Slovensko mlžné

Letní cesta z Jalovce se vine v lukách přímo proti hradbě Roháčů. Horko, suchá hrušeň, pasoucí se koně. Cílem je chata na Červenci, v tomto měsíci docela symbolické. V lese zobeme borůvky i maliny. Žluté divizny prosvětlují lesní okraje.

Cesta vzhůru, seznamujeme se s klukama, co dnes na chatě slaví třicetiny jednoho kamaráda. Za sebou na laně vlečou značku omezující rychlost motorových vozidel na 30 km/h. Dárek.



Výhledy ze skal, postupující večer, pod námi Jalovecká dolina. Noc na chatě okořeněná panáky repovice od oslavence a pivem darovaným k jídlu. Ráno vyrážím s Lenčou na přechod Roháčů.
Plány na letošní léto byly výborné, jen nepočítaly s počasím. Chtěli jsme přejít Roháče, koupat se na Maře, přehoupnou se přes hřeben Nízkých Tater do údolí Hronu a na kánoi sjet Hron. Dopadlo to jinak, ale dobrodružství jsme si užili.


Ráno je Chata pod Náružím i celý Červenec, Sivý vrch, Roháče a snad i celé Slovensko pod přikrývkou husté a neprůhledné mlhy. Šlapeme blátem a mraky na Sivý vrch, ale cestu nám zpříjemňují rozkvetlé louky.



Květy jsou v mlze přivřené, ale bohatá vápencová půda hostí na každém palouku hotový mikrokosmos horských květů.



Na vrcholu Sivého vrchu se občas roztrhnou mraky a vykoukne na nás Salatín nebo Brestová, ale pak zase jejich sytě zelené, klečové svahy zmizí v šedé mlze. Sestup do sedla Pálenica klouže podobně, jako když jsme koncem října byli líní nasazovat mačky a lezli jsme tudy po zledovatělé skále - a samozřejmě litovali, že jsou mačky v batohu. Uklouzaný mokrý vápenec teď jede jako namydlený. Po cestě potkáváme nové řetězy, dřív tady žádné nebývaly. V sedle Pálenica mizí horské květiny a zbývá nám jen mlha. Teď se pohybujeme po žulovém podkladu, který pro rostliny není tak zajímavý. Kus pod sedlem se prodereme klečí k potoku a doplníme zásoby vody. V mlze přejdeme Brestovou a na Salatínu pro sílící déšť a nepřestávající mlhu stavíme stan.

Následuje deštivá noc u vrcholu Salatína, sklouzáváme po karimatkách, tak musíme dát nohy spacáků do igelitového pytle, ať nezvlhnou příliš od stěny stanu. Ráno prší čím dál víc a rozhodujeme se zůstat. Jít přes Baníkov v tomto počasí nechceme a na zítra hlasí lepší počasí. Prolenošíme vetšinu dne, popíjíme po malých doušcích Malibu, já bych nejradši snědl všechny naše zásoby a když chvíli prší méně, tak hledám vodu v severních žlabech i na jižních svazích. Nenacházím, jen pořádně zmoknu. Nakonec najdu malou kaluž přímo na vrcholu Salatína, nabíráme alespoň nějakou vodu. Hlíněná příchuť nevadí. Odpoledne se nebe roztrhne a voda se z něj jen lije. Zásoby vody máme za chvíli doplněné - necháváme dešťovou vodu stékat po plátně stanu přímo do ešusů. Příchuť je tentokrát stanová. Vaříme čaje. S večerem se mraky trhají, otevírají se výhledy a chladný vítr čechrá vlasy.



Procházíme se po vrcholu, přes který celý den nikdo neprošel a slunce zapadá do cárů mraků. Strávíme druhou noc na Salatínu.

Ráno je polojasno - severní doliny jsou v mlze, jižní svahy na slunci a pod modrým nebem. Hřeben jako nůž krájí mraky a je přesně uprostřed. Dokonalé polojasno, poloblačno. Co nejrychleji balíme stan a vydáváme se na vzdušnou hřebenovku.
První zpestření už přichází v sedle mezi Salatínem a Skriniarkami. Je mi horko a tak si sundám dlouhé triko. Pak popadnu batoh a švihem si ho hodím na záda. Na poslední chvíli zahlédnu, jak se foťák oddělí od bederního pásu batohu, odletí do zelené smilky a v několika kotrmelcích zmizí v hloubce travnaté strže...
Hledáme na strmém svahu, přidržujeme se trsů trávy a o snad padesát výškových metrů níže Lenča objeví - díky polstrovanému pouzdru nepoškozený - foťák. Lezeme zpátky k batohům a mám uplně radost. Vzhůru na Skriniarky.



