Dnešní běh

Zlaté Hory, poslední říjnový den. Před čtvrtou hodinou večerní běžím ulicemi z města a mířím k modré hoře na jižním obzoru. Chystám se stihnout západ slunce z vrcholu Příčné hory.
Chladný vzduch plní plíce, lehce mrazí a večerní slunce se sklání a prozařuje javorovým listím. Oranžovo-modrý večer.
Letím, abych nezmrzl. Je jen několik stupňů nad nulou. Mám na sobě termotriko, čepku, funkční spodky - tvářím se, že to jsou běžecké elasťáky. A pak tři uplně pestré věci, vypadám jako lesní klaun. Barevné, proužkované rukavice bez prstů od Lenči, žluté boty (už ale dost zhnědly) a pruhovaný barevný tunel kolem krku. Ten jsem vyhrál v březnu na čtyřiadvacetihodinovce a hraje všemi barvami, včetně růžové.
Letím tmícím se lesem a všechny barvy se slývají se šerem, září mi ale oči. Miluji běhání v Jeseníkách. Nahoru na Příčnou mě čeká přes 500 výškových metrů, popadané stromy přes cestu, kapky potu. V pravé dlani mám v rukavici klíče, na hlavě bráchovu čelovku. Cítím, jak se nohy odráží od kamenité cesty.
Vrcholový hřeben, západ slunce jsem moc nestihl. Je oranžově rozpitý obzor, údolí plná oparu. Z mlžného závoje se černají ostré obrysy hor. V jednu chvíli odněkud prozáří slunce, měď buků se zjasní a obloha nade mnou je čistě světle modrá. Tmavé smrky jsou bílé od námrazy. Od pusy se mi valí oblaka páry v pravidelných intervalech hlubokého dechu.
Nedaleko vrcholu hory je telekomunikační vysílač. Naše oblíbené rozhledové místo. Známou cestou se dostanu za ostnatý plot a šplhám po ledovém, ocelovém žebříku. Jednotlivé příčky jsou pokryty vrstvou ledu. Dost to kluže a držím se jako klíště. Klíště z promrzlýma rukama. V polovině délky vysílače není žebřík namrzlý, ale jen mokrý. Vlna rukavic saje vodu, ale za chvíli pro změnu oprašuju z žebříku vrstvy ledových krystalů. Nad stromy pofukuje vítr a chladí horkou kůži pod trikem. Na vrcholovou plošinu se nedostanu, dvířka na ni jsou přimrzlá a marně do nich buším. Ale jsem ve výšce necelých třiceti metrů a výhled na Orlík a Medvědí vrch je uplně nový a jiný než obvykle. Vidím jen jejich vrcholky, zbytek zakrývá mlha. Obzor je podzimní - tmavě oranžový.
Slezu dolů, námraza se mi sype na hlavu i triko. V lese je už tma a čelovka mi ukazuje místa, na která mohu šlápnout bez zvrtnutí kotníku. Místy mi pod nohama šplouchá voda ze sněhu, který ve dne taje. Namrzlé kameny kloužou. Po opatrném cupitání se dostanu na lesní asfaltku, která mě vede údolím potoka až pod pouliční lampy. Zbývá pár dlouhých kroků domů. Horké tělo křičí hlady. Hodina a půl podzimního běhu.

PodZima v Jeseníkách

aneb kamzíci, rozbředlý sníh, popadané stromy, rudé listí, vodnaté potoky, šedé nebe, inverze, rozmáčené borůvky, mlha, mrholení, sněžnice, divoká necesta.

Kolik toho jde zažít v jediném dni?

Říjnové Jeseníky! Hory dle mého srdce. Na jejich divokost a bílý sníh se snáší rudé listy javorů.

Podívejte se se mnou...




Bílá Opava se z populární turistické trasy promění na divočinu jakoby kouzlem. Stačí málo, sněhová kalamita.

Aljašské pocity v Jeseníkách, bíložlutá řeka a čvachtavý sníh.


Místy po stehna ve sněhu, kalhoty cucají vodu. Kvůli terénu si ani nemá cenu nasazovat sněžnice.

Kuba fotí kamzíky. V současnosti se uvažuje o jejich vystřílení v Jeseníkách, pro jejich nepříznivý vliv na vzácné rostliny a protože jsou v Jeseníkách nepůvodní. Bylo by jich škoda.


Já na skále strmící se nad dolinami.


Kamzíci! Ani ne moc plaší, strávili jsme s nimi nezapomenutelnou hodinu a půl.


Sníh, trávy, mlhy. Snový obraz dokreslují poskakující horské kozy. Kde jsme?


Kuba a klesající mračna. Radost v duši, mokré kalhoty i boty, studené tváře a špinavé ruce.


Večerní inverze. Scházíme z hor, nakonec chytneme stopa, díky kterému spíme doma a ne pod převisem - to kvůli snažší cestě do školy. Ale už se těším na noci pod skalní klenbou, hvězdnou oblohu, večerní mráz a ohně, nesoucí světlo a žár dodaleka a do zkřehlých rukou.

