Dnešní běh

Zlaté Hory, poslední říjnový den. Před čtvrtou hodinou večerní běžím ulicemi z města a mířím k modré hoře na jižním obzoru. Chystám se stihnout západ slunce z vrcholu Příčné hory.
Chladný vzduch plní plíce, lehce mrazí a večerní slunce se sklání a prozařuje javorovým listím. Oranžovo-modrý večer.
Letím, abych nezmrzl. Je jen několik stupňů nad nulou. Mám na sobě termotriko, čepku, funkční spodky - tvářím se, že to jsou běžecké elasťáky. A pak tři uplně pestré věci, vypadám jako lesní klaun. Barevné, proužkované rukavice bez prstů od Lenči, žluté boty (už ale dost zhnědly) a pruhovaný barevný tunel kolem krku. Ten jsem vyhrál v březnu na čtyřiadvacetihodinovce a hraje všemi barvami, včetně růžové.
Letím tmícím se lesem a všechny barvy se slývají se šerem, září mi ale oči. Miluji běhání v Jeseníkách. Nahoru na Příčnou mě čeká přes 500 výškových metrů, popadané stromy přes cestu, kapky potu. V pravé dlani mám v rukavici klíče, na hlavě bráchovu čelovku. Cítím, jak se nohy odráží od kamenité cesty.
Vrcholový hřeben, západ slunce jsem moc nestihl. Je oranžově rozpitý obzor, údolí plná oparu. Z mlžného závoje se černají ostré obrysy hor. V jednu chvíli odněkud prozáří slunce, měď buků se zjasní a obloha nade mnou je čistě světle modrá. Tmavé smrky jsou bílé od námrazy. Od pusy se mi valí oblaka páry v pravidelných intervalech hlubokého dechu.
Nedaleko vrcholu hory je telekomunikační vysílač. Naše oblíbené rozhledové místo. Známou cestou se dostanu za ostnatý plot a šplhám po ledovém, ocelovém žebříku. Jednotlivé příčky jsou pokryty vrstvou ledu. Dost to kluže a držím se jako klíště. Klíště z promrzlýma rukama. V polovině délky vysílače není žebřík namrzlý, ale jen mokrý. Vlna rukavic saje vodu, ale za chvíli pro změnu oprašuju z žebříku vrstvy ledových krystalů. Nad stromy pofukuje vítr a chladí horkou kůži pod trikem. Na vrcholovou plošinu se nedostanu, dvířka na ni jsou přimrzlá a marně do nich buším. Ale jsem ve výšce necelých třiceti metrů a výhled na Orlík a Medvědí vrch je uplně nový a jiný než obvykle. Vidím jen jejich vrcholky, zbytek zakrývá mlha. Obzor je podzimní - tmavě oranžový.
Slezu dolů, námraza se mi sype na hlavu i triko. V lese je už tma a čelovka mi ukazuje místa, na která mohu šlápnout bez zvrtnutí kotníku. Místy mi pod nohama šplouchá voda ze sněhu, který ve dne taje. Namrzlé kameny kloužou. Po opatrném cupitání se dostanu na lesní asfaltku, která mě vede údolím potoka až pod pouliční lampy. Zbývá pár dlouhých kroků domů. Horké tělo křičí hlady. Hodina a půl podzimního běhu.

PodZima v Jeseníkách

aneb kamzíci, rozbředlý sníh, popadané stromy, rudé listí, vodnaté potoky, šedé nebe, inverze, rozmáčené borůvky, mlha, mrholení, sněžnice, divoká necesta.

Kolik toho jde zažít v jediném dni?

Říjnové Jeseníky! Hory dle mého srdce. Na jejich divokost a bílý sníh se snáší rudé listy javorů.

Podívejte se se mnou...




Bílá Opava se z populární turistické trasy promění na divočinu jakoby kouzlem. Stačí málo, sněhová kalamita.

Aljašské pocity v Jeseníkách, bíložlutá řeka a čvachtavý sníh.


Místy po stehna ve sněhu, kalhoty cucají vodu. Kvůli terénu si ani nemá cenu nasazovat sněžnice.

Kuba fotí kamzíky. V současnosti se uvažuje o jejich vystřílení v Jeseníkách, pro jejich nepříznivý vliv na vzácné rostliny a protože jsou v Jeseníkách nepůvodní. Bylo by jich škoda.


Já na skále strmící se nad dolinami.


Kamzíci! Ani ne moc plaší, strávili jsme s nimi nezapomenutelnou hodinu a půl.


Sníh, trávy, mlhy. Snový obraz dokreslují poskakující horské kozy. Kde jsme?


Kuba a klesající mračna. Radost v duši, mokré kalhoty i boty, studené tváře a špinavé ruce.


Večerní inverze. Scházíme z hor, nakonec chytneme stopa, díky kterému spíme doma a ne pod převisem - to kvůli snažší cestě do školy. Ale už se těším na noci pod skalní klenbou, hvězdnou oblohu, večerní mráz a ohně, nesoucí světlo a žár dodaleka a do zkřehlých rukou.