Řetězy Skriniarek, bublifoukání na vrcholu Pacholy, chleba a sýr na Baníkovu, hluboké propasti na hraně Baníkova. Roháče pod nohama jen letí, výhledy sytí oči.



Odpoledne, na Trech kopách, nás zase zakryje mrak a hory omyje déšť. Řetězy začnou pořádně klouzat a do Smutného sedla si užíváme dobrodružně kluzké cesty, až moc. Déšť ve Smutném sedle je více než smutný, scházíme na Žiarskou chatu a zkoušíme ji celou vyjíst. Taky se večer, v sandálech, projdeme na Šarafiový vodopád a cintorín. Fialová vrbovka, borůvky, hory, mlhavo. Na jednom náhrobku nápis - Mountains are beautiful and awful at the same time. Spíme v lágru a všechno - včetně stanu - sušíme v sušárně.
Ráno nás hustý déšť a předpověď počasí přesvědčí o tom, že pokračovat po hřebeni nemá moc smysl. Scházíme z hor, na hlavy nám prší, na Hronu je první povodňový stupeň a koupání na Maře je ideální tak pro tuleně. Utíkáme z Roháču, konáme hody v Liptovské Mikuláši a stopem, vlakem a hnutím osudu se do večera dostáváme do Kysuckých Beskyd, kde trávíme ještě dva dny a dvě noci, v dešti i slunci, v hamace zavěšeni v krmelci uprostřed dešťů, ve stanu nad Turzovkou, na cestách i mimo ně. Ruku v ruce dojdeme do Česka a loučíme se se Slovenskem - tohoto roku tolik mlžným a deštným.

Slovensko deštné

Tyto prázdniny jsem se dvakrát vydal do hor a kopců Slovenska. Dopadlo to tak, že bych spolu s Forrestem Gumpem mohl říct - zažili jsme všechny možné druhy deště, jednou bodal jako jehličky, jindy padaly pořádný tlustý kapky, pršelo na nás ze stran a někdy se zdálo, že déšť snad prší nahoru...
Poslechněte si o červnové spanilé jízdě Oravou a o červencové hřebenovce Roháčů s hlavou v oblacích. Poprvé s Kubou a bez foťáku i stanu a podruhé s Lenčou a málem taky bez foťáku - ale o tom snad až v příštím článku.




