Horoškola

Pár fotek ze zimního lezeckého výcviku. Vysoký vodopád a Sněžná kotlina.

Hlavní rampouch.

Ledolezení. Já jsem uřízlý kousek postavičky v levé části obrázku:)...


Alda, náš vedoucí.
Zkouším se z toho vysekat. Začátek cesty okolo rampouchu.

Kolmý led, v podání kluků z Litovle.





A tady jsou fotky z dalšího víkendu z lavinového svahu na Červené hoře. Sněžná kotlina:

U hrany svahu. Jako jediný jsem měl sněžnice, ostatní byli na skialpech a jeden z nás se trápil na běžkách. V tomto terénu sněžnice nebyly pomalejší než skialpy, ale z kopce jsem musel běhat.


Pohled dolů do břicha Kotliny.


Mlha klesá, koná se divadlo zvané inverze.

Jaj, modrý prostor nad hlavou, zbytečnosti jsou zakryté mraky. Hory a modré dálky.


Kopeme lavinovou sondu. Pod námi mlžné temno.


Je pořeba zjistit soudržnost sněhových vrstev a naučit se poznat, kdy hrozí lavina.

Další test, tzv. klouzavý blok. Urve se sníh pod lyžařem? A při jakém zatížení?

Hory a slunce! Barvy.

Nácvik zastavování pádů na strmém sněhovém poli. V podání drsné Janči.

A na závěr kalendářové foto inverze v Jeseníkách. Neváhejte a jeďte do hor, hory!


Za fotky děkuji Janě a Terce. Za skvělé zážitky z výcviku Aldovi:).


horský Vaša:)

Vysoký vodopád

Lezení v ledu, pád a záchranná akce.

"Dospěl jsem do okamžiku, kdy mé tělo překypovalo energií, avšak má mysl byla nervózní a plná touhy. Přála si něco víc, něco skutečně hmatatelného. Vyhledávala stále s plnou intenzitou tvrdou realitu, jako by kolem nás nebyla...
Vy však hned vidíte, co dělám. Lezu."
John Menlove Edwards: Dopis od člověka

Hory mě vždycky fascinovaly, miluji strmé stráně a hřebeny, u kterých musíte zaklonit hlavu. V horách se nedobývají hory, ale překonává člověk. Hory jsou svobodné a opuštěné kraje a miluji pohled na Svět shora.
Jenže v horách není vždy bezpečno. Nemyslím tím jen maoisty v Nepálu a medvědy v Rumunsku. Z hory se dá občas spadnout a nebo si na vás lehne lavina. V horách jsou strmé srázy, vítr, sníh a led. Trhliny, blesky, séraky. Miny v Afghánistánu, zemětřesení, puchýře. Padající kameny, odřeniny a hloupá zakopnutí. Hory jsou veliké, o moc větší než jeden člověk, o moc větší, než hodně lidí. A občas se z nich dá spadnout, většinou, když to nejméně čekáte.
Protože bezpečnost, první pomoc a to, jak se má v horách pohybovat, jsou důležité znalosti, tak jsem se přihlásil do horolezeckého výcviku - jesenické horoškoly. Od podzimu jsme byli na skalách už hodněkrát a teď jsme se vydali drtit ledy na Vysoký vodopád pod Švýcárnu.
Kdo nikdy nelezl v ledu, tak tady je krátký popis: Led je mokrý, hrozně studený, křehký, rád se láme, kolem hlavy vám lítají kusy ledu. Jistíte se vývrtkami - to jsou šrouby do ledu. Rukavice máte promáčené hned. Systém je to jednoduchý - v rukou držíte dva cepíny (chcete-li zbraně, motyky...prostě sekyrky do ledu) a na nohou máte mačky. A pak už je to na vás. Sek, sek, kop, kop, a jste o metr výše. A znovu. Až nahoru. V pevném, ne úplně kolmém ledu je to paráda. Kolmé rampouchy jsou těžké, tenké glazurky ledu na skále se rády urvou. Mě si lezení v ledu získalo, je to dost jiné než na skále a mě přišlo skvělé, až asi do půl druhé odpoledne.

Stojíme pod vodopádem a já se připínám na lano, mám jistit Janu. "Bacha!!!" ozve se. Instinktivně se přikrčíme, už víme, že led se rád láme. Strnu. Nad okrajem vodopádu se objeví černá silueta těla. První spadne na vyvrácený strom v řečišti vodopádu, ale nezastaví se. Bezvládně se odrazí a po pár dalších nárazech dopadne k našim nohám. Jana ještě padajícího zastaví, aby neklouzal dál.