Znovunarození běžce

Sice mám rozepsaný článek o tom, jak jsme běžel s Jirkou Zlatohorskou pětadvacítku a v počítači fotky z výletu na sněžnicích a jesenické kamzíky, ale musím se s vámi podělit o jiný zážitek. O dnešní běh.
Nebyl nijak výjimečný, dlouhý nebo neobvyklý, ale mám z něho radost. Studuji teď v Olomouci a běhání tady mě moc netěšilo. V parku, po tmě, pořád ve městě. Moc jsme tady toho nenaběhal - ale aspoň jsme začal jezdit na kajaku. Jenže dneska jsme se konečně podíval do mapy a vyběhl si z města. Po cyklostezce a pak i polňačkou. Podél řeky, směrem na Litovelské Pomoraví. Zjistil jsem, že od svých kolejí se dostanu úplně krásně z města a i když tu nejsou kopce, tak běhání zase stojí za to. Dal jsme si po ránu jen asi 8 kilometrů - nijak dlouhý běh. Ale radost jsem z něj měl, jako bych běhal v Jeseníkách. Přiběhl jsme se zablácenýma botama, zpocený a spokojený. I tady budu mít z běhu radost, už mi zase cuká v nohách.



Mávám, teď sice ne z hor, ale neméně spokojený.

Vaša

Jeseň

Tento článek jsem začal asi třikrát, ale myšlenky se mi pokaždé zatoulaly...
Zkoušel jsme psát o dnech, kdy nic nestíháte a valí se na vás povinnosti a i o tom, jak žiji z nádherných dnů v horách. Zkoušel jsem napsat o tom, jak je třeba snažit se nezahodit jedinou minutu ŽIVOTA a umět se radovat z maličkostí a stejně i z velkých věcí.
Nad Jeseníky létá podzim, temné lesní říčky unáší listí, slunce září a nebo se nad hlavou valí mraky od západu. Ve škole jsem v Olomouci a rovinaté město je něco, co nemá v mé duši místo. Táhne mě to do hor.
Mám prázdné ruce a marně jimi kolem sebe mávám, nedokáži chytit, co chci přesně napsat. Nedokáži to vypsat, ale chci to žít.
Minulý rok jsme tady napsal - chci žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší.
Marně hledám jiná slova, tohle jsem chtěl říct.


"Slunce je duše Světa"

In my country.

Zdenda v bráně vichrů, slunce se sklání za hlavní hřeben. Tváře a ruce jsou studené, rty fialové od borůvek a čeká nás cesta temným lesem bez čelovky.

Motiv jako z Forresta Gumpa. Jsme jako to pírko hnané větrem...

Chuť léta

Dnes nepíši obyčejný článek o jedné túře, jednom pohoří či jedné cestě. Je to jen změť nejkrásnějších snů, zážitků, které ulpívají na rukou a září z očí a umí člověka poznamenat navždy. Píši o tom, čím mě toto léto poznamenalo a co nad sebou budu nosit jako duhovou svatozář a bude mi dávat sílu ve dnech, které někdy nejsou úplně světlé, svobodné a divoké. Ale já takové dny chci, protože v nich žiji až do konečků prstů a život ve mě se rozpíná a chce vyskočit ven s radostným voláním, s hlubokým nádechem, se zívnutím nad ránem. Čouhá mi z očí a mává s mýma rukama.
Život! Letní sen.

Sedím nad klávesnicí, záclonu na okně cuchá vítr a až změním oběd v mém břichu na sílu a teplo, tak půjdu běhat do nejkrásnějších lesů, kde kvete vřes a zlátnou první listy. Na jazyku převaluji chuť léta a snažím se vrýt si ji do srdce. Je to divoká a neučesaná chuť a kdo jí polyká plnými doušky, už nikdy nevydrží dlouho sedět. Chci být taky takový.

Co vidí mé oči,co běhá po jejich sítnici co ve mně křičí, když toužím po létě a marně ho zaklínám, ať nekončí? Jsem zase na molu na Slezské Hartě...


Život pod oblohou/léto 09

Ležím na molu, u kterého se pohupuje plachetnice a nade mnou se klene noc. Noc, modrá a bílá, přetnutá napůl Mléčnou dráhou, která ukazuje do neznáma. V krku hřeje trocha vína a vlny běží proti břehu a zase zpátky. A ještě. Běhají v nich odrazy předalekých hvězd.
Na východním obzoru visí hvězdokupa Plejád, zimní souhvězdí v půlce srpna zvěstuje krátící se noci. Malý Delfín září naproti Velkému vozu a celé divadlo se otáčí okolo Polárky, hvězdy severního volání. Ležím zachumlaný v mikině vedle Lenči a na konci mola sedí kamarád ze skautu Kolinc. Za chvíli začne tábor na Slezské Hartě, který každým rokem zavírá léto a může za to, jak se nám všem po něm stýská. Spíme v týpí, které jsme se dnes naučili stavět a létavice, meteorické Perseidy občas pročísnou oblohu nad námi.
Od ledna jsme už naspal více než 30 nocí pod volnou oblohou, nějaké i ve stanu, posedu či kolibě. Spaní venku je pro mě výsostný odznak léta a nemůžu se jej nasytit. Jaké byly noclehy toto léto?

