Slezská Harta

Tábor na břehu velké vody.

Vidím louku, prudce se svažuje k hladině lesknoucí se vody. Stany, vlnky a vítr. Na vlnách tisíce sluncí, mámivé zrcadlení. Vůně vody, srpnové louky a vichru. Vane přes přehradu a točí větvemi stromů. Pod malým jasanem, který stojí na okraji tábora, leží v trávě několik lidí. Povídají si a dívají se do dálky. Širokým obzorem se ženou bílá, letní oblaka.

Jaj, Harta. Jezdíme tady se skauty už pár let. Nekonečná letní pohoda, lodě a plavání. Minulý rok jsme byli na jiném, pro mě ne tak srdcovém tábořišti. A já navíc navštívil tábor jen o víkendu. Až tento rok, staré tábořiště – nejkrásnější louka v Nízkém Jeseníku, více času a dny plné slunce.

Pro mě znamená skautský tábor volný prostor, život pod širým nebem. Přátelé a slunce. Také lodě, finskou saunu a plavání. A široký výhled přes vodní rozlohy. Kdysi, když jsem přijel z Harty, tak jsem začal běhat. Harta vás naladí na životní tón, jakým byste chtěli znít. Jednoduchý, prostý den – hry pro kluky, dostatek jídla pětkrát denně. Pohyb ve vodě a když zbude čas, tak se zajdete proběhnout pár kilometrů na hráz. Po většinu dne máte pusu roztaženou od úsměvu, a pokud zrovna není všechno super, tak na to rychle zapomenete. Třeba při přehazované…

Tábor bývá plný zážitků, o všem ani nejde napsat. Zkusím popsat jen pár, těch nejlepších, jak jsem je viděl já. Je to hlavně pro ty, co zažili. Taková LETNÍ SMĚS:

CESTA NA NÁKUP

Čtyři lidé pádlují přes Hartu, jeden a půl kilometru do Leskovce. Já, Leňa, Aňa a Pete. Jedeme nabrat pitnou vodu a odeslat dopis. V plném slunci, mě ještě pálí oloupaný krk z božských Roháčů. Po přelezení plotu teče voda z hadice do barelů. Chladná, čirá voda, život. Taháme ji k lodím. Pak zvolna lížeme zmzlinu, exotické příchutě – mojito, sex on the beach. Cesta zpátky – pomalé plácání se po hladině lehce rozvlněné. Pozorujeme tvary rychle měnících se mraků:

- Vidíte ten obličej?

Jiný nákup, poslední den tábora, šedavá obloha a čerstvý vítr. Nevyspaný Vašek a Pete se snaží prodrat na kánoi přes vzdouvající se vlny. Strach ať nepřeklopíme snídani do vln. Co chvíli uhodí vlna do přídě a mě na háčku zalije, abych se snad nezpotil ze zběsilého pádlování. Občas přehodíme pádla do druhé ruky a nadšeně se prodíráme přes vlny. Nekonečná radost z pohybu.

DŘEVO

Po naší podařené cestě pro vodu, která trvala déle než měla, na nás čekala zanedbaná práce. Takže naše čtverka – Leňa, Aňa, Pete a já – v odpoledním klidu řezala dřevo. Parno, skřípání pily, odkapává pot. Nic moc, chce se vám říct. Paráda, chce se mi volat. Žádná činnost není nudná nebo protivná, děláte-li ji s lidmi, které máte rád. A ústa máte roztažené od úsměvu.

A dřevo se dělalo ještě hodněkrát. Je potřeba do sauny, na táborák, do kuchyně. Dotáhnete soušku z lesa – občas ji musíte vybojovat, je-li víc soušek než lidí. Třeba tak, že urvete Petemu větev, za kterou stromek vleče a sprostě ho ukradnete. Pak se nařeže a zazáří v ohni.

PLAVÁNÍ

Protější břeh Harty se na vás směje přes asi kilometr širokou přehradu. Vypadá mnohem dál než je. Jednou se tak po obědě díváte na skály za vodou a přijde k vám nápad, který si rád říká VÝZVA. A tak se stalo, že s Petem se plácáme někde v půli Harty a očima se snažíme přiblížit protější břeh. Aňa s Lenčou nás doprovází na lodi, a viditelně je nebaví naše hlemýždí tempo. Tak si aspoň zpívají. Občas mě vlnka pleskne přes obličej, ale plave se dobře. Není moc zima a tělo si libuje, že je s ním cvičeno:). I přes původní pomalost se druhý břeh jistě blíží, a přehrada je jako každá propast překonána. Jen když vylézám z vody, připadám si nějaký ztěžklý.

S Pítem se na sebe šťastně smějeme.

O něco později sedíme na loďce a děláme bezpečnostní doprovod Aničce a Lenče, protože Amazonky nejsou o nic horší než mladá lvíčata a taky musí přeplavat Hartu. Mám takový nepříjemný pocit, že to zvládli o kousek rychleji:). Ale třeba ne. Ve vodě čas ubíhá jinak, doufám.

JÍDLO

Kdybyste měli vařit na táboře, kde se vyskytují chlapci - jak se říká - ve vývinu, tak byste se podivili, kolik se toho do člověka vleze. Hlavně do Peteho. Když jsme se vrátili vyhládlí z plavání a vraceli se na kánoi pro zapomenuté Lenčiny sandále, nacpali jsme si s Petem kapsy zbytky od svačiny a během pádlování snědli každý tak osm rohlíků. A rozhodně jsme si nepřipadali přejedení. To jen tak pro ilustraci. Zdravě se nám žilo pod volnou oblohou.

SPÁNEK

Všichni asi znáte podsadový tábor, jako z foglarovek. Dokonalý český vynález. Jenže když kolem vás zuří tropy, v noci září měsíc skoro jako slunce a déšť nehrozí, je podsada zbytečný luxus. A čím méně toho potřebujete, tím lehčeji se vám žije. Pět ze sedmi nocí jsme spali jen pod hvězdami, nekonečně tmavým víkem krabice noční oblohy, v kterém jsou hvězdy drobnými dírkami do lepších světů. Nad námi létaly družice a létavice. Padající hvězdy, poslové meteorického života. Nositelky tajných přání. Na horách i na táboře patří mezi nejkrásnější okamžiky ulehnout pod hvězdnou klenbu a klouzat očima po mléčné dráze. Do nedohledna…

A mnohé další sladké bobule ukrývala tato letní směs. Lásku, večerní běh, hry, ohně i plavání v temné vodě pod hvězdami. Lovení utopeného oblečení i dlouhé rozhovory. Lezení po stromě i večerní nástupy. Harta, nádherná utopie.

PODĚKOVÁNÍ

To je pro Kolince, našeho skautského vůdce a kamaráda, díky kterému se Harta každý rok může konat. A pro sestru Aňu, která mi půjčila noutbuk:), na kterém jsem toto úděsně dlouhé vyprávění sepsal. Nějak se mi v školním roce zastesklo po prázdinách.