Roháče a Chočské vrchy

Další větší hory tohoto léta. Opět nechám mluvit spíše fotky.

Už dostat se do Roháčů byl problém, jeli jsme den po železničním neštěstí ve Studénce z Ostravy. Po šíleném popojíždění mezi Mosty a Třincem jsme nakonec pronikli na Slovensko. V Liptovském Mikuláši pršelo. V Pribylině lilo. Nechali jsme si svézt batohy stopem a tak chvíli byli bez ničeho pod horami - v Račkově dolině nás důvěryhodní lidé počkali i s batohy, uf. Pak jsme se vydali deštivou a stmívající se dolinou DO HOR.

Ano, tohle je Račkova dolina. Tři kluci šlapou mlhou a večerem k hřebenům. Chceme dojít do Koliby pod Klinom - tam taky dojdeme a přespíme. V noci jde někdo ven a volá, že vyšly hvězdy. Od té doby bylo krásně.

Ráno uháníme po hřebenech k západu, slunce praží. Tohle je hřeben na Ostrém Roháči. Nádherné, veliké hory. Podzimní, či spíše horský, chladný vzduch. Ale slunce nás spálí skoro dokrvava.


Ve Smtném sedle si hodíme korunou, kam dál. Já chci jít dál na Baníkovské sedlo, ale je už pozdě a chybí voda. Martin chce na Žárskou chatu, Kuba neví:). Nakonec to vyhraje Žiarska. Jdeme večerem přes fialové porosty vrbovky úzkolisté šeřící se dolinou. Na Žiarské spíme za 100Sk ve spacáku.

A ráno zase na hřebeny, tohle je Baranec, my jdeme na Baníkov. Ještě posnídáme ovesné kaše.Co se jídla týče - sním toho skoro jako kluci dohromady - výhoda, že se stravuji sám. Kuba za týden shodil čtyři kila, a to se ani nedá říct, že by měl tuk:).

Kolem Baníkova a Pacholy přišly mlhy. Aspoň něco chladilo můj spálený krk. Pak zase vyšlo veliké, horoucí slunce.

Nakreslená fotografie ze Sivého vrchu - nejkrásnějšího vrcholu Západních Tater.


Ano, podvečer na Sivém vrchu a Radových skalách patří mezi nejkrásnější roháčské zážitky. Slovensko pod námi jako na dlani - Fatry, Choč, Nízké Tatry, Osobitá.

Na kraj se nejlépe dívá z hora. Nadhled, pohled pro bohy. Škoda, že se má Sivý vrch uzavírat pro veřejnost.

Radové skály, fotka nás tří na samospoušť. Divoké skákání od foťáku za klukama. Bílé vápence, večerní světlo.

Není, co dodat. Víte, kde mi bylo dobře...

Silueta majestátního Velkého Choče. "Nahoře jste ako bohovia, malé kopce kus pod vámi," barvitě popisuje milý turista, který své dvě asi desetileté děti vláčí po všech těch kotárech, blíž k nebi.


Další den byl na programu canyoning, roklování. Prolezli jsme mimo značku Kvačianskou dolinou a nahoru Proseckou. Tento krásný boční kaňon se jmenuje Ráztocká dolina.

A to jsme byli my, kdo nás zná, třeba pozná...


A teď pár fotek z chočské Sahary:

Spálený Vašek.


Unavený Martin.

A pohublý Kuba:).


Nad Prosieckou dolinou jsme přečkali čtvrtou noc a ráno jsem odešel od kluků, protože si chtěli dát odpočinkový den a já potřeboval už domů a nechtěl jsem odjet bez výhledu z Velkého Choče. Ráno pěšky, autobusem a stopem do Valašské Dubové a polovýběh na vrchol Choče, který začal mizet v mracích. Cesta v propocených kraťasech vlakem do Mikulovic a zase stopem domů. Slovensko zůstalo daleko za zády...

...ale hluboko v srdci. A vypálené na krku.