Znovunarození běžce

Sice mám rozepsaný článek o tom, jak jsme běžel s Jirkou Zlatohorskou pětadvacítku a v počítači fotky z výletu na sněžnicích a jesenické kamzíky, ale musím se s vámi podělit o jiný zážitek. O dnešní běh.
Nebyl nijak výjimečný, dlouhý nebo neobvyklý, ale mám z něho radost. Studuji teď v Olomouci a běhání tady mě moc netěšilo. V parku, po tmě, pořád ve městě. Moc jsme tady toho nenaběhal - ale aspoň jsme začal jezdit na kajaku. Jenže dneska jsme se konečně podíval do mapy a vyběhl si z města. Po cyklostezce a pak i polňačkou. Podél řeky, směrem na Litovelské Pomoraví. Zjistil jsem, že od svých kolejí se dostanu úplně krásně z města a i když tu nejsou kopce, tak běhání zase stojí za to. Dal jsme si po ránu jen asi 8 kilometrů - nijak dlouhý běh. Ale radost jsem z něj měl, jako bych běhal v Jeseníkách. Přiběhl jsme se zablácenýma botama, zpocený a spokojený. I tady budu mít z běhu radost, už mi zase cuká v nohách.



Mávám, teď sice ne z hor, ale neméně spokojený.

Vaša

Jeseň

Tento článek jsem začal asi třikrát, ale myšlenky se mi pokaždé zatoulaly...
Zkoušel jsme psát o dnech, kdy nic nestíháte a valí se na vás povinnosti a i o tom, jak žiji z nádherných dnů v horách. Zkoušel jsem napsat o tom, jak je třeba snažit se nezahodit jedinou minutu ŽIVOTA a umět se radovat z maličkostí a stejně i z velkých věcí.
Nad Jeseníky létá podzim, temné lesní říčky unáší listí, slunce září a nebo se nad hlavou valí mraky od západu. Ve škole jsem v Olomouci a rovinaté město je něco, co nemá v mé duši místo. Táhne mě to do hor.
Mám prázdné ruce a marně jimi kolem sebe mávám, nedokáži chytit, co chci přesně napsat. Nedokáži to vypsat, ale chci to žít.
Minulý rok jsme tady napsal - chci žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší.
Marně hledám jiná slova, tohle jsem chtěl říct.


"Slunce je duše Světa"

In my country.

Zdenda v bráně vichrů, slunce se sklání za hlavní hřeben. Tváře a ruce jsou studené, rty fialové od borůvek a čeká nás cesta temným lesem bez čelovky.

Motiv jako z Forresta Gumpa. Jsme jako to pírko hnané větrem...

Chuť léta

Dnes nepíši obyčejný článek o jedné túře, jednom pohoří či jedné cestě. Je to jen změť nejkrásnějších snů, zážitků, které ulpívají na rukou a září z očí a umí člověka poznamenat navždy. Píši o tom, čím mě toto léto poznamenalo a co nad sebou budu nosit jako duhovou svatozář a bude mi dávat sílu ve dnech, které někdy nejsou úplně světlé, svobodné a divoké. Ale já takové dny chci, protože v nich žiji až do konečků prstů a život ve mě se rozpíná a chce vyskočit ven s radostným voláním, s hlubokým nádechem, se zívnutím nad ránem. Čouhá mi z očí a mává s mýma rukama.
Život! Letní sen.

Sedím nad klávesnicí, záclonu na okně cuchá vítr a až změním oběd v mém břichu na sílu a teplo, tak půjdu běhat do nejkrásnějších lesů, kde kvete vřes a zlátnou první listy. Na jazyku převaluji chuť léta a snažím se vrýt si ji do srdce. Je to divoká a neučesaná chuť a kdo jí polyká plnými doušky, už nikdy nevydrží dlouho sedět. Chci být taky takový.

Co vidí mé oči,co běhá po jejich sítnici co ve mně křičí, když toužím po létě a marně ho zaklínám, ať nekončí? Jsem zase na molu na Slezské Hartě...


Život pod oblohou/léto 09

Ležím na molu, u kterého se pohupuje plachetnice a nade mnou se klene noc. Noc, modrá a bílá, přetnutá napůl Mléčnou dráhou, která ukazuje do neznáma. V krku hřeje trocha vína a vlny běží proti břehu a zase zpátky. A ještě. Běhají v nich odrazy předalekých hvězd.
Na východním obzoru visí hvězdokupa Plejád, zimní souhvězdí v půlce srpna zvěstuje krátící se noci. Malý Delfín září naproti Velkému vozu a celé divadlo se otáčí okolo Polárky, hvězdy severního volání. Ležím zachumlaný v mikině vedle Lenči a na konci mola sedí kamarád ze skautu Kolinc. Za chvíli začne tábor na Slezské Hartě, který každým rokem zavírá léto a může za to, jak se nám všem po něm stýská. Spíme v týpí, které jsme se dnes naučili stavět a létavice, meteorické Perseidy občas pročísnou oblohu nad námi.
Od ledna jsme už naspal více než 30 nocí pod volnou oblohou, nějaké i ve stanu, posedu či kolibě. Spaní venku je pro mě výsostný odznak léta a nemůžu se jej nasytit. Jaké byly noclehy toto léto?

