Na Slovensku jsem byl naposledy v listopadu na Fatře s Lenčou, a to je dávno. Žít se má přece přítomným okamžikem. Proto jsem se na začátek února nedočkavě těšil jako malý kluk. Vymysleli jsme si přechod Nízkých Tater na sněžnicích...
4. 16 AM, temné ráno na nádraží v Ostravě. Naskakujeme s Kubou do rychlíku Excelsior, málem nám ujel, a tlačíme se do kupéčka k Jirkovi. Tím pádem jsme v kompletní sestavě. Jsme tři, před námi Ta3. Jedeme do Štrby, téměř okamžitě usínám.
Ráno, hory, vše před námi, ale už hmatatelně blízko. Září slunce, Vysoké Tatry a Roháče se smějí a zlatavě lesknou, nádherný klín Kriváně se strmí k nebi. Chci tam! Ale náš cíl je ještě o kousek dál, jedeme autobusem na sedlo Čertovica na hřebeni Nízkých Tater. Tady už počasí není tak idylické, ale pořád to vypadá nadějně.
Stojíme u asfaltky, autobus nás vyplivl do světa hor ze svých přetopených útrob, upravujeme batohy, chystáme sněžnice a pak, pak už jen přeběhneme asfaltku a otiskneme první stopy do sněhu. Do sněhu slovenských hor, o kterých vám teď budu vyprávět:
Zabloudit po prvních pár krocích je hloupé, ale nemůžeme natrefit na značku. Lezeme po sjezdovce přímo nahoru, taky lesem, boříme se do hlubokého sněhu. Za chvíli už trefíme náznak hřebene, doufáme že v houstnoucí mlze jdeme správným směrem. Za chvíli se mlha zase trhá a my jsme už na hřebenech, vpíjím si do očí siluetu zasněžených Vysokých Tater na obzoru. Ještě září slunce, ale za chvíli se na pár dnů schová. Vidíme převěje na hřebeni, mraky ženoucí se od jihu, vichr už trošku hučí, ale hřebeny se dosud lesknou sluncem. Jdeme už po tyčovém značení, ale ještě nevíme, jak moc bude za chvíli potřebné. Protože za chvíli se zatáhne opona a Tatry zmizí v husté mlze.
Bílá tma, jde se jako v bílé kouli, nejde rozeznat obzor, bílý sníh splývá z bílou mlhou, netušíme, jak strmý je svah, po kterém jdeme. Vlhkost se sráží v miliony kapek a zamrzá na nás. Neviděl jsme ještě takovou mlhu, ztrácím odhad vzdálenosti, víme jen, kde je nahoře a kde dole. Točí se hlava. Jirkovi namrzají brýle a já bych nejradši krájel mlhu nožem. Jediný, kdo trošku vidí tyčové značení je Kuba. Jdeme jako slepci po hřebeni a zažíváme nové, dezorientované pocity. I to k horám patří. Dnes jsme chtěli dojít někam za Chopok a spát ve stanu. Budeme moci říct, že je štěstí pokud vůbec dojdeme na Štefáničku, chatu nedaleko Ďumbieru. Začíná to být zajímavé.
Jdeme po strmém svahu, nad sebou vidíme gigantickou převěj, když do ní téměř vrazíme, už není tak gigantická a ani není sto metrů nad námi, ale jen pár kroků. V mlze je těžké odhadnout vzdálenost a skutečnou velikost čehokoli. Nevěřil bych, jak moc. Přelézáme převěj a jdeme podél polozavátých tyčí na hřebeni. Tady mi postupně dochází, že situace může být nejen zajímavá, ale i nebezpečná. Ledový vítr nám vane přímo do tváře a my nemůžeme najít pokračování značení. Vracíme se po vlastních stopách, děláme rojnici, zkoušíme si pomoci buzolou, mrzneme. Přitom Štefánikova chata nemůže být daleko, jsme na svahu, který by měl vést do sedla k ní. Nebo si to alespoň myslíme. Po nekonečné půlhodině a planých nadějích konečně Kuba najde další tyč, která ukazuje směr. Já ještě na cestě k ní slétnu z malé převěje (spíš závěje) a snažím se brzdit a následně se i postavit na sněžnicích na strmém svahu. Dál už nás tyče zavedou bezpečně až k nedaleké chatě. Pro dnešek je nejrozumnější zůstat tady.
