úterý 23. září 2008

The end of holiday


Napsal jsem to anglicky, ani nevím proč. Snad že konec prázdnin zní moc obyčejně. A poslední víkend těchto prázdnin rozhodně nebyl obyčejný.

Měli jsme vyrazit na hory, kamkoli, ale konec úžasných prázdnin měl být nádherný. Ať má člověk ve škole z čeho čerpat energii. Když končí něco krásné, pociťujeme vděčnost, ale také podivný smutek, který se rozpíná v prsou a hrozí člověka roztrhnout. Tak to mívám já, přichází to na mě s podzimem - smutek z konce léta, radost z podzimní krásy, hrozí to člověka roztrhnout, když se zhluboka nadechne. Nejlepší je v tu chvíli být na horách. A tam jsme se vydali.

Mělo nás být šest, já a Lenča, Aňa a Peťa a bratři Zonláci: Pete a Zdenda. Nakonec se tato velká výprava scvrkla jen na tvrdé jádro, takže na Rejvízu vysedli jen dva lidé. Kolem se honili mraky, před chvílí lilo, ale teď se zase ukázalo slunce. Kapky vody ze stromů. Podvečer pod horami, podzim se vkrádá k nám jen jako slabá vůně deště. Dva mladí lidé kráčí do lesů. Chlapec ukazuje dívce na hory v dálce a říká jejich krásná jména. Vydali jsme se s Lenčou na hory.
Jdeme přes potok, který vytéká z rašelinišť, mechatým lesem i po lesní asfaltce. Už se šeří, když stojíme u vysokého skalního hřibu - Kazatelny. Lezeme nahoru a tam mrzneme večerním větrem, který stahuje šedavou oponu na naše hory. Už se téměř stmívá, když slézáme po ledové a kluzké skále dolů. A cesta se vine dál do kopců.
Úplnou tmou a nově i mlhou stoupáme k Orlíku, jdeme černým lesem v černé tmě a začíná i pršet. Jdeme po cestě, která jediná jde trošku vidět, jsme vedle sebe, ale spíš se jen tušíme. Tma je černočerná. Déšť stéká po vlasech. Po pár kilometrech temné cesty se konečně blížíme k Tetřeví chatě, naší noční záchraně. V její stále otevřené předsíňce se dá spát i v horším počasí než je tohle.
Stojíme před chatou, po cestě tečou potůčky vody. Tma. Silueta chaty je spíš tušená, než viditelná. Náhle začíná svítat, polární záře? Ne, ale ze tmy se na cestě vyloupnou světla dvou aut. Nevěřícně je pozorujeme. A opravdu, v pátek pozdě večer v liduprázdných horách...překvapení. Na chatu přijela skupina chlapů odněkud z Brna, domlouváme se s nimi na noclehu v předsíňce:
- Jestli vám nevadí, že tu bude trochu rušno? ptají se a vlečou k chatě bečku piva.
No, asi to tu dnes bude drsné. Ale azyl v chatě v tomto počasí potřebujeme.
Sedíme v malé předsíňce, dělíme se o víno z hrnku a doléhá k nám zvuk "zábavy" od vedle. Ještě po dvou hodinách se pořád baví o práci, i když teď už mají o něco horší výslovnost. A za chvíli jejich debata utichá, zmoženi roky práce a litry piva, brrr.
My si vydržíme povídat až do rána. Když začíná blednout obzor, marně doufám, že vychází měsíc. Nevychází, takže jdeme radši spát. Po pár hodinách je už krásné ráno, kolem se honí cáry mraků a chladný, skoro zářijový den je před námi. Dnes jdeme přes hory a doly na Krakena - skalní obývák, kde máme sraz s Peťou a Aňou.
U Šumného potoka si čistíme zuby, kupodivu nám stačí jeden kartáček:), a jdeme dál přes hory. Mě není zrovna moc dobře. Trocha včerejšího vína mě zmohla a po horách se spíše ploužím. Chudák Leňa, chtěl jsem ji vzít na ta nejkrásnější, divoká místa, ale teď mi není moc do zpěvu. Alkohol na hory prostě nepatří, zvlášť když jste na něj tak málo zvyklí jako já:).
Jenže za chvíli už září slunce, sbíráme maliny a vše je jak má být. U Solné boudy se s konečnou platností udělá krásně. Září slunce, hory se smějí v jeho svitu a dálka je, jako vždy, nekonečně modrá. Na Krakenu, obřím skalním převisu, skalním hnízdě, slavném útočišti trempů těchto hor, vaříme na ohni polévku a těstoviny, první dnešní jídlo. Lezeme po skalách starého hradu Rabenštejna a já ukazuji v dálce další kopce krásných jmen. Karliny kameny, Žárový vrch, Lyra. Odněkud vykukuje i nepovedený vysílač na Pradědu. Čas běží nekonečně rychle a slunce se přehoupne do druhé části letní oblohy. Běžíme, a trochu i normálně jdeme do údolí naproti Aňe a Petrovi. S těmi trávíme večer pod skalní klenbou, v šumícím lese, nad kterým probleskávají hvězdy. A planety - támhle jde vidět Venuše. A ani vám nepřijde, že právě skončily prázdniny.

