Takový je i Divoký důl, hluboký žleb padající z Pradědu do údolí Desné. Pohlíží přímo proti strmosti Mravenečníku.
Chcete-li nějaké místo zažít, nemůžete jím jen civilizovaně projít po stezce, o tom jsme si už psali. U Divokáče to platí dvojnásob. Zážitek je pěkný, pokud je silný, zajímavý a jiný. Zapomeňte dnes na chůzi po značce a zvedněte zrak ke strmým skalám. Tam je náš cíl!
Divokým dolem jsem už párkrát prošel. Opravdu V NĚM jsem byl až toto léto. A to hned dvakrát. Na úvod musím říci, že se právě pohybujeme na území Národní přírodní rezervace Praděd. Čím méně se sem chodí, tím lépe. Ne kvůli ochranářům, ale kvůli nám a PŘÍRODĚ samotné. Když už ale víte, že dnes sem musíte, jděte tak, abyste nezanechali stopu.
Představte si, jak jdete hlubokým údolím a z jednoho místa zahlédnete obří skály, které se nad ním tyčí. První, co vás napadne je vyškrábat se nahoru. Je přirozeností některých lidí zkoušet jít výš. Jdete strmým lesem, po suti a mimo jakoukoli cestu, abyste pohlédli...Na co vlastně? Nevím, ale pohled z vrcholů mě vábí. Pohled pro ptáky.
Na skalách nad Divokým dolem víc než kde jinde - stojíte nad největší propastí v Jeseníkách, stromy se krčí pod vámi. Skály nad hlubinou. Černý čáp krouží v hloubce, zvláštní je dívat se na něj shora. Pohled pro bohy.
Poprvé jsem na skalách, které se vznáší nad Divokáčem byl s Mikem a Petem. V půlce července - túrovali jsme o víkendu po našich horách. Spali na Žárovém vrchu a večer na Vidlích sehnali vajíčka a umíchali je v ešusu. Borůvky právě začínaly.
Podruhé jsem na strmosrázech stál o dva týdny později, se sestrou, Lenčou (do které jsem se o málo později zamiloval:), Zondláky a Peťou. Musel jsem se jim s tímto krásným místem pochlubit. Od té doby jsem skály v Divokáči nezáhlédl koutkem oka, ale když zavřu oči, promítají se mi dozadu na sítnici alespoň v představách. A už se těším, jak se na ně proderu závějemi v hluboké zimě, kdy budou ukazovat novou míru divokosti.
Slunce neskutečně praží do vrcholů skal. Amazonky a údolí Desné.
Mike a Pete, Divokáč a černý les.
A vzdušné pocity nad hlubinou. Nad nejhlubší propastí v Jeseníkách.
1 komentář:
Všem kdo budou chtít hopskat v Divokáči doporučuji pevnou obuv. Já jsem šla ve skejtových teniskách a během cesty mi postupně docházelo, že jméno Divokáč nemá tenhle kus přírody jen tak pro nic za nic...oba kotníky mám v pořádku snad jen díky kouzlům nějakých lesních víl, které mi byly nakloněny.(a to jsem původne chtěla jít v sandálech, sypu si popel na hlavu:) Nahoře je ale krásně a za tu námahu to stojí, i kdyby měla být desetkrát větší...:)
Okomentovat