Maraton

aneb nový světový rekord!



Dnes Haile Gebrselassie zdolal maratonskou trať nejrychleji za její dlouhou historii. Fandil jsem mu:)

Takže 2:04:26...nová výzva:)

Do hor

Tak se plány zase mění, naše roverské putování bude! Sice zkrácené a jinde, ale bude. Dnes mizíme do hloubi Medvědské hornatiny, jesenického severu a za oknem zase září slunce, vítr ze stromů shazuje vodu po průtrži mračen a žene po obloze cáry mraků. Vítr, vítr, větvemi točí. Nezbývá než se vydat do hor. V neděli napíši, jaké to bylo a zase se dám do běhu...Mávám.

Třeba někdo bude mít i foťák:)


Tady je ještě pár fotek z minulého týdbe z výpravy na nádhernou Lyru:

Listnatý, zlatavý prales Jelení bučiny.

Skalnatý vrch, brzké ráno. Nejvyšší postavička pod křížem jsem já:)

Praděd a severská obloha.

Těším se do hor, orlí křik a vítr...Kdybyste teď viděli jak zářím já i slunce za oknem. Hurá...

Pětadvacet nebo dvakrát tolik?

Tak do Rychlebských hor jsem nakonec neodjel. Jsou zahaleny mlhou a deštěm. Ale byl jsem poslední, který s cestou počítal. Jenže před nástupem do autobusu jsem se podíval na mobil...
Ale nevadí, hory trpělivě čekají léta, vždyť jsou z větší části tvořeny už prvohorními usazeninami.
Dnes jsem se ani běhat nedostal, venku spíše lije, než prší a já koukám z okna jestli přestane. Aspoň, že jsme dnes měli tělocvik.
No, to ale není hlavní proč píši, i když nepřející počasí má na tom taky svůj díl. Mám drobné dilema. Do startu Zlatohorské pětadvacítky zbývá už jen osm dnů a pár hodin a já pořád nevím, jak na ni. Čeká mě buď dvacet pět kilometrů podzimními lesy, běh a hukot v uších. Běžet a roztrhat se v kopcích, lákavá a trochu strašidelná představa. Měřit se s druhými.

Trasu pětadvacítky jsem párkrát běžel i šel, běh však v jiném termínu než je pochod. Nevím, není to rychlá a lehká trať. Horský běh.
Anebo se mám pustit do něčeho dvakrát tak dlouhého, vydat se padesát kilometrů horami, místy jít (varianta hlavně pro prudší kopce), jindy běžet. Pomalu, ale vytrvale. Do dálky jako vlk. Taky to nebude žádná sranda a láká mě překonat tuto vzdálenost, byť jen indiánským během. Jenže nevím. S padesátky mám obavy hlavně kvůli větší únavě, která by mi asi bránila běhat přes týden. A to jsem si řekl, že přece začínám trénovat.
Nejzvláštnější je můj vnitřní pocit, že když půjdu padesátku, tak se budu vyhýbat namáhavému běhu - pětadvacítce. A když bych běžel pětadvacítku, tak se zase vyhýbám dlouhatánské padesátce. Kudy se vydat? Kam jít?

Ať už půjdu pětadvacet nebo dvakrát více, bude to těžké a krásné. Snad budou mít mé nohy křídla, zahrajeme si hru na vlčí dech a gazelí nohy.

Společný trénink

"Uchýlil jsem se do samoty abych mohl žít podle svého a lépe."
(Michel de Montaigne) Horské mlhy,hloubka, dálka, chlad.

Je už údělem běžců, že tréninky podstupují osamoceně, sami běží a sami musí překonat pohodlnost a mrazení v zádech z nočního běhu. Mnozí běžci se tomuto sportu věnují právě pro jistou osamocenost, výlučnost. Samoty se není třeba bát...
Většinu tréninků v průběhu roku odběhám sám, klidně přemýšlím nebo dřu jako kůň. Cesta pode mnou plyne nebo neubíhá a strmí se, dny jsou různé. Přesto si rád občas zaběhám s někým, a s ohledem na mé malé bydliště si ani nemůžu stěžovat na nedostatek běžců. Tento týden jsem byl hned dvakrát účastníkem společného výběhu, byly velmi rozdílné. Popíši vám je.


Úterý, večerní výběh. Už v květnu jsem byl několikrát běhat s mým bývalým třídním a mimo jiné tělocvikářem místní základní školy. Domluvili jsme se, že bychom mohli společné tréninky obnovit a tak jsme dnes po dlouhé době vyrazili, už za tmy po silnici do Dolního Údolí. Běžel s námi ještě jeden náš společný známý, který dříve i vyhrával nějaké dorostenecké závody a pořád trochu běhá. Tempo bylo spíše příjemné a noční silnice ubíhala do nekonečna. Běželi jsme vedle sebe jako noční jezdci apokalypsy a mě se v hlavě přehrával zimní trénink loňské zimy, kdy tato noční pouť byla mým denním chlebem, nohy mě s ní tehdy bolely. V Údolí jsme se najednou zastavili, marně je lákám na vrchol kopce, jen asi kilometr vzdálený. Protahují se, já běžím vzhůru do tmy, dobrých sto metrů do výšky, cesta se vine tmou. Dolů nohy běží neviditelně, v černých kalhotech vidím jen boty tepat silnici. Pak zase běžíme společně,cesta příjemně ubíhá, povídáme si. Doma si nepřipadám vůbec unavený a to jsem byl dnes běhat dvakrát, příjemně strávený večer. Spát s moc nechce.