Na horách je mé duši do zpěvu.

pátek 19. září 2008

Slezská Harta

Tábor na břehu velké vody.

Vidím louku, prudce se svažuje k hladině lesknoucí se vody. Stany, vlnky a vítr. Na vlnách tisíce sluncí, mámivé zrcadlení. Vůně vody, srpnové louky a vichru. Vane přes přehradu a točí větvemi stromů. Pod malým jasanem, který stojí na okraji tábora, leží v trávě několik lidí. Povídají si a dívají se do dálky. Širokým obzorem se ženou bílá, letní oblaka.

Jaj, Harta. Jezdíme tady se skauty už pár let. Nekonečná letní pohoda, lodě a plavání. Minulý rok jsme byli na jiném, pro mě ne tak srdcovém tábořišti. A já navíc navštívil tábor jen o víkendu. Až tento rok, staré tábořiště – nejkrásnější louka v Nízkém Jeseníku, více času a dny plné slunce.

Pro mě znamená skautský tábor volný prostor, život pod širým nebem. Přátelé a slunce. Také lodě, finskou saunu a plavání. A široký výhled přes vodní rozlohy. Kdysi, když jsem přijel z Harty, tak jsem začal běhat. Harta vás naladí na životní tón, jakým byste chtěli znít. Jednoduchý, prostý den – hry pro kluky, dostatek jídla pětkrát denně. Pohyb ve vodě a když zbude čas, tak se zajdete proběhnout pár kilometrů na hráz. Po většinu dne máte pusu roztaženou od úsměvu, a pokud zrovna není všechno super, tak na to rychle zapomenete. Třeba při přehazované…

Tábor bývá plný zážitků, o všem ani nejde napsat. Zkusím popsat jen pár, těch nejlepších, jak jsem je viděl já. Je to hlavně pro ty, co zažili. Taková LETNÍ SMĚS:


CESTA NA NÁKUP

Čtyři lidé pádlují přes Hartu, jeden a půl kilometru do Leskovce. Já, Leňa, Aňa a Pete. Jedeme nabrat pitnou vodu a odeslat dopis. V plném slunci, mě ještě pálí oloupaný krk z božských Roháčů. Po přelezení plotu teče voda z hadice do barelů. Chladná, čirá voda, život. Taháme ji k lodím. Pak zvolna lížeme zmzlinu, exotické příchutě – mojito, sex on the beach. Cesta zpátky – pomalé plácání se po hladině lehce rozvlněné. Pozorujeme tvary rychle měnících se mraků:

- Vidíte ten obličej?

Jiný nákup, poslední den tábora, šedavá obloha a čerstvý vítr. Nevyspaný Vašek a Pete se snaží prodrat na kánoi přes vzdouvající se vlny. Strach ať nepřeklopíme snídani do vln. Co chvíli uhodí vlna do přídě a mě na háčku zalije, abych se snad nezpotil ze zběsilého pádlování. Občas přehodíme pádla do druhé ruky a nadšeně se prodíráme přes vlny. Nekonečná radost z pohybu.

