města jsou jedno jako druhý, černá je osmá barva duhy..." a za chvíli mi končily prázdniny. Prostě mi ten den bylo nějak smutno z končících prázdnin, z běhu času.
Den předtím byla doma bouřka, lesy byly nasáklé vodou a zurčely v nich potoky vod. Někdy je bouřka i v lidských srdcích. Doma se hádal táta s mámou a celé mě to zastihlo nepřipraveného. Města jsou jedno jako druhý... I ve mně byl nějaký vztek. Popadl jsem botasky a vyběhl do lesa.
Když je člověku šestnáct, moc ještě svět kolem sebe neovlivňuje. Zatraceně hodně ale může ovlivnit svůj život. Běžím.
Prolétl jsem těch pět set metrů, které mě dělí od lesa a ten mě přijal. Měkké cesty, tráva, stromy. Hranicí obzoru je dálka a nohy poslušně běží, kam je srdce vede. Vztek i smutek mne opouštěl, stále však běžím nějak urputně. Proletím po lukách a stoupám dál do kopce. Pot ze mě musel stříkat, už nevím. Kopec je prudký, ale každý má někde konec. Stojím nahoře na Zlodějských lukách a žloutnoucí trávy voní podzimem. Radost přistoupila a říká mi, že poběží dál se mnou. Kývám a odlepuji se z krásných luk. Krok už se mi krátí, běžím pomaleji, ale stále dál. Po chvíli se mě zmocňuje žízeň, piji z pramínků včerejší bouřky. Funím a je mi vedro, ale tělem se rozlévá nádherný pocit uspokojení. Vždyť běžím.
Nic není tak krásné jako úplný začátek, radost z každého kilometru. Vděčnost za každý krok. Je to dar, my co můžeme běhat, měli bychom si toho vážit.
Už mám za sebou asi šest lesních kilometrů a skoro tři sta metrů převýšení, domů necelé tři míle. Vybíhám na lesní asfaltku a stáčím se k domovu. Z kopce to jde chvíli lehce, prodlužuji krok, pohlížím do údolí. Ale asi jsem vypil té lesní vody, vody dobrodějky, moc. Projevuje se o mne obvyklá bolest začínajících běžců. Píchá mne v boku, ale jak? Hodně.
Jenže co je zadarmo, nemá pro nás cenu. A se vším se musí bojovat. Drsnou cestou ke hvězdám. Tisknu si bok jako raněná srna a pokulhávám. Klušu drobnými krůčky a vím, že to překonám. Bolí každý vdech, asi jsem nebyl na bolest moc zvyklý.
Ale rozběhl jsem to, srovnal krok a nedaleko zlatohorské ozdravovny vyběhl z lesa. Domů jsem doběhl už asi hodně unavený, asi i těžkopádným krokem. Ale už tehdy jsem byl běžec, už tehdy mě běh pevně chytl do spárů a drží.
Doma snad už zase bylo vše, jak má být, ale prázdniny se nezadržitelně chýlily ke konci. Naštěstí jsem už věděl, že tíseň a tíhu z běhu času, umí zahnat běh. Podivný pohyb, který mrhaje energií sytí prameny duše.

Vlajka pro Tibet

2008-03-10T18:55:00.004+01:00

Dnes je výročí 49 let od okupace Tibetu. Na některých místech v České republice jste mohli zahlédnout vlát tibetskou vlajku. Tady také vlaje. Jako symbol podpory a symbol touhy po svobodě.

Velocipéd

2008-03-06T18:20:00.010+01:00

Složenina latinských slov znamená totéž, co rychlá noha. Je to pravda, ze sedla kola můžeme hodně uvidět a projet velký kus krajiny. Dva dny mě teď bolela Achillova šlacha a tak jsem místo běhání usedl na bicykl. Včera jsem na něm jezdil po lese a sněhu, plašil srnky a užíval si terénu a zimy. Dnes jsem ujel asi třicet kilometrů po lesních asfaltkách v okolí a podíval se na Rejvíz i na Drakov a ještě se stihl seznámit s jedním bikerem. Docela se těším až bude ještě tepleji a déle světlo, protože kolo - železný oř :) - je výborný dopravní prostředek. A navíc, když zase jedu na kole, tak vím, že jaro už nemusí čekat.
Včera jsem měl s sebou foťák, tak se můžete pokochat se mnou:).

Huňatý kožich jesenických lesů a světlemodré nebe v dáli.

Opuštěnost. Noc se zvolna snáší k zemi. Je čas vstát ze skály a spustit se mrazivým vzduchem na kole do údolí.

Věrný společník.

A já, na Výrových kamenech. Skákal jsem po skále před foťák a úplně jsem zapomněl na bolavou nohu:)

Průzračné dálky až k Baltskému moři, severoevropské roviny.

Zpátky do trenek!

2008-02-24T17:49:00.009+01:00

Tak dnešní letní počasí mě donutilo obléct si krátké trenky a tričko a běhat jako v létě. Paráda.
Dopoledne jsme ještě zalozili na skalkách a viděli zmiji. Dva měsíce před svatým Jiřím. Počasí se zbláznilo, ale aspoň se parádně běhá.

Pár fotek ze skal:

Cestou do vápencového lůmku nad Ondřejovicemi.

Zmije, 24.února. Ještě sice byla zpomalená po zimě, ale lezla:).

Pěkné vápencové skalky vyhřáté sluncem. Jarní pohoda.

