Slovensko mlžné

Letní cesta z Jalovce se vine v lukách přímo proti hradbě Roháčů. Horko, suchá hrušeň, pasoucí se koně. Cílem je chata na Červenci, v tomto měsíci docela symbolické. V lese zobeme borůvky i maliny. Žluté divizny prosvětlují lesní okraje.

Cesta vzhůru, seznamujeme se s klukama, co dnes na chatě slaví třicetiny jednoho kamaráda. Za sebou na laně vlečou značku omezující rychlost motorových vozidel na 30 km/h. Dárek.



Výhledy ze skal, postupující večer, pod námi Jalovecká dolina. Noc na chatě okořeněná panáky repovice od oslavence a pivem darovaným k jídlu. Ráno vyrážím s Lenčou na přechod Roháčů.
Plány na letošní léto byly výborné, jen nepočítaly s počasím. Chtěli jsme přejít Roháče, koupat se na Maře, přehoupnou se přes hřeben Nízkých Tater do údolí Hronu a na kánoi sjet Hron. Dopadlo to jinak, ale dobrodružství jsme si užili.


Ráno je Chata pod Náružím i celý Červenec, Sivý vrch, Roháče a snad i celé Slovensko pod přikrývkou husté a neprůhledné mlhy. Šlapeme blátem a mraky na Sivý vrch, ale cestu nám zpříjemňují rozkvetlé louky.



Květy jsou v mlze přivřené, ale bohatá vápencová půda hostí na každém palouku hotový mikrokosmos horských květů.



Na vrcholu Sivého vrchu se občas roztrhnou mraky a vykoukne na nás Salatín nebo Brestová, ale pak zase jejich sytě zelené, klečové svahy zmizí v šedé mlze. Sestup do sedla Pálenica klouže podobně, jako když jsme koncem října byli líní nasazovat mačky a lezli jsme tudy po zledovatělé skále - a samozřejmě litovali, že jsou mačky v batohu. Uklouzaný mokrý vápenec teď jede jako namydlený. Po cestě potkáváme nové řetězy, dřív tady žádné nebývaly. V sedle Pálenica mizí horské květiny a zbývá nám jen mlha. Teď se pohybujeme po žulovém podkladu, který pro rostliny není tak zajímavý. Kus pod sedlem se prodereme klečí k potoku a doplníme zásoby vody. V mlze přejdeme Brestovou a na Salatínu pro sílící déšť a nepřestávající mlhu stavíme stan.

Následuje deštivá noc u vrcholu Salatína, sklouzáváme po karimatkách, tak musíme dát nohy spacáků do igelitového pytle, ať nezvlhnou příliš od stěny stanu. Ráno prší čím dál víc a rozhodujeme se zůstat. Jít přes Baníkov v tomto počasí nechceme a na zítra hlasí lepší počasí. Prolenošíme vetšinu dne, popíjíme po malých doušcích Malibu, já bych nejradši snědl všechny naše zásoby a když chvíli prší méně, tak hledám vodu v severních žlabech i na jižních svazích. Nenacházím, jen pořádně zmoknu. Nakonec najdu malou kaluž přímo na vrcholu Salatína, nabíráme alespoň nějakou vodu. Hlíněná příchuť nevadí. Odpoledne se nebe roztrhne a voda se z něj jen lije. Zásoby vody máme za chvíli doplněné - necháváme dešťovou vodu stékat po plátně stanu přímo do ešusů. Příchuť je tentokrát stanová. Vaříme čaje. S večerem se mraky trhají, otevírají se výhledy a chladný vítr čechrá vlasy.



Procházíme se po vrcholu, přes který celý den nikdo neprošel a slunce zapadá do cárů mraků. Strávíme druhou noc na Salatínu.

Ráno je polojasno - severní doliny jsou v mlze, jižní svahy na slunci a pod modrým nebem. Hřeben jako nůž krájí mraky a je přesně uprostřed. Dokonalé polojasno, poloblačno. Co nejrychleji balíme stan a vydáváme se na vzdušnou hřebenovku.
První zpestření už přichází v sedle mezi Salatínem a Skriniarkami. Je mi horko a tak si sundám dlouhé triko. Pak popadnu batoh a švihem si ho hodím na záda. Na poslední chvíli zahlédnu, jak se foťák oddělí od bederního pásu batohu, odletí do zelené smilky a v několika kotrmelcích zmizí v hloubce travnaté strže...
Hledáme na strmém svahu, přidržujeme se trsů trávy a o snad padesát výškových metrů níže Lenča objeví - díky polstrovanému pouzdru nepoškozený - foťák. Lezeme zpátky k batohům a mám uplně radost. Vzhůru na Skriniarky.