DŘEVO

Po naší podařené cestě pro vodu, která trvala déle než měla, na nás čekala zanedbaná práce. Takže naše čtverka – Leňa, Aňa, Pete a já – v odpoledním klidu řezala dřevo. Parno, skřípání pily, odkapává pot. Nic moc, chce se vám říct. Paráda, chce se mi volat. Žádná činnost není nudná nebo protivná, děláte-li ji s lidmi, které máte rád. A ústa máte roztažené od úsměvu.

A dřevo se dělalo ještě hodněkrát. Je potřeba do sauny, na táborák, do kuchyně. Dotáhnete soušku z lesa – občas ji musíte vybojovat, je-li víc soušek než lidí. Třeba tak, že urvete Petemu větev, za kterou stromek vleče a sprostě ho ukradnete. Pak se nařeže a zazáří v ohni.

PLAVÁNÍ

Protější břeh Harty se na vás směje přes asi kilometr širokou přehradu. Vypadá mnohem dál než je. Jednou se tak po obědě díváte na skály za vodou a přijde k vám nápad, který si rád říká VÝZVA. A tak se stalo, že s Petem se plácáme někde v půli Harty a očima se snažíme přiblížit protější břeh. Aňa s Lenčou nás doprovází na lodi, a viditelně je nebaví naše hlemýždí tempo. Tak si aspoň zpívají. Občas mě vlnka pleskne přes obličej, ale plave se dobře. Není moc zima a tělo si libuje, že je s ním cvičeno:). I přes původní pomalost se druhý břeh jistě blíží, a přehrada je jako každá propast překonána. Jen když vylézám z vody, připadám si nějaký ztěžklý.

S Pítem se na sebe šťastně smějeme.

O něco později sedíme na loďce a děláme bezpečnostní doprovod Aničce a Lenče, protože Amazonky nejsou o nic horší než mladá lvíčata a taky musí přeplavat Hartu. Mám takový nepříjemný pocit, že to zvládli o kousek rychleji:). Ale třeba ne. Ve vodě čas ubíhá jinak, doufám.

JÍDLO

Kdybyste měli vařit na táboře, kde se vyskytují chlapci - jak se říká - ve vývinu, tak byste se podivili, kolik se toho do člověka vleze. Hlavně do Peteho. Když jsme se vrátili vyhládlí z plavání a vraceli se na kánoi pro zapomenuté Lenčiny sandále, nacpali jsme si s Petem kapsy zbytky od svačiny a během pádlování snědli každý tak osm rohlíků. A rozhodně jsme si nepřipadali přejedení. To jen tak pro ilustraci. Zdravě se nám žilo pod volnou oblohou.

SPÁNEK

Všichni asi znáte podsadový tábor, jako z foglarovek. Dokonalý český vynález. Jenže když kolem vás zuří tropy, v noci září měsíc skoro jako slunce a déšť nehrozí, je podsada zbytečný luxus. A čím méně toho potřebujete, tím lehčeji se vám žije. Pět ze sedmi nocí jsme spali jen pod hvězdami, nekonečně tmavým víkem krabice noční oblohy, v kterém jsou hvězdy drobnými dírkami do lepších světů. Nad námi létaly družice a létavice. Padající hvězdy, poslové meteorického života. Nositelky tajných přání. Na horách i na táboře patří mezi nejkrásnější okamžiky ulehnout pod hvězdnou klenbu a klouzat očima po mléčné dráze. Do nedohledna…

A mnohé další sladké bobule ukrývala tato letní směs. Lásku, večerní běh, hry, ohně i plavání v temné vodě pod hvězdami. Lovení utopeného oblečení i dlouhé rozhovory. Lezení po stromě i večerní nástupy. Harta, nádherná utopie.

PODĚKOVÁNÍ

To je pro Kolince, našeho skautského vůdce a kamaráda, díky kterému se Harta každý rok může konat. A pro sestru Aňu, která mi půjčila noutbuk:), na kterém jsem toto úděsně dlouhé vyprávění sepsal. Nějak se mi v školním roce zastesklo po prázdinách.