S DEŠTĚM V ZÁDECH ORAVOU
Vlak z Ostravy a autobus z Žiliny mě dosmýká až do Terchové. Tentokrát ale nemířím na Malou Fatru, ale potřebuji do Zázrivé, kde mě už čeká Kuba a odkud vyrazíme na hřeben Oravské Magury. Kuba se neodevzdal do služeb drahám a železnicím a vyrazil stopem už z Česka. Dopadlo to tak, že na mě asi dvě hodiny čekal. Já se snažil stopem ujet jen poslední úsek, deset kilometrů do Zázrivé a dopadlo to tak, že jsem jich asi sedm ušel pěšky.
Cesta se vine vzhůru do sedla, auta mě objíždí a červnové louky vlají ve větru. Listy trávy se kolébají do rytmu zvonků ovcí. Na vše pěkně shora koukají Rozsutce. Slunce zatím svítí a mraky létají oblohou rychleji než vlaštovky. Slovensko blahoslavené.
Ze Zázrivé jdeme na Vasilovskou holu, spíme v malé chatě na vrcholu sjezdovky, která je odemčená a plná nepořádku. A teď i nás. Výhledy mají všechny barvy zelené a kapky vody v trávě pableskují večerním sluncem. Před spaním sníme gumového hada uloveného v ostravské zoo. Ráno hmla, déšť, slunce, déšť. Minčol, lesní cesty na hřebeni Oravské Magury a bramborové šulance s makem a povidly v sedle Príslop. Zase slunce i déšť. Jednu spršku přečkáme v krmelci, kde je role bublinkové folie, která nám slouží k utěsnění oken. Vrchol Budína, výhledy na Oravu, Oravské Beskydy i Roháče. Mraky se ženou podél hřebene a vidíme, jak v temných částech výhledu prší. Nocleh najdeme u skrytého odpočívadla pod Magurkou. V noci jsou hvězdy a u ohně sušíme ponožky až do spálení.
Ráno svítí slunce, loučíme se s tábořištěm u sedmi ohnišť a scházíme k Námestovu. Kus cesty nám zkrátí hasiči, kteří nás svezou na korbě jeepu. U Oravské přehrady se rozdělíme, já jdu po asfaltu a Kuba na příhodném místě stopuje na Tvrdošín, Takto jsme si proti zimním Tatrám prohodili role. Jsem rád, že dnes jdu. Seběhnu se podívat k Oravské přehradě a v duchu si maluji plavbu v kajaku s výhledy na Roháče. Od hladiny je ale hlavně výhled na paneláky v Námestovu, chjo. Vlny a studený vítr mě odradí od koupele a vracím se stopovat na cestu. Za chvíli mě nabere autem, v kterém už sedí na sedadle spolujezdce Kuba. Za chvíli jsme v Tvrdošíně.
Před místním Lidlem pořádáme hody ve stylu co kdo snese. U mě je to banán, rohlík, šunka, jogurt, další rohlíky se šunkou a cibulí od Kuby, další banán a na závěr půlka větrníku. Uf, na horách člověku vyhládne.
Z Tvrdošína míříme na Skorušinu. Skorušina je horské pásmo na sever od Roháčů. Z Roháčů působí jako nízké podhůří, ale výhledy z ní na rozeklané severní svahy Roháčů stojí za zhlédnutí. A to i přes to, že dostat se na ni z Tvrdošína byl opravdu tvrdý oříšek. Trochu bloudíme - máme mapu Oravy ze sedmdesátých let, protože jsme se až na místě domluvili, kam půjdeme. Jsme opravdu taková výprava na lehko - bez pořádné mapy, bez stanu, s lehkou myslí ale navečer se ztěžklýma nohama. V kopřivách za Tvrdošínem nás pronásleduje umanutě polodivoké kotě.
Odpoledne zase přijde déšť a když dojdeme kolem páté blátem a lesy na vrchol Skorušiny, tak zůstáváme v přístřešku na vrcholu i přes mračna komárů. Děláme pod střechou dýmýcí oheň z promáčeného dřeva (to Kubovi se povedl rozdělat) a když zrovna neprší, tak lezeme na železnou vyhlídku, z které mohou oči létat po krajině a dívat se na snad pět duh za sebou v roháčských dolinách, zlověstně osvětlené severní stěny za duhou a západ slunce v čase slunovratu. U ohně nás hřeje v hrdle kapka fernetu.
Ráno je modré a počasí se nám na závěr cesty rozhodlo darovat dva dny bez deště. Sebehneme ze Skorušiny do Oravic, v salaši se přejíme sýrem a žinčicí a přes Juráňovu dolinu, strmou Lúčnou a Rákoň vylezeme na roháčský Volovec. Kedlubna, klobáska, cibule, drolivý chleba, daleký výhled. Ostrý Roháč, naposledy jsme se tady přes řetězy škrábali ve sněhu koncem října, dnes jen lehkonoze projdeme. Za šera sestupujeme Žiarskou dolinou a spíme v lágru na Žiarské chatě. K večeri si vaříme těstoviny a jedno pivo nás opije dokonale. V noci je spánek hluboký jako dolina sama.
Ráno je mlhavo a špatná předpověď, tak se rozhodneme pro kratší túru. Ještě nevíme, jaký bude nádherný a horký den. Jdeme do Žiarského sedla a po bočním hřebeni na Baranec. S bolavým kolenem scupitám (Kuba tvrdí, že jsem spíš skákal a že mě nic nemohlo bolet:)do Račkovy doliny a za kempem se nazí koupeme pod splavem. Je horko a voda jiskřivě ledová. U hlavní cesty se rozdělíme a pro změnu já stopuji a Kuba jde po žhnoucím asfaltu dál. Díky hodnému řidiči se ale ještě potkáme a do Ružomberku dojedeme spolu. Pak se definitivně rozdělíme a pro změnu na mě se usměje stopařské štěstí. Za čtyři hodiny jsem v Ostravě a v batohu mám snad kilo čerstvě vyuzeného kozího sýra jako dárek od jednoho člověka, který mě svezl. Tichý dík teď letí ze Zlatých Hor do Vrútek.

Slunečné zimní Tatry

Já chci na hory!

Povzdech platný téměř v každou denní, noční i roční dobu. S výjimkou toho, když člověk dřepí v dešti, vichřici a mlze někde nahoře a teče mu z nosu (nebo mu ta podnosní kapka už přimrzla?) a kouká, jak se dostat bezpečně dolů. Ale takhle letos naštěstí nebylo.

Poslechněte si příběh naší třetí zimní cesty do Nízkých Tater, už druhou zimu po sobě jsme utekli z jejich hřebenů a užívali si těch částí zaslíbené země slovenské, kde bylo počasí slučitelné se životem. A teď - začátkem března - jsme byli odměněni za neodbytnost.