Ještě jedna moje fotka z první cesty. Potom nám došly baterky ve foťáku (byly tam ze včerejší túry a ještě se vzpamatovaly) a tak nemáme víc fotek. Fajn, že jsem lezl první:)

Cestou radosti

2008-02-23T21:25:00.009+01:00

Dnešní túra byla...prostě výborná. Byli jsme dva, já a Jirka, a šli jsme přes předjarní hory. Lozili jsme po nádherných skalách, řvali radostí na osluněných horách, vybíhali svahy i jen tak seděli a dělili se o tu trochu jídla. Hodně jsme se nasmáli a parádně prošli. Přešli jsme napříč Medvědskou hornatinou a prolézali skály nad Skalním potokem.

Jirka na Kazatelnách, slézal dolů nějakým prvoslezem:), takže jsem slezl rychleji a fotil.

Nebe, skála a člověk. Svoboda v horách.

Rozbředlým sněhem na Jelení loučky, slunce pálí.

Některé části naší výstroje se podivně shodují. Sourozenecké nohy:).

Radost někde nahoře.

Nakonec jsme byli na nádherných skalách na Skalním potoce, ale ve foťáku už nebyla baterka:). Nevadí, ještě se sem vrátíme.

Mávám z nebeských hor, lesnatých Jeseníků. Do kterých pomalým krokem vchází jaro.

Alexander Supertramp

2008-02-23T18:51:00.002+01:00

Obyčejný vysokoškolský student někde v Americe. Právě dokončil studium na Emory College v Atlantě a řekl si, že se svým životem je třeba něco podniknout. Viděl své rodiče, ty, kteří mu svými hádkami trávili dětství, ty, které zajímá jen majetek a americký sen. "Změřil své okolí divoce morálním kódem" a nechtěl být už dál jako oni. Byl čas odejít.
Peníze našetřené na studium na Harvardu dal na charitu, rozstříhal doklady a vydal se do světa. A cesta vede jako vždy na západ. V povodňové zóně u jezera Mead nechal stát staré auto a spálil zbytek dolarů. "Nepotřebuji peníze, činí lidi opatrnými."
Stal se koženým tulákem, západní pobřeží Spojených států se stalo kulisou k jeho Cestě. Potřeboval ale jméno. A tak se z Chrise McCandelsse stal Alexander Supertramp. Ne superman, ale supertulák.
Našel si přátele mezi stárnoucími hipísáky křižující napříč Amerikou, pracoval jako kombajnér mezi divokou cháskou, která neuznávala tuhle společnost, "fucking society", ale která znala přátelství. Dál jel někam na jih, ke kaňonu řeky Colorado a chtěl ji sjet na kajaku. Ranger místního národního parku ho byl ochoten zařadit na čekací list zájemců o sjezd. Stačila maličkost, počkat dvanáct let nebo se přidat ke komerční výpravě. "Twelve years to padlle down to the river?" Alex nečekal a jel. Splul hrozivé peřeje, unikl říční hlídce a pokračoval po řece do Mexika. Bez jakéhokoli dokladu nelegálně překročil hranice, asi jako jediný v tomto směru. Třicet šest dní žil v jeskyni a pak mu písečná bouře odfoukla kajak. Dovlekl se na jakýsi hraniční přechod, chtěli ho zatknout, ale utekl a jel dál.
V Los Angeles si chtěl sehnat doklady, ID card. Možná se vrátit do běžného života. Zhrozil se ale města. Orel potřebuje volnost.
Stopoval dál po Americe a nakonec se vydal na Aljašku. Into the wild, do divočiny. Co tam? Prostě žít. Splnit si svůj sen. Být lepším, radovat se z čistých světů. Snad prchal před civilizací. "Nebojím se samoty, radši budu pryč než být jaký jsem byl." Žil uprostřed panenské přírody, no money, no pools, no pets....no cigarets.
Chris McCandelss byl nalezen na podzim roku 1992 mrtev v divočině. Zřejmě zemřel hlady, když mu rozvodněná řeka znemožnila návrat.
"Radost o kterou se nemůžeme podělit, ztrácí smysl,"napsal.

Asi jsem nic nedokázal vystihnout, popsat. Mám prázdné ruce, příběh mi uniká. Budete-li mít možnost, podívejte se na film Into the Wild, který vypráví pravdivý příběh vyjímečného člověka, Alexandra Supertrampa. Muže svobody.

Zimní procházka přes sedmero hor

2008-02-17T17:11:00.008+01:00

I když se už bláznivě těším na jaro, na zelené trávy a stromy i na dlouhé večery, tak v Jeseníkách je ještě pořád únor, měsíc hladu. Lesy jsou ještě plné sněhu.
Minulý týden jsem měl jarní prázdniny a hodně volného času, jeden den jsem se vydal na delší túru přes hory domů. Povím vám o ní.