čtvrtek 18. září 2008

Divokáč

Slyšíte to jméno, Divokáč, jméno pro mladého hřebce, mladou bystřinu. Jméno divoké a vzpurné, veselé a NEUHLAZENÉ.

Takový je i Divoký důl, hluboký žleb padající z Pradědu do údolí Desné. Pohlíží přímo proti strmosti Mravenečníku.



Chcete-li nějaké místo zažít, nemůžete jím jen civilizovaně projít po stezce, o tom jsme si už psali. U Divokáče to platí dvojnásob. Zážitek je pěkný, pokud je silný, zajímavý a jiný. Zapomeňte dnes na chůzi po značce a zvedněte zrak ke strmým skalám. Tam je náš cíl!

Divokým dolem jsem už párkrát prošel. Opravdu V NĚM jsem byl až toto léto. A to hned dvakrát. Na úvod musím říci, že se právě pohybujeme na území Národní přírodní rezervace Praděd. Čím méně se sem chodí, tím lépe. Ne kvůli ochranářům, ale kvůli nám a PŘÍRODĚ samotné. Když už ale víte, že dnes sem musíte, jděte tak, abyste nezanechali stopu.

Představte si, jak jdete hlubokým údolím a z jednoho místa zahlédnete obří skály, které se nad ním tyčí. První, co vás napadne je vyškrábat se nahoru. Je přirozeností některých lidí zkoušet jít výš. Jdete strmým lesem, po suti a mimo jakoukoli cestu, abyste pohlédli...Na co vlastně? Nevím, ale pohled z vrcholů mě vábí. Pohled pro ptáky.
Na skalách nad Divokým dolem víc než kde jinde - stojíte nad největší propastí v Jeseníkách, stromy se krčí pod vámi. Skály nad hlubinou. Černý čáp krouží v hloubce, zvláštní je dívat se na něj shora. Pohled pro bohy.

Poprvé jsem na skalách, které se vznáší nad Divokáčem byl s Mikem a Petem. V půlce července - túrovali jsme o víkendu po našich horách. Spali na Žárovém vrchu a večer na Vidlích sehnali vajíčka a umíchali je v ešusu. Borůvky právě začínaly.
Podruhé jsem na strmosrázech stál o dva týdny později, se sestrou, Lenčou (do které jsem se o málo později zamiloval:), Zondláky a Peťou. Musel jsem se jim s tímto krásným místem pochlubit. Od té doby jsem skály v Divokáči nezáhlédl koutkem oka, ale když zavřu oči, promítají se mi dozadu na sítnici alespoň v představách. A už se těším, jak se na ně proderu závějemi v hluboké zimě, kdy budou ukazovat novou míru divokosti.

Slunce neskutečně praží do vrcholů skal. Amazonky a údolí Desné.


Mike a Pete, Divokáč a černý les.

A vzdušné pocity nad hlubinou. Nad nejhlubší propastí v Jeseníkách.

úterý 16. září 2008

Everett Ruess

Tulák za krásou. Ten, který byl uchvácen divočinou. The Vagabond for BEAUTY.



"Pokud jde o to, kdy navštívím civilizaci, myslím, že to nebude brzy. Dosud mě divoká příroda neomrzela;spíše to vypadá tak, že stále náruživěji prožívám její kouzlo a tulácký život, který vedu. Dávám přednost sedlu před tramvají, obloze poseté hvězdami před střechou, sotva znatelné a obtížné stezce před vyasfaltovanou dálnicí a hlubokému klidu divočiny před nervozitou života ve městě...Poznal jsem příliš mnoho z hlubin života a cokoli bude pro mě lepší než zažít zklamání z toho, kdybych měl všechno ztratit." Úplně poslední Everettův dopis pro bratra, 11.11.1934

"Jak blízko dobrému je to, co je divoké" John Muir


Pokusím se vám povědět příběh mladého chlapce, který se stal opravdovým tulákem za krásou, prožíval uchvácení divokou přírodou a nakonec v ní beze stopy zmizel. Everett Ruess (1914-1934?), mladý Američan, umělec a poutník.