Červen, Velká Fatra. Déšť se snáší hustým proudem z oblohy a omývá krajinu. Posed pod Klakem mě a Kubu chrání před vlhkým deštěm i medvědy, spíme pět metrů nad zemí a vodu nabíráme z nedalekého potoka mezi popadanými stromy a obřími kapradinami. V posedu jsou lavičky na spaní a za chvíli je plný páry z mokrého oblečení, vaření těstovin a dýchajících spáčů. Pokojná noc na Fatře.
Červenec, Rakousko, Spielfeld. Poslední stanice vlaku před Slovinskem. Hledám s Lenčou kudy z městečka, je deset večer a vlaky do Slovinska pokračují až ráno. Nakonec si postavíme stan na vlečce za kamionem, se svolením řidiče, a ráno nás odveze až do Ljubljany. První noc naší letní cesty po Slovinsku a Chorvatsku.
Jiná noc, na pláži u kaňonu Velké Paklenice. Suchý a horký vítr připomíná fén. Spíme v hamace zavěšeni nad trnitou buší, jen pár metrů od moře. Vzbudíme se ráno v šest, skoro uvařeni horkým vichrem Středomoří. Od té chvíle míříme vzhůru na sever, zpátky do nepřekonatelného Slovinska.
Miluji noci pod oblohou, jsou pro mě znamením svobody, cesty, nezávislosti. Miluji vzduch a velikou ložnici, každý den jinak vymalovanou. Miluji každý večer nejistotu, kam si lehnu, hledání místa, nekonečnou svobodu. Můžu jít až do svítání, můžu si lehnou do kosodřeviny nebo jít do údolí k potokům. Jít a být svobodný, jak jen já chci.
Občas se ale dostanete na místa, kde nevíte, kam složit hlavu. Jako já s Lenčou v malé chorvatské vesnici Bakar. Místo pláže loděnice s obřím jeřábem, místo lesů strmá suť a velestrmé svahy. Jediné rovné místo - parkoviště u přístavu. Jdeme podél autostrády, kde neustále hučí auta a kamiony a držíme se jednou rukou černých svodidel, druhou rukou jsme už nad hloubkou, která padá do moře. Nocleh si vyptáme u jedné paní na zahradě, pod stříškou s hroznovým vínem a houpačkou. Díky jí za to.
Jiný problematický nocleh byl u slovinského města Zidani Most. Malý klučina nás za tmy dovedl na jediné rovné místo - úzký hřeben nad vesnicí, asi tři metry široký. Je tady stůl a lavička, asi vyhlídkové místo. Vaříme večerní těstoviny a oči bloudí po okolních kopcích. V srdci mír a svobodný pocit. V údolí řeky duní vlaky, ale hvězdy se před nimi netřesou.
Mé nepokojné nohy toto léto klusaly po Slovensku, Slovinsku, v chorvatských kaňonech Paklenice, v Bílých Karpatech, na Slezské Hartě i v nejkrásněších Jeseníkách. Hlavu jsme skládal pod jediné nebe a přikrýval se sny a spacím pytlem, který nesly má záda.
Dny na letních cestách mi přijdou podobné barevnému kaleidoskopu a oči jsou krasohled. A krása léta kolem mě. Vrchol Ostrej na Velké Fatře, nádherný slovinský Triglav, rozpálený Aniča kuk, hedvábný Malý Děd a větrná Příčná hora. Borůvky, ušmudlané ruce, žihadla od včel i vos, skákání do průzračné vody. Ledové potoky Julských Alp, temné vody jesenických říček, chladivý, blahodárný potok v Paklenici. Tyrkysové jezero v Bledu a rozvlněná Harta.Ukoplé palce, odřené nohy, sluneční úpal při stopování. Plavání několikrát přes Hartu, běhání po Příčné hoře, ručkování po laně lanovky. Kuskus uvařený v ešusu, ovesné vločky na benzínce, těstoviny pod Triglavem, darovaný mátový koláč na Aljaževu domu. Léto plné dobrých lidí, krásných zážitků, radosti i nepohodlí, horka i zimy, strmých kopců, dalekých výhledů, kozorožců, kavčat i suchozemských želv. Léto v nás. Duhová svatozář.

Chci ať nade mnou vlaje.

Velká Fatra, Ostredok 1592 m n.m.

Má elfka na bělokarpatských lukách.


Lenča na rozpáleném vápenci hory Aniča kuk.

Pohyblivá suť pod sedlem Luknja, Julské Alpy.


Večer v Triglavském kotli, asi 2 500 m n.m.

Pohladit slunce.


Lesní národ v hamace. Bílé Karpaty.


Mávám z hor. Vaša

Za chvilku

Nějak se mi nedostává času na psaní, ale ke konci prázdnin se rád pokusím všechno zapsat. Zatím se můžete podívat na některé letní fotky na mém rajčeti (mrkněte do odkazů)...

Mávám z hor, užívejte nádherného času.




Vašek

Velká Fatra

"Má to něco do sebe, stát dlouho na dešti."


Poprvé jsem se medvědí Velké Fatry dotkl před rokem. Přešli jsme s Jirkou Nízké Tatry a v dolině pod fatranským hřebenem se na nás spustil hustý déšť a my proleželi den a noc v krmelci. V přestávkách mezi proudy vody jsme zaběhli nabrat vodu na vaření a pití a dál leželi a čas plynul a šuměl s vodou. Nakonec jsme zamávali mračným hřebenům a odjeli stopem do Ružomberoka. Jenže Fatra lákala.

Střih/červen 2009/Žilina
Hučící proud aut. Šedé nebe, poprchává. Asfalt letí do nekonečna. Stojím s Kubou u výpadovky směr Poprad a kolem se míhají a sviští auta. Stopujeme už přes dvě hodiny a pořád nic - nepoznaná situace. Nakonec se smiluje řidič kamiónu a ujíždíme proti proudu Váhu do úzkého údolí, kde se pod vrcholky Malé a Velké Fatry stéká Váh a Orava. Mezi řekami se k nebi vzpíná hora Šíp. Přijeli jsme si změřit vlastníma nohama Šípskou a Velkou Fatru, otisknout si je do srdce a obkreslit jako mapy vytlačené batohem do zad, potem do trička a sluncem do vlasů. Čeká nás všechno. Včera byl letní slunovrat.

