pondělí 30. srpna 2010

Půlnoční psaní před koncem léta

Dostal jsme strach, aby mi blog nesmazali pro neaktivitu, tak se vyznávám z neschopnosti přestat psát. Pokud budete mít rádi větrný blog i jako nepravidelný čtvrtletník, kde nebude zdaleka vše, co podnikám, ale kde se s vámi čas od času pokusím podělit o vše, čeho je mé srdce, hlava i oči plné...pak jste vítáni.

Ale opravdový článek se vynoří až koncem září. A držte mi palce ve všem, pak hlavně ve škole.


Místo pozdravu posílám závratné mávnutí křídly, z Velkého Choče. Stejné pocity přeji všem, a nejvíce sobě, znova a znova. Tohle je bez možnosti přesycení.

čtvrtek 13. května 2010

Cesty v nás, bohatství uvnitř a svoboda nad námi



Přátelé,

které znám i neznám, lidé, kteří cítíte jako já. Koho blaží běžet po noční louce ve směru mléčné dráhy, ležet mezi horskými travami, které jsou plevelem, nikdo je netrhá a nešatí a přece patří mezi nejkrásnější a nejsvobodnější stvoření Světa. Kdo chce nechat myšlenky létat nad mraky a v modré dálce. Kdo tak cítí, toho objímám a chci s ním běžet do Světa. Rozzařte oči!

Píši Vám dopis, je to poslední dopis z větrného blogu. Nechci ať je mé psaní v polopauze, chci pořád sytit duši a duhovky očí krásou okolo, ale teď si nechám vše pro sebe. Cítím to tak.

Letí mi teď hlavou zážitky posledních let, letní cesta s Lenčou, Bílé Karpaty, Roháče a do krvava spálený krk. Běhání po mých Jeseníkách, mokrá semena trav zachycená po bouřce v tričku, pálení potu v očích. Podzimní Černé jezero, Lví hora a burácivý vítr. Nejjasnější hvězdy na Hraničkách.Chci vždycky žít takový život. A přeji ho všem, kdo o něj stojí. A chci vždycky vědět, co je důležité. Mít v srdci tato slova:

"Cokoli opravdu potřebujeme,
můžeme celkem levně koupit, jen zbytečnosti jsou drahé.
Opravdu krásné věci se neprodávají vůbec.
Kdykoli můžeme hledět na východ i západ slunce, na květiny u cesty.
Také do síně noci osvětlené pravými hvězdami se žádné vstupné neplatí."
(Axel Munthe)

Mávám, Vaša



----------------------------------------------------------------------------------


Tímto se končí pouť větrného blogu. Kdybych někdy chtěl zase psát - a myslím, že to přijde - tak tady vyvěsím odkaz. Jsou sny, které zatím čekají v modré dálce (třeba reportáž z cesty kolem Světa, že Leničko:).

Pište do kometářů, když vás cokoli osloví. Já budu rád.

pondělí 3. května 2010

Šťastné cesty všem





Hory, prostá krása a svoboda, čekají nedaleko. Slyšíte jejich volání?

úterý 9. února 2010

Fatra, Tatry, Roháče a Choč

Už od začátku zkouškového jsem toužebně upínal svůj knihami otrávený zrak na začátek února. V plánu bylo zopakovat loňskou akci, která loni nedopadla úplně podle plánu. Chtěli jsme zase přejít Nízké Tatry. Povím vám, jak to letos dopadlo.

aneb
Slovensko v neobvyklé sezóně II.

Je to bláznivý příběh pěti dnů, čtyř nocí a čtyř pohoří pod slovenským nebem, které někdy bylo ocelově šedé a jindy hluboce modré, jako je sama dálka. Pod tím nebem, po těch horách, poskakovali tři kluci s batohy velkými jako kupka sena nebo pozadí barokní princezny a radovali se z dobrodružství a strachovali z počasí. To jsme byli my.

Střih, klapka, vše jede od začátku. Třetí únor, Olomouc, dvě hodiny ráno. S Kubou se budíme u mě na kolejích po asi třech hodinách spánku. Spěcháme na rychlík Excelsior, v kterém už od Prahy uhání Jirka a snaží se aspoň trochu spát. Večer jsme nakonec vymysleli, kam pojedeme. S počasím to vypadá bídně, tak na Nízké Tatry počkáme a rozcvičíme se trochu na Malé Fatře.