Everett se narodil v Kalifornii do umělecké a svobodomyslné rodiny. Studoval uměleckou školu a na svou první velkou cestu se vydal, když mu bylo šestnáct. To celé léto strávil stopováním a touláním se v Yosemitech a Big Suru, potom ještě navštívil slavného fotografa Edwarda Westona, který byl nadšen dychtivým mladíkem a velmi ho povzbuzoval v jeho uměleckých pokusech. Na konci léta se vrátil právě včas, aby stihl nastoupit do posledního ročníku školy. Závěrečné zkoušky zvládl v lednu roku 1931 a za měsíc už byl zase na cestách. Putoval zcela sám neobydlenou polopouštní krajinou Utahu, Arizony a Nového Mexika. Krajinou pustou, velkolepou a spíše neznámou. Zemí kaňonů.
Chvíli studoval na univerzitě, rychle toho ale zanechal. "Zbytek svého meteorického života strávil Everett v pohybu: měl jen batoh, velice málo peněz, spal ve špíně a radost mu nekazilo ani občasné několikadenní hladovění."


Toulal se romantickou pustinou a nedbal na své bezpečí ani pohodlí. Tyto úžasné výpravy - sny lidí toužících po dobrodružství - ale nepodnikal jako krátkou dovolenou, ale po dobu několika roků přímo uprostřed nejzázračnější krajiny. Schválně se vydával do míst, před kterými ho varovali i indiáni, zlézal strmé skalní stěny z drolivého pískovce a ze svých tábořišť v pouštích i zalesněných hřebenů posílal domů dopisy, které jsou plné okouzlení krajem, které jsou plné nadšení z divokého a prostého života.


"Když si tyto dopisy čtete, ohromí vás jeho potřeba spojení se světem přírody a jeho téměř živočišná vášeň ke kraji, kterým procházel."

Napsal: "Stále více a více uvažuji o tom, že se jednou provždy stanu osamělým tulákem divokou přírodou. Bože můj, jak hodně jsem váben cestami, které jsou přede mnou...Nikdy se svými toulkami nepřestanu. A až se můj čas naplní, najdu si to nejnespoutanější, nejosamělejší a nejpustší místo na světě."

Někdy v listopadu roku 1934 se Everettův život naplnil a dvacetiletý mladík zmizel navždy beze stopy v hloubce divočiny. Z jeho příběhu ve mě uvízla touha vydat se ke hvězdám, odvaha a tvrdost - "Strázně, nepohody? Odmítám aby mě to vyhnalo z lesů! " - a okouzlení čistotou přírody. Poznání, že pro hodně radosti není potřeba hodně peněz. A taky pachuť a výstraha, jak je život krátký. Meteorický život tuláka za krásou.

Na batoh jsem si nakreslil fiXou nápis Vagabond for beauty...


-------------------------------------------------------------

O Everettovi vyšla kniha - životopis, příběh a korespondence - A Vagabond for Beauty. Já jsem pro tento článek využil kapitolu z knihy Útěk do divočiny (Jon Krakauer), která pojednává o Everettu Ruessovi a stala se mi hlavním zdrojem informací. Fotografie a malby jsou Everettovi vlastní.



středa 10. září 2008

Roháče a Chočské vrchy

Další větší hory tohoto léta. Opět nechám mluvit spíše fotky.

Už dostat se do Roháčů byl problém, jeli jsme den po železničním neštěstí ve Studénce z Ostravy. Po šíleném popojíždění mezi Mosty a Třincem jsme nakonec pronikli na Slovensko. V Liptovském Mikuláši pršelo. V Pribylině lilo. Nechali jsme si svézt batohy stopem a tak chvíli byli bez ničeho pod horami - v Račkově dolině nás důvěryhodní lidé počkali i s batohy, uf. Pak jsme se vydali deštivou a stmívající se dolinou DO HOR.