-

-

-

Údery srdce, teď se rozběhne akce. Volá se záchranka. Spadlý horolezec je v bezvědomí. Dýchá? Dýchá! Díkybohu. Jsme u něj už témež všichni.. Volá se záchranka, přepojování, horská služba. Zraněný v bezvědomí, ne, ne, otevřel oči. Snažíme se ho posunout od proděravělého ledu, pod kterým teče voda. Leží pod spadeným stromem, téměř se k němu nelze dostat. Horské to netrvá zrovna chvíli. Jedou na skútrech a pak ještě musí seběhnout sem. Zraněný zatím leží na bivakovacím vaku, v izofólii, zakrytý svetry a péřovkou. Každý dělá, co může. Hodně pomůže i mluvit na zraněného, pohladit člověka v šoku a pomoct mu připomenout, co se stalo.
Když konečně dorazí záchranáři z horské služby, tak chtějí volat vrtulník. Ale ten nemůže letět kvůli nízké oblačnosti. Zraněný zatím dostane krunýř kolem krku - fixace páteře a umístíme ho do nafukovacích nosítek. Pak nastává transport - první musíme horolezce, který absolvoval téměř třicetimetrový pád, vysmýkat z prostoru vodopádu a pak po velmi strmé, zledovatělé stezce vynést pár set metrů ke skútrům. Ještě, že je nás tu dnes tolik, jinak by horské službě transport trval o dost déle. I tak se všichni dost nadřou, než zraněného, který se postupně vzpamatovává, dostaneme do sjízdného terénu na Milionovou cestu. Odtud už uhání na skútru na Videlský kříž, kde čeká rychlá sanitka.

My se vracíme, rozpáleni z vynášky raněného, pro věci k vodopádu. Poděkujeme dvojce horolezců, kteří nám hodně pomohli a jdeme k autům. Kluci ještě pojedou do nemocnice, zjistit, co a jak.
Teď už můžu napsat, že vše dopadlo dost dobře. Otřes mozku a pohmožděná páteř sice není žádná sranda, ale vypadalo to hůře. Musím ještě napsat, že Alda, Piňon, Roman a vůbec všichni z horoškoly dělali, co mohli a nešťastnou nezaviněnou situaci zvládli na jedničku. Taky ještě poděkovat klukům z HS a lezcům z Litovle. A zdůraznit, že umět první pomoc je opravdu důležité a mít helmu při lezení je naprostý základ. Tady třeba zachránila život.

Konec dobrý, všechno dobré. Přeji brzké uzdravení.

