sobota 30. května 2009

Májové Jeseníky

Je posledního dubna, letní nadvedro, čas předmaturitní. Ze Zlatých Hor vybíhá jako pokroucený had lesklá asfaltová cesta. Stojí u ní a mávám na auta zdviženým palcem. Potřebuji jen do deset kilometrů vzdálených Heřmanovic a za chvíli v nich jsem.
Sedím na rozpálené zemi, svlečený do půl těla a paprsky slunce se mě snaží změnit na Afričana. Opírám se o batoh a polohlasem si čtu Allena Ginsberga. Přes nohu mi přeběhne mravenec. Ze zatáčky se vynoří autobus, v kterém přijíždí Lenča.
Zpoza kopce vyskočí bouřkový mrak a teplota klesne snad o patnáct stupňů, obědváme v dřevěné zastávce a čekáme až přeprší a jsme jen tak šťastní. Za chvíli je zase vedro a za chvíli proběhne další mrak. Stoupáme po lukách do sedla Křížek, které odděluje Zlatohorskou vrchovinu od Hrubého Jeseníku. Jdeme na jihozápad, do lesnatých Jeseníků. Louky nad Horním Údolím, alpská věž kostela hluboko pod námi, sytě zelená tráva a temně zelené lesy. Zelená vůně a listy trávy pod nohama. Lehký krok.
Vyšli jsme pozdě a ještě jsme se zdrželi na lukách u Křížku, v lese se už zvedá od země přítmí a jemně šplhá vzhůru po kmenech stromů. Slunce začíná ozařovat jiné hory v jiných světadílech. Stoupáme vysoko a strmě na Kobrštejn, Lenča ťuká trekovými hůlkami, já si vedle ní nohama kmitám. Kdysi jsme tady běželi s Jirkou a kobrštejnská vertikála mě zdolala, protože s patnácti kilometry v nohách už nevyběhnete každý kopec. Dnes jdeme lehce, ale tělo se rozehřívá a plíce se hluboce plní večerním, jarním vzduchem. Houstnoucí tmou jdeme dál, po lesních cestách, kde jsem mockrát zabloudil a ještě víckrát jimi prošel. Tady jsem doma, mé hory a nevadí ani úplná tma. Jen občas blikneme čelovkou.
Když na vás v nočních horách přijde hlad, shoďte si batoh a něco do sebe nacpěte. Nohy vám hned budou skotačit samy, krosna zlehkne a chlad se zmenší. Žvýkáme chleba, chroustáme čokoládu a Tetřeví chata, kde v předsíňce přespíme, se blíží. Hluboký spánek, víno z hrnku, jeden spacák, světlající obzor.
Ráno vstanu, naberu vodu z nedalekého pramene - je ledová a má zelený odstín, rozděláme oheň a za chvíli vaříme těstoviny. Do Jeseníků jsme si vyrazili bez vařiče, stanu, mapy (tady ji nepotřebuju:), zato je v batohu víno, hamaka, Ginsberg a kupa těstovin. Ranní oheň a výhledy na hodně rozlehlá moře lesů, Medvědskou hornatinu i hlavní hřeben. V Polsku svítí žlutá pole řepky a opar v dálce nahrazuje Baltské moře. Starý smrkový kmen u vrcholu Orlíku slouží jako skvělá houpačka, tady jsme také poprvé přespal sám v lese. Cesta horami, trávy slehlé po zimě, sítiny a obrovské kaluže, skalní hřiby - my na vrcholu, vlající vlasy ve větru. Medvědí vrch, nejvyšší hora v okolí, osamocená a odlehlá. Skaliska nad údolím Střední Opavy, vidíš jen lesy a v dálce v Nízkém Jeseníku se zvedá mraveniště - Velký Roudný.
Občas, když jdete mimo cesty, tak v horách narazíte na téměř neprostupné úseky.To je specifické zvláště pro cestu ze skal, které se tyčí na vedlejším vrcholu Medvědího vrchu. Párkrát jsem se snažil prodrat polomem na západním svahu, Lenču jsme vzal přímo po hřebínku do hustého, ostrého a neprostupného mlází. Po dvaceti minutách prorážení mlází jsme ve schůdném lese, ale bohatší o pár krvavých škrábanců. Se smíchem jdeme ke skrytému skalnímu městu Chambre Verde, k Zelené komnatě a fosforovému lišejníku. Večeříme v krásně skrytém bivaku Kraken, nejlepším převisu a skalnímu obyváku. Mé oblíbené jesenické ložnici.
Vzbudit se a pozorovat modrou oblohu z pod skalní klenby a vědět, že je teprve sobota - díky za to májovým státním svátkům. Život v lesích, prolézání okolních skal, třpytivá voda na Solné boudě a návštěva Jirky, který se za námi projel na kole. Allen Ginsberg a jeho Kvílení přečtené na jeden zátah a skoro jedním dechem, možná ještě teď rezonuje ozvěna mezi Krakenem a Karlinými kameny. Západ slunce, válení v hamace, břicho odřené od lezení po hrubozrnných skalách. Jaro za nehty, jaro jako kamínky v botách, jaro v ledové vodě, jaro v poškrábaných nohách, jaro v nás.
Nedělní ráno, snídání zbylých sucharů, gumových medvídků a hrozinek, tedy rozinek. Cesta z hor do Vrbna, zákusky v cukrárně a stopování do kostela nad Zlatými Horami, kde jsme loni měl úžasnou brigádu. Slunce a lesy a další stop až do Zlatých. Domů jsme vlezl oknem, pojedli jsme štrůdly, kterých byly na stole plné plechy, vzali si kola a jeli navštívit mou rodinku na zahradu. A pak už skončil víkend a já dlouho stál a mával za autobusem.