Logika je to trochu zvrhlá, protože místo lehkého startu jsme vylezli po zamrzlých kaňonech Dier až na Malý Rozsutec, po tmě sešli do Zázrivé pořádně strmý svah a pak si dali na zahřátí pochod po asfaltce asi až do desáté večerní. Výživný a dlouhý den. A začal hodně vtipně - na úvod jsme si dali sprint s bágly z vlaku na autobus, který nám stejně ujel. Jeli jsme tedy dalším autobusem do vesničky Varín, kde jsme podle plánu měli předjet autobus do Terchové a nasednout do něj. Ale mohli jsme mu jen zamávat, když jel kolem nás. Asi hodinu jsme mrzli na zastávce v poryvech větru - to mi byla asi největší zima za celý výlet. Když jsme konečně dojeli do Terchové, tak jsem zjistil, že mám rozbitou trekovou hůlku. U místního domorodce s dřevorubeckými svaly jsme se ji snažil spravit půjčenými kleštěmi a hasákem. Pán chvíli pozoroval naše marné snažení, pak vzal do ruky nářadí a uštípl mi pěkný kus hůlky a s omluvným úsměvem nám ji vrátil...

Pak ale konečně byla civilizace za námi. Vydali jsme se do hor. Do soutěsek Horné a Dolné diery. Cesta, kterou jsme se dali, vede vápencovými tiesňavami až do sedla mezi Malý a Velký Rozsutec, nádherně rozeklané hory. V létě jsou v dolinách lávky a žebříky, teď ale bylo všechno pokryté ledem. Hlavně horní soutěska. Ledopády, rampouchy, zamrzlé žebříky. Z šedého nebe se sypal sníh. Kubovi padaly z bot mačky, tak si je co chvíli spravoval. Než jsme vylezli na louky v sedle Medzirozsutce, tak jsme se nasmáli až nás bolely břicha, užili si ledu a den se přehoupl do druhé poloviny. Velký Rozsutec byl celý v mracích, Malý občas vykoukl. Protože jsme měli v plánu přejet zítra do Nízkých Tater, tak jsme se vyškrábli jen na menší Rozsutec (1343 m n.m.) - krásné skalisko, trčící většinou do mlhy - a rychle se vydali do údolí. Tma se chystala zahalit hory.
Sestup do Zázrivé je strmostrmý, chodec na sněžnicích ujede na strmém svahu a řítí se v tekoucím prašanu i deset metrů, než ho zastaví laskavý bratr strom. Na svahu nad jezdcem nezbyde už žádný sníh a další chodci, kteří upadnou po něm drncají a drkotají tělem o kameny a kořeny. V těchto podmínkách si nasadíme mačky a čelovky a opatrně sestupujeme níž a níž. Kuba a jeho opravdu kvalitní orientační smysl nás vedou bezpečně dolů.
V údolí se usušíme u halušek v hospodě a šlapeme do pozdního večera po asfaltu. Spíme v hluboké dolině na autobusové zastávce, je aspoň mínus patnáct.

Ranní mráz štípe, horká ovesná kaše do hladového krku, blahoslavené teplo v autobuse. V Dolném Kubíně kupuje Kuba po nočních mrazivých zážitcích deku do spacáku. Zjišťujeme předpověď počasí a jásáme, když z oblaků občas vykoukne slunce. Na hřebenech je jasno, tak míříme do Nízkých Tater.


Městečko Liptovská Lúžná, slunce a jiskřivý sníh. Nad námi hory, jásavě modré nebe, lavinové kotle. Stojíme na zastávce a všude kolem se rozléhá pohřební dechovka, povzbudivé. Čeká nás asi 800 výškových metrů na hřebeny. Spousta potu, horko ze zlatavé záře kolem nás, hluboké závěje, Dereme se vzhůru, lapáme po dechu a střídáme se v prošlapávání stopy. Mám vyhrnuté rukávy od trička.
Na hřebenech začne hučet vítr a s obavami sledujeme mraky na Velké Fatře. Oblékáme bundy, kukly, brýle. Slzíme do větru. Stmívá se. Chtěli jsme si dát noční pochod při úplňku na útulnu Ďurková, ale mraky a tma, které spolu náhle zakrývají hřebeny, nám mění plány. Sestupujeme rychle pod hřeben, kde není vítr tak nevybouřený a chystáme se na noc. Stavíme stan a kopeme pro něj místo v hluboké závěji. Když už stan stojí, tak se v něj snažíme vydýchat teplotu o pár stupňů výše a před stanem hučí v díře ve sněhu vařič. Roztápíme sníh na polévku a čaje a zaháníme dehydrataci. Usínáme s přáním, ať nás vzbudí na hřebenech slunce.

Ranní namrzající mlha a nepřestávající hukot větru nám ale mění plány. Není sice takové počasí, že by se nedalo jít, ale loni jsme strávili dva dny na hřebenech v něčem podobném a už víme, že to nestojí za to. Scházíme z hřebene a včerejší úmorný výstup se mění v lehké klouzání na sněžnicích do hloubky údolí. U malého obchůdku zaháníme čím dál větší deficit vody lokáním minerálek a džusů. Řešíme, co dál a vydáváme se jako loni do Chočských vrchů. Odpoledne vystupujem z autobusu znova do zimy v Lúčkách pod Velkým Chočem.

