středa 22. října 2008

Pětadvacítka II.

IT IS NOT MOUNTAIN WE CONQUER BUT OURSELVES. (Ed Hillary)


Jeden z mých běžeckých vzorů:)

Mnozí z vás, víte jaké to bylo minulý rok. Tento závod - pochod je pro mě výzvou už druhý rok a já se pokusil si zlepšit svůj loňský čas.


Nejsem moc soutěživý, ale ráno před 25tkou jsem se nekonečně těšil až vyběhnu. Nebyl jsem moc vyspalý, protože jsem si do pozdního večera vykládal s Aňou a Lenčou, ale nebyl jsem unavený. Byl jsem prostě připravený BĚŽET.
Snídal jsem housku s medem a banány. Maminka se mě snažila přesvědčit, že když chci podat výkon tak se musím pořádně najíst - nejradši by ve mě viděla nějaké klobásky - ale ubránil jsem se. Ještě jsem se do sebe pokusil nasoukat nějakou energetickou, cyklistickou tyčinku, která chutnala jako vosk. Od rodinné snídaně jsem se ještě vytratil s Lenčou do pokoje napsat na moje boty povzbudivá hesla, zaklínadla. Na jednu osvědčené z loňska, HIVE SATU PEKA, to volali nadšení Finové na Zátopka. Na druhou CONQUER YOURSELF, což je výtažek z Hillaryho citátu v úvodu článku. Nechystám se bojovat s nikým více než se sebou. A jak říká Hillary, nedobýváme horu, ale sebe.

Za chvíli bude deset hodin, stojím v městském informačním centru - na startu. Zaplatím 40Kč startovného, nechám jim tam bundu a vyběhnu. Ani pořádně nezamávám. Je pořádná kosa, zase docela mlha a mokro, jako loni. Běžím. Dnes se opravdu snažím. Nezávodím, jak je rok dlouhý, takže dnes se nebojím vyždímat. Občas musí člověk zatnout zuby.
První dva kilometry mě vedou po asfaltu, mám pocit, že letím. V lese se to spraví - hned sebou seknu na zem. Vyskočím a letím dál. Mám krátké triko, lehoučké kalhoty a rukavice, musí být na mě legrační pohled. Ale za chvíli je mi takové vedro, že rukavice putují do kapsy a už je nebudu potřebovat. U Zlatorudných mlýnů(cca 3.km) je mi jasné, že jsem trošku přepálil. Funím a zpomaluji, né! Uklidním tempo a dostanu se do nějakého normálního rytmu. Vím, že teď nic nedoženu, hlavní je, abych dokázal zrychlit dolů z Příčné.
Ano, na trati se mi strmí Příčná hora, 975m n.m., převýšení na ni je asi 550 metrů. Žádná slast vyběhnout nahoru. Sice to často dělám nanečisto, ale rychle je to dost těžké. Můj plán byl vyběhnout na Příčnou rychle, ale tak abych pak mohl zrychlit a letět dál, Nevypustit duši už tam.
Běžet nahoru po Zlodějských lukách - bahenní koupel a sprcha z potu. Předbíhám strašnou fůru lidí. Cyklisti tu tlačí kola, dělají si srandu, že se na mě zavěsí. V lese se běží lépe, není tu tak mokro a i kopec se uklidnil. Na kontrole pod Táborskými skalami mám, po zkušenostech z loňska - neosvědčil se mi horký čaj a suchá tyčinka, flašku s vodou a energy-gel. Poslední úsek na Příčnou melu z posledního, asi jsem se moc napil a teď mě tíží žaludek.
Konečně nahoře, kolem plují mraky. Někdo na mě volá. Kdo? Ani nevnímám. Běžím. Lesem k Pinkám a pak co nejrychleji po hřebeni. Za chvíli jsem v sedle Forvíz u další kontroly. Nic nechci, jen probíhám. Přede mnou je další běžec - pan Zapletal. Běží padesátku, borec! Navzájem se povzbuzujeme a já mu říkám, že ho obdivuji. Je mu 45let, běžel mockrát 25tku, nějaké maratony a dnes už běží od šesti od rána mokrým lesem. Tvrďák, nějak mi ta moje 25tka přestává připadat drsná. Zamávám mu a radši do toho kopnu, zahraji si trošku na gazelí nohy, křídla nohám! Zrychluji, vždyť jsem za půlkou a ještě mám nějak moc sil. Je mi sice nehorázné vedro a mám zase žízeň, ale dnes se do toho musím dát s vervou: Za prvé, běžím sotva půlku toho, co dvakrát starší člověk. Za druhé, nemůžu přece zaostat moc za Jirkovým traťový rekordem, když už ho občas předběhnu:). A taky se chci zlepšit, vždyť běhám o rok déle. Běžím.
U pramínku v poslední zatáčce se nalokám vody dobrodějky, chladí rozpálené tělo. Zabíhám zase do lesa a zjišťuji, že těch sil už není tak moc, jak se zdálo. Trošku to jde do kopce a jsou tou hory bláta, zpomaluji. Naštěstí za chvíli už klopýtám po hřebeni Větrné hory. V jednom místě jsou přes pěšinku pokáceny stromy. Nadávám, až se podzimní hory zelenají, a snažím se přeskákat bez úhony a co nejrychleji přes překážky. Seběh z Větrné je parádní, s kopce jsem se postupem doby naučil běhat a tak jen lehce roztočím nohy a už je přede mnou poslední míle běhu. Nahoru na Biskupskou kupu, do cíle(891m n.m.) - docela do kopce.
Tady už zase předbíhám lidi,kteří šli 15km variantu trasy. Povzbuzují mě a nebo napomínají, že to je přece pochod a ne závod. Moc už nevnímám. Poslední kopeček spíš jdu - zrovna je tam Jirkův táta a škodolibě se mě vyptává na jaký čas to vidím, a za kolik že to má ten jejich Jirka(2:00 - traťový rekord). Přetvařuji se natolik, že před ním udržím důstojné tempo a už je tu cílová rovinka. Zase letím, ale jen tak tak. V cíli se mi malinko chvějí nohy. Podávám do okénka kartu, kde je napsaný můj čas startu a razítka z kontrol a o nic se už nestarám. Sotva jdu. Paní mi hlásí 2:05 a já...nevěřícně zírám na stopky. Sice mi asi tak dvě minuty oproti mojí časomíře přidali(když já ji bohužel nezkontroloval přesně a podíval se pozdě), ale official time 2:05 nezní špatně. Jupí, úkol splněn. Jdu na čaj. Někdo mi nabízí panáka, ale teď by mě asi zabil...