Ano, tohle je Račkova dolina. Tři kluci šlapou mlhou a večerem k hřebenům. Chceme dojít do Koliby pod Klinom - tam taky dojdeme a přespíme. V noci jde někdo ven a volá, že vyšly hvězdy. Od té doby bylo krásně.

Ráno uháníme po hřebenech k západu, slunce praží. Tohle je hřeben na Ostrém Roháči. Nádherné, veliké hory. Podzimní, či spíše horský, chladný vzduch. Ale slunce nás spálí skoro dokrvava.


Ve Smtném sedle si hodíme korunou, kam dál. Já chci jít dál na Baníkovské sedlo, ale je už pozdě a chybí voda. Martin chce na Žárskou chatu, Kuba neví:). Nakonec to vyhraje Žiarska. Jdeme večerem přes fialové porosty vrbovky úzkolisté šeřící se dolinou. Na Žiarské spíme za 100Sk ve spacáku.

A ráno zase na hřebeny, tohle je Baranec, my jdeme na Baníkov. Ještě posnídáme ovesné kaše.Co se jídla týče - sním toho skoro jako kluci dohromady - výhoda, že se stravuji sám. Kuba za týden shodil čtyři kila, a to se ani nedá říct, že by měl tuk:).

Kolem Baníkova a Pacholy přišly mlhy. Aspoň něco chladilo můj spálený krk. Pak zase vyšlo veliké, horoucí slunce.

Nakreslená fotografie ze Sivého vrchu - nejkrásnějšího vrcholu Západních Tater.


Ano, podvečer na Sivém vrchu a Radových skalách patří mezi nejkrásnější roháčské zážitky. Slovensko pod námi jako na dlani - Fatry, Choč, Nízké Tatry, Osobitá.

Na kraj se nejlépe dívá z hora. Nadhled, pohled pro bohy. Škoda, že se má Sivý vrch uzavírat pro veřejnost.

Radové skály, fotka nás tří na samospoušť. Divoké skákání od foťáku za klukama. Bílé vápence, večerní světlo.

Není, co dodat. Víte, kde mi bylo dobře...

Silueta majestátního Velkého Choče. "Nahoře jste ako bohovia, malé kopce kus pod vámi," barvitě popisuje milý turista, který své dvě asi desetileté děti vláčí po všech těch kotárech, blíž k nebi.


Další den byl na programu canyoning, roklování. Prolezli jsme mimo značku Kvačianskou dolinou a nahoru Proseckou. Tento krásný boční kaňon se jmenuje Ráztocká dolina.

A to jsme byli my, kdo nás zná, třeba pozná...


A teď pár fotek z chočské Sahary:

Spálený Vašek.


Unavený Martin.

A pohublý Kuba:).


Nad Prosieckou dolinou jsme přečkali čtvrtou noc a ráno jsem odešel od kluků, protože si chtěli dát odpočinkový den a já potřeboval už domů a nechtěl jsem odjet bez výhledu z Velkého Choče. Ráno pěšky, autobusem a stopem do Valašské Dubové a polovýběh na vrchol Choče, který začal mizet v mracích. Cesta v propocených kraťasech vlakem do Mikulovic a zase stopem domů. Slovensko zůstalo daleko za zády...

...ale hluboko v srdci. A vypálené na krku.

úterý 9. září 2008

Nízké Tatry

a noc na Velké Fatře.

První hory těchto prázdnin. Šli jsme od východu přes Kralovu holu od pondělka na západ do Suché doliny pod Velkou Fatru, kde v pátek naše túra předčasně skončila, protože se na pár dnů rozpršelo.

Já a Jirka, trošku jsme si zopakovali naši loňskou "dovolenou" na Balkáně, s tím rozdílem, že Slovensko je snadno dostupná, takže levná, zem.
Je výborné jít pár dní po horách a neslyšet jiné zvuky než horský vítr a slova, která chceme říkat. Nevidět jediný billboard a neotravovat se civilizací. Prohánět ochočené kamzíky, dosyta se nasmát a když přijde déšť, tak ležet ve fatranské dolině celý den v krmelci a nemít pocit marněného času.
Nejlepší je na tom, že tyto krásné hory leží od nás opravdu na dosah ruky a mohou se nám každému stát strhující kulisou a výzvou k letní cestě.