Ubytujeme se v chatě a lijeme do sebe horký čaj, oklepávám led a vodu z bundy, kalhoty mám promoklé. Na pokoji si vaříme a oddáváme se hodům, protože jsme naše zásoby vyhodnotili jako dostačující. za oknem bláznivě hučí vítr a dohlednost není ani deset metrů. Bílá tma.
Večer nás slovenští skialpinisté napájí slivkou a nabízí nám čokoládu. V tomhle nečase jsou tady samí fajn lidé. Bylo by tu dobře, kdyby noc na Štefáničce nestála 11 eur. Aspoň, že k tomu byla skvělá snídaně.
Po ranní praženici vylezeme znovu do mlhy a vichru a míříme směr Ďumbier. Teda aspoň si to myslíme. Za chvíli se z mlhy vynoří skialpinista a nasměřuje nás na správnou trasu. Cesta na sněžnicích do kopce. Vidíš jen mlhu a jsi rád, že tě vichr bičuje zatím do zad. Horolezci jdoucí z hřebene nás varují, že vichr je tam šílený a až pětimetrové převěje. Závistivě pozoruji lezecké cepíny na jejich batohu. Taky potkáváme klučinu se splitboardem(skládací snowboard) - tohle vidím naživo poprvé. Ale za chvíli zmizí v mlze a mi stoupáme dál. Mlha, vítr.
Cesta na hřebeni utíká jako sen, kříž na Ďumbieru, nejvyšší hoře Nízkých Tater, 2043 m n.m., se objeví znenadání. Omrzlý sněhem. Nedaleko vidíme hranu svahu, za ní je pět set metrů hluboká propast do severních dolin. Lezu ke kříži, držím se ho a vichr lomcuje. Hlt čaje, Kuba mi podá dva čtverečky čokolády do pusy a jdeme dál. Tedy, skoro letíme. Vichřice se do nás bláznivě opírá, otáčí nás i s těžkými batohy a žene po svahu. Občas slézáme drobné skalní stupně, občas hledáme tyčové značení, občas nás vítr málem shodí k zemi. Nespoutané hory.
Pod Chopkem (2024m n.m.) počasí ukáže další pěknou věc, zmrzlý déšť, krupičky ledu nám vítr žene přímo do tváře. Štípe to a získáváme zdravě rudý odstín. Snažím se zabalit do kapuce, jak nejvíc to jde. Na cestu se téměř nedá dívat. Najednou se před námi zjeví kadibudka s vykrojeným srdíčkem, jsme u Kamenné chaty na Chopku.
Sedíme v chatě u dvou čajů (dva jen z úsporných důvodů), žvýkáme chleba a díváme se na namrzlé skialpinisty. Když se do chaty nahrne plno chlapíků z horské služby, odcházíme a tak se ani nedozvíme, že před chvílí na ně ve žlabu spadla lavina, nedaleko míst kudy půjdeme. Na hřebeni panuje peklo, v tomto větru postavit stan může být hodně těžké, moc to nechci zkoušet. Navíc je jasné, že na útulnu u Ďurkové dnes nedojdeme. Vymýšlíme náhradní plán, protože sajgon na hřebenech má ještě nějakou dobu vydržet, a scházíme z hřebenů. Míříme na sever z Chopku, a i když trochu bloudíme, tak kolem 1500m n.m. mraky končí a my po dvou dnech vidíme jinou než bílou barvu. Scházíme strmým svahem vlhkého sněhu, taje. Nedaleko nás vyjíždí z mlhy lanovka, strmé kotle míří do dolin. Já jdu v mačkách, kluci na sněžnicích. Možná by bylo nejlepší jet po zadku, strmost svahu klesá. Už jsme u sjezdovek v Demänové.
Střih. Stojíme u tající sjezdovky a připínáme bundy, sněžnice a čepky na batoh. Je dost teplo, po cestě teče voda. Z rádia na sjezdovce se line nasládlý pop a civilizace se na nás šklebí plnou silou. Kontrast proti čistotě hor. Radši rychle pryč.
Autobus do Liptovského Mikuláše nám zrovna jede. V Mikuláši na nádraží řešíma, kam se vydáme. Nejvíce nás lákají nedaleké Chočské vrchy. Ale do Prosieku nic nejede. najíme se a jdeme na stopa, už se smráká.