Příčná a Jelení hora z Koberštejnu

Jedno volné ráno jsem vyjel autobusem na Praděd s nejasným plánem dojít do Zlatých Hor. Ovlivněn četbou Hillaryho jsem vyskočil z autobusu o něco dřív, v Karlově Studánce, a vydal se vzhůru po vodopádech Bílé Opavy. Bylo před sedmou ráno a jemně svítalo, šedomodré ráno. Všude ticho, sám jsem stoupal sněhem vzhůru podél namrzlých vodopádů.
Šel jsem tiše a vytrvale, ne rychle ani ne pomalu. Asi za hodinu jsem byl u chaty Barborka na hřebenech a ponořil se do mlhy. Kolem osmé ráno jsou liduprázdná i taková místa jako Praděd, civilizace tu vládne jen na oko. Na vrchol Pradědu jsem nešel, prošel jsem asi půl kilometru dál po značce na Švýcárnu. Pradědskou věž moc nemusím, nepatří do lesních, opuštěných hor. A navíc zacházka v mlze.
Mírně s kopce na Švýcárnu klušu a potkávám velkého černého psa, sněhem se brodím na vrchol Malého Dědu a odtud lehce seběhnu prudký svah na sedlo Videlský kříž. Na závětrné straně hřebene je pěkné počasí. Modrá obloha a po ní se honí mraky. Přejdu cestu a ponořím se do lesů Medvědské hornatiny. Na Pradědu jsem viděl tři lidi, většinou zdálky. Odteď nikoho.
Kráčel jsem po lesnaté, k nebi vztyčené planině. Občas jsem se bořil do sněhu víc, občas méně. Šel jsem bez sněžnic, není tolik sněhu. Skoro jsem nezastavoval, pořád jsem šel. Taková delší procházka:).
Až na Kristovu loučení jsem zastavil a chvíli si sedl. Vichr zrovna odehnal mraky a nade mnou se otevíralo nebeské okno. Do poloprázdného žaludku jsem natlačil chleba a kousek čokolády s rozinkami. Rozhlížel se po krajině a přemýšlel, jak půjdu dál.
Zpočátku, brzy ráno, jsem se chlácholil, že dojdu jen na Rejvíz. Nevěděl jsem, jak moc bude sněhu a jak rychle to půjde. Teď vím, že dojdu až domů. Ještě fotím svůj stín a pak dál posunuji nohy lesnatou krajinou. V sytě zeleném lese si zpívám. Asi blázním. Jdu sám a sám lesem a mám radost. Mířím na hrad Koberštejn, to už jsem skoro doma. Jednou jsem sem i běžel. Ze skal nad hradem vidím daleko do světa. Kolem mě sníh a hluboko dole zelenohnědé polské roviny. Přeskočím průrvu na vedlejší skalisko (není to žádná hrůza, jen kdyby nebylo posněžené) a chvíli si užívám závratný pocit vzduchoplavce. Klimbám nohama nad vrcholky stromů a svítí slunce.
Pak vstanu a jdu dál. Kloužu ledovatým (nové slovo, no a:) svahem dolů a jdu po lukách nad údolím Olešnice, Horním Údolím. Přede mnou se tyčí poslední, sedmá hora, kterou dnes musím přejít. Je jako přehrada, napříč mou cestou. Příčná hora. Předtím však ještě dojím tu trochu jídla, kterou mám. Usadím se na batoh a slunce a mraky letí nade mnou. Údolím hledím pod hory a dopíjím bylinkový čaj s termosky a máčím si v něm piškoty. Nejsvobodnější jídlo. Možná legrační, ale je mi blaze.
Lehce vstanu seběhnu do Horního Údolí po zbytcích sněhu, které leží na louce a pak vykročím vstříct poslednímu hřebenu. Asi tři sta výškových metrů uběhne rychle, domov se blíží, a za chvíli stojím u vrcholu hory. Vysílač, třicet metrů železného žebře a orlí výhled, si dnes nemůžu nechat ujít. Nahoře už namrzá jinovatkou, zase mrzne. Strmý svah Příčné hory, nejlepší běžecký trenažér, sejdu rychle. Po sjezdovce dolů a už se šinu příměstskými lesy. Pohled na hodinky mi říká, že za chvíli budou čtyři. Tak tedy ještě kousek klusnu, aby má túra netrvala víc než devět hodin. Přijdu domů a krásné hory leží za mnou i ve mě. Jindy bych třeba přijel teprve ze školy.
Jakási radost je ve mě, nádherný den, dík za jarní prázdniny:).

Ed Hillary, horal a včelař

2008-02-16T19:42:00.015+01:00

Není to tak dávno, kdy Edmund Hillary odešel ze světa do nějakých vyšších hor...