Třetí březen, slunečné dopoledne v Ružomberku. Vysedám z vlaku a hledám Kubu, který přijel v noci a spal na kopci u nádraží. Letos jedeme na Nízké Tatry jen dva. Čekáme u Váhu na autobus do Liptovské Lužné a díváme se na mraky, které zakrývají Tatry. Tady v Liptovské kotlině září podjarní slunce, ale na horách je zase nic moc počasí. Ale předpověď na zítra zní lákavě, tak není co řešit. Počítáme s tím, že se dnes projdeme trochu v mlze.
V Liptovské Lúžné vysedneme na konečné a jdeme mimo značku po žlutých, slehlých lukách. Sníh začíná až v lese. Sněžnice za celý výlet nepoužijeme, sněhu není moc. Zato mačky se budou hodit. Jdeme lesem prudce do kopce a mraky visí nedaleko nad námi. Tatierky v nich mají schovanou hlavu. Stoupání je o dost příjemnější než minulou zimu, kdy jsme se brodili bezedným prašanem a za chvíli jsme nad lesem. Jíme a díváme se po žlutavé a hnědé krajině v údolích a šedých a bílých horách. Mraky se o něco zdvihly a hřebenovka se klikatí kousek pod nimi. Jdeme po ní a před chladným větrem zalézáme do kapucí. Za šera stavíme stan v sedle Zamostskej hole. Nad námi hora Ďurková, choulí se na nevlídném hřebeni.
Večerní rituál - obléct péřovky, postavit stan, nafouknout karimatky, dlouho rozpouštět sníh na večeři a litry čaje. Kuba povídá o Norsku, kde před měsícem strávil 14 nocí na Hardangerviddě a luxusácky jíme tvarůžky s česnekem, ať si nesmrdíme. Usínáme každý den brzo a vstáváme v šest, pod světle modrou oblohou se rodí den jako diamant. Průzračný a vybroušený.
Je pátek, v téhle oblasti liduprázdné ráno. Zase rozpouštíme litry sněhu a celkem se zdržíme převrženým třílitrovým ešusem, ale není asi kam spěchat. Sušíme namrzlé nafukovačky, sluníme se, fotíme okolní zářivé hory. Pak sníme ovesnou kaši a buchty a vyrazíme vstříct slunečnímu dni. První stoupání na Ďurkovou a už jdu jen v tričku. Noční mráz je pryč a i na kost zmrzlé boty se přizpůsobí tvaru nohy a přestanou tlačit. Máme jen jedny sluneční brýle, tak se za nimi střídáme. Opalovací krém jsem chytře nechal doma, ještě mě to bude bolet. Pod Chabencem se potkáváme s parádními lidmi - takových je na zimních horách překvapivě většina. Jdou z Magurky na Štefáničku a během dne jdeme spolu několik různě dlouhých úseků. Cesta ubíhá pod nohama skoro sama, ale není to virtuální realita běhacího pásu. Tělo jen nadšeně letí a zářivý sníh je tvrdý a nebrzdí let nohou. I když - někdy to klouže dost hodně. Chabenec, pozvání na vrcholové cvaknutí z pleskačky, kamzíci, strmé a stinné severní svahy - tmavomodro, jižní svahy - záře slunce. Mohutná Skalka po pravé ruce, slunce v pravé tváři, před nosem Chopok. Směrem k Chopku přibývá lidí - lanovka nahoru vyveze každého, lidi už nejsou tak protřídění jako když musí každý centimetr gravitace překonat vlastní silou a hlavně vůlí. Před Chopkem už umírám žízní a tak nevykonáme náš přechod ve stylu "unsupported" a půllitr kofoly v nás jen zasyčí. Na Ďumbier jdeme zase s našimi známými, celkem to klouže a jsem rád, že s i můžeme nasadit mačky. Pod dvouramenným vrcholovým křížem oči jen hltají dálku. Skialpinista vytahuje z batohu plechovku vrcholového piva, půlku vypije a druhou půlku nám dá. Plechovku vyhodíme zítra na Čertovici, popíjíme a nebeská pohoda se nám vpíjí do kůže spolu se slunečním zářením.
Na Štefáničce se rozloučíme s novými přáteli (možná někdy, zase náhodou...) a ještě se mažu jejich krémem. U chaty lidi sledují západ slunce a my jdeme houstnoucím šerem s oranžovým obzorem za zády. Už za tmy stavíme stan a hvězd je na nebi víc než je srdce schopné pochopit.
Ráno vystrčí Kuba hlavu ze stanu první a tak uvidí inverzi dřív než já. Ale oba si ji užijeme dosyta. Zase nádherný den. Údolí Hronu je plné oblačnosti, ale nad horami se klene modro. V Liptovské kotlině se drží spíše opar. Nad ním se zdvihají Vysoké Tatry, Roháče už zůstali den chůze na západě. Dnes celkem pospícháme a ani nevaříme, za pár hodin už sejdeme k asfaltové cestě, která se přehupuje přes hřeben Nízkých Tater a skončíme v místě, kde jsme před dvěmi roky poprvé vlezli do nízkotatranské zimní mlhy. Už včera večer jsme přemýšleli, co s načatým dnem na horách. V plánu máme dostat se stopem (autobus jel jediný v 6.50 ráno) z Čertovice a vylézt ještě nějaký pořádný kopec. Asi Baranec v Roháčích - vzhledem k výjimečně nízké lavinovce.
Dopolední sestup do sedla, hřeben je místy pořádně zledovatělý a začíná se snižovat. Často se otáčíme a díváme se na Ďumbier. Včerejšek ještě silně září z očí. A já jsem rudý jako rajče a každá grimasa mě bolí kvůli spálené kůži.
Na Čertovici doplníme vodu a rozdělíme se. Kuba jde dolů po cestě a zkouší stopovat, já stopuju v sedle. Plán je dostat se do Roháčů.