Středa, horský, mlžný běh. Po delší době do Zlatých Hor přijel Jirka, můj hodně blízký přítel, s kterým jsme prochodili ve dvou bulharská horstva i Jeseníky, kolikrát byli spolu i běhat a nikdy se při tom nešlo flákat. Na horách leží mlha, ale přesto je třeba jít.
"Zaběhneme si na Příčnou?" Hora se strmí, v mlze mizí. Mokro a chlad. Rozumní kynou u televize. Blázni létají po horách. Tempo bylo od samého začátku přepálené, nevím, ale běželi jsme snad čtyři na kilák, což s ohledem na to, že nás čekalo 550 metrů převýšení a dvanáct kilometrů bylo nerozumné. Okolo maminek s kočárky jsme běželi určitě ještě podstatně rychleji. Jenže cesta vede vzhůru. Jen výš. Běžecké botky dychtivě sají vodu ze zmoklých trav. Sjezdovka vede do oblak a mizí v nich. Tempo je mnohem pomalejší, ale více namáhavější. Nohy se nechtějí zvedat. Jen výš!
Na vrcholu sjezdovky malá pauza, nelze jinak. Musím si decentně odskočit. Utírám se listím černého bezu:) Cesta vede vzhůru a mlha je hustá tak, že se skrz ni špatně běží. Nebo mi tak aspoň připadá. Tráva je vysoká a těhotná vodou, jsme promáčeni téměř do pasu. Těžko bych se teď tudy ubíral sám. Máme toho plné kecky a jazyk přimrzá k vestě. Vrchol se blíží. Forreste utíkej! Běh je rychlý asi jako chůze, ale o moc víc namáhavější.
Když už stojíme na vrcholu a mlha se sráží ve vlhkost v hustých chuchvalcích, Jirka chce lézt ještě na vysílač. Prý ho můžu počkat dole. Lezeme samozřejmě oba. Asi třicet metrů po železném žebři. Vysrážené kapičky stékají z ledového železa do rukávu a stříkají do všech stran. Nejvíc do obličeje. Zima je pekelná a mlha...mlha přede mnou, mlha za mnou. Můžeme volat do ztichlých lesů konce září. Mží.

K tréninku tohoto týdne:
Protože teď budu čtyři dny putovat Rychlebskými horami, moc už toho nenaběhám. Tak tedy malý souhrn.

Po 1:25 hod, 500 výškových metrů
Těžší, ale pořád příjemný běh.

Út 25 min, odpoledne
1:05hod, večer , převýšení 15o-200m

St 1:30hod i s výstupem na vysílač, 550m převýšení během + dalších třicet na žebříku:)
Težší trénink, špatné počasí a místy i ostřejší tempo.

Celkem 4:25 hod za tři dny, +1200metrů převýšení. Zbytek týdne budu trénovat obecnou vytrvalost v Rychlebských horách, sice v nižší intenzitě, ale delší dobu.

Jelení říje

aneb modlitba za jeleny.

"Nebezpečí, které člověku v lesích hrozí není způsobeno divočinou. Hrozí mu střelná zbraň v době, kdy na kmeny stromů jsou přibíjeny výstražné listy: Odstřel spárkaté zvěře. Vstup do lesa zakázán."

V podzimních horách je jelení říje v plném proudu a běžec musí vědět, že už nejde pobíhat za nocí lesem jako v požehnaném měsíci červnu. Že mi bude v tréninku bráněno i za jasného, modrozlatého dne jsem nečekal. Běžel jsem lesem, měl jsem nové boty a bylo třeba je pořádně vyzkoušet. Běžel jsem vzhůru jen pomalu zarůstající zlatohorskou sjezdovkou a klidný podvečer se plnil potem. Poté se svah narovnal a krok prodloužil a zase vzhůru lesem. Krátká rovinka před posledním výškovým stupněm, ještě asi sto výškových metrů. Po vrstevnicové cestě za mnou slyším džíp. Lehce odbočím do strmého úvozu a mizím v hloubce lesa.
"Hej, tady nemůžeš běžet." slyším volat. Pár skoků dolů, stojím u auta. Myslivec, či nimrod, mi vysvětluje, že tady budou lovit a že vyplaším vše na míle daleko. Tak rád bych...
Myslivec je přesto milý, tady nahoře je teď obsazený skoro každý posed, jeleni říjí. Dobrá tedy, nebudu tady plašit nebohé jeleny. Poběžím dál a pak níž, není zbytí. Také nechci, aby nějaký šílený nimrod poslal kuli za mnou, té bych neutekl. Běžím dál po vrstevnicové cestě a kamínky odskakují. Přesto se zastavím u tenké lesní pěšinky, na hřeben není daleko, běžím rychle vzhůru. Na Táborských skalách, rozsoše Příčné hory, stojím na skále a dálka lehá do večera. Je čas běžet dolů. Ještě krásná půlhodinka běhu večerním podhůřím, kolem Černých jezer a zlatých javorů až domů. Večerní mír, myslím na jeleny zblázněné láskou, střelba až zatroubí. Myslím na velikého jelena, kterého jsem minulý rok spatřil tváří v tvář v lesním průseku. Kde jsou teď jeho stezky?

"Když se ozval výstřel, pamětliv pouček a závěrů za školení civilní obrany, padl jsem na břeh řeky hlavou směrem od výbuchu a tvář zabořil do trávy.
Voněla vlhkou hlínou a oddenky puškvorce."

Na konci týdne přinesu souhrn, kolik a jak se mi podařilo naběhat. Moc to zatím nebude, protože čtyři dny strávím túrami na horách, ale od příštího týdne se začínám snažit. Dnes to byl relativně svižný běh horským terénem, 1:25 minut běhu a 500 metrů převýšení na Táborské skály.

Citace jsou použity z knihy Malování podzimu od Jaromíra Wolfa. Na fotografii západní svah Příčné hory.