V červenci roku 1919 se narodil v Tuakau na severním ostrově Nového Zélandu. Až v šestnácti letech na školním výletě spatřil sníh a pak propadl horám. Původně neduživý chlapec vyrostl v silného a zdatného lezce, zoceleného péčí o 1600 včelstev. V zimě, když nebyla práce u včel, Ed se vydával lézt do Jižních Alp.
Během druhé světové války sloužil v letectvu, dlouhý výcvik probíhal na jižním ostrově, v horách!
Pokaždé, když mohl, zmizel do hor. Na starém kole ujížděl dlouhé kilometry pod hory, celý den pak stoupal vysoko k oblakům a večer se vracel do vojenského tábora. Alespoň, že cesta zpátky byla většinou s kopce. Nejčastěji se vydával do hor sám, málokdo mu fyzicky stačil a navíc byl nadšený a ochotný riskovat.
Když sloužil u letectva jako navigátor, také nemarnil čas. Na tichomořských ostrovech lovil krokodýly, plachtil i lezl po melanésských horách. Joskův palec na Fidži zůstal nezdolán, ale Ed se se svými přáteli málem utopil, když se vraceli na provizorních vorech po rozvodněné řece. Když si s přítelem sestrojil motorový člun, v kterém jim explodoval motor, válka pro něj skončila. Se čtyřiceti procenty popálené kůže byl převezen na Nový Zéland. A to měli štěstí, že se neutopili, když popálení plavali k pobřeží.
Edmund díky mimořádné kondici rychle vyzdravěl a také válka skončila, takže cestám do hor nic nebránilo. Zase byl ve svém živlu, v opuštěných ledových Jižních Alpách, brodil řeky a prodíral se buší pod hory, zlézal stěny a poznával nové hrolezecké přátele. Mimo jiné je spoluautorem:) prvovýstupu jižním hřebenem na 3754m n.m. vysoký Mount Cook, nejvyšší horu Nového Zélandu.
Také navštívil evropské Alpy, kde podnikl několik výstupů a pak se mu otevřela cesta k jeho snu. Byl pozván, spolu se svým přítelem Georgem Lowem, na novozélandskou expedici do Himaláje, velkých vysněných bílých hor. Zde podnikli výstup na sedmitisícový Mukut Parbat a Edmund se poprvé seznámil se zónou smrti a nepálskou chudobou. V tomtéž roce, na podzim, podnikl britský průzkumník Eric Shipton expedici k nejvyšší hoře světa, Čumulangmě. Novozélanďané mu napsali dopis a on dva z nich přizval k výpravě, a tak se Edmund dostal pod nejvyšší horu světa. Byl sice značně pohublý, ale dobře aklimatizovaný, a tak se jako horolezec dobře uplatnil.
Další rok se o vrchol Čumulangmy pokoušela švýcarská expedice, nejvýše se dostal sardár Tenzing Norgay, do 8500 metrů.
V roce 1953 byli Britové opět na Everestu a sardára jim dělal Tenzing, ten, který z Šerpů nejvíce toužil po vrcholu.
Dnešní sportovní horolezectví nemá s tehdejším expedičním moc společného. John Hunt, vedoucí expedice na Everest, však měl k dispozici podstatně horší vybavení a informace. Odvaha je ale stejná v každé době, a tu Edmund a Tenzing měli. Stali se vrcholovým mužstvem a už v nižších partiích hory lezli spolu, aby se sehráli. Hnala je společná touha. Nejvýš.
Příběh o výstupu na vrchol Čumulangmy většinou znáte, Hillaryho známá slova "... je 29.5.1953, 11.30, už není kam stoupat." A objetí s Tenzingem, hory na všechny strany světa. A jen pod nimi.

Tenzing Norgay na vrcholu Čumulangmy

Výstup měl zvláštní dohru, Nepálci Hillaryho nazvali druhým mužem na Everestu, Evropané zase jakoby zapoměli na sardára Tenzinga Norgaye. Novináře zajímalo nejvíce, kdo byl nahoře první. Horolezecké přátelství je ale pevné. "Stoupali jsme na jednom laně."
Ed dostal šlechtický titul, který za něj převzal v nepřítomnosti velvyslanec Nového Zélandu. Teď už nešel odmítnout.
"...já jsem nikdy neschvaloval tituly...Živě jsem si představil, jak kráčím po hlavní třídě v Papakuře ve svých roztrhaných a špinavých kalhotách. Bože můj, budu si muset koupit nové kalhoty."
Později Edmund podnikl další horolezecké výstupy i cestu na jižní pól, to však už je jiná kapitola jeho pestrého života. Také dospěl, od stoupání na vrcholky hor se dal na dobročinnost. V Solo Khumbu postavil školu pro malé Šerpy, angažoval se v ochraně himalájské přírody a pomáhal národu himalájských tygrů - Šerpů. Z dobyvatele, který po slezení z Everestu jako první svému příteli řekl: "Tak jsme toho bastarda dostali." se stal ochránce těchto vznešených hor. Díky mu za to.

11. ledna tohoto roku Ed Hillary zemřel, a nezbývá, než věřit, že někde s Tenzingem stoupají k nebeským vrcholkům. Na jednom laně.

Čerpal jsem z Hillaryho knihy Kdo neriskuje, nevyhraje a taky z Wikipedie.

První puťák

2008-02-14T17:30:00.005+01:00

V poslední době jsem neměl moc čas psát, dalo by se říct, že jsem svůj blog pěkně flákal. A protože mě psaní baví, a navíc znám pár lidí, kteří si tady rádi čtou, ...prostě píši zas:) Netradičně vzpomínka na jednu starší akci.