Řetězy Skriniarek, bublifoukání na vrcholu Pacholy, chleba a sýr na Baníkovu, hluboké propasti na hraně Baníkova. Roháče pod nohama jen letí, výhledy sytí oči.



Odpoledne, na Trech kopách, nás zase zakryje mrak a hory omyje déšť. Řetězy začnou pořádně klouzat a do Smutného sedla si užíváme dobrodružně kluzké cesty, až moc. Déšť ve Smutném sedle je více než smutný, scházíme na Žiarskou chatu a zkoušíme ji celou vyjíst. Taky se večer, v sandálech, projdeme na Šarafiový vodopád a cintorín. Fialová vrbovka, borůvky, hory, mlhavo. Na jednom náhrobku nápis - Mountains are beautiful and awful at the same time. Spíme v lágru a všechno - včetně stanu - sušíme v sušárně.
Ráno nás hustý déšť a předpověď počasí přesvědčí o tom, že pokračovat po hřebeni nemá moc smysl. Scházíme z hor, na hlavy nám prší, na Hronu je první povodňový stupeň a koupání na Maře je ideální tak pro tuleně. Utíkáme z Roháču, konáme hody v Liptovské Mikuláši a stopem, vlakem a hnutím osudu se do večera dostáváme do Kysuckých Beskyd, kde trávíme ještě dva dny a dvě noci, v dešti i slunci, v hamace zavěšeni v krmelci uprostřed dešťů, ve stanu nad Turzovkou, na cestách i mimo ně. Ruku v ruce dojdeme do Česka a loučíme se se Slovenskem - tohoto roku tolik mlžným a deštným.

Slovensko deštné

Tyto prázdniny jsem se dvakrát vydal do hor a kopců Slovenska. Dopadlo to tak, že bych spolu s Forrestem Gumpem mohl říct - zažili jsme všechny možné druhy deště, jednou bodal jako jehličky, jindy padaly pořádný tlustý kapky, pršelo na nás ze stran a někdy se zdálo, že déšť snad prší nahoru...
Poslechněte si o červnové spanilé jízdě Oravou a o červencové hřebenovce Roháčů s hlavou v oblacích. Poprvé s Kubou a bez foťáku i stanu a podruhé s Lenčou a málem taky bez foťáku - ale o tom snad až v příštím článku.