Hory/první a druhý den
Přes houpající se, zavěšenou lávku přejít skotačící Oravu. Popadnout do rukou hole, pořádně se o ně opřít a nohy už sami letí do kopce. Za chvíli jsme u sady Podšíp. Louka, kopretiny, mokrá tráva, kolem voní kvetoucí bez a šípek. Staré Slovensko, roubené chalupy, šindel na střeše, nikde člověka. Poprchá, nacházíme nocleh pod střechou těsně u dřevěné zdi. Budíček ve dvě ráno, budí nás Slováci, kteří přišli večer do jedné z chat. Musí si s námi připít. Tři štamprle domácí hruškovice na seznámení a zase spát. V šest ráno vstaneme už vážně a po první cestovatelské, ovesné snídani se vydáme na Šíp, který trčí do mlhy.
Zážitků nepočítaně, den jako barevný kaleidoskop, tisíce střípků i kroků. Do kopce i z kopce. Mlžný vrchol Šípu, hledání jeskyně (neúspěšné), návštěva salaše, kupa sýra a žinčice, řezání lipových větví ve vesnici (děda na chatrném žebříku potřeboval pomoc) a pak zase výstup na hřebeny Velké Fatry. Na oběd půl kila čerstvého ovčího sýra, samozřejmě každý půlku. Solíme si ho solí z krabičky od filmu a o drobky chleba se dělíme s mravenci. Pak jdeme hřebenem, po lesích i lukách. Cesta si nás získává a starosti z nás odpadávají a zůstávají bezmocně ležet u cesty. Vyhlížíme medvědy a tygra, který pod Šípom utekl pašerákům. Kolem se míhá slunce, výhledy a zase déšť. Spíme v posedu pod horou Klak a neznačenou pěšinu zdobí medvědí výkaly. Venku prší. Déšť se rozbíjí o střechu posedu.

Turčianský hřeben/třetí den
Ráno je všude mlha a déšť. V prameništi nabereme vodu, umyjeme hrnec i zuby a vydáme se lesem zpátky na značku. Den začneme blouděním a prodíráním. Pěšina západním hřebenem Velké Fatry je široká asi třicet centimetrů. Prodíráme se mokrými buky, kapradím a lezeme strmě na Klak. Prší a mlží. Mží a lije. Vrcholová kniha na Klaku povídá něco o nádherném výhledu, ale jsme v mraku. Hlavní liják nás ještě čeká, až přijde, tak i z nosu nám odpadávají kapky chladivé vody. Na hoře Malý Lysec jsou ale mraky poraženy naší touhou vidět něco z hor. Trhají se a slunce roztřpytí mokrou trávu. Narazím si na hlavu mokrý a několikrát rozsedlý slamák, který doposud velice trpěl. Zubatým hřebenem se převalíme v sílícím slunci a za chvíli jdeme po hřebenových lukách pod Borišovem.
Chata pod Borišovem je osamělá, je tu jen personál a já s Kubou. Chatár, zřejmě jeho syn, který má sice podobnou postavu jako my, ale mezi řečí se zmíní, že když je třeba vynese na chatu i devadesátikilovou krosnu, a jeho slečna, která vaří. Dáme si míchaná vajíčka, prohlédnem nosičskou krosnu ( v hlavě létá otázka: "kolik asi unesu?") a vydáme se hledat noční střechu do nedalekých salaší. Ty nejbližší jsou zamčené, ale koliby Sestričky nás přijmou.

Hlavním hřebenem/den čtvrtý
Ráno svítí do koliby slunce, modromodré nebe. Myjeme se v potoku, průjem mě zažene do kopřiv (břicho si musí zvyknout, že už je léto) a pak se znenadání přižene mlha z Lubochnianské doliny. Snídaně z ovsa, nohy do mokrých bot (ne všechna krása na horách je pohodlná, když se díváte na fotky z hor, mokré boty, bolavé břicho, pot v očích, otlačené palce...nic z toho není vidět. Jenže je dobré vědět, že to za to stojí. Tisíckrát.) a vyrážíme vstříc dalšímu dni, desetitisícům kroků a úderům srdce, které je tady rádo. V mlze se vyškrábeme na Ploskou a na vrcholu nás už zase hřeje slunce. Jen chybí výhled, protože mlha se vznáší pár metrů pod námi. Jdeme fatranským hřebenem k jihu a pot se z nás za chvíli leje. Z ranních mlh se vyloupne slunečný den a hory se z obzoru přesouvají za naše záda. Suchý vrch, vápencové skály mimo stezku a hluboké doliny. Travnatý hřeben a neznámé výhledy na Slovenské rudohorie. Nejvyšší Ostredok, Krížná, poslední vrchol hřebene, zohyzděný vojenskou základnou na vrcholu.
Pod námi leží dolina, kde jsem s Jirkou proležel deštivý den v krmelci a teď už je celá Fatra v mých nohách. Vydáme se postranní rozsochou k západu do podivuhodných skalnatých dolin Bralné Fatry. Vápencové skály září bělobou do daleka.
Večerní bouřka, nacházíme nocleh v obrovském krmelci, který je plný sena. V noci je hrozné horko, spím nahý, jen přikrytý spacákem.