Je to asi pět let zpátky, byl červen a do letních prázdnin chyběl sotva týden. V travách dozrávaly lesní jahody a já končil sedmou třídu:). Tehdy jsem se vydal na své první putování. Puťák, neboli vandr je výbornou činností, ke které mě přivedl můj skautský oddíl. Prostě si vezmete batoh a na pár dnů se vydáte do hor. Svítí na vás slnce a v noci je vám zima, pojídáte borůvky a na všechno máte dost času:). Pohodová cesta horami, svobodná.
Tehdy, víkend před začátkem letních prázdnin, v čase slunovratu, jsme vyrazili ze Zlatých Hor. Bylo nás asi šest a před námi moře času.
Podvečer, louky voní a my jdeme po lesních cestách do kopců. Jsem ještě trochu zadýchaný, protože na sraz jsem doběhl jako vždy pozdě. Batoh mě nijak netíží a všichni si povídáme. Jsme čtyři podobně stejně staří kluci, moje sestra a náš vůdce:) Kolinc. V plánu máme za víkend přejít přes lesy Zlatohorské vrchoviny a Medvědské hornatiny až na Praděd.
Cesta nás večerem dovedla k říčce Černé Opavě, u které jsme se utábořili. Na kamenitém břehu jsme zřídili ohniště a s Medikem, mým tehdejším nejbližším kamarádem, jsme vztyčili jakýsi kůl - totem. Byli jsme prostě indiáni:). Nemyslete si, že tábořiště je nějaká paseka a na ni stojí stany. Lehli jsme si pod větve smrků na říčním břehu a proti rose zabalili spacák do celty. Mezi stromy svítily hvězdy, dlouho se můžeš dívat vzhůru.
Ráno jsme sebrali svých pár věcí a vydali na cestu. Čekal nás, tehdy hrozivě strmý, svah Koberštejnu a den plný hor. Když jsme vyšli, slunce už stálo vysoko na obloze, vždyť byly svátky slunovratu. Já jediný neodolal vábení lesklé řeky a ráno se vykoupal v malé tůňce u panelového brodu (dnes je tady most). A pak jsme se začali škrábat na Koberštejn. Ze všech už lil první pot toho dne a já postupně začínal rozmrzat. Po ránu jsou horské potoky ledové. A šli jsme dál, chvíli jsme zpívali a doléhala na nás radost a svoboda dne v horách, chvíli jsme bloudili. Když jsme došli k Tetřeví chatě, pojedli jsme. Seděli jsme na v trávě a obloha byla dalece modrá, v prameništi fialově kvetla havéz česnáčková a vítr odháněl mouchy. Na kadibudce byl papír, tak jsem si zašel na záchod.
A šli jsme dál přes lesy, napojili jsme se na žlutou značku a po ní mířili až na Videlský kříž. Poprvé jsem vystoupil na Jelení loučky a nabíral vodu z ledového Šumného potoka. Přes hluboké údolí Bělé se tyčil strmý Malý Děd. K večeru jsme dorazili do sedla Videlský kříž, které odděluje Medvědskou hornatinu od hlavního hřebene. Přespali jsme v obydlí z celt na břehu Česnekového potoka a ráno se klepali zimou a běhali po silnici pro zahřátí. O něco později nás zahřálo žhavé slunce a strmý kopec na Malý Děd, ségru jsem tahal za ruku do kopce až jsme došli na Švýcárnu. Tady jsme si nechali batohy a odskočili si od trasy na Vysoký vodopád, tradičně poněkud vyschlý. Na Pradědu se najedli, pokud nám zbývalo jídlo, a stihli se pohádat s Kolincem. Co můžete chtít od děcek, kterým pomalu začíná puberta a najednou okusí silný proud svobody:). Nakonec, už v dobré náladě, jsme sešli okolo vodopádů Bílé Opavy do civilizace a na poslední chvíli chytli jediný autobus, který tudy jezdil v neděli večer.
Byla to krásná túra, hlavně tím, že to byla má první vícedenní pouť. Okusil jsem svobody a zachutnala mi. A tak od té doby křepce běhám po horách a třeštím v nich radostí. Tohle byla vzpomínka na jednu z událostí, která mě nasměrovala. Do hor, svobodných krajů.

Hřebenem Jeleních louček

2008-01-28T18:00:00.000+01:00

Na sobotu byl hlášen orkán, pravý den na výšlap do hor. Modré nebe a zelené lesy a vítr mě pohltily. Vydal jsem se sám z Rejvízu přes lesy, přes průseky a prameniště pod Orlík a dál po žluté značce na hřeben Jeleních louček(1205m n.m.). Tady se kolem mě přehnala mlha a už se opravdu rozfoukalo. V mlze jsem vystoupal na vrchol hory a bloudil vývraty směrem na Černý vrch, který je pokračováním Jeleních louček. Najednou vichr roztrhal mlhu a ukázal mi, že jdu špatným směrem. Scházel jsem kamsi do údolí Střední Opavy. Než mě mlha znovu skryla, tak jsem zjistil kudy jít a poslepu držel směr.
Na Černém vrchu se udělalo krásně, modré dálky se znovu rozprostřely před poutníkem, který lezl na vrchol krkolomného posedu... Odtud mě málem sfoukl vítr.
Další pokračování hřebene je vrchol Karliny kameny(1178m n.m.), odkud je impozantní výhled na Medvědí vrch, nejvyšší vrchol nejopuštěnější části Jeseníků, a Orlík přes hluboké údolí Bílého potoka. Slunce a vítr a skály.
Bezcestným lesem jsem sešel k hranici přírodní rezervace Skalní potok, kde žije rys a hnízdí sokol stěhovavý a odtud už po cestě seběhl do titěrné podhorské vesničky Bílý potok. Při běhu po sluncem ozářené cestě se mnou prudce cloumala radost a já věděl, že není nad svobodu v horách.
Po cestě do Vrbna jsem dojedl chleba a stopem dojel domů.

Ranní Rejvíz, v dáli Příčná hora.

Orlík, orlí hora.
Mlhy se valí ve vichru od hlavního hřebene.

Skalní městečko na vrcholu Karliných kamenů.

A Orlík a Medvědí vrch. Hory!

