Túrování

aneb jarní cesta po Jeseníkách.

Slovo túrování může připomínat zvuk hřmícího motoru, ale je to jen dojem. Je od slova tour, túra, cesta - třeba po horách. Myslel jsem, že v tuto dobu budu úplně v jiných horách, ale člověk míní...
Vyrazili jsme opět do Jeseníků. V pátek večer se autobus zvolna vyšplhal na točnu v Horním Údolí, otočil se a sjel kus zpátky dolů, aby opět mohl zvolna stoupat v serpentinách na Rejvíz. Když mi Jirka kousek pod Rejvízem řekl, že je fajn, že jsme nezajížděli do Horního Údolí, nevěřícně jsem zamžikal. Už se asi na nás obou projevovala únava z dnešního dne:

To bylo totiž tak. Jirka dělal šerpu a zdravotní doprovod svému tátovi, kterého čas od času přepadnou tělovýchovné pudy a tak tehdy musel vylézt dvakrát v jednom dni na Biskupskou kupu, která se tyčí 450 metrů nad naším městečkem. Na snaze hubnout takto aktivně není nic špatného, pokud s vámi nemusí chodit doprovod. Takže Jirka měl za sebou už pět hodin na nohách a já zase ten den absolvoval delší běh, při kterém jsem se přehřál a skoro do večera mi bylo špatně. Asi si dokážete představit, že jsme nešli po lese zrovna rychle.

Začátek cesty
Večerní mír se snáší do smrkového hustolesa. Dva poutníci ním jdou a únava z nich padá. Klid plní lesní srdce a za chvíli je jasné, že není krásnějších hor než Jeseníků, zdá se zbytečné toužit po cizích krajích. Vykračujeme si po lesních stezkách, Jirka vedle mne tiše klepe holemi o zem. Já jdu bez nich, zdají se mi zbytečné v tomhle tempu. Povídáme si a smějeme se, dlouho jsme se neviděli. Lezeme na vrchol skály Kazatelny a díváme se do kraje. Opar milosrdně zahaluje údolí a na kilometry daleko nejde vidět lidský výtvor, snad jako v Rumunsku.
Kousek pod vrcholem Orlíku leží Tetřeví chata, do její otevřené předsíňky uložíme batohy a Jirka mě krmí chlebem a sýrem. Pak projdeme přeschlými travami na vrcholovou plošinu hory, kde je skryta houpačka ze smrkových kmenů. Nebeský pocit, vznášet se ve vzduchoprázdnu, stát na konci houpajícího se kmene. Pocity plavčíka na ráhně plachetnice. Okolo hory, chce se křičet s orly. Slabý vítr čechrá vlasy. Za několik minut nastává západ slunce, tolik připomíná západ loňského slunce z hřebenů Majlovické Rily. Tehdy jsme seděli na skále před zaslonem a povídali si s bulharským dědou, pravým turistou, a bludným Holanďanem. Jirka měl tehdy, pro něj velmi neobvyklou, poetickou náladu: "Everywhere are mountains, no people, no town, no civilization. Only we and MOUNTAINS."
Slunce zmizelo za vzdálenými horami a v šeru scházíme dolů. Sbíráme dřevo stromů, které tu rostly než lesní hospodářství a deště z Polska zničily lesy na této hoře. Nyní se už snad smrčiny na Orlí hoře vzchopily. U chaty opravujeme ohniště a za chvíli plápolá oheň. Od Jirky se dozvídám, že většina vyšetření, co mi dělali v nemocnici, byla zřejmě na roztroušenou sklerózu...mám chuť na víno, hodně vína.
Místo toho vaříme polévku a nad horami se rozklene hvězdnaté nebe. Do srdce se znovu vkrádá mír. Okolo je zima, tak se choulíme k praskajícímu ohni a postupně likvidujeme naše zásoby. Je krásné vedět, že je člověk zdravý. Je mi krásně. Když se blíží sobota, ulehneme pod stříšku chaty a usneme v náruči chladné noci.

Nastal večer, nastalo jitro, den druhý
Není zrovna teplo. Ve spacácích sníme každý půlku housky a pár sušenek a vzhůru. Jirka si nechává na sobě kalhoty, - stárneš, vyčítám mu, a vklouznu do kraťas. Je čas jít. Pod čůrkem horské vody jsme večer nechali petku, teď je plná průzračné vody a já si chvíli myslím, že je prázdná. Hlavně je ledová, rychle jít. Chvíli se radíme, kam se dnes vydáme. Svoboda až do morku kostí, je jen na nás, kam nohy půjdou. Díváme se na krásný hlavní hřeben a souhlasím s Jirkovým návrhem: "Teď přejdeme Medvědskou hornatinu do sedla Videlský kříž, odtud vzhůru na Malý Děd a Švýcárnu a po hlavním hřebeni na Ramzovou."
Hory se lesknou ve slunci, čeká nás bezmála čtyřicet kilometrů. Pryč je včerejší únava, hluboký nádech - vzduch je plný očekávání.
Co bych vám psal o takové cestě po horách, sami nejlépe víte, co obnáší. Pot v očích, jehličí v botech, občas žízeň, občas hlad. Cestou na Malý Děd klouže sníh i s námi do údolí. Nevadí, že máme batohy, stejně všichni turisté zůstanou hluboko pod námi. Na Švýcárně mě Jirka zve na kofolu a já ho na oplátku pozvu na stejně drahý medovník. Půlka pro jednoho sice není zrovna moc, ale je výborný. Chvíli spřádáme plán, jak ukrást celý tác s medovníky, ale pak radši jdeme dál. Cestou na Červenohorské sedlo leží mokrý sníh. Na Sedle teď staví novou silnici - proto je tady poměrně liduprázdno. Ani se nezdržujeme a jdeme až na Vřesovou studánku, tady zase jíme. Když jde člověk nějakou tu hodinku s batohem na zádech, tak mu vyhládne. A pak dál po hřebeni na Keprník, tady si zazávodíme (párkrát se předbíháme:) s ambiciózní rodinkou: táta a syn, jdou nalehko a nelíbí se jim, že jsme je předešli. Vyhlašují jakýsi nevypsaný závod a chvíli se tím všichni bavíme, než jim zmizíme v dálce. Ze Šeráku projdeme okolo lidí, kteří čekají než spustí lanovku. Nečekali dlouho, ale než dojeli na Ramzovou, tak už jsme tam byli...i když jsme museli pár posledních sedaček předsprintovat. Na Ramzové si hodíme dlouhé kalhoty na zablácené nohy a vyměním si propocené pohorky za sandále. Pak jdeme stopovat a za chvíli nám zastaví zlatohorák (pan Kudela, díky mu za to) s dodávkou a vezme nás až domů. Ještě sice v Jeseníku nakupuje, ale mi zatím na parkovišti před Kauflandem sníme poslední zbytek čokolády a pohlédneme vzhůru k hřebenům, které se tratí v DÁLCE.

Sněhy na Pradědu z lesů, které pokrývají kru Medvědské hornatiny.

Já na vrcholu Keprníku, okolo lidé měli i čepice, ale my jsme horalové:)

Krásný Králický sněžník a větrné elektrárny v Ostružné.

SEverní část jesenického hlavního hřebene.

Zelené moře, Rychlebské hory.


Mávám z hor, Vašek