Vysoké Tatry z větrné a deštivé Kralovy hole. Na druhé straně se rozkládají černočerné lesy Rudohoří.


Vodu na Králově holi pijeme z louže na asfaltové cestě, do rána vyschne a toto ponuré počasí je téměř na týden zapomenuto.


Ranní pohled na vysílač na Králově holi, který se nám stal společným útulkem na noc se dvěmi Slovenkami a jedním Slovákem - studenty z Bratislavy.


Svišť. Při krátkém překážkovém závodě po suti jsem ho doběhl a vyfotil. Hned pak jsem spadl na zadek a byl rád, že se nic nestalo foťáku. Kousek dál nám docházela voda, ale našli jsme flašku s výbornou bezinkovou šťávou. Někdo se o nás asi pěkně staral.

Východní část Nízkých Tater je spíše nižší. Taková jesenická.


Ale tady se už blížíme k nejvyšší hoře, Ďumbieru (2043m n.m.) a hory se strmí víc a víc.

Rozkvetlé časné léto pod Ďumbierem.

A vrcholové foto z nejvyšší hory Nízkých Tater. Dvě postavičky.


Svět je hodně krásný, dívám se do něj.


Zamyšlený Jirka na večerním hřebenu.


Tichý večer - skoro bez vody - s výhledem na Liptovskou maru a Chočské vrchy.


Jeden z mnoha krotkých kamzíků v oblasti Děreší(2003m n.m.) Ráno a večer tu bylo poněkud překamzíkováno.

Krmelec ve fatranské dolině, útočiště na celý deštivý den a noc. Pokoj, sucho a seno. Okolo provazy deště.
A noc v Olomouci. Snažíme se z pítka u Krajského úřadu nabrat vodu na vaření těstovin. Nevěřili byste, jak je to složité. A jak dobře chutnají těstoviny ve dvě ráno u nádraží.


Při návratu mi bylo tak nějak smutno. Jirka začal pracovat v Praze a kdo ví, kdy zase spolu vyrazíme někam na hory. Kdy nevím, ale těším se a díky mu za všechny naše výborné túry...Slyšíš, Jiřine, kdy zase:)?

pondělí 8. září 2008

Jak se chodí mimo cesty

Tenhle zápis měl být na blogu už dávno, vrátí nás do června.

Učitelé na gymplu se vydali na Slovensko a tak jsem měl volný pátek. Venku se smál červen a za chvíli měl být slunovrat. S Jirkou, který chvíli před tím dodělal školu a stal se doktorem, jsme se vydali na tři noci do hor "za barákem". Do Jeseníků.

Ve vzduchu je příslib prázdnin. Večer se jen tak projdeme pár kilometrů na Tetřeví chatu a vegetujeme pod vrcholem Orlíku. Velký večerní oheň, fialový obzor. Někde na západě svítí vysílač a Jirka se mi snaží vymluvit, že bychom dohlédli až na Ještěd. Letní fantas. Jiskry a hvězdy. V noci si vleze myš do igelitky z jídlem a přehryže mi klobásku v alobalu.
Ráno se zase vyškrábeme na Orlík(1204m n.m.) a odtud jdeme na Medvědí vrch. V sedle pod Orlíkem jsou menší skály, kolikrát jsme kolem nich šli a nikdy nebyli nahoře. Dnes je čas to napravit. Chvíli se škrábeme na asi pětimetrový skalní hříbek a o něco déle nám to trvá dolů. Kolem nás bzučí mouchy, to je hlavní nevýhoda hor na počátku léta. V oblaku much se vydáme na další skály - vedlejší vrchol Medvědího vrchu. Tady sedíme a nadšeně se díváme na liduprázdné lesy a hory. Za chvíli ale uslyšíme lidské hlasy a už vysvětlujeme dvěma trempíkům z Ostravy, že opravdu nejsou na Suchém vrchu. Docela zabloudili, ale zjevně jim to nevadí. Dají si plechovku Radka (Radegastu:) a vyzvídají, kam by teda měli jít. Poradíme jim, a pak se ponoříme DO DIVOČINY.

