Everett Ruess

Tulák za krásou. Ten, který byl uchvácen divočinou. The Vagabond for BEAUTY.



"Pokud jde o to, kdy navštívím civilizaci, myslím, že to nebude brzy. Dosud mě divoká příroda neomrzela;spíše to vypadá tak, že stále náruživěji prožívám její kouzlo a tulácký život, který vedu. Dávám přednost sedlu před tramvají, obloze poseté hvězdami před střechou, sotva znatelné a obtížné stezce před vyasfaltovanou dálnicí a hlubokému klidu divočiny před nervozitou života ve městě...Poznal jsem příliš mnoho z hlubin života a cokoli bude pro mě lepší než zažít zklamání z toho, kdybych měl všechno ztratit." Úplně poslední Everettův dopis pro bratra, 11.11.1934

"Jak blízko dobrému je to, co je divoké" John Muir


Pokusím se vám povědět příběh mladého chlapce, který se stal opravdovým tulákem za krásou, prožíval uchvácení divokou přírodou a nakonec v ní beze stopy zmizel. Everett Ruess (1914-1934?), mladý Američan, umělec a poutník.

Everett se narodil v Kalifornii do umělecké a svobodomyslné rodiny. Studoval uměleckou školu a na svou první velkou cestu se vydal, když mu bylo šestnáct. To celé léto strávil stopováním a touláním se v Yosemitech a Big Suru, potom ještě navštívil slavného fotografa Edwarda Westona, který byl nadšen dychtivým mladíkem a velmi ho povzbuzoval v jeho uměleckých pokusech. Na konci léta se vrátil právě včas, aby stihl nastoupit do posledního ročníku školy. Závěrečné zkoušky zvládl v lednu roku 1931 a za měsíc už byl zase na cestách. Putoval zcela sám neobydlenou polopouštní krajinou Utahu, Arizony a Nového Mexika. Krajinou pustou, velkolepou a spíše neznámou. Zemí kaňonů.
Chvíli studoval na univerzitě, rychle toho ale zanechal. "Zbytek svého meteorického života strávil Everett v pohybu: měl jen batoh, velice málo peněz, spal ve špíně a radost mu nekazilo ani občasné několikadenní hladovění."


Toulal se romantickou pustinou a nedbal na své bezpečí ani pohodlí. Tyto úžasné výpravy - sny lidí toužících po dobrodružství - ale nepodnikal jako krátkou dovolenou, ale po dobu několika roků přímo uprostřed nejzázračnější krajiny. Schválně se vydával do míst, před kterými ho varovali i indiáni, zlézal strmé skalní stěny z drolivého pískovce a ze svých tábořišť v pouštích i zalesněných hřebenů posílal domů dopisy, které jsou plné okouzlení krajem, které jsou plné nadšení z divokého a prostého života.


"Když si tyto dopisy čtete, ohromí vás jeho potřeba spojení se světem přírody a jeho téměř živočišná vášeň ke kraji, kterým procházel."

Napsal: "Stále více a více uvažuji o tom, že se jednou provždy stanu osamělým tulákem divokou přírodou. Bože můj, jak hodně jsem váben cestami, které jsou přede mnou...Nikdy se svými toulkami nepřestanu. A až se můj čas naplní, najdu si to nejnespoutanější, nejosamělejší a nejpustší místo na světě."

Někdy v listopadu roku 1934 se Everettův život naplnil a dvacetiletý mladík zmizel navždy beze stopy v hloubce divočiny. Z jeho příběhu ve mě uvízla touha vydat se ke hvězdám, odvaha a tvrdost - "Strázně, nepohody? Odmítám aby mě to vyhnalo z lesů! " - a okouzlení čistotou přírody. Poznání, že pro hodně radosti není potřeba hodně peněz. A taky pachuť a výstraha, jak je život krátký. Meteorický život tuláka za krásou.

Na batoh jsem si nakreslil fiXou nápis Vagabond for beauty...


-------------------------------------------------------------

O Everettovi vyšla kniha - životopis, příběh a korespondence - A Vagabond for Beauty. Já jsem pro tento článek využil kapitolu z knihy Útěk do divočiny (Jon Krakauer), která pojednává o Everettu Ruessovi a stala se mi hlavním zdrojem informací. Fotografie a malby jsou Everettovi vlastní.

Roháče a Chočské vrchy

Další větší hory tohoto léta. Opět nechám mluvit spíše fotky.

