neděle 14. listopadu 2010

Letošní zlatohorská pětadvacítka

Zážitky z první říjnové soboty, trochu opožděně, ale přece. Když píšete s větším časovým odstupem, tak to má výhodu, že zachytíte jen opravdu podstatné okamžiky. Hrubá zrna, která uvízla v síti vzpomínek. A navíc je článek napsaný opravdu rychleji. No, uvidíme...

Tento rok jsme naběhal dost málo. V létě jsem předváděl jen nepravidelné pobíhání ve chvílích, kdy jsem nechodil po horách a nebo nedělal jinou bohulibou činnost. Bohužel, běh se nejlépe trénuje právě běháním, není v tom žádná jiná finta.
Jenže já byl na horách docela hodně, a tak jsem doufal, že se projeví chodecký trénink a blahodárný vliv nadmořské výšky (i když ne nijak extrémní) na krvetvorbu. Prostě, chtěl jsem tradiční pochod/závod po zlatohorských kopcích zaběhnout, co nejlépe. Ideálně tak, jako bych celý rok pilně běhal. Byl jsem drzý, ale už po pár kilometrech jsme zkrotl. Za chvíli vám to povím.

V druhé půli září, když jsme se vrátil z Tour du Mont Blanc a začala škola, jsem pilně běhal, ať si nohy zvykají. Taky jsme si pohrával z myšlenkou běžet největší stoupání trasy s trekovými hůlkami. V Alpách jsem tak viděl některé běžce do vrchu a párkrát jsem to zkusil a až do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnutý. Nakonec (ráno před během) jsem si hůlky nevzal a jsem rád. Kyslíku nazbyt - pro svaly rukou - jsem opravdu neměl.

Tak jo, konečně závod. Sobotní ráno. Běžím s Jirkou, ani jeden toho nemáme letos moc naběháno, ale to není omluva. Oba se hecujeme, že loni jsme se flákali a letos to natáhneme pod dvě hodiny. 2:00 je právě Jirkův traťový rekord, asi pět let starý. Loni jsme běželi pětadvacítku za 2:08 (Jirka) a 2:10 (já). Jiřin mi loni utekl v závěrečném stoupání, kde mě trápily křeče. Pětadvacítka je turistický pochod, který moc lidí neběhá (ale pár se jich najde), ale pro nás je tradičním měřítkem a výzvou. Ve skutečnosti je o něco kratší než 25 km, ale převýšení zde funguje jako výrazný zpomalující faktor. První kopec - Příčná hora - je nepříjemné, 550 m vysoké převýšení až trápení. Další kopce už nejsou tak hrozné, ale závěrečné stoupání na Biskupskou kupu má 200 výškových metrů a je taky docela výživné. Taková krvavá tečka.


Zlodějské louky, cesta na Příčnou

Vyběhli jsme pekelně rychle, už po pár metrech mi to připadá jako přepálený start. Jenže když to chceme běžet pod dvě hodiny, tak pro to musíme něco udělat. Tělo si za chvíli zvykne na neobvykle rychlý pracovní režim a asi doufá, že to nebude trvat dlouho. Letíme po asfaltce a za chvíli i lesem. Po čtyřech kilometrech jsme v Dolním Údolí a čas zas tak rychlý není. Tady začíná strmý výstup na Příčnou. Po loukách, kde je sjezdovka. Běžíme dost intenzivně a mám pocit, že to jde hůř než loni. Proběhneme parádním blátem a vodou, fakt super. Mohutným řevem nás povzbuzuje Zdenda, Mike a spol. tak ještě zrychlíme. A pak už to náhle nejde. Žaludek mi stoupá do krku a plíce zas tahám za sebou v blátě. V tomhle kopci mi uplně došlo. Naštěstí jsme už v lese. Říkám Jirkovi, že mi to dnes nějak nejde a on do mě cpe energy gel. Potřeboval bych spíš pauzu. Nebo cestu z kopce.

Jirka běží dál, já paroduju lehký klus a vzpamatovávám se. Ani nevím jak se dostanu až na vrchol Příčné, ale najednou jsem nahoře a mám tempo, které je mé tělo ochotné akceptovat a ještě zkouší zrychlit. Běžím trošku jako ve snu, ani si moc neuvědomuji, že běžím. Připomíná mi to noční zimní tréninky, kdy je taková tma, že si nevidíte vlastní nohy. Můžete běžet nebo letět nebo parádně zakopnout.

Na Forvíze, kde je kontrola, mi říkají, že Jirka má na mě celkem náskok. Vidím ho maličkého v dálce na lukách. Chci vodu, ale než ji najdou, tak radši běžím dál. Přeci jen, na Pětadvacítce frčí víc čaj s rumem. Nemám hodinky a tak vůbec nevím, jak si aspoň orientačně vedu. Na kontrole jsme se zapomněl zeptat. Občas mi připadá, že při běhání mozek nepracuje, jak by měl.