Zimní pouť

Je brzo ráno, ještě tma a dva lidé zimomřivě podupávají na autobusové zastávce na Hvězdě pod Pradědem. Zase já a Jirka v horách. Zimních horách.
Ráno u Ovčárny nám chvíli trvá připnutí sněžnic a z ranního šera se začíná tvořit zlatavě jasný den, inverze, mraky v hloubce pod námi. Do hor!
Stoupáme k Petrovým kamenům hlubokým sněhem, obloha se jasní a začíná zářit, u bílých, namrzlých skal pozorujeme východ zářícího slunečního kotouče, rudý plameňák vzlétl nad Beskydy. Ano, mezi bílými hřebeny Karpatských pohoří a Jeseníky leží v údolích clona mraků, ale hory vypadají vzdáleny sotva na dosah ruky. Traverzujeme na sněžnicích Vysokou holi a jdeme se podívat nad Velký kotel - asi nejaktivnější lavinový svah v Jeseníkách. Nebe už je seversky modré a zasněžené smrky vypadají jako kusy ledu - Arktida, zářivá Arktida. Oči přecházejí ze záře tisíců sněhových krystalů, nohy se boří do prachových závějí. Od Kotliny jdeme po hřebeni, je tady vyšlapaná cesta a tak si sundáme sněžnice, ale za několik krátkých slunečních kilometrů je máme zase na nohou a scházíme z hřebenů směrem k Františkově myslivně - do nitra nejodlehlejší části Jeseníků. K hoře nazývané Mravenečník. Krátký hřebínek, na kterém leží právě Františkova myslivna a prales Bučina, spojuje horskou skupinu Mravenečníku (Dlouhých strání) a hlavní hřeben.
Jdeme lesy, kde jsou snad jen stopy sněžnic (ale nejen našich) a stoupáme vzhůru až na vrchol Mravenečníku, odtud obdivujeme strmé a hluboké doliny pod Pradědem (třeba Divokáč:) a vidíme další dva "sněžničáře", kteří se škrábou strmým svahem k přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně - futuristickému jezeru na vrcholu hory. Jdeme tam také. Strmý val kolem přehrady připomíná minialpské svahy a nevidíte nic než svah a oblohu. Sněžnice kloužou. Za chvíli jsme nahoře, u jezera a ledový vítr nás zahání zase do nižších horských poloh. Zase bez sněžnic - na cestu přímo dolů se nehodí. Sbíháme svahy, ale i opatrně slézáme nejstrmější místa. Nakonec jsme si vybrali cestu průsekem, který shora vypadal schůdně, ale změnil se v ledopád a když jsme opatrně oblézali rampouchy a skákaly kolmé stupně do sněhu , tak se kolem nás valily miniaturní lavinky prašanu jako říčky - sněhopády. Ale přálo nám štěstí, trefili jsme místo, kde silnice, na kterou jsme chtěli slézt, nebyla vystřílená do skály a šly přelézt i zátarasy proti padajícím kamenům.
Na asfaltce jsme vytřepali sníh z rukávů, kapucí i kapes, přioblékli se a za veselého smíchu a obdivování okolních strmých scenérií(tady jsou Jeseníky nejstrmější) se vydali vstříc Divokáči - Divokému dolu.
Pod Divokáčem jsme zjistili, že Kamenná chata (seník) u ústí doliny už neexistuje. Prostě zmizela (vyhořela?), takže s nouzovým spaním se tady nedá počítat. O kousek výše, kde ještě dopadaly sluneční paprsky, jsme pojedli a hned nás rozklepala zima. Pořád bylo kolem 10 stupňů mrazu, musíme jít. Krátící se den a strmící se kopec nás donutily vydat se odtud přímo na Praděd a už nezkoušet lézt na obří skaliska nad dolem, kam mimo jiné vede nejdelší jesenická ledová lezecká cesta. Hřebeny byly ještě ozářené sluncem a tak jsme se v hlubokém sněhu (i když prošlapaném) a do kopce pěkně zpotili. Pak jsme produpali kolem svátečních běžkařů u Pradědu a když slunce zapadlo za inverzi, vydali jsme se zase volným terénem k Sokolím skalám.
Když jdete na sněžnicích na povrchu sněhu a občas se propadnete do kleče nebo borůvčí, tak se pěkně rozplesknete. Tohle se nám tady dělo často. Ve vyšším lese jsme nemohli stále natrefit na žádnou cestu a tak jsme se prodírali korytem potoka a svítili novými čelovkami. Nakonec jsme došli až k Sokolí chatě, kde jsem už kdysi byl, a zjistili jsme, že na její půdě se dá v suchu přespat. Ale noc byla ještě mladá...
Hodili jsme sebou a sestupovali dál údolím, přelezli bránu nějaké snad obory a octli se v horské vesničce Vidly. Chvíli jsme zkoušeli stopovat, ale kvůli zimě současně šli dál. Po asfaltu směr Bílý Potok. Zastavilo jediné auto - plné, ale zajímali se o nás, jestli něco nepotřebujeme. Hodným lidem zasílám dík:). Pak už jsme nestopovali, protože jsme nevěděli jestli Bílý Potok třeba není už za zatáčkou. Z Bílého Potoka jsme šli ještě pár krátkých, ale už unavených kilometrů do kopce na obří převis - skalní bivak Kraken. Po dvanácti hodinách chůze nás přijal a my se vydali na dřevo, rozhořeli oheň a začali roztápět rampouchy a vodu zmrzlou v petkách na čaje a polévky. Po půlnoci jsme ulehli do spacáků a ani mrazivá noc nás nevzbudila.

Druhý den jsme se ráno rychle sebrali a vydali se vstříc cestě a teplu. Strmý průsek na skalní město Chambre verde nás rozehřál, lezení na zasněženou skálu také. Odtud šli vidět špičaté vrcholky nějakých hor na Slovensku. Medvědí vrch je spolu s Mravenečníkem další opuštěná hora, tady jsme nemohli chybět. A už skoro domácí Orlík, hluboký sníh, vítr a chlad. A slunce, slunce. Nejkratší cestou na Rejvíz, sněhu ubývá, první lidé od Pradědu. Z Rejvízu stopem až domů. Do sprchy a namazat spálený nos. A o horách zase snít ve škole a dívat se na modravé hřebeny na dosah ruky. Mé hory. Hory lidí, kteří v nich chtějí být. A ani mráz jim nevadí.

Inverze a Beskydy a nějaké jiné, špičaté hory v dáli. Plameňák se chystá vzlétnout.

Jitřní, fialový Praděd. A Jirka - u své nemilované věže.

Slunce, Beskydy, záře. Mrazivé ráno. Baterky ve foťáku víc nevydržely Bylo to na ně moc krásy najednou...


Mávám z hor!