Bralná Fatra/pátý, poslední den
Ráno zamáváme krmelci a vylezeme strmých 700metrů převýšení na vrchol Ostrej. Pot pálí v očích a slano a vyschlo v puse je odplata za nenasytnost očí, které chtějí všechno vidět. Ale výstup je kratší, než jsme čekali a když vystoupáme na hřeben, otevře se nám pod nohama propast a před očima výhled pro olympské bohy. Jako z letadla, z ohromné výšky, pozorujeme kotlinu u Martina. Jsme sice v necelých 1300m n.m., ale převýšení je obrovské. Doslova trčíme v nebi a ve strmých vápencových skalách. Shodíme batohy a prolézáme vrchol Ostré, kouzelnostrmo. Na její vyšší sestru, vápencový kolos Tlstou, jdeme po nenápadném hřebeni. V životě bych neřekl, jak strmý má závěr. Když se chceme na Tlsté svalit do trávy a konečně se najíst (zbývá pár posledních krajíců chleba), zahřmí nám nad hlavou. Urychleně mizíme z vrcholu a v dešti sestupujeme do doliny. Skály, několik řetězů, jeskyně a skalní převisy. Míst k prolézání na několik týdnů, my ale tudy jen rychle projdeme. Bouřka je za chvíli pryč a my šlapeme asfaltovou cestou. Hory jsou za námi a jíme na lavičce ve vesnici. Fatra utekla neskutečně rychle a přesto nám první den přijde neskutečně dávný. Dojíme zbytky chleba a poslední trojúhelníčky taveňáku. Autobusem, vlakem a stopem se posunujeme bouřkovým odpolednem na severozápad a nakonec přespím u Kuby v Bruntále. V sobotu dopoledne dojedu stopem domů a zjistím že v Jeseníkách panuje mlžný a deštivý nečas. V očích mám Fatru a v srdci hory, které čekají.

U výpadovky z Žiliny.


Konečně slunce. A Fatra!

Mraky okolo se trhají, oči volají slunce! slunce! Suším slamák.

Kuba a fatranské luka.
Where do I go?

Hvězdnice alpská, nejhezčí z nesčetných květin na červnových vápencích.


Ostredok(1592m n.m.) a doliny Bralné Fatry.

Skalní okno na Ostrej.
Kuba a vrchol Ostré, krásné hory.

Borišov a večerní cáry mraků.


Jeskyňa.

Spánek na vrcholu hory

a jiné předletní zážitky v červnových Jeseníkách.


Svědění nohou a neschopnost sedět na zadku je známkou nepřizpůsobivosti. Pokud také patříte mezi lidi, kteří nevydrží nikde dlouho sedět a ještě máte sedavé zaměstnání, tak vás velmi lituji. A sebe také. Pracuji teď pro tátu a pomáhám mu na počítači. Možná se mi budete smát, ale tento článek píši v kleče u stolu (i přesto, že jsem před chvílí přiběhl z lesa). Nechci patřit do generace placatých zadků. Flat-butt generation.

Každá práce má někdy konec, na každého občas vykoukne zpoza rohu volný čas. Záleží jen na vás, co s ním uděláte. Poslechněte si o jednom sobotním odpoledni, večeru a noci na horách. O krátké túře, ale plné intenzivních zážitků.

