Čas proskakování

(www.rohace.cz, Femundsmarka)

"Panebože, jak bych si přál, abych mohl být znovu roverem a vydávat se na toulky přírodou s jedním nebo dvěma kamarády, kteří by smýšleli stejně jako já - a měli stejně dlouhý krok."
(Robert Baden-Powell)

... je před odjezdem, vše je sbaleno a čas se zastavil, nezbývá než čekat, tak ještě píši článek. O touze, výzvách, motivaci. Možná taky o putování a svobodě. Jen takové zamyšlení...

Proč lidé touží někam putovat, snášet hlady a zimy, vedra a žízně. Trmácet se. Myslí si, že za obzorem budou lepší světy, čistší vody?
Krásný kraj ale není vše, je jen sítem, přes které proudí krása do srdce, to ale musí být otevřené, jásavé. Pak vše bude jak má být. Krajina je prostředníkem k cestě. Dovnitř i vzhůru.

Na počátku bylo slovo
"Stane se, že se v člověku znenadání ozve radost nebo smutek nebo vzdor, a on, z ničeho nic vyřkne SLOVO. Možná, že je pro něj docela nové, ale možná také, že v něm dlouho dřímalo. "Pojedu na ISLAND!" řekla ten večer paní..."
(Zuzana Kočová: Chvála putování)

Ano, musí přijít touha, oči se otevřou a začnou zářit. Planoucí srdce. Cíl v dálce.

"Jdi lehounce, jako chodili dávní kralevicové. S čistou myslí a s tichým vědomím cíle za dalekou a jasnou hvězdou."
(Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)

Otevřené oči se dívají do daleka, světlo jimi prostupuje a v duši natrvalo zůstává.

...na všechno jednou dojde, až pomine čas proskakování, přijde jiný čas.
(M.N.)