Červen, Velká Fatra. Déšť se snáší hustým proudem z oblohy a omývá krajinu. Posed pod Klakem mě a Kubu chrání před vlhkým deštěm i medvědy, spíme pět metrů nad zemí a vodu nabíráme z nedalekého potoka mezi popadanými stromy a obřími kapradinami. V posedu jsou lavičky na spaní a za chvíli je plný páry z mokrého oblečení, vaření těstovin a dýchajících spáčů. Pokojná noc na Fatře.
Červenec, Rakousko, Spielfeld. Poslední stanice vlaku před Slovinskem. Hledám s Lenčou kudy z městečka, je deset večer a vlaky do Slovinska pokračují až ráno. Nakonec si postavíme stan na vlečce za kamionem, se svolením řidiče, a ráno nás odveze až do Ljubljany. První noc naší letní cesty po Slovinsku a Chorvatsku.
Jiná noc, na pláži u kaňonu Velké Paklenice. Suchý a horký vítr připomíná fén. Spíme v hamace zavěšeni nad trnitou buší, jen pár metrů od moře. Vzbudíme se ráno v šest, skoro uvařeni horkým vichrem Středomoří. Od té chvíle míříme vzhůru na sever, zpátky do nepřekonatelného Slovinska.
Miluji noci pod oblohou, jsou pro mě znamením svobody, cesty, nezávislosti. Miluji vzduch a velikou ložnici, každý den jinak vymalovanou. Miluji každý večer nejistotu, kam si lehnu, hledání místa, nekonečnou svobodu. Můžu jít až do svítání, můžu si lehnou do kosodřeviny nebo jít do údolí k potokům. Jít a být svobodný, jak jen já chci.
Občas se ale dostanete na místa, kde nevíte, kam složit hlavu. Jako já s Lenčou v malé chorvatské vesnici Bakar. Místo pláže loděnice s obřím jeřábem, místo lesů strmá suť a velestrmé svahy. Jediné rovné místo - parkoviště u přístavu. Jdeme podél autostrády, kde neustále hučí auta a kamiony a držíme se jednou rukou černých svodidel, druhou rukou jsme už nad hloubkou, která padá do moře. Nocleh si vyptáme u jedné paní na zahradě, pod stříškou s hroznovým vínem a houpačkou. Díky jí za to.
Jiný problematický nocleh byl u slovinského města Zidani Most. Malý klučina nás za tmy dovedl na jediné rovné místo - úzký hřeben nad vesnicí, asi tři metry široký. Je tady stůl a lavička, asi vyhlídkové místo. Vaříme večerní těstoviny a oči bloudí po okolních kopcích. V srdci mír a svobodný pocit. V údolí řeky duní vlaky, ale hvězdy se před nimi netřesou.
Mé nepokojné nohy toto léto klusaly po Slovensku, Slovinsku, v chorvatských kaňonech Paklenice, v Bílých Karpatech, na Slezské Hartě i v nejkrásněších Jeseníkách. Hlavu jsme skládal pod jediné nebe a přikrýval se sny a spacím pytlem, který nesly má záda.
Dny na letních cestách mi přijdou podobné barevnému kaleidoskopu a oči jsou krasohled. A krása léta kolem mě. Vrchol Ostrej na Velké Fatře, nádherný slovinský Triglav, rozpálený Aniča kuk, hedvábný Malý Děd a větrná Příčná hora. Borůvky, ušmudlané ruce, žihadla od včel i vos, skákání do průzračné vody. Ledové potoky Julských Alp, temné vody jesenických říček, chladivý, blahodárný potok v Paklenici. Tyrkysové jezero v Bledu a rozvlněná Harta.Ukoplé palce, odřené nohy, sluneční úpal při stopování. Plavání několikrát přes Hartu, běhání po Příčné hoře, ručkování po laně lanovky. Kuskus uvařený v ešusu, ovesné vločky na benzínce, těstoviny pod Triglavem, darovaný mátový koláč na Aljaževu domu. Léto plné dobrých lidí, krásných zážitků, radosti i nepohodlí, horka i zimy, strmých kopců, dalekých výhledů, kozorožců, kavčat i suchozemských želv. Léto v nás. Duhová svatozář.

Chci ať nade mnou vlaje.

Velká Fatra, Ostredok 1592 m n.m.

Má elfka na bělokarpatských lukách.


Lenča na rozpáleném vápenci hory Aniča kuk.

Pohyblivá suť pod sedlem Luknja, Julské Alpy.


Večer v Triglavském kotli, asi 2 500 m n.m.

Pohladit slunce.


Lesní národ v hamace. Bílé Karpaty.


Mávám z hor. Vaša