Severská rašeliniště

2008-01-19T17:37:00.000+01:00

Jsou čtyři hodiny ráno a na střechu tluče zběsilý bubeník déšť. Neklidně se otočím a za chvíli se donutím usnout, čekám ráno. V 5.15 mi zvoní budík, chystáme se s Jirkou už podruhé na Mravenečník, velikou horu kdesi na západ od hlavního hřebene. V té chvíli mi začne zvonit telefon, Jirka. Domlouváme se, že v tomto počasí nemá cenu nikam chodit. Za okny prší.
Potřetí se probudím kolem osmé ráno. Otevřu okno dokořán a dívám se ven. Teplý, snad jarní vítr, mě udeří do tváře. Fučí, ale už neprší. Šedá mračna se převalují jako velrybí hřbety v prostoru mezi nebem a zemí.
Náhradní plán: vyrazíme autobusem na Rejvíz a vydáme se někam do lesů Medvědské hornatiny. Když ujíždíme za svým cílem, je ráno hned lepší. Nevadí ani déšť, skrápí nevlídnou, předjarní zemi, pak zase utichne. Na rejvízských pláních taje sníh. Pár běžkařů se šine mokrou stopou. Nasazujeme si návleky a poddáme se chvilkovému nápadu: zajdeme do rašelinišť. Přeběhneme rozbředlým sněhem k lesu a vnikneme do Národní přírodní rezervace Rejvíz. Možná jsme to ani nečekali, ale pohltil nás jiný svět.
Po chvíli v lese ani neudržíme rovný směr. Prodíráme se skrz porosty severských jehličnanů a sestřásáme na sebe spousty vodních kapek. Mokvající sníh ukrývá pod sebou kaluže černé, rašelinné vody. Boříme se do nich. Takhle nějak, myslím si, vypadá severský les u hranice tundry. Bažiny, borovice blatka, kleč, křivé smrky. Obzor zmizel, jen les. Znovu prší. Dereme se nazdařbůh lesem a hledáme Malé mechové jezírko. Dřív k němu chodili turisté, pak ochranáři uzavřeli stezku a teď samo zarůstá rašeliníkem v nekonečně tichých rejvízských lesích.
Kdysi jsem o podobných rašeliništích četl, Velká jizerská louka je asi podobný kraj. V létě tu citronově voní suchopýr, i masožravé rosnatky tu rostou. A ticho.
Občas zahlédneme v bizarním, skandinávském lese světlinu. Prodíráme se k ní a čekáme led rašelinného jezera, jsou to ale jen světlejší, podmáčené části lesa. Roste na nich bříza karpatská.
Nějakou náhodou se nám ale podaří jezero najít. Podupáváme po ledě, než se pustíme přes něj. V současnosti je skoro celé jezírko zarostlé rašeliníkem.
Poté naše cesta bludným lesem pokračuje. Překračujeme vývraty a dojdeme až na břeh kofolové říčky, Rašeliništního potoka. Jeden z jeho pramenů je známý Bublavý, ale potok sbírá tmavou vodu celého vrchoviště. Černá voda se žene lesem i vodnatými loukami do Černé Opavy. Jdeme podél ní. Na pravém břehu je už normální les, smrková monokultura. Blížíme se k východu z NPR. Přes říčku leží spadlý smrk. Jdeme na druhou stranu, klouže to, sníh i led.
Jirka se chce na stromě nechat vyfotit, leze tam znovu. Povídáme si a smějeme se. Jirka se nějak prudce otočí a padá do řeky. Na poslední chvíli se odrazí a dopadne měkce na nohy. Po stehna ve vodě.
Já taky ležím na zemi a brečím smíchy. Smějeme se jako blázni, naštěstí není moc zima. Rychle vylézáme z lesa na louky u Rejvízu. Zase fouká, už ne tak jarně. Přemýšlíme co podniknout. Půjdeme domů. No, půjdeme...
Zkoušeli jsme sice i stopovat, ale dnes to nebylo tak moc třeba, takže nás nikdo nebral.Tak jsme se rozběhli a pořádně odrazili:). Stříhali jsme zatáčky a občas jsme předběhli i nějaké auto a utíkali jsme do Dolního Údolí. Batoh sice parádně skákal na zádech nebo dřel a pohory jsou docela tvrdé, ale šlo to. Tedy běželo. Řítili jsme se po lukách do údolí, vítr. Křičel jsem, jen tak, z radosti a pohybu. Jirka taky něco zakřičel,orlí zvolání: "Svoboda."
V Dolním Údolí jsme se svlékli do triček a pokračovali jsme dál, už to nebylo pořád s kopce, ale čtyři perné kilometry po asfaltu uběhly rychle. Ve Zlatých jsme se rozloučili a běželi každý domů na oběd, v botách nám pěkně čvachtalo, Jirkovi teda asi víc. Ještě jsme se v euforii domluvili, že si vyběhneme i odpoledne. No, odpoledne jsme si prohlíželi mapy slovenských hor a plánovali výpravy příští, ale na dnes běhání už nějak nedošlo. Přeci jen nám ten běh s ne zrovna lehkým báglem stačil.

"Každý kůň občas klopýtne, a to má čtyři nohy. Jak pak nemůže klopýtnout člověk." Já se dnes válel pořád.

Les o dva tisíce kilometrů na sever. Lappland.

Zkroucené smrky a kosodřevina. Daleký sever.

Malé mechové jezírko, našli jsme ho:).
A přešli.

Já na osudném kmeni. Foťák už má zamlžený objektiv.

