Hra na vlčí dech, na gazelí nohy: srpna 2009

Dnes nepíši obyčejný článek o jedné túře, jednom pohoří či jedné cestě. Je to jen změť nejkrásnějších snů, zážitků, které ulpívají na rukou a září z očí a umí člověka poznamenat navždy. Píši o tom, čím mě toto léto poznamenalo a co nad sebou budu nosit jako duhovou svatozář a bude mi dávat sílu ve dnech, které někdy nejsou úplně světlé, svobodné a divoké. Ale já takové dny chci, protože v nich žiji až do konečků prstů a život ve mě se rozpíná a chce vyskočit ven s radostným voláním, s hlubokým nádechem, se zívnutím nad ránem. Čouhá mi z očí a mává s mýma rukama.
Život! Letní sen.

Sedím nad klávesnicí, záclonu na okně cuchá vítr a až změním oběd v mém břichu na sílu a teplo, tak půjdu běhat do nejkrásnějších lesů, kde kvete vřes a zlátnou první listy. Na jazyku převaluji chuť léta a snažím se vrýt si ji do srdce. Je to divoká a neučesaná chuť a kdo jí polyká plnými doušky, už nikdy nevydrží dlouho sedět. Chci být taky takový.

Co vidí mé oči,co běhá po jejich sítnici co ve mně křičí, když toužím po létě a marně ho zaklínám, ať nekončí? Jsem zase na molu na Slezské Hartě...

Život pod oblohou/léto 09

Ležím na molu, u kterého se pohupuje plachetnice a nade mnou se klene noc. Noc, modrá a bílá, přetnutá napůl Mléčnou dráhou, která ukazuje do neznáma. V krku hřeje trocha vína a vlny běží proti břehu a zase zpátky. A ještě. Běhají v nich odrazy předalekých hvězd.
Na východním obzoru visí hvězdokupa Plejád, zimní souhvězdí v půlce srpna zvěstuje krátící se noci. Malý Delfín září naproti Velkému vozu a celé divadlo se otáčí okolo Polárky, hvězdy severního volání. Ležím zachumlaný v mikině vedle Lenči a na konci mola sedí kamarád ze skautu Kolinc. Za chvíli začne tábor na Slezské Hartě, který každým rokem zavírá léto a může za to, jak se nám všem po něm stýská. Spíme v týpí, které jsme se dnes naučili stavět a létavice, meteorické Perseidy občas pročísnou oblohu nad námi.
Od ledna jsme už naspal více než 30 nocí pod volnou oblohou, nějaké i ve stanu, posedu či kolibě. Spaní venku je pro mě výsostný odznak léta a nemůžu se jej nasytit. Jaké byly noclehy toto léto?

Červen, Velká Fatra. Déšť se snáší hustým proudem z oblohy a omývá krajinu. Posed pod Klakem mě a Kubu chrání před vlhkým deštěm i medvědy, spíme pět metrů nad zemí a vodu nabíráme z nedalekého potoka mezi popadanými stromy a obřími kapradinami. V posedu jsou lavičky na spaní a za chvíli je plný páry z mokrého oblečení, vaření těstovin a dýchajících spáčů. Pokojná noc na Fatře.
Červenec, Rakousko, Spielfeld. Poslední stanice vlaku před Slovinskem. Hledám s Lenčou kudy z městečka, je deset večer a vlaky do Slovinska pokračují až ráno. Nakonec si postavíme stan na vlečce za kamionem, se svolením řidiče, a ráno nás odveze až do Ljubljany. První noc naší letní cesty po Slovinsku a Chorvatsku.
Jiná noc, na pláži u kaňonu Velké Paklenice. Suchý a horký vítr připomíná fén. Spíme v hamace zavěšeni nad trnitou buší, jen pár metrů od moře. Vzbudíme se ráno v šest, skoro uvařeni horkým vichrem Středomoří. Od té chvíle míříme vzhůru na sever, zpátky do nepřekonatelného Slovinska.
Miluji noci pod oblohou, jsou pro mě znamením svobody, cesty, nezávislosti. Miluji vzduch a velikou ložnici, každý den jinak vymalovanou. Miluji každý večer nejistotu, kam si lehnu, hledání místa, nekonečnou svobodu. Můžu jít až do svítání, můžu si lehnou do kosodřeviny nebo jít do údolí k potokům. Jít a být svobodný, jak jen já chci.
Občas se ale dostanete na místa, kde nevíte, kam složit hlavu. Jako já s Lenčou v malé chorvatské vesnici Bakar. Místo pláže loděnice s obřím jeřábem, místo lesů strmá suť a velestrmé svahy. Jediné rovné místo - parkoviště u přístavu. Jdeme podél autostrády, kde neustále hučí auta a kamiony a držíme se jednou rukou černých svodidel, druhou rukou jsme už nad hloubkou, která padá do moře. Nocleh si vyptáme u jedné paní na zahradě, pod stříškou s hroznovým vínem a houpačkou. Díky jí za to.
Jiný problematický nocleh byl u slovinského města Zidani Most. Malý klučina nás za tmy dovedl na jediné rovné místo - úzký hřeben nad vesnicí, asi tři metry široký. Je tady stůl a lavička, asi vyhlídkové místo. Vaříme večerní těstoviny a oči bloudí po okolních kopcích. V srdci mír a svobodný pocit. V údolí řeky duní vlaky, ale hvězdy se před nimi netřesou.
Mé nepokojné nohy toto léto klusaly po Slovensku, Slovinsku, v chorvatských kaňonech Paklenice, v Bílých Karpatech, na Slezské Hartě i v nejkrásněších Jeseníkách. Hlavu jsme skládal pod jediné nebe a přikrýval se sny a spacím pytlem, který nesly má záda.
Dny na letních cestách mi přijdou podobné barevnému kaleidoskopu a oči jsou krasohled. A krása léta kolem mě. Vrchol Ostrej na Velké Fatře, nádherný slovinský Triglav, rozpálený Aniča kuk, hedvábný Malý Děd a větrná Příčná hora. Borůvky, ušmudlané ruce, žihadla od včel i vos, skákání do průzračné vody. Ledové potoky Julských Alp, temné vody jesenických říček, chladivý, blahodárný potok v Paklenici. Tyrkysové jezero v Bledu a rozvlněná Harta.Ukoplé palce, odřené nohy, sluneční úpal při stopování. Plavání několikrát přes Hartu, běhání po Příčné hoře, ručkování po laně lanovky. Kuskus uvařený v ešusu, ovesné vločky na benzínce, těstoviny pod Triglavem, darovaný mátový koláč na Aljaževu domu. Léto plné dobrých lidí, krásných zážitků, radosti i nepohodlí, horka i zimy, strmých kopců, dalekých výhledů, kozorožců, kavčat i suchozemských želv. Léto v nás. Duhová svatozář.

Chci ať nade mnou vlaje.