Skalky v bráně vichrů, v rozlehlém sedle mezi Orlíkem a Medvěďákem.


Už vím, proč se můj blog jmenuje větrný.


Jsme si zalétali...

Flying above free mountains.

Kraken v poledne, chystáme oběd.


Hamaka a večerní plameňák.


On the road.

Love ´n peace ´n freedom to all.


pod tohle se můžu podepsat, Vaša

pátek 29. května 2009

Jarní Beskydy

Někdy v dubnu, slunečný víkend, vítr táhne duši z těla, slunce pampelišky z trávy. Jedeme do Beskyd.

Vlak z Ostravy je plný cyklistů, turistů a jiných víkendistů. Mezi nimi stojí mladý pár, kluk a slečna, a zaujatě se baví o biologii. Projevoval se u mě totiž předmaturitní syndrom a musel jsem na Lenču zamachrovat, co všechno vím. Ve Frýdlantu jsme vyskočili na osluněný perón a s krosnami na zádech se vydali tanečním krokem k zelenavým horám.
Skvělý pocit, jen tak jít s batohem na zádech - symbol svobody, soběstačnosti, cesty. Tentokrát jsem vyrazili hodně na divoko, mapa nedopatřením zůstala doma a místo mapy máme jen textovou přílohu. V Beskydech jsme ještě v životě nebyl a máme na to jen dva dny a noc. Kam se vydáme, kde budeme spát a jestli zmokneme, to vše nám ukáže jarní den. Neznámo a svoboda, sladká v každém nadechnutí.
Jdeme ulicí a najednou vidíme nešťastného řidiče a jeho Škodu 120, které chcípla uprostřed silnice. V mžiku jsme u něj a roztlačíme ho, takhle jsem ještě nestopoval. Když se auto se škytnutím rozjede, houknu na něj: - Hodíte nás do Malenovic? -
Za chvíli sedíme v autě, Lenča zavalená batohy na zadní sedačce a já spokojeně konverzuji se starým řidičem. V Malenovicích vysedáme a přejeme mu, ať odtud odjede a motor ho nezradí.
Ruku v ruce, bez mapy, směrem, kde tušíme Lysou. Lehce, bezstarostně. Možná až lehkomyslně - já si vykračuji v sandálech a pozoruji sníh na hřebenech. Zlobí mě kotník a nesnesu pohorky. Místo nich snesu sněhové krystaly mezi prsty a nepřijde ke mně ani rýma.
První cesta, kterou jsme se vydali do údolí pod strmé svahy, končí v korytě potoka. Vracíme se a ptáme se na cestu. Lezeme svahem na Ivančenu, skautskou kultovní mohylu, památník odboji a zemřelým mladým klukům, skautům. Na sluníčku vaříme těstoviny a užíváme si nadcházejícího jara, slunce a vůně. Někdy k dokonalé radosti stačí třeba jen vůně vzduchu, otevřená duše.
Když je na cestě sníh, tak si skáču po kraji cesty, po kamenech a nebo si rozdírám nohy hrubozrnými krystalky firnu. V dálce se kupí kumuly a kraj pod nimi je bizarně prosvětlen, střídání záře a tmy. Jdeme směrem k Lysé a zebou mě nožky. Procházející turisté si moje odhaléné nohy prohlížejí s despektem, ale to není podcenění hor, je to jen kamarádství s nimi - až na tělo. Já chodím po nich a ony mi kreslí na kůži. A každý dojde jen tak vysoko, jak vysoko míří.