Louky, les, bláto, muchomůrky, barevné výhledy. Jesenický říjen a tělo, zdánlivě odhmotněné, ale plné hromadící se únavy. Stojím pod posledním stoupáním, kilometr a půl a necelé dvě stovky výškových metrů. Ptám se kluků na další kontrole na čas. A nezní tak špatně. Stojí za to, drápat se nahoru co nejrychleji. Předbíhám pana Zapletala, dalšího běžce, ale na 50ti kilometrové trase. Ptá se mě, jak to jde. Dnes na nic.

Ale není tak zle. Na Bišovku se dostávám nějak snadno, žádné křeče, žádné chodecké kroky. Vycupitám kopec a posledních pár rovných metrů skáču jak raněná srna do cíle. Za 2:05! Stejný čas, jako před dvěmi roky - můj nejlepší. Tak možná na tom chození po horách fakt něco je.

A co Jirka? 2:02 a nejrychlejší letošní čas. Borec. A Zapletal? 5:50 a za týden běží maraton. Jsou to kluci šikovní.
Scházím dolů, hladový a s neohebnýma nohama. A jako regeneraci? Nechal jsme se autem zavést na Forvíz a s Lenčou a sestrama jsme si dal znovu druhou půlku trasy. Pro dnešek už jen chůzí.

Celou noc mě bolely nohy. A můžu si za to sám! Nádherný den.




Já, Petr Zapletal a Jirka v cíli

úterý 2. listopadu 2010

Říjnové Roháče

Konec října, na slovenských hřebenech panují ideální podmínky. Laviny zatím nehrozí, ale je už sníh na získávání vody. Ještě nejsou oficiálně uzavřené turistické trasy, ale už po nic chodí jen hrstka skalních nadšenců. Výhledy jsou daleké a modré. Jedeme do Roháčů.




První noc spíme pod širákem na hřebeni pod Ostrou a Sivým vrchem, v noci chvíli prší, tak nám ze žďáráků lezou jen nosy, které dýchají chladný noční vzduch. Stáváme s východem slunce a čeká nás perný den na hřebenech. Hory před námi, něco ve mě zpívá.




Bez snídaně, ještě za šera. Já a Kuba, stoupáme po hřebeni kolem Ostré na bílý Sivý vrch. Tady snídaně a ze zmrzlé vody vaříme čaj, modromodré dálky, opar v dolinách.
V sedle Pálenica nabereme vodu z bystřiny v klečích. Na dlouhou dobu poslední, odteď budeme roztápět sníh a zítra odpoledne rozbijeme na Jamnických plesách led a nabereme ledovou vodu s příchutí roháčské hlíny.

Jdeme přes Brestovou, slunce pálí do jižních svahů. Na Salatín kloužeme po zmrzlém svahu. Oběd, vítr, hory. První řetězy na Skriniarkách, na Pacholu poprvé nasazujeme mačky. Odpoledne sedíme na Baníkovu, nejvyšší hoře hřebene. Přelézáme do nebe vystrčený hřeben a stoupáme na Hrubou Kopu. Tady slunce změní barvu a zčervená, v sílícím vichru dostavujeme z kamenů závětrnou ohrádku přímo na vrcholu Hrubé Kopy, vaříme těstoviny z nivou a hvězd nad námi je nepočítaně. V noci vichr burácí a hvězdy padají. Můžete si něco přát, ale co víc si přát?



Večer slunce zapadá za Baníkov, ráno vylézá nad Nízkými Tatrami. V dálce se tyčí Kriváň. Začíná další den a dalších 11 hodin na nohou. V Roháčích chodíme od svítání do soumraku a ještě kousek déle. Na stezce i skalách je zmrzlý led, dáváme mačky a hopkáme přes Tri kopy do Smutného sedla. Tady ještě vyspávají dva kluci a nedbají, že je může čapnout nějaký ochranář. Po cestě na Plačlivé konečně snídáme v závětrném dolíku. Vrchol Plačlivého a za chvíli Ostrý Roháč. Opatrně sestupujeme do sedla pod Volovec a vichr nabírá intenzity menšího uragánu. Když nečekaně změní směr, skoro turistou liští o zem. Slézáme do Jamnické doliny a u sluncem ozářeného zmrzlého plesa nacházíme závětří. Rozbíjíme led, vaříme polívku a čaje do termosek. Slunce hřeje a občas sem zabloudí rázné pohlazení ledového větru a sfoukne vařič.



Čeká nás výstup na zasněžený a strmící se Hrubý vrch, vichr nehladí, ale zuřivě tluče do tváří a já mám ještě teď, když píšu v Olomouci, červené oči. Krásný hřeben na Končistou a slunce zase mění barvu a vířící sníh zlátne, údolí tmavnou a moje bunda je nějak víc červená. Blíží se večer a my sestupujeme do Račkovy doliny. Spíme s dalšími milovníky hor v kolibě pod Klinom.



Se změnou času máme ráno hodinu světla navíc. Kuba jde sám na hřebeny, na Bystrou, nejvyšší horu Západních Tater. Já sbíhám ještě za šera hlubokou Račkovou dolinou a napůl chůzí, napůl klusem do Pribyliny na autobus. Končí se blahoslavený víkend v horách, letí se naproti škole, aby byla rychle poražena a nepoučitelný člověk zase mohl stoupat k hřebenům a hledat v horách a modré dálce místo a dobu, kdy se zase naloká dosyta svobody.