Chočské vrchy jsou menší pohoří, které tvoří jakousi spojku mezi Roháčemi a Fatrou. Také odděluji Liptov a Oravu. Miluji jejich louky na severní straně hor - Orava. Kopce jsou plné vápencových soutěsek a pod Velkým Chočem jsou travertiny a termální prameny. Velký Choč trčí k nebi vysoko nad okolní kopce a jako by volal - vylez na mě, pokud nejsi posera!
Dnes jsme se ale nevydali na Choč, který byl stejně jako Tatry zapíchnutý v mracích. Vydali jsme se podhůřím z Lúček do Prosieku, pod Prosieckou dolinu, kde jsme byli loni. Tento rok by ale měla být pěkně zamrzlá.
Jenže umíme měnit plány rychle. Na kraji lesa jsme našli termální jezírko, z kterého se valily sirovodíkové páry. Za chvíli se nazí koupeme v teplé vodě a já zjišťuju, jak bylo prozíravé, že jsem se rozhodl zabalit mačky do ručníku (který jinak na hory opravdu neberu). Po koupeli jsme narychlo změnili plány a vydali se na noční pochod až k salaši nad Malatinou, kde jsme s Kubou kdysi nocovali. Odtud by totiž šlo dojít až pod Západní Tatry a vylézt na Sivý vrch - i když na ten bylo v té chvíli ještě hodně daleko.
Pár kopců, dolinou na severní stranu hor, večerní cesta, zasněžené svahy. Rychlá chůze, žízeň, spousta potu. Až v deset večer nám bylo jasné, že jsme nezabloudili a po fanatickém nočním pochodu sešli po lukách k salaši. Uvnitř staré polorozpadlé salaše jsme postavili stan a začali vařit a roztápět sníh na čaj. Kolem půlnoci jsme po obří porci těstovin usnuli, ale v nožkách nám ještě trošku cukalo únavou.

Ráno pod Roháčema, vstanu polomrtvý něco před osmou. Kluci ještě hluboce spí. Vykouknu ze stanu a přes chybějící štít salaše vidím šedé nebe. - Sivý vrch se nekoná - bleskne mi hlavou. Ale nakonec vylezu ze stanu a čistě pro jistotu jdu omrknout stav okolní oblačnosti. U této salaše je nádherný výhled na Fatru i Roháče, taky je tu v noci opravdu hodně tma, protože není poblíž žádné velké město. Jsou odtud vidět neskutečně jasně hvězdy. Mám k tomu místu dost citový vztah. A teď ještě víc. Překvapeně zírám na šedé nebe nad Fatrou i Chočskými vrchy a pozoruji linku, zlom modré a šedé oblohy. V Západních Tatrách je azuro. Nahlas zařvu a budím kluky. Chvíli uvažujeme, jestli je v našich silách na Sivák dojít a pak si říkáme, že to zkusíme. Balíme se, vaříme a pak následuje nádherná chůze po Chočských lukách do vesničky Velké Borové. Je sobota a dopolední autobus nám už odjel. Další jede až večer. Na liduprázdných silničkách nepřipadá v úvahu, abychom jeli stopem, tak bezradně sedíme na zastávce a Sivý vrch nám připadá vzdálený víc než Ťan-Šan.
Jdeme aspoň poprosit o vodu do nedalekého domu. Ukazuje se, že je to fara a že je na ní dnes brigáda. Od mladého pana farára dostaneme čaj, každý kus dortu a předpověď počasí. Najíme se a připadáme si smíření s tím, že do Roháčů je pořád daleko. Jdeme po asfaltce a aspoň míříme pod Sivý vrch, vylezeme někam aspoň kvůli výhledům. Jdeme přes celé Huty - úděsně dlouhou vesnici a o půl třetí jsme u úpatí Sivého vrchu. Nad námi je pořád modré nebe. Jíme a rozhodujeme se, že Sivák aspoň zkusíme. V lese schováme pod skálu batohy, napijeme se a vezmeme jen to nejnutnější. Bereme mačky, čelovky, bundy, mobil. Do ruky hole (já, a teď už i Kuba, jen jednu). Pro jistotu beru cepín a do kapsy čokoládu pro všechny. Jdeme vzhůru a opravdu spěcháme. Jsou tři hodiny odpoledne, o půl šesté je tma a podle ukazatele je to na Sivý vrch tři hodiny - a to je údaj platný v létě. My si musíme prošlápnout stopu a čeká nás 800 metrů převýšení.
Do kopce skoro běžíme, zažívám stav akutního přehřátí a dehydratace, naštěstí brzo začínají výhledy. Fatra, Rozsutce, Nízké Tatry, Velký Choč. Zapadající slunce. Za hodinu a čtyřicet pět minut jsme na vrcholu, okolo nebesky krásné, vysokohorské Roháče. Čokoláda do vyschlého krku moc neleze. Řetězy na Radových skalách slézáme ještě za šera, noční sestup lesem, oči ještě plné krásy z vrcholu.