S DEŠTĚM V ZÁDECH ORAVOU
Vlak z Ostravy a autobus z Žiliny mě dosmýká až do Terchové. Tentokrát ale nemířím na Malou Fatru, ale potřebuji do Zázrivé, kde mě už čeká Kuba a odkud vyrazíme na hřeben Oravské Magury. Kuba se neodevzdal do služeb drahám a železnicím a vyrazil stopem už z Česka. Dopadlo to tak, že na mě asi dvě hodiny čekal. Já se snažil stopem ujet jen poslední úsek, deset kilometrů do Zázrivé a dopadlo to tak, že jsem jich asi sedm ušel pěšky.
Cesta se vine vzhůru do sedla, auta mě objíždí a červnové louky vlají ve větru. Listy trávy se kolébají do rytmu zvonků ovcí. Na vše pěkně shora koukají Rozsutce. Slunce zatím svítí a mraky létají oblohou rychleji než vlaštovky. Slovensko blahoslavené.
Ze Zázrivé jdeme na Vasilovskou holu, spíme v malé chatě na vrcholu sjezdovky, která je odemčená a plná nepořádku. A teď i nás. Výhledy mají všechny barvy zelené a kapky vody v trávě pableskují večerním sluncem. Před spaním sníme gumového hada uloveného v ostravské zoo. Ráno hmla, déšť, slunce, déšť. Minčol, lesní cesty na hřebeni Oravské Magury a bramborové šulance s makem a povidly v sedle Príslop. Zase slunce i déšť. Jednu spršku přečkáme v krmelci, kde je role bublinkové folie, která nám slouží k utěsnění oken. Vrchol Budína, výhledy na Oravu, Oravské Beskydy i Roháče. Mraky se ženou podél hřebene a vidíme, jak v temných částech výhledu prší. Nocleh najdeme u skrytého odpočívadla pod Magurkou. V noci jsou hvězdy a u ohně sušíme ponožky až do spálení.
Ráno svítí slunce, loučíme se s tábořištěm u sedmi ohnišť a scházíme k Námestovu. Kus cesty nám zkrátí hasiči, kteří nás svezou na korbě jeepu. U Oravské přehrady se rozdělíme, já jdu po asfaltu a Kuba na příhodném místě stopuje na Tvrdošín, Takto jsme si proti zimním Tatrám prohodili role. Jsem rád, že dnes jdu. Seběhnu se podívat k Oravské přehradě a v duchu si maluji plavbu v kajaku s výhledy na Roháče. Od hladiny je ale hlavně výhled na paneláky v Námestovu, chjo. Vlny a studený vítr mě odradí od koupele a vracím se stopovat na cestu. Za chvíli mě nabere autem, v kterém už sedí na sedadle spolujezdce Kuba. Za chvíli jsme v Tvrdošíně.
Před místním Lidlem pořádáme hody ve stylu co kdo snese. U mě je to banán, rohlík, šunka, jogurt, další rohlíky se šunkou a cibulí od Kuby, další banán a na závěr půlka větrníku. Uf, na horách člověku vyhládne.
Z Tvrdošína míříme na Skorušinu. Skorušina je horské pásmo na sever od Roháčů. Z Roháčů působí jako nízké podhůří, ale výhledy z ní na rozeklané severní svahy Roháčů stojí za zhlédnutí. A to i přes to, že dostat se na ni z Tvrdošína byl opravdu tvrdý oříšek. Trochu bloudíme - máme mapu Oravy ze sedmdesátých let, protože jsme se až na místě domluvili, kam půjdeme. Jsme opravdu taková výprava na lehko - bez pořádné mapy, bez stanu, s lehkou myslí ale navečer se ztěžklýma nohama. V kopřivách za Tvrdošínem nás pronásleduje umanutě polodivoké kotě.
Odpoledne zase přijde déšť a když dojdeme kolem páté blátem a lesy na vrchol Skorušiny, tak zůstáváme v přístřešku na vrcholu i přes mračna komárů. Děláme pod střechou dýmýcí oheň z promáčeného dřeva (to Kubovi se povedl rozdělat) a když zrovna neprší, tak lezeme na železnou vyhlídku, z které mohou oči létat po krajině a dívat se na snad pět duh za sebou v roháčských dolinách, zlověstně osvětlené severní stěny za duhou a západ slunce v čase slunovratu. U ohně nás hřeje v hrdle kapka fernetu.
Ráno je modré a počasí se nám na závěr cesty rozhodlo darovat dva dny bez deště. Sebehneme ze Skorušiny do Oravic, v salaši se přejíme sýrem a žinčicí a přes Juráňovu dolinu, strmou Lúčnou a Rákoň vylezeme na roháčský Volovec. Kedlubna, klobáska, cibule, drolivý chleba, daleký výhled. Ostrý Roháč, naposledy jsme se tady přes řetězy škrábali ve sněhu koncem října, dnes jen lehkonoze projdeme. Za šera sestupujeme Žiarskou dolinou a spíme v lágru na Žiarské chatě. K večeri si vaříme těstoviny a jedno pivo nás opije dokonale. V noci je spánek hluboký jako dolina sama.
Ráno je mlhavo a špatná předpověď, tak se rozhodneme pro kratší túru. Ještě nevíme, jaký bude nádherný a horký den. Jdeme do Žiarského sedla a po bočním hřebeni na Baranec. S bolavým kolenem scupitám (Kuba tvrdí, že jsem spíš skákal a že mě nic nemohlo bolet:)do Račkovy doliny a za kempem se nazí koupeme pod splavem. Je horko a voda jiskřivě ledová. U hlavní cesty se rozdělíme a pro změnu já stopuji a Kuba jde po žhnoucím asfaltu dál. Díky hodnému řidiči se ale ještě potkáme a do Ružomberku dojedeme spolu. Pak se definitivně rozdělíme a pro změnu na mě se usměje stopařské štěstí. Za čtyři hodiny jsem v Ostravě a v batohu mám snad kilo čerstvě vyuzeného kozího sýra jako dárek od jednoho člověka, který mě svezl. Tichý dík teď letí ze Zlatých Hor do Vrútek.