Už dostat se do Roháčů byl problém, jeli jsme den po železničním neštěstí ve Studénce z Ostravy. Po šíleném popojíždění mezi Mosty a Třincem jsme nakonec pronikli na Slovensko. V Liptovském Mikuláši pršelo. V Pribylině lilo. Nechali jsme si svézt batohy stopem a tak chvíli byli bez ničeho pod horami - v Račkově dolině nás důvěryhodní lidé počkali i s batohy, uf. Pak jsme se vydali deštivou a stmívající se dolinou DO HOR.

Ano, tohle je Račkova dolina. Tři kluci šlapou mlhou a večerem k hřebenům. Chceme dojít do Koliby pod Klinom - tam taky dojdeme a přespíme. V noci jde někdo ven a volá, že vyšly hvězdy. Od té doby bylo krásně.

Ráno uháníme po hřebenech k západu, slunce praží. Tohle je hřeben na Ostrém Roháči. Nádherné, veliké hory. Podzimní, či spíše horský, chladný vzduch. Ale slunce nás spálí skoro dokrvava.


Ve Smtném sedle si hodíme korunou, kam dál. Já chci jít dál na Baníkovské sedlo, ale je už pozdě a chybí voda. Martin chce na Žárskou chatu, Kuba neví:). Nakonec to vyhraje Žiarska. Jdeme večerem přes fialové porosty vrbovky úzkolisté šeřící se dolinou. Na Žiarské spíme za 100Sk ve spacáku.

A ráno zase na hřebeny, tohle je Baranec, my jdeme na Baníkov. Ještě posnídáme ovesné kaše.Co se jídla týče - sním toho skoro jako kluci dohromady - výhoda, že se stravuji sám. Kuba za týden shodil čtyři kila, a to se ani nedá říct, že by měl tuk:).

Kolem Baníkova a Pacholy přišly mlhy. Aspoň něco chladilo můj spálený krk. Pak zase vyšlo veliké, horoucí slunce.

Nakreslená fotografie ze Sivého vrchu - nejkrásnějšího vrcholu Západních Tater.


Ano, podvečer na Sivém vrchu a Radových skalách patří mezi nejkrásnější roháčské zážitky. Slovensko pod námi jako na dlani - Fatry, Choč, Nízké Tatry, Osobitá.

Na kraj se nejlépe dívá z hora. Nadhled, pohled pro bohy. Škoda, že se má Sivý vrch uzavírat pro veřejnost.

Radové skály, fotka nás tří na samospoušť. Divoké skákání od foťáku za klukama. Bílé vápence, večerní světlo.

Není, co dodat. Víte, kde mi bylo dobře...

Silueta majestátního Velkého Choče. "Nahoře jste ako bohovia, malé kopce kus pod vámi," barvitě popisuje milý turista, který své dvě asi desetileté děti vláčí po všech těch kotárech, blíž k nebi.


Další den byl na programu canyoning, roklování. Prolezli jsme mimo značku Kvačianskou dolinou a nahoru Proseckou. Tento krásný boční kaňon se jmenuje Ráztocká dolina.

A to jsme byli my, kdo nás zná, třeba pozná...


A teď pár fotek z chočské Sahary:

Spálený Vašek.


Unavený Martin.

A pohublý Kuba:).


Nad Prosieckou dolinou jsme přečkali čtvrtou noc a ráno jsem odešel od kluků, protože si chtěli dát odpočinkový den a já potřeboval už domů a nechtěl jsem odjet bez výhledu z Velkého Choče. Ráno pěšky, autobusem a stopem do Valašské Dubové a polovýběh na vrchol Choče, který začal mizet v mracích. Cesta v propocených kraťasech vlakem do Mikulovic a zase stopem domů. Slovensko zůstalo daleko za zády...

...ale hluboko v srdci. A vypálené na krku.

Nízké Tatry

a noc na Velké Fatře.

První hory těchto prázdnin. Šli jsme od východu přes Kralovu holu od pondělka na západ do Suché doliny pod Velkou Fatru, kde v pátek naše túra předčasně skončila, protože se na pár dnů rozpršelo.

Já a Jirka, trošku jsme si zopakovali naši loňskou "dovolenou" na Balkáně, s tím rozdílem, že Slovensko je snadno dostupná, takže levná, zem.
Je výborné jít pár dní po horách a neslyšet jiné zvuky než horský vítr a slova, která chceme říkat. Nevidět jediný billboard a neotravovat se civilizací. Prohánět ochočené kamzíky, dosyta se nasmát a když přijde déšť, tak ležet ve fatranské dolině celý den v krmelci a nemít pocit marněného času.
Nejlepší je na tom, že tyto krásné hory leží od nás opravdu na dosah ruky a mohou se nám každému stát strhující kulisou a výzvou k letní cestě.

