Je tomu rok

Tak široké, skandinávské obzory mi otevřel běh. Foto -ww.rohace.cz


Nestíhám teď moc psát, vrátil jsem se z úžasné Slezské Harty, kde jsem se účastnil skautských slibů, pluli jsme nocí na druhý břeh a hvězd bylo do nedohledna mnoho, zasloužil by ten tábor delší článek, ale přes den jsem v práci a večer se moc psát nechce.
Pracuji teď na Marii Pomocné - poutním místě v lesích nad Zlatými Horami, hlídám kostel, uklízím, povídám turistům o historii a mám hodně času na knihy, s láskou jsem pročetl Nevrlého Chvály Zadní země a dnes Mistra a Markétku Michaila Bulgakova, zvláštní, krásnou knihu.
To ale není důležité, dnes chci psát o radosti z běhu.
V neděli večer jsem dorazil domů, autobusem chvíi před osmou. Byl jsem dost unavený a běhat se mi moc nechtělo. Řekl jsem si však, dnes musím, je tomu rok co jsem začal běhat.
Přišel jsem do prázdného bytu, trochu se najedl a převlékl se do běžeckého, bylo po bouřce. Chladný večerní vzduch, rozbíhám se, dnes jdou nohy nějak rychle. Kolem kaluží, jen kmitám, v lese ještě zrychlím - než se setmí. Za chvíli mám promáčené boty, louka je měkká a mokrá, lehkonohý běh. V lese je šero a chlad, tvář je horká, kopec se zvedá. Zlodějská luka, nažloutlý obzor, samota a mír.
Krok se prodlouží, nohy skáčí do tmy, sbíhám k Černému jezeru v černých lesích, cesta ale jde vidět. Je zdaleka nejsvětlejší ve večerních lesích, cesta a obloha. Začínám se blížit domovu, srdce se začíná plnit, nesměle zpívám do ticha, letím. Už jsem na asfaltu, v dálce lampa, první hvězdy, rychlost a večerní klid. Vítr ve spočinutí.
Tudy chodíval Franz Kafka s Maxem Brodem, když byli v našem městě. Genius loci, večerní Zlaté Hory.
Nohy jen letí. Domů zbývá jen pár jeleních skoků, srdce přetéká.
Klid, ležím nahý na posteli, večerní tma. Sladká nehybnost, horké tělo.
V kapse od kraťas nacházím krátké pírko nějakého dravce, ani nevím, kde - kdy jsem jej našel. Připomíná mi Forresta Gumpa, vkládám je do knížky, kdo ví, kam poletí příště. Ležím, večerní mír, "nejhlubší vlčí nadechnutí."

Slezská Harta

Zítra pojedu navštívit skauty, můj oddíl, na jedno z nejkrásnějších míst Nízkého Jeseníku, na mou Slezskou Hartu. Prožil jsem tu nejkrásnější tábory svého života, zamiloval se, dostal Karpatské hry a nikdy se mi odtud nechtělo odjet.
Nad vodou, v dáli - hřeben Hrubého Jeseníku. Zapadá za něj slunce, na skalách se červenají jeřabiny, kvetou pozdní vlčí máky ("trhal jsem květy vlčích máků, do herbáře, kladl je mezi pijáky a stránky slabikáře, hledal jsem básníka, který umí trpět a nenaříká, a našel zase jenom sebe, napůl světce, napůl podvodníka...") a vlnky, kánoe klouže po vodách. Tolik slunce, přátelé, svoboda a vítr. Usměvavý vítr, tady nejde na podstatu bytí jako na horách, jen hladí. Tisíce sluncí - na každé vlnce, vlně. Daleký obzor. Těším se!
Až v neděli přijedu, bude to jako před rokem, přesně, v mnohém jiné, ale já poběžím do kopců a budu vědět, že takto jsem začal běhat. Když jsem minulý rok přijel z Harty a devatenáctého srpna, odpoledne. Bude to slavnost a díkuvzdání. Hra na vlčí dech a gazelí nohy. Chvála Boha, že běhám, jsem zdravý, mám rodinu a přátele, Slezkou Hartu a Jeseníky. A že nastává podzim, smutný a nevýslovně krásný, jásavý a barevný, suché trávy a jitřní mlhy. Listy ve větru, ohnivě žluté javory a rouno smrkových lesů bude ležet přede mnou a slibovat, vábit.
A znovu přijdou dny, kdy mi budou Jeseníky malé či velké, škola těsná, běh daleký či blízký. A já budu vědět, snad, že každé léto bude Harta, vlnky a tisíce sluncí.

Putování po Rile a Pirinu

Aneb v nebeských výškách. Velká letní cesta.

"Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale syn člověka nemá, kde by hlavu složil"
(Lk 9, 58)

Krátce a prostě, zbytečnosti odplaví čas. "Chuť čiré jezerní vody zůstává..."Malý popis obrovských hor, rozlehlých. A naší pouti v nich.

