Říjnové Roháče

Konec října, na slovenských hřebenech panují ideální podmínky. Laviny zatím nehrozí, ale je už sníh na získávání vody. Ještě nejsou oficiálně uzavřené turistické trasy, ale už po nic chodí jen hrstka skalních nadšenců. Výhledy jsou daleké a modré. Jedeme do Roháčů.




První noc spíme pod širákem na hřebeni pod Ostrou a Sivým vrchem, v noci chvíli prší, tak nám ze žďáráků lezou jen nosy, které dýchají chladný noční vzduch. Stáváme s východem slunce a čeká nás perný den na hřebenech. Hory před námi, něco ve mě zpívá.




Bez snídaně, ještě za šera. Já a Kuba, stoupáme po hřebeni kolem Ostré na bílý Sivý vrch. Tady snídaně a ze zmrzlé vody vaříme čaj, modromodré dálky, opar v dolinách.
V sedle Pálenica nabereme vodu z bystřiny v klečích. Na dlouhou dobu poslední, odteď budeme roztápět sníh a zítra odpoledne rozbijeme na Jamnických plesách led a nabereme ledovou vodu s příchutí roháčské hlíny.

Jdeme přes Brestovou, slunce pálí do jižních svahů. Na Salatín kloužeme po zmrzlém svahu. Oběd, vítr, hory. První řetězy na Skriniarkách, na Pacholu poprvé nasazujeme mačky. Odpoledne sedíme na Baníkovu, nejvyšší hoře hřebene. Přelézáme do nebe vystrčený hřeben a stoupáme na Hrubou Kopu. Tady slunce změní barvu a zčervená, v sílícím vichru dostavujeme z kamenů závětrnou ohrádku přímo na vrcholu Hrubé Kopy, vaříme těstoviny z nivou a hvězd nad námi je nepočítaně. V noci vichr burácí a hvězdy padají. Můžete si něco přát, ale co víc si přát?



Večer slunce zapadá za Baníkov, ráno vylézá nad Nízkými Tatrami. V dálce se tyčí Kriváň. Začíná další den a dalších 11 hodin na nohou. V Roháčích chodíme od svítání do soumraku a ještě kousek déle. Na stezce i skalách je zmrzlý led, dáváme mačky a hopkáme přes Tri kopy do Smutného sedla. Tady ještě vyspávají dva kluci a nedbají, že je může čapnout nějaký ochranář. Po cestě na Plačlivé konečně snídáme v závětrném dolíku. Vrchol Plačlivého a za chvíli Ostrý Roháč. Opatrně sestupujeme do sedla pod Volovec a vichr nabírá intenzity menšího uragánu. Když nečekaně změní směr, skoro turistou liští o zem. Slézáme do Jamnické doliny a u sluncem ozářeného zmrzlého plesa nacházíme závětří. Rozbíjíme led, vaříme polívku a čaje do termosek. Slunce hřeje a občas sem zabloudí rázné pohlazení ledového větru a sfoukne vařič.



Čeká nás výstup na zasněžený a strmící se Hrubý vrch, vichr nehladí, ale zuřivě tluče do tváří a já mám ještě teď, když píšu v Olomouci, červené oči. Krásný hřeben na Končistou a slunce zase mění barvu a vířící sníh zlátne, údolí tmavnou a moje bunda je nějak víc červená. Blíží se večer a my sestupujeme do Račkovy doliny. Spíme s dalšími milovníky hor v kolibě pod Klinom.



Se změnou času máme ráno hodinu světla navíc. Kuba jde sám na hřebeny, na Bystrou, nejvyšší horu Západních Tater. Já sbíhám ještě za šera hlubokou Račkovou dolinou a napůl chůzí, napůl klusem do Pribyliny na autobus. Končí se blahoslavený víkend v horách, letí se naproti škole, aby byla rychle poražena a nepoučitelný člověk zase mohl stoupat k hřebenům a hledat v horách a modré dálce místo a dobu, kdy se zase naloká dosyta svobody.