Hustota provozu je minimální, občas přijede auto, ale vysednou z něj lyžaři a zůstanou na Čertovici. Začíná to být beznadějné, když najednou na mávnutí zastaví ojedinělé projíždějící auto. Zjišťuji, že jedou na Štrbské pleso. To zní dost dobře. Manželé jedou na sobotní procházku. Přemluvím je, ať naberou ke mě i Kubu a jedeme s nimi do Vysokých Tater. Kuba navrhuje náš cíl - místo Barance se vyškrábneme na Kriváň. Celou dobu, co jedeme autem, se před námi tyčí kriváňská pyramida a rýsuje se strmý lavinový žlab. Nemůžu z HORY spustit oči.
Štrbské pleso, hustota bilboardů je vyšší než množství stromů (které sice provětrala kalamita, ale stejně..). Lidí a aut mraky, rychle pryč. Jdeme kolem zamrzlého jezera, na kterém se běžkuje. Po magistrále - čím dál z města, tím líp. Z mapy na ceduli u parkoviště víme, kudy na Kriváň.Myslím, že máme oba pochodový amok.
U Jamského plesa se rychle naobědváme - jeden chleba musí stačit. Celkem hladová sobota, ale spěcháme, už začíná odpoledne. Pak bloudíme, protože na ukazateli není cedule a nemáme mapu Vysokých Tater. Lenča nám přes mobil dává instrukce, kudy nahoru a pak už najdeme vyšlapanou cestu. V lese je kupa sněhu, tady by se sněžnice hodily, ale chodník je celkem vyšlapaný. Jdeme limbovým lesem a klečí a před námi se zdvihá hora. Nad lesem začínají výhledy- Celé Nízké Tatry, pro mě nezvyklý pohled na Roháče. V dáli Choč a Fatry. Spěcháme, protože nebe už pokrývají beránky, které říkají, že předpověď na zítra nelže. Má přijít zase špatné počasí, sníh a vichr. Ale má kůže je šťastná, že ji slunce alespoň trochu ušetří.
Potkáváme i tady několik lidí, ale jen málo. Většinou už schází dolů. Kapky potu měří odpolední čas. Když modrá značka odbočuje do žlabu Priehyby, tak necháváme batohy ve sněhu a bereme sebou jen foťák, mačky a bundy. A čokoládu - už umírám hladem. A taky pití jsme dnes moc neměli, jak mi dojde za chvíli. Čekal jsme, že shodím batoh a budu lítat. Že za chvíli budeme na vrcholu, ale ne. Kuba šlape kus přede mnou a mě se spíš točí hlava. Myslím si, že za to může ta trocha jídla, tak se cpu rychle čokoládou. Jdeme po hřbetu přes vrchol Malého Kriváně (jak zjišťuju teď z mapy) a vrcholová pyramida zase vypadá impozantně. Já celkem plápolám, jsem rád, že se můžu opírat o hůlky. Z vrcholu schází tři horolezci. Mají i cepíny a lano a něco mi říká, že ve vrcholové části by se cepín určitě hodil. Při zakopnutí v mačkách by nebylo jak brzdit, takže opatrně...
Ani nevím jak a jsme nahoře. Výhled pro bohy. Vysoké, Západní, Nízké, krásné a impozantní...všude kolem, Tatry. Je půl páté, tak rychle ať za světla dojdeme pro batohy. Po cestě dolů mi dojde, proč jsem při výstupu sotva šel - barva pomerančového džusu a jen pár kapek moči napovídají něco o dehydrataci. U batohů hltavě pijeme oba. Jdeme po modré do žlabu, chceme sejít na Podbanské. Po pár stech metrech ale otáčíme, vichr, stmívání a neprošláplá cesta do kopce mění plán. Vracíme se rychle k Jamskému plesu. V lese nesvítíme, přeci jen platí sezónní úzávěra turistických chodníků. U Jamského plesa je už úplná tma a konečně jíme. Nevíme, kam jít - do Podbanského je ještě kus a nemáme mapu. Nějaký ukazatel říká, že Biely Váh (a v závorce "bus") je 45 minut. Tak to zkusíme. Jdeme po skoro neprošlapané cestě a dost se boříme. Nad námi je zase nespočet hvězd. Kuba říká, že jich je jak v Norsku. Celá obloha se jemně třpytí. Bořím se celkem do sněhu a nevím, jestli je to na sněžnice nebo aspoň návleky. Ale nechce se mi zastavovat, tak si aspoň zapnu čelovku, ať nejdu jak ponocný. Připadá mi, že hvězdy září pořád stejně. Kuba je asi bystrozraký a mizí ve tmě přede mnou. Za chvíli se ale zase potkáme, protože sešel z cesty. Jdeme tatranským lesem a večer je plný míru. Dojdeme do námi vymyšleného cíle. Žádná zastávka tu není (ale v mapě ji teď vidím), ale je tu malý přístřešek. A teče tu potok, takže nebudeme roztápět sníh. Sejdeme k asfaltce a Kuba objeví jiný, uplně skvělý přístřešek, který nám poskytne útočiště na noc. Míru v srdci i okolo nic nechybí, po cestě projely za celý večer asi dvě auta. Jsme někde v Tatrách a náhoda se o nás nebesky stará.
Vaříme sójové maso v termosce a vyrábíme kaši. Usneme na dřevěné podlaze přístřešku a jediné, co se v noci stane je úplné zamrznutí vody v petce a pootočení noční oblohy nad Zemí. A zakrytí hor mraky.
Ráno zajdu pro vodu do potoka a dívám se na zase šedé hory. Sněží a Tatry celé zmizely v mracích. Dáme si s Kubou na snídani ovesnou kaši a rozloučíme se. Jedeme do školy každý zvlášť a na téhle cestě jsme odkázáni na stopování, tak se radši rozdělíme. Odcházím o něco dříve, Kuba se zatím balí uvnitř chýšovitého přístřešku. Po asi třech kilometrech chůze projede první auto a vezme mě až do Ružomberku. U Váhu zase svítí sluníčko a nad horami se převalují mraky, zdánlivě se nic nezměnilo. Je neděle a čtvrteční ráno mi připadá neskutečně dávno. Zamávám na Tatry a Kubovi. Jen spálený obličej mi připomíná, že se vše opravdu událo.