Hory Pirinu nás přivítali mlhou, nad Bulharskem ležela tlaková níže. Pochod v mracích, vlhká mlha. Zlá noc v sedle Premkata, ve výšce Gerlachu, sedíme uprostřed stanu, vítr lomcuje. Ráno kroupy, vodorovně, na zimu se ale rychle zapomene.
Útěk z hřebenů, sušíme vše, vše je mokré - do poslední nitky. Spíme v chatě Vichren, na chodbě leží psí hovínko.
Když se další den honí mraky, nezbývá než riskovat - vzhůru. Jsme odměněni. Chvíli slunce, na vrcholu Vichrenu září..jsme mu blízko, 2914 m n.m., v dolinách mlha. Hřeben Končeto se strmí, padá do hlubiny, lezeme po skále, zase mlha. Klidné spočinutí u chaty Javorov, medvědí lesy, maliny - sladké a obrovské, večerní stan.
Dny se míhají, každý den jdeme do padnutí, jihozápadní Rila je nádherná, hedvábné hory. Jako hřeben Jeseníků, ale výš. A asijsky obrovská. Rozsochy vybíhahají z hřebene dodaleka, skoro dvou a půl tisícimetrová výše. V travách krouží dravci, snad rarozi, nevím. Pralesní sestup z hřebene, bloudění. Cesta stopem dodávkou s dřevorubci k Rilskému monastýru - pravoslavný krásný klášter, zase turisté. A znovu, skoro dva tisíce metrů převýšení, mnoho hodin stoupáme k Maljovické Rile. Skalní štíty, tatranské. Poutníci z Izraele, šalom.
Noc v nejkrásnějším záslonu pod Orlovcem, na všechny strany jen hory. Neumělá domluva s milými spolunocležníky - Bulharem a Holanďanem, možná bludným. Ráno jdeme nejkrásnější trasu, hřebeny, skalnaté, rozeklané, bez značení. V sutích ztrácíme stezku, slézáme po skalách. Špatná noc v zaslonu "Kobilino braniště."Já i Jirka zvracíme, horečky. Nemoc, snad z vody, slunce a přetížení. Ustupujeme z hřebenů, Suhoto jezero ztraceno v klečích, vodopády. Stopujeme do Sofie a po noci na nádraží (vyhazováni ostrahou odnikud nikam) jedeme domů. Jsme unaveni, ale hory byly nádherné.
Pokusím se pak napsat o každé části pohoří více (Maljovica, JZ Rila, Pirin). Nyní jen takto píši z Jeseníků, mých nejkrásnějších hor. Neboť, "kde je tvůj poklad, bude i tvé srdce."

A výběr z fotografií:

První den, pochod v mracích.

Rozvodněná bystřina, pod horama prý byly záplavy.

Vichren.

Žulová část Pirinu, jako Vysoké Tatry.


Sedlo Premkata, tady jsme strávili bouřlivou noc.


Jirka a obrovská, snad pět set metrů vysoká, severní stěna Vichrenu.

A znovu Vichren, tudy jsme jej zlezli, větrnou horu.

A už na vrcholu, můj dosavadní výškový rekord - 2914 metrů nad Černým mořem.

Divoký a vysoký hřeben Končeta.

Krásný nocleh na Javorově.

Za námi Pirin, před námi cesta. Vzhůru na Rilu.

Pod hřebeny Jihozápadní Rily, nádherných plání. Jestli tudy někdy půjdeš, nevynechej je. Stojí tisíckrát za bezcestné trmácení vzhůru.

A už nahoře. Trávy a pláně. Zažívám okouzlení krajem.

Nocleh ve vysokohorském sedle, nikde nikdo - celý den. Hory jen pro nás.

V dálce Pirin, dračí hory.

Hřebeny Rily se začínají zdvihat. Jdeme po planinách. Jak na Rohanských stepích, dodaleka.

Jirka, můj věrný společník, u chaty Makedonia.

Vnitřní kostel Rilského monastýru.

Stráně vysoko nad klášterem, Maljovica.

Pasou se tu polodivocí koně, nikdo je nehlídá, svobodní jako my. Hatatitla.

Elenika ezera pod Maljovicí. Ještě z výšky - obrovské pleso.

Orlovec - skalní pagoda.

Rozeklané hory Orlovce, jdeme neznačenou hřebenovkou.

Cesta, nahoru, dolů, nahoru. Trávy a skály, 2700 metrů nad oceány

Strašnoto ezero, strašné srázy spadají k jeho vodám.

Suhoto ezero, nádhera, ale už jsme slabí a nemocní. Dolů.

A při sestupu ještě odměna, Orlovec z druhé strany.

Čas proskakování

(www.rohace.cz, Femundsmarka)

"Panebože, jak bych si přál, abych mohl být znovu roverem a vydávat se na toulky přírodou s jedním nebo dvěma kamarády, kteří by smýšleli stejně jako já - a měli stejně dlouhý krok."
(Robert Baden-Powell)

... je před odjezdem, vše je sbaleno a čas se zastavil, nezbývá než čekat, tak ještě píši článek. O touze, výzvách, motivaci. Možná taky o putování a svobodě. Jen takové zamyšlení...