Oproti loňsku zlepšení o 9 minut, taky ale běhám o rok déle a odpoledne jsem měl fest gumové nohy. Nádherný zážitek, občas je třeba dát si do trička. Příští rok? Padesátku a nebo pod dvě hoďky? Anebo jakkoli, ale hlavně běhat!

sobota 11. října 2008

V týdnu na horách

aneb jen pár fotek podzimních hor...

Minulé úterý jsem se s mojí spolužačkou Karen vydal na hřebeny. Jen tak, po škole...hory člověku chybí, a dívá-li se na ně, na modravé hřebeny, z okna školy, vábí ho o to více. Vyjeli jsme na Ramzovou a jako odpolední výlet - odstraňovač horského absťáku - přešli Šerák, Keprník(1423 m n.m) a přes Skalní okno a Točník sestoupili do Filipovic. Nádherné hory v krásný čas roku. Jen ve středu jsem nemohl uvěřit, že bych měl jít zase do šokly (ehm, školy:).

Tady je pár fotografií z větrných hřebenů. Jako motivace pro čtenáře, podniknout něco i v týdnu. Nedat se ubíjet školou a prací. Jen kdyby tam člověk mohl trávit méně času. A mít svobodnější a divočejší dny...Kača a barvící se borůvčí. Obzor uzavírá Keprník.

Skrytý památník jen nedaleko značené stezky. Snad nějakému spisovateli...musím to ještě zjistit.

Vrchol Keprníku. Hučící vítr. Celkem fučelo.

Zlověstné mraky prosvěcuje slunce - dar života.

Na Skalním oknu. V puse mám sójové řezy.

P.S. Je sobota večer, právě jsem se vrátil z Orlíku - nádherné hory. Okolo mě ještě trošku září slunce a na sítnici se mi promítají měděné buky. Podzimní hory...

středa 8. října 2008

Babí léto v Rychlebech

Snažím se psát průběžně o akcích, co už byly. Ale nějak to nestíhám. V Rychlebech jsme byli už první zářijový víkend...