Vysoké Tatry z větrné a deštivé Kralovy hole. Na druhé straně se rozkládají černočerné lesy Rudohoří.


Vodu na Králově holi pijeme z louže na asfaltové cestě, do rána vyschne a toto ponuré počasí je téměř na týden zapomenuto.


Ranní pohled na vysílač na Králově holi, který se nám stal společným útulkem na noc se dvěmi Slovenkami a jedním Slovákem - studenty z Bratislavy.


Svišť. Při krátkém překážkovém závodě po suti jsem ho doběhl a vyfotil. Hned pak jsem spadl na zadek a byl rád, že se nic nestalo foťáku. Kousek dál nám docházela voda, ale našli jsme flašku s výbornou bezinkovou šťávou. Někdo se o nás asi pěkně staral.

Východní část Nízkých Tater je spíše nižší. Taková jesenická.


Ale tady se už blížíme k nejvyšší hoře, Ďumbieru (2043m n.m.) a hory se strmí víc a víc.

Rozkvetlé časné léto pod Ďumbierem.

A vrcholové foto z nejvyšší hory Nízkých Tater. Dvě postavičky.


Svět je hodně krásný, dívám se do něj.


Zamyšlený Jirka na večerním hřebenu.


Tichý večer - skoro bez vody - s výhledem na Liptovskou maru a Chočské vrchy.


Jeden z mnoha krotkých kamzíků v oblasti Děreší(2003m n.m.) Ráno a večer tu bylo poněkud překamzíkováno.

Krmelec ve fatranské dolině, útočiště na celý deštivý den a noc. Pokoj, sucho a seno. Okolo provazy deště.
A noc v Olomouci. Snažíme se z pítka u Krajského úřadu nabrat vodu na vaření těstovin. Nevěřili byste, jak je to složité. A jak dobře chutnají těstoviny ve dvě ráno u nádraží.


Při návratu mi bylo tak nějak smutno. Jirka začal pracovat v Praze a kdo ví, kdy zase spolu vyrazíme někam na hory. Kdy nevím, ale těším se a díky mu za všechny naše výborné túry...Slyšíš, Jiřine, kdy zase:)?

Jak se chodí mimo cesty

Tenhle zápis měl být na blogu už dávno, vrátí nás do června.

Učitelé na gymplu se vydali na Slovensko a tak jsem měl volný pátek. Venku se smál červen a za chvíli měl být slunovrat. S Jirkou, který chvíli před tím dodělal školu a stal se doktorem, jsme se vydali na tři noci do hor "za barákem". Do Jeseníků.

Ve vzduchu je příslib prázdnin. Večer se jen tak projdeme pár kilometrů na Tetřeví chatu a vegetujeme pod vrcholem Orlíku. Velký večerní oheň, fialový obzor. Někde na západě svítí vysílač a Jirka se mi snaží vymluvit, že bychom dohlédli až na Ještěd. Letní fantas. Jiskry a hvězdy. V noci si vleze myš do igelitky z jídlem a přehryže mi klobásku v alobalu.
Ráno se zase vyškrábeme na Orlík(1204m n.m.) a odtud jdeme na Medvědí vrch. V sedle pod Orlíkem jsou menší skály, kolikrát jsme kolem nich šli a nikdy nebyli nahoře. Dnes je čas to napravit. Chvíli se škrábeme na asi pětimetrový skalní hříbek a o něco déle nám to trvá dolů. Kolem nás bzučí mouchy, to je hlavní nevýhoda hor na počátku léta. V oblaku much se vydáme na další skály - vedlejší vrchol Medvědího vrchu. Tady sedíme a nadšeně se díváme na liduprázdné lesy a hory. Za chvíli ale uslyšíme lidské hlasy a už vysvětlujeme dvěma trempíkům z Ostravy, že opravdu nejsou na Suchém vrchu. Docela zabloudili, ale zjevně jim to nevadí. Dají si plechovku Radka (Radegastu:) a vyzvídají, kam by teda měli jít. Poradíme jim, a pak se ponoříme DO DIVOČINY.