Proč lidé touží někam putovat, snášet hlady a zimy, vedra a žízně. Trmácet se. Myslí si, že za obzorem budou lepší světy, čistší vody?
Krásný kraj ale není vše, je jen sítem, přes které proudí krása do srdce, to ale musí být otevřené, jásavé. Pak vše bude jak má být. Krajina je prostředníkem k cestě. Dovnitř i vzhůru.

Na počátku bylo slovo
"Stane se, že se v člověku znenadání ozve radost nebo smutek nebo vzdor, a on, z ničeho nic vyřkne SLOVO. Možná, že je pro něj docela nové, ale možná také, že v něm dlouho dřímalo. "Pojedu na ISLAND!" řekla ten večer paní..."
(Zuzana Kočová: Chvála putování)

Ano, musí přijít touha, oči se otevřou a začnou zářit. Planoucí srdce. Cíl v dálce.

"Jdi lehounce, jako chodili dávní kralevicové. S čistou myslí a s tichým vědomím cíle za dalekou a jasnou hvězdou."
(Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)

Otevřené oči se dívají do daleka, světlo jimi prostupuje a v duši natrvalo zůstává.

...na všechno jednou dojde, až pomine čas proskakování, přijde jiný čas.
(M.N.)

Odjezd

Zítra odjíždím do Bulharska na hřebeny pohoří Pirin a Rila. Vracím se až 19.8., tak pak zde přibudou nové články a fotky z Bulharska atd. Zatím mávám. Už se těším na daleké výhledy, vítr, trávy a skály. Na svobodné putování...

P.S. Batoh má 17kg bez vody, úplně lehký není:) Ale zase jak budou síly ubývat, tak batoh bude lehknout.

Sedmete ezera, Rila


Vichren, 2914 m n.m., Pirin

Mezi mraky, úsvit skautingu

Dne 1.8.1907, snad to bylo v osm ráno, zatroubil lord Robert Baden-Powel na roh africké antilopy kudu a tímto zahájil dlouhou pouť skautingu. Lidé si už kdysi vytvořili takový kalendář, že si můžeme říci, dnes je skauting 100 let na světě. Přesně.
Skauti celého světa dnes slaví na vrcholech hor, i jinde, a vítají východ slunce, počátek nového století pro skauty, pro nás. I zlatohoráci se vydali na vrcholy, přivítat slunce, které nesměle vykoukne v 5.29 SELČ. Jenže slunce je nebeské těleso, takže na nějaký středoevropský letní čas zvysoka..:). Proto jsme se museli přizpůsobit my. Zdravý spánkový režim šel do kytek a skauti na hory...
Vyšli jsme už v úterý večer, ještě v červenci, a pomalu jsme stoupali večerním lesem do kopců. Kráčeli jsme po mých obvyklých trasách, které mám tak rád, okolo Zlodějských luk a dál k dolu Melchior. Zde jsme stanuli na vrcholu Georgových skal, večerní slunce zářilo a já si vzpomněl na svou první inverzi, nízké mraky, čarokrásno, které jsem tady kdysi zažil. Tehdy se chtělo létat.
Dál už zbývá jen pár kroků po hřebeni, obrovské modré borůvky vábí. Strašíme Iki, že půjdeme až do noci a mstíme se tak "starému Ikimu", který kdysi vedl náš oddíl a zrovna takhle trápil malého Georga. A podívejte, co z něj vyrostlo.
Obsazujeme naše obvyklé tábořiště v hebkých travách, kde jsem - dávno, ještě s Medikem - vytvořil ohniště. Za chvíli sedíme kolem ohně, plápolá v tmách, nad hlavou tmavé mraky a kousky nebe. Opékáme klobásky, eidam i medvídky Haribo. Roztopená želatina se jemně lepí na zuby a jiskry létají. Po chvíli stavíme přístřešky. Já tradičně z ponča, Kolinc z celty a Jestřáb z děravé pláštěnky vyrábí podivné sítko... Na plachtě od Iki zatím sedíme, až za úplné tmy jí pomáhám vytvořit úkryt. No, ne vždy platí, jak si kdo ustele...Doufám, že pařez uprostřed jejího doupěte moc nepřekážel. Ještě odcházíme do tmy podívat se, jak září města v dálce. Lesy Černé Opavy jsou temné, požehnaný kraj!

Ranní úsvit vítáme z Táborských skal, nebe je modré a daleké. Růžový tryskáč ukazuje první sluneční paprsky a je tak vysoko...Přelétá před měsícem, zářícím ještě výš. Jen na východě se pne hradba mraků, slunce marně vysílá své paprsky a ozařuje horní okraj mračen, růžové a zářivě zlaté vrcholky. Za chvíli se nebe zatáhne celé, nastal nový den. Oheň opět praská, snídáme. Já s Jestřábem se jdeme projít k vysílači, nenechám si ujít ani jeho vrchol. Mávám, výhled do všech stran. A rychle dolů, ruce mrznou. V osm hodin ráno, o sto let později, stojíme opět na vrcholu skály. Z rukou si vyrobím řevnici, jekot, orlí křik se nese do čtyř světových stran, jak od antilopy, uhání. Podáváme si ruce, zpíváme hymnu, junáci vzhůru...

Až budu mít fotky, nějaké vyberu a přihodím je sem. Kdy to bude, nevím...