Nástup na hřebeny, hlavy hor bloudí v mracích


První ráno, radost ze slunce



Nízkotatranské hřebeny, klikatící se dodaleka


Cesta na Chabenec (1955 m n.m.)


Oběd na hřebenech, Kuba


Ďumbier, 2 051 m n.m.


Ostrov Vysokých Tater z hřebene kousek nad Čertovicí



Roháče, v dáli Oravské Beskydy



Kriváň, 2 496 m n. m.


Výhledy z vrcholu, Roháče, Choč i Fatry. Stmívá se a zatahuje.


Nízké Tatry při sestupu z Kriváně


Přístřešek, kde jsme spali poslední noc

A tady najdete článek z naší loňské a první cesty do zimních Nízkých Tater.

http://vetrny.blogspot.com/2010/02/fatra-tatry-rohace-choc.html
http://vetrny.blogspot.com/2009/02/slovensko-v-neobvykle-sezone.html

Letošní zlatohorská pětadvacítka

Zážitky z první říjnové soboty, trochu opožděně, ale přece. Když píšete s větším časovým odstupem, tak to má výhodu, že zachytíte jen opravdu podstatné okamžiky. Hrubá zrna, která uvízla v síti vzpomínek. A navíc je článek napsaný opravdu rychleji. No, uvidíme...

Tento rok jsme naběhal dost málo. V létě jsem předváděl jen nepravidelné pobíhání ve chvílích, kdy jsem nechodil po horách a nebo nedělal jinou bohulibou činnost. Bohužel, běh se nejlépe trénuje právě běháním, není v tom žádná jiná finta.
Jenže já byl na horách docela hodně, a tak jsem doufal, že se projeví chodecký trénink a blahodárný vliv nadmořské výšky (i když ne nijak extrémní) na krvetvorbu. Prostě, chtěl jsem tradiční pochod/závod po zlatohorských kopcích zaběhnout, co nejlépe. Ideálně tak, jako bych celý rok pilně běhal. Byl jsem drzý, ale už po pár kilometrech jsme zkrotl. Za chvíli vám to povím.