Příběh
Sobota, smažím kuřecí prsa, ať se z bráškou a sestřičkou najíme a já můžu beztrestně zmizet. Ve dvanáct vyjdu lehkým krokem z domu, s lehkým batohem na zádech a slamákem na hlavě. Slunce září, ale je docela chladno. Proletím modravé Zlaté Hory na jejich okraj a zamávám vztyčeným palcem na auta, která směřují tam, kam já chci jít. Za chvíli jsem v Heřmanovicích a kolem jede autobus do Karlovy Studánky. Obětuju asi třicet korun a za chvíli už mé nohy klušou údolím Bílé Opavy k hřebenům.
Nemylte se, neběžel jsem, ale šel jsem hodně rychle. Bílá Opava tvoří nádherné údolí, ale přijďte sem na podzim, v drsné zimě anebo brzo ráno. Prostě kdykoli, kdy se nebudete muset o vodopády dělit se školními výlety a davy turistů. Kdy se budete moct dle chuti koupat nazí v tůních (kdo to zvládne v zimě, má můj nehynoucí obdiv) anebo jen tak jít a neuhýbat ze svého směru.
Pot ze mě jen lije, "běh" do schodů s batohem mám za sebou. Teď už se ponořím do lesů a budu opravdu sám. Z asfaltky skouznu do lesů a propadám se do Divokého dolu. Mířím na obrovitá skaliska, která se tyčí nad touto krásnou jesenickou dolinou a údolím Divoké Desné. Ze značené cesty jsem sešel v půli dolu a traverzuji strmý bezcestný svah, pokrytý sutí, suchými i zelenozelenými stromy, skalami a koryty potůčků strmějších než okap. Za chvíli se dostávám na snad kamzičí pěšinu, kterou znám z předchozích návštěv a pohorky mě věrně dovedou až na vrcholy skal.
V letadle jsme ještě nikdy nebyl, ale zato znám skály na Divokáčem. Zelená hloubka, lesy pode mnou. Sluneční záře, obrovská expozice. Máchám nohama nad hlubinou, hryžu jablko a zpocené vlasy usychají. Je skoro pět hodin večer, vstanu a vydám se po další skryté pěšině nad Česnekový důl. Husté větve smrkového mlází chtějí trhat můj slamák.
Nad Česnečkem je mokro, prameniště a vrchoviště. Nohy se boří do zelených mechů a žbluňká to. Sejdu z pěšiny a jdu naslepo lesem. Zelená tráva, nádherný podrost. Přejdu přes tři větší potoky a překročím mnoho stružek. Laň odskočí do lesa. Na osluněné loučce pojídám borůvkové květy - v každém z nich je nektar a chutná jako kapka medu. Z lesů vystoupím nedaleko Švýcárny, u ní - nejstarší chaty v Jeseníkách, u které se od dávna páslo - večeřím. Tvrdší chleba, sýr a sibiřský česnek, který roste na podmáčené loučce nad chatou a dal jméno i Česnekovému dolu. Sedím tady nekonečně dlouho a oči klouzají po krajině. Jsem v centrální části Jeseníků a kde budu spát záleží jen na mě. Můžu dojít na Žárový vrch, Vřesovou studánku a za hluboké tmy bych došel i na Krakena. Přemýšlím a nechávám své nohy stáhnout mě, kam sami chtějí. Jdu na Malý děd a chci sejít do údolí Střední Opavy.
Večer na Malém dědu, ploché temeno hory, kleče a jemné horské trávy. Metličky, smilky. Vítr a slunce, které se houpe jen nepatrně nad obzorem. Večerní mír. Obloha dalece modrá. Překonán pokojem, klidem a nádherou si ustelu nedaleko vrcholu hory, skryt na loučce v kosodřevině. Pro vodu seběhnu k nedalekému prameništi. Ležím mezi klečemi a obzor zlátne, nápory větru, který křičí léto, léto!, mě nutí zakrývat plamen vařiče rukou. Těstoviny, voda, sůl, nic víc. Nic víc není třeba. Nezalesácky pár slov do telefonu s člověkem, který na mě myslí. Radost.
Čekám, až se ze tmy vyloupne Mléčná dráha, ale je sotva oranžový obzor a já už spím.Pamatuji si jen první dvě hvězdy.
Spaní pod širákem, plné probouzení a zase poklidného usínání. Vítr točí větvemi klečí. Oranžový obzor na opačné světové straně. Musím zaklonit hlavu. Vyběhnout ze spacáku na záchod a pak zase spát. Ranní slunce vás vzbudí v šest ráno a už visí vysoko na obloze.
Dojím jen pár vrtulovitých těstovin ze včerejška, sbalím batoh a oklepu rosu z pláštěnky, která jej zakrývala. Slunce září a přes noc spadla tak tuna rosy. Její kapky se všude třpytí. Uklidím bivak, vlhký žďárák, spacák i karimatka zmizí v batohu a že jsme tu spal za chvíli nikdo nepozná. Zůstaly po mě jen lehce slehlé trsy metličky.
Dlouhými kroky seskáču tři kilometry z kopce, které mě dělí od Videlského kříže. Nevím, na kterou stranu stopovat, vyjde to tak nastejno. Mladý klučina, kterému v autě hraje Enya, mě vyloží v Karlově Studánce, ale vzal by mě klidně do Olomouce. Projdu městečkem a jede mi ranní autobus do Zlatých Hor, o kterém jsem vůbec netušil. Snídani si dám až doma.

Kolik zážitků můžete mít za tak krátkou dobu? Nezáleží na délce, ale na intenzitě vnímání.


Krátký doslov
Nakonec jsme u psaní nevydržel klečet a sedl si. Jestli mi můžete něčím vykompenzovat mé otlačené pozadí, tak nechoďte do Divokého dolu. Je to přeci jen národní přírodní rezervace a pokud máte v Jeseníkách dost míst, která neznáte, nehrňte se hned na chráněná místa. Kamzíci to jistě ocení. A pokud se tam vydáte, tak vím, že nezničíte ani květinu. Horší než každý tichý poutník jsou davy na asfaltových cestách, chaty a nebo dokonce větrné a přečerpávací elektrárny ve stejně krásných a cenných místech, jako je Divoký důl. I na Malém dědu po mě zůstala jen nepatrně slehlá tráva (jako po srnci), ale na Švýcárnu vede asfaltka.


Já před začátkem túry. Očekávání a nedočkavost ve mně.


Mé boty a mé jabko si užívají slunce nad Divokáčem.


Ložnice nejkrásněji vymalovaná, voňavá a opravdu velká.


Orlík, před ním se tyčí dvouvrchol Jeleních louček a Černého vrchu.


Medvědí vrch a jeho lesnaté království.