Sraz byl složitý. Kuba jel z Bruntálu, Lenča z Ostravy. S Lenčou jsem se potkal v autobuse, s Kubou v Jeseníku. A pokračovali jsme dál. Do Javorníku - javorového městečka v Podrychlebí. V autobuse se seznámili s nějakou paní, která zasáhla do naší rozmluvy, když jsme se bavili o tom kdo četl, a hlavně nečetl Zločin a trest. Ona a Lí (Lenča) Dostojevského četly, já, Kuba a zbytek autobusu asi ne. Jinak by se ozvali:). Stojíme v autobuse a pohledem se snažíme prohlédnout hloubku Rychlebských hor.
Javorník, vystupovat. Městečko nás přivítalo zářijovým, letním podvečerem. Babí léto bylo v plném proudu. Hned ztrácíme značku a tak ke zřícenině hradu Rychleby jdeme po lukách. Na hradě dva trempové vaří polévku a my lozíme po zřícenině. Jdeme ale dál, večer volá. Na dalších lukách, nad Novými Vilémovicemi, se stmívá. Jdeme vesnicí a pak i lesem potmě. Nad hlavou se nám rozsvěcují doslova myriády hvězd. Míříme na horské, hraniční pastviny. Louky nazývané Hraničky. Cestu nám ukazuje stříbřitý pruh neobyčejně jasné mléčné dráhy.
Spíme a oheň děláme pod hvězdami. Pár metrů od nás je turistický přístřešek, okolo se lesknou louky. Snad odrazem rosy a hvězd. Svobodný večer.
A ráno, louky se opět lesknou, jen víc zlatě. Rosa a slunce. Na slunci sušíme spacáky. Rychlá snídaně, vdolky od Lenčiny babičky a cesta, nádherně svobodná, nádherně zlatavá, před námi. Babí léto.
Cesta se vine hraničním průsekem, Polsko lesnaté máme po pravé ruce. Polsko rovinaté po levé ruce. Jsme v javornickém výběžku. U pramene nabíráme bahnitou vodu, o chvíli později u lepšího vodu čirou. Jdeme starou hranicí směrem k Jeseníkům a okolo rezaví borůvčí.
V jednom místě se otočíme doprava a nádherně lehce přeskočíme hranici. Jdeme polským lesem, prudce dolů z hřebene. Přebrodíme říčku a pak obědváme chleba a sýr na kamenech v bystřince. Slunce září. Září.
Při výstupu na protější hřeben z nás lije pot. Je spíše pravé léto, než jeho mírnější, babí podoba. Vedro a suchý les. Podle mapy tu měl být prales, ale není to tak divoké. Bohužel. Za chvíli jsme zase v Česku. Zdravě zpocení a zdravě opálení. Jdeme jiným hraničním průsekem, Polsko je teď na druhé straně, a ládujeme se obrovskými borůvkami. Ovoce lesa.
Borůvky v nás probouzejí hříšné chutě, takže když horská chata Paprsek je nedaleko, zamíříme tam. Obrovské a výborné borůvkové knedlíky nás nasytí na další pochod. Sedíme na terase a slunce do nás peče. Výhled na Jeseníky.
Přejdeme pláň nejvyšší Rychlebské hory, Smrku 1125m n.m. a sejdeme do sedla Tři studánky. Je tu ale jen jedna a ještě hluboko pod sedlem. Batohy necháme odpočívat a seběhneme pro vodu. Připomíná mi to, jak jsme s Kubou šli pro vodu v roháčském sedle Pálenica.
Vystoupáme zpět k batohům a nahodíme je na záda (Lí pomáhám já a stále nechápu, jak někdo zvládá jít s batohem, který sotva zvedne. Amazonka:). Čeká nás poslední výstup dneška. Lví hora. Vrchol není daleko a název je krásný. Tady chceme dnes přenocovat.
Ležíme v suchých, zlatavých travách Lví hory. Skutečná lví hříva. Pozorujeme slunce zapadající do moře mraků, kupoli Králického Sněžníku a impresionistické cáry mraků, které zespodu ozařuje dnes zapadlé slunce. Vaříme společné těstoviny a chroupeme čokoládu. Večerní mír, babí léto, lví hříva. Světlounce modrá obloha tmavne od krajů, probleskují první hvězdy. Uložíme se do spacáků a trošku burácivý vítr, ne však silný, cuchá hřívu zlaté trávy kolem nás.
Ráno jsme v mraku, vzbudíme se do mlhy a jemně mrholí. Uvaříme na vařiči ovesnou kaši a horkou ji spolykáme vyprahlými rty. Scházíme z hory a mraky necháváme nad sebou. V Horní Lipové chytneme autobus do Jeseníku, kde čekáme na další. Počasí je najednou šedivé a zamračené. Uklízíme z chodníku roztříštěnou flašku piva a na lavičce se dělíme o zbytky zásob. Jeseník je v neděli ráno liduprázdný. Odjíždíme domů, do mraků a škol, ale v srdci nám září rychlebské babí léto. A ještě dlouho bude.