V druhé půli září, když jsme se vrátil z Tour du Mont Blanc a začala škola, jsem pilně běhal, ať si nohy zvykají. Taky jsme si pohrával z myšlenkou běžet největší stoupání trasy s trekovými hůlkami. V Alpách jsem tak viděl některé běžce do vrchu a párkrát jsem to zkusil a až do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnutý. Nakonec (ráno před během) jsem si hůlky nevzal a jsem rád. Kyslíku nazbyt - pro svaly rukou - jsem opravdu neměl.

Tak jo, konečně závod. Sobotní ráno. Běžím s Jirkou, ani jeden toho nemáme letos moc naběháno, ale to není omluva. Oba se hecujeme, že loni jsme se flákali a letos to natáhneme pod dvě hodiny. 2:00 je právě Jirkův traťový rekord, asi pět let starý. Loni jsme běželi pětadvacítku za 2:08 (Jirka) a 2:10 (já). Jiřin mi loni utekl v závěrečném stoupání, kde mě trápily křeče. Pětadvacítka je turistický pochod, který moc lidí neběhá (ale pár se jich najde), ale pro nás je tradičním měřítkem a výzvou. Ve skutečnosti je o něco kratší než 25 km, ale převýšení zde funguje jako výrazný zpomalující faktor. První kopec - Příčná hora - je nepříjemné, 550 m vysoké převýšení až trápení. Další kopce už nejsou tak hrozné, ale závěrečné stoupání na Biskupskou kupu má 200 výškových metrů a je taky docela výživné. Taková krvavá tečka.


Zlodějské louky, cesta na Příčnou

Vyběhli jsme pekelně rychle, už po pár metrech mi to připadá jako přepálený start. Jenže když to chceme běžet pod dvě hodiny, tak pro to musíme něco udělat. Tělo si za chvíli zvykne na neobvykle rychlý pracovní režim a asi doufá, že to nebude trvat dlouho. Letíme po asfaltce a za chvíli i lesem. Po čtyřech kilometrech jsme v Dolním Údolí a čas zas tak rychlý není. Tady začíná strmý výstup na Příčnou. Po loukách, kde je sjezdovka. Běžíme dost intenzivně a mám pocit, že to jde hůř než loni. Proběhneme parádním blátem a vodou, fakt super. Mohutným řevem nás povzbuzuje Zdenda, Mike a spol. tak ještě zrychlíme. A pak už to náhle nejde. Žaludek mi stoupá do krku a plíce zas tahám za sebou v blátě. V tomhle kopci mi uplně došlo. Naštěstí jsme už v lese. Říkám Jirkovi, že mi to dnes nějak nejde a on do mě cpe energy gel. Potřeboval bych spíš pauzu. Nebo cestu z kopce.

Jirka běží dál, já paroduju lehký klus a vzpamatovávám se. Ani nevím jak se dostanu až na vrchol Příčné, ale najednou jsem nahoře a mám tempo, které je mé tělo ochotné akceptovat a ještě zkouší zrychlit. Běžím trošku jako ve snu, ani si moc neuvědomuji, že běžím. Připomíná mi to noční zimní tréninky, kdy je taková tma, že si nevidíte vlastní nohy. Můžete běžet nebo letět nebo parádně zakopnout.

Na Forvíze, kde je kontrola, mi říkají, že Jirka má na mě celkem náskok. Vidím ho maličkého v dálce na lukách. Chci vodu, ale než ji najdou, tak radši běžím dál. Přeci jen, na Pětadvacítce frčí víc čaj s rumem. Nemám hodinky a tak vůbec nevím, jak si aspoň orientačně vedu. Na kontrole jsme se zapomněl zeptat. Občas mi připadá, že při běhání mozek nepracuje, jak by měl.

Louky, les, bláto, muchomůrky, barevné výhledy. Jesenický říjen a tělo, zdánlivě odhmotněné, ale plné hromadící se únavy. Stojím pod posledním stoupáním, kilometr a půl a necelé dvě stovky výškových metrů. Ptám se kluků na další kontrole na čas. A nezní tak špatně. Stojí za to, drápat se nahoru co nejrychleji. Předbíhám pana Zapletala, dalšího běžce, ale na 50ti kilometrové trase. Ptá se mě, jak to jde. Dnes na nic.

Ale není tak zle. Na Bišovku se dostávám nějak snadno, žádné křeče, žádné chodecké kroky. Vycupitám kopec a posledních pár rovných metrů skáču jak raněná srna do cíle. Za 2:05! Stejný čas, jako před dvěmi roky - můj nejlepší. Tak možná na tom chození po horách fakt něco je.