Májové Jeseníky

Je posledního dubna, letní nadvedro, čas předmaturitní. Ze Zlatých Hor vybíhá jako pokroucený had lesklá asfaltová cesta. Stojí u ní a mávám na auta zdviženým palcem. Potřebuji jen do deset kilometrů vzdálených Heřmanovic a za chvíli v nich jsem.
Sedím na rozpálené zemi, svlečený do půl těla a paprsky slunce se mě snaží změnit na Afričana. Opírám se o batoh a polohlasem si čtu Allena Ginsberga. Přes nohu mi přeběhne mravenec. Ze zatáčky se vynoří autobus, v kterém přijíždí Lenča.
Zpoza kopce vyskočí bouřkový mrak a teplota klesne snad o patnáct stupňů, obědváme v dřevěné zastávce a čekáme až přeprší a jsme jen tak šťastní. Za chvíli je zase vedro a za chvíli proběhne další mrak. Stoupáme po lukách do sedla Křížek, které odděluje Zlatohorskou vrchovinu od Hrubého Jeseníku. Jdeme na jihozápad, do lesnatých Jeseníků. Louky nad Horním Údolím, alpská věž kostela hluboko pod námi, sytě zelená tráva a temně zelené lesy. Zelená vůně a listy trávy pod nohama. Lehký krok.
Vyšli jsme pozdě a ještě jsme se zdrželi na lukách u Křížku, v lese se už zvedá od země přítmí a jemně šplhá vzhůru po kmenech stromů. Slunce začíná ozařovat jiné hory v jiných světadílech. Stoupáme vysoko a strmě na Kobrštejn, Lenča ťuká trekovými hůlkami, já si vedle ní nohama kmitám. Kdysi jsme tady běželi s Jirkou a kobrštejnská vertikála mě zdolala, protože s patnácti kilometry v nohách už nevyběhnete každý kopec. Dnes jdeme lehce, ale tělo se rozehřívá a plíce se hluboce plní večerním, jarním vzduchem. Houstnoucí tmou jdeme dál, po lesních cestách, kde jsem mockrát zabloudil a ještě víckrát jimi prošel. Tady jsem doma, mé hory a nevadí ani úplná tma. Jen občas blikneme čelovkou.
Když na vás v nočních horách přijde hlad, shoďte si batoh a něco do sebe nacpěte. Nohy vám hned budou skotačit samy, krosna zlehkne a chlad se zmenší. Žvýkáme chleba, chroustáme čokoládu a Tetřeví chata, kde v předsíňce přespíme, se blíží. Hluboký spánek, víno z hrnku, jeden spacák, světlající obzor.
Ráno vstanu, naberu vodu z nedalekého pramene - je ledová a má zelený odstín, rozděláme oheň a za chvíli vaříme těstoviny. Do Jeseníků jsme si vyrazili bez vařiče, stanu, mapy (tady ji nepotřebuju:), zato je v batohu víno, hamaka, Ginsberg a kupa těstovin. Ranní oheň a výhledy na hodně rozlehlá moře lesů, Medvědskou hornatinu i hlavní hřeben. V Polsku svítí žlutá pole řepky a opar v dálce nahrazuje Baltské moře. Starý smrkový kmen u vrcholu Orlíku slouží jako skvělá houpačka, tady jsme také poprvé přespal sám v lese. Cesta horami, trávy slehlé po zimě, sítiny a obrovské kaluže, skalní hřiby - my na vrcholu, vlající vlasy ve větru. Medvědí vrch, nejvyšší hora v okolí, osamocená a odlehlá. Skaliska nad údolím Střední Opavy, vidíš jen lesy a v dálce v Nízkém Jeseníku se zvedá mraveniště - Velký Roudný.
Občas, když jdete mimo cesty, tak v horách narazíte na téměř neprostupné úseky.To je specifické zvláště pro cestu ze skal, které se tyčí na vedlejším vrcholu Medvědího vrchu. Párkrát jsem se snažil prodrat polomem na západním svahu, Lenču jsme vzal přímo po hřebínku do hustého, ostrého a neprostupného mlází. Po dvaceti minutách prorážení mlází jsme ve schůdném lese, ale bohatší o pár krvavých škrábanců. Se smíchem jdeme ke skrytému skalnímu městu Chambre Verde, k Zelené komnatě a fosforovému lišejníku. Večeříme v krásně skrytém bivaku Kraken, nejlepším převisu a skalnímu obyváku. Mé oblíbené jesenické ložnici.
Vzbudit se a pozorovat modrou oblohu z pod skalní klenby a vědět, že je teprve sobota - díky za to májovým státním svátkům. Život v lesích, prolézání okolních skal, třpytivá voda na Solné boudě a návštěva Jirky, který se za námi projel na kole. Allen Ginsberg a jeho Kvílení přečtené na jeden zátah a skoro jedním dechem, možná ještě teď rezonuje ozvěna mezi Krakenem a Karlinými kameny. Západ slunce, válení v hamace, břicho odřené od lezení po hrubozrnných skalách. Jaro za nehty, jaro jako kamínky v botách, jaro v ledové vodě, jaro v poškrábaných nohách, jaro v nás.
Nedělní ráno, snídání zbylých sucharů, gumových medvídků a hrozinek, tedy rozinek. Cesta z hor do Vrbna, zákusky v cukrárně a stopování do kostela nad Zlatými Horami, kde jsme loni měl úžasnou brigádu. Slunce a lesy a další stop až do Zlatých. Domů jsme vlezl oknem, pojedli jsme štrůdly, kterých byly na stole plné plechy, vzali si kola a jeli navštívit mou rodinku na zahradu. A pak už skončil víkend a já dlouho stál a mával za autobusem.


Skalky v bráně vichrů, v rozlehlém sedle mezi Orlíkem a Medvěďákem.


Už vím, proč se můj blog jmenuje větrný.


Jsme si zalétali...

Flying above free mountains.

Kraken v poledne, chystáme oběd.


Hamaka a večerní plameňák.


On the road.

Love ´n peace ´n freedom to all.


pod tohle se můžu podepsat, Vaša

Jarní Beskydy

Někdy v dubnu, slunečný víkend, vítr táhne duši z těla, slunce pampelišky z trávy. Jedeme do Beskyd.