Naše příroda není nijak divoká, za pár hodin se odkudkoli dostanete do civilizace. Lesy jsou protkány cestami, často i zpevněnými nebo značkovanými. Skoro v žádných horách najdete chatu, kiosek a turisty v polobotkách. Pokud se něčemu takovému chcete vyhnout, máte několik možností. Třeba můžete zkusit jet na Aljašku a tady se ponořit do opravdu liduprázdných hor. Nebo si můžete divočinu prožít v sobě. Vyberete si takové hory, kde Vám bude krásně a polobotkových výletníků tam není mnoho - třeba Medvědská hornatina. Pak se musíte do hor ponořit, ne jimi lhostejně projít a večer už sedět v teplé civilizaci. Musíte v nich žít, spát a jíst. Vařit si, dělat ohně pod hvězdami a spát pod převisy a nebem. Pak taky zjistíte, že úplně nejkrásnější je chodit mimo jakékoli cesty. Vždy to nejde, nohy jsou podrápané, jdete pomalu a nevíte kam. Ale hory se tím jaksi zvětší, objevujete je a poznáváte mnohem hlouběji. Možná, že na Pradědu nepoznáte, jestli jsem přišel po asfaltce, vyjel kyvadlovkou a nebo se prodral přes svahy Divokého dolu, ale rozdíl bude propastný.

"Dejte mi divokost, jejíž letmý pohled nevydrží žádná civilizace."

Tak jsme s Jirkou odbočili do lesa a šli přímo dolů hustým polomem a smrkovým mlázím. Do hlubokého údolí, k Dykově chatě. Tady jsme se konečně umyli, přebrodili říčku a strmým průsekem a stoupali na protější hřeben. Prolézali další skály a pak se zase bezcestně spustili do dalšího údolí. Při prodírání se skalisky a křovisky jsem co chvíli nadšeně pokřikoval na Jirku: "To je jako na Aljašce" a potom už jenom - Alaska!
Vždycky se na mě zašklebil a ironicky srovnal naše malé kopce a Sever,ale rozuměli jsme si. Oba dva jsme věděli, jaké je chodit mimo cesty: výborné.
Při nabírání vody ze Střední Opavy Jirka komplikovaně slézal po laně z mostu, aby se vyhnul kopřivám a já - už jsem byl dávno dole - se mu smál, až jsem málem spadl do vody. Večer a v pozdním dopoledni jsme se váleli na skaliskách Žárového vrchu, vařili kaše a litovali, že ještě nejsou zralé borůvky. V sobotu jsme objevili loveckou stezku nad údolím Bílé Opavy, pár minut strávili ve smrkovém pralese a znovu bezcestně bloudili v rašelinách pod Dlouhými stráněmi. V asi nejdivočejší části Jeseníků. Jistě si umíte představit, jak často se výkřik - Alaska! ozýval v těchto lesích.
Přečerpávací elektrárna na vrcholu hory je obludnost. Ale vypadá zajímavě. Cesta z ní je ještě zajímavější - zkracovali jsme zatáčky a slézali strmosvahy přímo po spádnici do Koutů nad Desnou.
Odtud jsme bleskurychlou autobuso-stopovací improvizací dorazili na Červenohorské sedlo, do Jeseníku a nakonec skoro až do Zlatých Hor. Vylezli jsme k vrcholu naší nádherné Příčné hory a se Studenskou pečetí a bílým vínem z Jeseníku oslavili letní slunovrat na Táborských skalách. Poslední noc v horách a zítra jen sestup domů. A za týden prázdniny.

Mouchy, mouchy a můj batoh


Jirka, Medvěďák a Karliny kameny


Sestup z mostu


Across the river

Orlí a medvědí vrch, srdce Medvědské hornatiny


Já někdy v červnu

Bezcestné vrchoviště, někde u Dlouhých strání

Šťastnou cestu

Nic jsem dlouho nenapsal. A je to dobře. Odpočatý od psaní, nová slova ve mě. Zkusím chvíli zase pokračovat v literární hře Na vlčí dech a budu psát o tom, kam mě nohy nesou a nesly. Snad se Vám to bude dobře číst a snad to nebudou jen pěkné články, ale budou plné toho, co CHCI ŘÍKAT.

Snad budou, i s mým psaním, vaše dny " zase o trochu divočejší, světlejší a svobodnější."

Nevím, jak často budu psát ani jak moc. Chci napsat něco z mého léta a dále z Podzimních hor. Nejen pro Vás, ale i pro mě. Snad mi záliba v psaní zase chvíli vydrží. A i když někdy zase nebudu psát, budu v horách, kam vám Všem chci popřát šťastnou cestu.