Spíme pod stanem a usneme hodně brzo, ráno sněží a je mlha. Všechno ve stanu je vlhké. Obout na kost zmrzlé boty a sbalit mokrý stan.
Čeká nás už jen cesta domů.



Slovenská zimná svoboda.


Fotky:

Diery, Jirka a nadšení z každého kousku ledu.


Mačky, cepín a dobrodrůžo:)


Kuba vymýšlí alternativní trasu.


Fatra!

Radost pod Nízkými Tatrami.


Jirka, Velká Chochula, odcházející slunce a přicházející mraky.


Náš stan na hřebenech.

Já u termálního jezírka, kde jsme se koupali, pak už nám foťák odmítl fotit mrazem.

(Více fotek je na divoke.rajce.net - a přibude ještě pár ze Siváku z Kubova mobilu)

sobota 31. října 2009

Dnešní běh


Zlaté Hory, poslední říjnový den. Před čtvrtou hodinou večerní běžím ulicemi z města a mířím k modré hoře na jižním obzoru. Chystám se stihnout západ slunce z vrcholu Příčné hory.
Chladný vzduch plní plíce, lehce mrazí a večerní slunce se sklání a prozařuje javorovým listím. Oranžovo-modrý večer.
Letím, abych nezmrzl. Je jen několik stupňů nad nulou. Mám na sobě termotriko, čepku, funkční spodky - tvářím se, že to jsou běžecké elasťáky. A pak tři uplně pestré věci, vypadám jako lesní klaun. Barevné, proužkované rukavice bez prstů od Lenči, žluté boty (už ale dost zhnědly) a pruhovaný barevný tunel kolem krku. Ten jsem vyhrál v březnu na čtyřiadvacetihodinovce a hraje všemi barvami, včetně růžové.
Letím tmícím se lesem a všechny barvy se slývají se šerem, září mi ale oči. Miluji běhání v Jeseníkách. Nahoru na Příčnou mě čeká přes 500 výškových metrů, popadané stromy přes cestu, kapky potu. V pravé dlani mám v rukavici klíče, na hlavě bráchovu čelovku. Cítím, jak se nohy odráží od kamenité cesty.
Vrcholový hřeben, západ slunce jsem moc nestihl. Je oranžově rozpitý obzor, údolí plná oparu. Z mlžného závoje se černají ostré obrysy hor. V jednu chvíli odněkud prozáří slunce, měď buků se zjasní a obloha nade mnou je čistě světle modrá. Tmavé smrky jsou bílé od námrazy. Od pusy se mi valí oblaka páry v pravidelných intervalech hlubokého dechu.
Nedaleko vrcholu hory je telekomunikační vysílač. Naše oblíbené rozhledové místo. Známou cestou se dostanu za ostnatý plot a šplhám po ledovém, ocelovém žebříku. Jednotlivé příčky jsou pokryty vrstvou ledu. Dost to kluže a držím se jako klíště. Klíště z promrzlýma rukama. V polovině délky vysílače není žebřík namrzlý, ale jen mokrý. Vlna rukavic saje vodu, ale za chvíli pro změnu oprašuju z žebříku vrstvy ledových krystalů. Nad stromy pofukuje vítr a chladí horkou kůži pod trikem. Na vrcholovou plošinu se nedostanu, dvířka na ni jsou přimrzlá a marně do nich buším. Ale jsem ve výšce necelých třiceti metrů a výhled na Orlík a Medvědí vrch je uplně nový a jiný než obvykle. Vidím jen jejich vrcholky, zbytek zakrývá mlha. Obzor je podzimní - tmavě oranžový.
Slezu dolů, námraza se mi sype na hlavu i triko. V lese je už tma a čelovka mi ukazuje místa, na která mohu šlápnout bez zvrtnutí kotníku. Místy mi pod nohama šplouchá voda ze sněhu, který ve dne taje. Namrzlé kameny kloužou. Po opatrném cupitání se dostanu na lesní asfaltku, která mě vede údolím potoka až pod pouliční lampy. Zbývá pár dlouhých kroků domů. Horké tělo křičí hlady. Hodina a půl podzimního běhu.