Vlak z Ostravy je plný cyklistů, turistů a jiných víkendistů. Mezi nimi stojí mladý pár, kluk a slečna, a zaujatě se baví o biologii. Projevoval se u mě totiž předmaturitní syndrom a musel jsem na Lenču zamachrovat, co všechno vím. Ve Frýdlantu jsme vyskočili na osluněný perón a s krosnami na zádech se vydali tanečním krokem k zelenavým horám.
Skvělý pocit, jen tak jít s batohem na zádech - symbol svobody, soběstačnosti, cesty. Tentokrát jsem vyrazili hodně na divoko, mapa nedopatřením zůstala doma a místo mapy máme jen textovou přílohu. V Beskydech jsme ještě v životě nebyl a máme na to jen dva dny a noc. Kam se vydáme, kde budeme spát a jestli zmokneme, to vše nám ukáže jarní den. Neznámo a svoboda, sladká v každém nadechnutí.
Jdeme ulicí a najednou vidíme nešťastného řidiče a jeho Škodu 120, které chcípla uprostřed silnice. V mžiku jsme u něj a roztlačíme ho, takhle jsem ještě nestopoval. Když se auto se škytnutím rozjede, houknu na něj: - Hodíte nás do Malenovic? -
Za chvíli sedíme v autě, Lenča zavalená batohy na zadní sedačce a já spokojeně konverzuji se starým řidičem. V Malenovicích vysedáme a přejeme mu, ať odtud odjede a motor ho nezradí.
Ruku v ruce, bez mapy, směrem, kde tušíme Lysou. Lehce, bezstarostně. Možná až lehkomyslně - já si vykračuji v sandálech a pozoruji sníh na hřebenech. Zlobí mě kotník a nesnesu pohorky. Místo nich snesu sněhové krystaly mezi prsty a nepřijde ke mně ani rýma.
První cesta, kterou jsme se vydali do údolí pod strmé svahy, končí v korytě potoka. Vracíme se a ptáme se na cestu. Lezeme svahem na Ivančenu, skautskou kultovní mohylu, památník odboji a zemřelým mladým klukům, skautům. Na sluníčku vaříme těstoviny a užíváme si nadcházejícího jara, slunce a vůně. Někdy k dokonalé radosti stačí třeba jen vůně vzduchu, otevřená duše.
Když je na cestě sníh, tak si skáču po kraji cesty, po kamenech a nebo si rozdírám nohy hrubozrnými krystalky firnu. V dálce se kupí kumuly a kraj pod nimi je bizarně prosvětlen, střídání záře a tmy. Jdeme směrem k Lysé a zebou mě nožky. Procházející turisté si moje odhaléné nohy prohlížejí s despektem, ale to není podcenění hor, je to jen kamarádství s nimi - až na tělo. Já chodím po nich a ony mi kreslí na kůži. A každý dojde jen tak vysoko, jak vysoko míří.
Poslední sněhové pole pod vrcholem je ale drsné. Jen zamávám Lenče a radši běžím, ať jsem ve sněhu, co nejkratší dobu. Na odtátém ostrově borůvčí čekám a polykám očima siluetu Malé Fatry, zářivé bílo, modročernou oblohu, rozčeřenou zemi hor a Lenču prodírající se sněhem. Večerní výhled z Lysé.
Cestou dolů místy běžíme, skáčeme sněhem nebo jdeme a oči létají krajem. V dálce Velký Roudný a Jeseníky. Ždímu hrubé ponožky a jdu chvíli zase naboso. Náš večerní útulek se zjeví znenadání, altán - odpočívadlo. Miluji večerní nejistotu, hledání nových noclehů, místa, které se prostírají a zvou k ulehnutí. Miluji pocit, jít jak chci a najít si nový, neznámý nocleh. Změnu obzoru, lehkost.
Zastřešený altán, uvnitř stůl a lavice. Bezpečný útulek na noc, kdy může pršet. Jako správní squatteři se bez problémů zabydlíme - na opěrné sloupy zavěsíme hamaku. Závěsné lůžkou ušité Lenčou z hrubé, batikované látky. Ideální ke spaní v odpočívadlech, mezi stromy, na skalách, i v bažinatých oblastech nebo mezi stožáry plachetnice (mnohé jsem ještě nezkoušel:). Prostě hamaku, do které si lehnete a samo houpání, nečekaně přirozená poloha a úchvatné exteriéry vás hned uspí. Ale spánek ještě ne, těstoviny s trochou sýra, bublající vařič, polévka (tradičně až po hlavním jídle - až je utišen nejhorší hlad) a pokukování po hvězdách, čtení Karpatských her, knihy o největší radosti z putování. Pohupování hamaky a krása, život v horách.
Ranní vstávání do slunečného dne, odpočaté tělo schopné létat, běhat, radovat se i zpívat. Bylo by schopné i snídat, kdyby bylo co.
Hamaka budí údiv okolojdoucích turistů a protože táboříme na turistické magistrále, mizíme brzo. Vodu nabíráme ze stružky, kde zurčí a skáče přes drny, větve a štěrk. Na prozářené louce pojídáme suchý chleba a je to nejlepší jídlo. Prosté jako život v horách, svobodné jako my, levné a k nezaplacení. Paprsky slunce hřejí na holé kůži, čteme si ještě Hry a pak už jen cestou dolů, do měst a sídel, ale vstříct dalším horám, ponořeni do plánování letních cest. Na vlak jsme dojeli stopem.


Tady je mi dobře. A taky tam, kam se dívám. Hory.


Sněhem během (tady ještě jdu).


Lenča a za ní Slovensko.


Mračna nad Vněkarpatskými sníženinami.


V obýváku a v hamace.


Óda na chleba.

Pozdrav z hor, mávám.

Vaša



P.S. Pokud se neumoudří počasí, za chvíli vás čeká další článek:).