A Jirka. Můj nejlepší kamarád do nepohody. V současnosti končí studium na medicíně, na fotografii se však chystá vrhnout do temných vod:)

Heegerův lauf

2008-01-06T10:13:00.000+01:00

Viktor Emanuel Heeger jako první dovezl z Norska do Jeseníků první pár lyží. Od narození tohoto zlatohorského rodáka letos uplyne sto padesát let. Heegerův lauf je běh na lyžích pořádaný první sobotu v lednu na jeho počest. Nejedná se o žádnou velkou akci ani o závod, prostě výjezd do zasněžených hor, společenská akce s trhlým názvem.
Že se podniká taková akce, na tom má zásluhu hlavně Tomáš Novotný, můj bývalý třídní na základce. Vlastně všichni účastníci byli jeho známí, příznivci běžeckého lyžování. Tuto sobotu jsem se s touto skupinou lidí vydal na běžky...

Pátek večer, vichřice rve větve stromů a řádí. Hučivě se prohání a já si představuji zítřejší saigon na hřebenech. Vzpomenu si, jak jsme docela nedávno trpěli s Jirkou na Vysoké holi. Mám trochu obavy. V noci mě vzbudí klid, už nefouká.
6.35 ráno, autobus do Jeseníku. V něm sedí jedenáct běžkařů. Jedeme.
Na Červenohorském sedle už zase fouká. Jedeme na Švýcárnu, z Česnekového dolu se žene šílený vichr, výhledy na Mravenečník s vrcholem v mracích. Nevlídně osvětlený kraj, slunce skrz mračna. Stále jedu značně ve předu, jsme tři, kteří jsme se tak trochu utrhli. Trochu mě to překvapuje, ale pořád jedeme v pohodě. Na Švýcárně počkáme a dáváme si čaj. Někteří i jedí. Už jsem se stihly seznámit víceméně ze všemi "spolujezdci".
Ze Švýcárny jedeme přes vrchol Malého Děda na Videlský kříž, Praděd je velmi blízko, ale nepěknou věž kryje mrak. Vichr. Na vrcholku se do mě opře vítr a já svištím mezi kosodřevinou jako plachetnice. Obávaný a strmý svah Malého Děda se blíží, brzdím spolehlivým dosednutím na zem, a stejně mě vítr smýká dál. Svah je strmý opravdu hodně, i na jesenické poměry, a tak shazuji běžky, připnu je na batoh a lehkým během se spouštím do údolí. Ostatní také většinou shodili lyže, i když ne všichni:).
Na Videlském kříži, sedle, které odděluje Pradědskou a Medvědskou hornatinu, je jiný svět. Vítr jen točí větvemi stromů. Slunce, slunce a cáry mraků na modrém nebi. Nebeská pohoda. Sednu si na batoh, chroupu piškoty a čekám na ostatní. Slunce září.
Další cesta vedla po žluté značce napříč Medvědskou hornatinou. Zpočátku, na jižních svazích, bylo málo sněhu. Ale to se časem zlepšilo. Cesta se vinula přes Jelení loučky, kde jsem se v listopadu trápil v bezedném prašanu. Teď je sněhu daleko méně. Dále jsme jeli na Kristovo loučení pod Orlíkem a pak sjezd až na Rejvíz. Tady teprve nastalo to pravé trápení, už ty moje běžky nejezdí jako kdysi. Ale zase jsem strávil tento dojezd v příjemném povídání o norských a skotských horách. Na chatě Svobodě jsme počkali na autobus s čajem a kusem medovníku k oslavě dnešních Tomových narozenin.
Ujeli jsme něco přes třicet kilometrů, to je asi třetina legendárního Vasova běhu v severním Švédsku. A mezi námi jel i běžec, který Vasaloppet jel před čtyřmi roky a to mu bylo 56 let. Pěkná motivace na léta příští...

Nový rok na Příčné hoře

2008-01-01T13:35:00.000+01:00

Každý slaví konec roku jinak. Někdo s přáteli na chatě, někdo v hospodě, jiný jde provokativně spát už v devět večer. Někdo je zase v rodinném kruhu a jiný třeba před stupidní televizí. Každému dle jeho gusta. My jsme si vyšlápli do hor.
Já a Zede, po deváté večer. Vydali jsme se do temných lesů nad Zlatými Horami, okolo se snášel sníh. Bohužel už je po inverzi.
Času jsme před sebou měli nepočítaně a tak jsme nikam nespěchali, pomalu jsme nabírali výšku a zjišťovali, že stoupáme do mraku. Takže s krásných výhledů a ohňostrojů nebylo nic. S výškou přibývá i sněhu. Jdeme přímo lesem a cestu osvětluje jen bílý kužel světla z čelovky. Kdesi nad námi září do mlhy červená záře, vysílač.
Ano, i na ten jsme se museli podívat. Namrzal a studil, výhled pražádný. Jen jsme nějak museli naplnit heslo "nebuď posera" a když už tu ten vysílač je...:)
Těsně před půlnocí jsme došli na Táborské skály a mlha byla dokonalá, jen záblesky ohňostrojů jí pomáhaly měnit barvu. Najednou se trochu roztrhla a viděli jsme alespoň střelbu z Rejvízu. Půlnoc se blížila, nový rok se chystal vstoupit. Z malé termosky jsme si nalili do hrnku sekt a připili na mnohé další výpravy a hory před námi. Největší salva pyrotechniky se ozvala až o chvíli později, takže jsme asi připili trochu dříve. Na horách rok přichází dřív.
Dopíjíme bublinky, trochu čaje a chřoupeme hořkou zmrzlou čokoládu. Nálada se blíží euforii, jen tak, z ničeho nic. Po cestě dolů se smějeme jako blázni a kloužeme sněhem dolů. Mrak se trhá a září hvězdy i světla měst. Padá hvězda, jiné září. Na vrcholu opuštěné a ztichlé sjezdovky se houpeme v sedačce lanovky. Vše je dokonalé, čas tiše plyne. Už žádná tíseň z běhu času, nových let, jen očekávání. Všechno je před námi.
Po sjezdovce kloužu dolů po botách, odraz hůlkami a sklouznu vždy o pár metrů níže. Za mnou se řítí Zede po zadku, smějeme se a jdeme už poměrně ztichlým městem. Jsou dvě hodiny ráno a vzduchem letí dík za uplynulý rok.