A co Jirka? 2:02 a nejrychlejší letošní čas. Borec. A Zapletal? 5:50 a za týden běží maraton. Jsou to kluci šikovní.
Scházím dolů, hladový a s neohebnýma nohama. A jako regeneraci? Nechal jsme se autem zavést na Forvíz a s Lenčou a sestrama jsme si dal znovu druhou půlku trasy. Pro dnešek už jen chůzí.

Celou noc mě bolely nohy. A můžu si za to sám! Nádherný den.




Já, Petr Zapletal a Jirka v cíli

Říjnové Roháče

Konec října, na slovenských hřebenech panují ideální podmínky. Laviny zatím nehrozí, ale je už sníh na získávání vody. Ještě nejsou oficiálně uzavřené turistické trasy, ale už po nic chodí jen hrstka skalních nadšenců. Výhledy jsou daleké a modré. Jedeme do Roháčů.




První noc spíme pod širákem na hřebeni pod Ostrou a Sivým vrchem, v noci chvíli prší, tak nám ze žďáráků lezou jen nosy, které dýchají chladný noční vzduch. Stáváme s východem slunce a čeká nás perný den na hřebenech. Hory před námi, něco ve mě zpívá.




Bez snídaně, ještě za šera. Já a Kuba, stoupáme po hřebeni kolem Ostré na bílý Sivý vrch. Tady snídaně a ze zmrzlé vody vaříme čaj, modromodré dálky, opar v dolinách.
V sedle Pálenica nabereme vodu z bystřiny v klečích. Na dlouhou dobu poslední, odteď budeme roztápět sníh a zítra odpoledne rozbijeme na Jamnických plesách led a nabereme ledovou vodu s příchutí roháčské hlíny.

Jdeme přes Brestovou, slunce pálí do jižních svahů. Na Salatín kloužeme po zmrzlém svahu. Oběd, vítr, hory. První řetězy na Skriniarkách, na Pacholu poprvé nasazujeme mačky. Odpoledne sedíme na Baníkovu, nejvyšší hoře hřebene. Přelézáme do nebe vystrčený hřeben a stoupáme na Hrubou Kopu. Tady slunce změní barvu a zčervená, v sílícím vichru dostavujeme z kamenů závětrnou ohrádku přímo na vrcholu Hrubé Kopy, vaříme těstoviny z nivou a hvězd nad námi je nepočítaně. V noci vichr burácí a hvězdy padají. Můžete si něco přát, ale co víc si přát?



Večer slunce zapadá za Baníkov, ráno vylézá nad Nízkými Tatrami. V dálce se tyčí Kriváň. Začíná další den a dalších 11 hodin na nohou. V Roháčích chodíme od svítání do soumraku a ještě kousek déle. Na stezce i skalách je zmrzlý led, dáváme mačky a hopkáme přes Tri kopy do Smutného sedla. Tady ještě vyspávají dva kluci a nedbají, že je může čapnout nějaký ochranář. Po cestě na Plačlivé konečně snídáme v závětrném dolíku. Vrchol Plačlivého a za chvíli Ostrý Roháč. Opatrně sestupujeme do sedla pod Volovec a vichr nabírá intenzity menšího uragánu. Když nečekaně změní směr, skoro turistou liští o zem. Slézáme do Jamnické doliny a u sluncem ozářeného zmrzlého plesa nacházíme závětří. Rozbíjíme led, vaříme polívku a čaje do termosek. Slunce hřeje a občas sem zabloudí rázné pohlazení ledového větru a sfoukne vařič.



Čeká nás výstup na zasněžený a strmící se Hrubý vrch, vichr nehladí, ale zuřivě tluče do tváří a já mám ještě teď, když píšu v Olomouci, červené oči. Krásný hřeben na Končistou a slunce zase mění barvu a vířící sníh zlátne, údolí tmavnou a moje bunda je nějak víc červená. Blíží se večer a my sestupujeme do Račkovy doliny. Spíme s dalšími milovníky hor v kolibě pod Klinom.



Se změnou času máme ráno hodinu světla navíc. Kuba jde sám na hřebeny, na Bystrou, nejvyšší horu Západních Tater. Já sbíhám ještě za šera hlubokou Račkovou dolinou a napůl chůzí, napůl klusem do Pribyliny na autobus. Končí se blahoslavený víkend v horách, letí se naproti škole, aby byla rychle poražena a nepoučitelný člověk zase mohl stoupat k hřebenům a hledat v horách a modré dálce místo a dobu, kdy se zase naloká dosyta svobody.