Naše příroda není nijak divoká, za pár hodin se odkudkoli dostanete do civilizace. Lesy jsou protkány cestami, často i zpevněnými nebo značkovanými. Skoro v žádných horách najdete chatu, kiosek a turisty v polobotkách. Pokud se něčemu takovému chcete vyhnout, máte několik možností. Třeba můžete zkusit jet na Aljašku a tady se ponořit do opravdu liduprázdných hor. Nebo si můžete divočinu prožít v sobě. Vyberete si takové hory, kde Vám bude krásně a polobotkových výletníků tam není mnoho - třeba Medvědská hornatina. Pak se musíte do hor ponořit, ne jimi lhostejně projít a večer už sedět v teplé civilizaci. Musíte v nich žít, spát a jíst. Vařit si, dělat ohně pod hvězdami a spát pod převisy a nebem. Pak taky zjistíte, že úplně nejkrásnější je chodit mimo jakékoli cesty. Vždy to nejde, nohy jsou podrápané, jdete pomalu a nevíte kam. Ale hory se tím jaksi zvětší, objevujete je a poznáváte mnohem hlouběji. Možná, že na Pradědu nepoznáte, jestli jsem přišel po asfaltce, vyjel kyvadlovkou a nebo se prodral přes svahy Divokého dolu, ale rozdíl bude propastný.

"Dejte mi divokost, jejíž letmý pohled nevydrží žádná civilizace."

Tak jsme s Jirkou odbočili do lesa a šli přímo dolů hustým polomem a smrkovým mlázím. Do hlubokého údolí, k Dykově chatě. Tady jsme se konečně umyli, přebrodili říčku a strmým průsekem a stoupali na protější hřeben. Prolézali další skály a pak se zase bezcestně spustili do dalšího údolí. Při prodírání se skalisky a křovisky jsem co chvíli nadšeně pokřikoval na Jirku: "To je jako na Aljašce" a potom už jenom - Alaska!
Vždycky se na mě zašklebil a ironicky srovnal naše malé kopce a Sever,ale rozuměli jsme si. Oba dva jsme věděli, jaké je chodit mimo cesty: výborné.
Při nabírání vody ze Střední Opavy Jirka komplikovaně slézal po laně z mostu, aby se vyhnul kopřivám a já - už jsem byl dávno dole - se mu smál, až jsem málem spadl do vody. Večer a v pozdním dopoledni jsme se váleli na skaliskách Žárového vrchu, vařili kaše a litovali, že ještě nejsou zralé borůvky. V sobotu jsme objevili loveckou stezku nad údolím Bílé Opavy, pár minut strávili ve smrkovém pralese a znovu bezcestně bloudili v rašelinách pod Dlouhými stráněmi. V asi nejdivočejší části Jeseníků. Jistě si umíte představit, jak často se výkřik - Alaska! ozýval v těchto lesích.
Přečerpávací elektrárna na vrcholu hory je obludnost. Ale vypadá zajímavě. Cesta z ní je ještě zajímavější - zkracovali jsme zatáčky a slézali strmosvahy přímo po spádnici do Koutů nad Desnou.
Odtud jsme bleskurychlou autobuso-stopovací improvizací dorazili na Červenohorské sedlo, do Jeseníku a nakonec skoro až do Zlatých Hor. Vylezli jsme k vrcholu naší nádherné Příčné hory a se Studenskou pečetí a bílým vínem z Jeseníku oslavili letní slunovrat na Táborských skalách. Poslední noc v horách a zítra jen sestup domů. A za týden prázdniny.

Mouchy, mouchy a můj batoh


Jirka, Medvěďák a Karliny kameny


Sestup z mostu


Across the river

Orlí a medvědí vrch, srdce Medvědské hornatiny


Já někdy v červnu

Bezcestné vrchoviště, někde u Dlouhých strání