Poslední sněhové pole pod vrcholem je ale drsné. Jen zamávám Lenče a radši běžím, ať jsem ve sněhu, co nejkratší dobu. Na odtátém ostrově borůvčí čekám a polykám očima siluetu Malé Fatry, zářivé bílo, modročernou oblohu, rozčeřenou zemi hor a Lenču prodírající se sněhem. Večerní výhled z Lysé.
Cestou dolů místy běžíme, skáčeme sněhem nebo jdeme a oči létají krajem. V dálce Velký Roudný a Jeseníky. Ždímu hrubé ponožky a jdu chvíli zase naboso. Náš večerní útulek se zjeví znenadání, altán - odpočívadlo. Miluji večerní nejistotu, hledání nových noclehů, místa, které se prostírají a zvou k ulehnutí. Miluji pocit, jít jak chci a najít si nový, neznámý nocleh. Změnu obzoru, lehkost.
Zastřešený altán, uvnitř stůl a lavice. Bezpečný útulek na noc, kdy může pršet. Jako správní squatteři se bez problémů zabydlíme - na opěrné sloupy zavěsíme hamaku. Závěsné lůžkou ušité Lenčou z hrubé, batikované látky. Ideální ke spaní v odpočívadlech, mezi stromy, na skalách, i v bažinatých oblastech nebo mezi stožáry plachetnice (mnohé jsem ještě nezkoušel:). Prostě hamaku, do které si lehnete a samo houpání, nečekaně přirozená poloha a úchvatné exteriéry vás hned uspí. Ale spánek ještě ne, těstoviny s trochou sýra, bublající vařič, polévka (tradičně až po hlavním jídle - až je utišen nejhorší hlad) a pokukování po hvězdách, čtení Karpatských her, knihy o největší radosti z putování. Pohupování hamaky a krása, život v horách.
Ranní vstávání do slunečného dne, odpočaté tělo schopné létat, běhat, radovat se i zpívat. Bylo by schopné i snídat, kdyby bylo co.
Hamaka budí údiv okolojdoucích turistů a protože táboříme na turistické magistrále, mizíme brzo. Vodu nabíráme ze stružky, kde zurčí a skáče přes drny, větve a štěrk. Na prozářené louce pojídáme suchý chleba a je to nejlepší jídlo. Prosté jako život v horách, svobodné jako my, levné a k nezaplacení. Paprsky slunce hřejí na holé kůži, čteme si ještě Hry a pak už jen cestou dolů, do měst a sídel, ale vstříct dalším horám, ponořeni do plánování letních cest. Na vlak jsme dojeli stopem.


Tady je mi dobře. A taky tam, kam se dívám. Hory.


Sněhem během (tady ještě jdu).


Lenča a za ní Slovensko.


Mračna nad Vněkarpatskými sníženinami.


V obýváku a v hamace.


Óda na chleba.

Pozdrav z hor, mávám.

Vaša



P.S. Pokud se neumoudří počasí, za chvíli vás čeká další článek:).

Léto!

Dnes ještě letím někam na hory, ale už v blízké době se tady zase začnou objevovat další články z různých hor. Tak nechť sa páčí.




Vaša