Tři kluci s velkými bágly, šero, jedeme mimo hlavní tah. Ne úplně ideální podmínky pro stopování. Z proti směru jede auto. Zastaví. - Kam jedete, kluci? - Do Prosieku. Auto se otáčí a nabírá nás. Řidičovi očividně nevadí alespoň dvacetikilometrová zajížďka. Za jízdy se z něj vyklube horolezec a popisuje nám, kde jsou tady v dolinách ledy a kde se lozí. vyklopí nás nedaleko ústí Prosiecké doliny. Díky mu za to, šťastné cesty a výstupy.
Je večer, tady pod horami není sníh, zamračeno. Nedaleko nás vytéká říčka ze strmého vápencového kaňonu. Tato část Slovenska, Chočské vrchy, je kraj vápencových tiesňav, skal, vodopádů. Luk na hranici z Oravou, ovcí a medvědů. Kraj svobodného toulání, kam se dá utéct, je-li na horách boží dopuštění. Jsme tady.
Spíme ve stanu, namačkáni s batohy. Celou noc déšť bubnuje na plátno stanu. Ráno vylézám do deště prví, musím na záchod. Ale počasí se umoudřuje. Už jen krape a tak vylézáme všichni a balíme se. Za chvíli je stan a vše ostatní v batozích, snídaně v břichu a zjistili jsme, že úzké ústí soutěsky je průchozí. Jdeme do kaňonu.
Zvláštní kraj, strmé skály, v únoru liduprázdno, místy led. Potok chvíli teče v korytu, chvíli pod zemí. Skalní stěny vysoko nad námi. Nádherný vodopád Červene piesky, veliký a hučící. Snažíme se po mokré skále dostat do údolí nad něj, ale nejde to. Snad jen skály obejít. Když vyjdeme z Prosiecké doliny, táhneme po lukách, na kterých se tyčí kříže, roste bodláčí a jalovce a od jara do podzimu pasou ovce. Nedaleko vystupují z mraků zasněžené Roháče. Máme plán, že zítra se vyškrábneme na Sivý vrch, nádhernou vápencovou horu zakrytou sněhem.
Na lukách hřeje slunce, chvíli jdu jen v krátkém tričku. Jde se lehce a nádherně. Při přeskakování potůčku do něj Kuba dupne. Za chvíli dojdeme do Kvačanské doliny a jdeme se podívat na nádherný Ráztocký vodopád a jeho dolinu. Tady odtud máme vzpomínky na léto. Teď si dáváme únorový kaňoning. Večer, to už jsme na zastávce v Hutech, přímo pod Sivým vrchem, se rozprší a tak si seženeme nocleh ve stodole u dvou starých mládenců. Vaříme na kamnech u nich v jizbě a v noci nás ve stodole na seně zafouká sníh. Přišla změna počasí.
Kvůli vánici výstup na Sivý vrch necháváme na jindy. Jdeme sněhem do třicet kilometrů vzdáleného Mikuláše (neměli jsme mapu, no) a stopujeme. Nakonec nás tři skvělí a parádně sprostí dřevorubci hodí do Mikuláše až na nádraží. Odjíždíme z božího, zimního Slovenska a já tam chci být ještě aspoň pár dnů. Už teď se těším na příště.
Just be in it. In the mountains.
Vysoké Ta3
Roháče
Já a Jirka chvíli před příchodem mlhy.
Kříž na Ďumbieru
Jirka a prosiecké stěny
Ve vodní tříšti vodopádu Červené piesky
Voda padající z nepřístupné doliny
Výhledy na Chočské kaňony
Snažíme se vylézt nad vodopád červené piesky, bohužel neúspěšně
Ledy v dolině
Článek je dnes poněkud delší, protože jsme to trošku flákal. V Jeseníkách jsou kupy sněhu a skvělé podmínky pro běžkování, tak se nedivte. Více fotek z předjarního slovenska najdete na etsmalynarod.rajce.net v albu Nízké Tatry atd.
21. 2. 1958 (tedy před 51lety) britský designér Gerald Holtom navrhl pro připravované demonstrace tento jednoduchý znak. Symbol, značku. V kroužku se ukrývají dvě písmena, znázorněná semaforovou abecedou. Jsou to písmena N a D. Význam je jediný, NUCLEAR DISARMAMENT. Jaderné odzbrojení.