Se samospouští si člověk užije spousty zábavy. Nedalo mi to, omlouvám se. Sérii těchto čtyřech fotek jsem tady musel umístit:)...

No. 1.

No, tak teda druhá.

Ani třetí se nevyvedla:)

Zato na čtvrté jsme, když už nic, tak aspoň celí.

Všem vám přeji mnoho radosti nejen do nového roku.

__________________________________________ Vašek:)

Pozvánka na Heegerův lauf

2007-12-31T14:23:00.000+01:00

Kdybyste někdo měl chuť a čas...

Já asi pojedu, chtěl bych.

Pour féliciter 2008

2007-12-30T12:57:00.000+01:00

Přeji...

touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod
nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně

(Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku)

...sobě i Vám. A radost, vlčí dech a gazelí nohy. Diamantové zdraví.
A nebýt posera:)

Jak jsem narazil

2007-12-28T16:37:00.000+01:00

Středeční večer, na Štěpána. Zítra máme vyrazit na sněžnicovou túru, ale asi mi to úplně nestačí. A tak vymýšlím blbosti. Plánuji prvosjezd zlatohorské sjezdovky na saních.
S Jirkou se domluvím, že se staví něco po páté. Nakonec jde s námi i Zede, který vzal veliké a prastaré sáňky snad po jeho dědovi. Kvůli naší neschopnosti vyrážíme až skoro v šest a tak nestihneme čas nikoho mezi denním a večerním lyžováním. Na sjezdovce se už lyžuje, ale aspoň budeme mít osvětlenou dráhu.
Postáváme pod sjezdovkou a dohadujeme se, jestli se zeptáme obsluhy lanovky. Chtěli jsme se svést nahoru zadarmo. Už si říkáme, že radši pěkně sjezdovku obejdeme.
"Co tu postáváte, kluci?"ozve se od lanovky, "hodíme vás nahoru." A jedem.
Sedíme na čtyřsedačce a v hloubce pod námi teče potok. Nejsme ani pořádně chráněni bezpečnostní závorou, protože na kolenou nám leží obří saně. Smějeme se jako blázni a sjezdovka nám začíná připadat hrozně strmá. Opravdu hodně strmá. Pod námi občas projede lyžař.
Nahoře na kopci ještě nepatrně testujeme sáně na malém kopečku, jedou docela rychle. Pak se přesouváme ke hraně svahu a díváme se dolů, do hloubky a tmy. Plánujeme strategii sjezdu.
Nikdo samozřejmě nechce sedět první. Zede nechce jet vůbec. Za chvíli už ale sedíme na sáňkách a chystáme se pustit do tmy. Nikdo se nám ani nechystá sjezd zatrhnout, tak odrazíme a řítíme se dolů. V nejprudší části se snažíme brzdit, najednou sáně něco nadzvedne a poskočí vpřed. Jirka vypadne a já a Zede letíme dolů. Hodně rychle.
Vidím jen tmu a Zede se drží mých zad. Kdesi před námi sedí nějaký snowboardista, trošku zahneme a najednou se sáně řítí někam do lesa. Kotrmelec, letíme vzduchem. Já, Zede i sáňky. Válíme sudy a letíme kamsi dolů. Najednou mě něco praští silně do hlavy, asi ledová hrouda. Let pokračuje. Za chvíli ležíme seskládáni na kraji sjezdovky a sbíhá k nám Jirka. Já i Zede celí rozlámaní, třeští mi hlava. Sáňky v pohodě. Trochu mi teče krev z nosu, jenom ležíme a po chvíli se začneme smát jako blázni. Očividně v šoku.
Po chvíli jsme se posbírali a sjezd dokončili. Trošku jsme i jezdili po menších kopcích v okolí, abychom se vzpamatovali a já začínal cítit, jak mi opuchá nos. Nakonec mi tato jízda vynesla parádní monokl, opuchlý nos a ještě teď mě bolí zuby. Zede a Jirka měli větší štěstí, nic jim není. Sáňkám jsme ještě nakonec přelomili jednu příčku.
Byla to pořádná blbost, mohli jsme dopadnout hůř. Příště tady budu jenom běhat. Ale byl to zážitek, no..:) Docela jsme z toho vyvázli.

Na sněžnicích jsme se nakonec nikam nevydali, aby mi v noci nezamrzl otok:). Ale včera jsem trochu víc běhal (a rychleji, aby se mi nikdo nestihl podívat do tváře:) , dnes byl na túře na běžkách (o tom snad ještě napíši) a ty sněžnice...snad zítra. Ještě, že jsou prázdniny.

Lanovka v horní části sjezdovky.

Zlatohorská sjezdovka z Edelštejnu, náš stadion pro běh do vrchu:).

Rolba v akci. Naše sáňky jezdí rychleji.