Létám nad Rychlebskými horami. Slunce, slunce!

Lesy, nádherně okolo nás. Rychleby jsou vnitrozemské zelené moře. Na skalním ostrově:).

Kuba a trávy. Žlutá vlajka podzimu.

Víla Lí v hřívě lví:)

Obraz od Turnera, večer v Rychlebech.

úterý 23. září 2008

The end of holiday


Napsal jsem to anglicky, ani nevím proč. Snad že konec prázdnin zní moc obyčejně. A poslední víkend těchto prázdnin rozhodně nebyl obyčejný.

Měli jsme vyrazit na hory, kamkoli, ale konec úžasných prázdnin měl být nádherný. Ať má člověk ve škole z čeho čerpat energii. Když končí něco krásné, pociťujeme vděčnost, ale také podivný smutek, který se rozpíná v prsou a hrozí člověka roztrhnout. Tak to mívám já, přichází to na mě s podzimem - smutek z konce léta, radost z podzimní krásy, hrozí to člověka roztrhnout, když se zhluboka nadechne. Nejlepší je v tu chvíli být na horách. A tam jsme se vydali.

Mělo nás být šest, já a Lenča, Aňa a Peťa a bratři Zonláci: Pete a Zdenda. Nakonec se tato velká výprava scvrkla jen na tvrdé jádro, takže na Rejvízu vysedli jen dva lidé. Kolem se honili mraky, před chvílí lilo, ale teď se zase ukázalo slunce. Kapky vody ze stromů. Podvečer pod horami, podzim se vkrádá k nám jen jako slabá vůně deště. Dva mladí lidé kráčí do lesů. Chlapec ukazuje dívce na hory v dálce a říká jejich krásná jména. Vydali jsme se s Lenčou na hory.
Jdeme přes potok, který vytéká z rašelinišť, mechatým lesem i po lesní asfaltce. Už se šeří, když stojíme u vysokého skalního hřibu - Kazatelny. Lezeme nahoru a tam mrzneme večerním větrem, který stahuje šedavou oponu na naše hory. Už se téměř stmívá, když slézáme po ledové a kluzké skále dolů. A cesta se vine dál do kopců.
Úplnou tmou a nově i mlhou stoupáme k Orlíku, jdeme černým lesem v černé tmě a začíná i pršet. Jdeme po cestě, která jediná jde trošku vidět, jsme vedle sebe, ale spíš se jen tušíme. Tma je černočerná. Déšť stéká po vlasech. Po pár kilometrech temné cesty se konečně blížíme k Tetřeví chatě, naší noční záchraně. V její stále otevřené předsíňce se dá spát i v horším počasí než je tohle.
Stojíme před chatou, po cestě tečou potůčky vody. Tma. Silueta chaty je spíš tušená, než viditelná. Náhle začíná svítat, polární záře? Ne, ale ze tmy se na cestě vyloupnou světla dvou aut. Nevěřícně je pozorujeme. A opravdu, v pátek pozdě večer v liduprázdných horách...překvapení. Na chatu přijela skupina chlapů odněkud z Brna, domlouváme se s nimi na noclehu v předsíňce:
- Jestli vám nevadí, že tu bude trochu rušno? ptají se a vlečou k chatě bečku piva.
No, asi to tu dnes bude drsné. Ale azyl v chatě v tomto počasí potřebujeme.
Sedíme v malé předsíňce, dělíme se o víno z hrnku a doléhá k nám zvuk "zábavy" od vedle. Ještě po dvou hodinách se pořád baví o práci, i když teď už mají o něco horší výslovnost. A za chvíli jejich debata utichá, zmoženi roky práce a litry piva, brrr.
My si vydržíme povídat až do rána. Když začíná blednout obzor, marně doufám, že vychází měsíc. Nevychází, takže jdeme radši spát. Po pár hodinách je už krásné ráno, kolem se honí cáry mraků a chladný, skoro zářijový den je před námi. Dnes jdeme přes hory a doly na Krakena - skalní obývák, kde máme sraz s Peťou a Aňou.
U Šumného potoka si čistíme zuby, kupodivu nám stačí jeden kartáček:), a jdeme dál přes hory. Mě není zrovna moc dobře. Trocha včerejšího vína mě zmohla a po horách se spíše ploužím. Chudák Leňa, chtěl jsem ji vzít na ta nejkrásnější, divoká místa, ale teď mi není moc do zpěvu. Alkohol na hory prostě nepatří, zvlášť když jste na něj tak málo zvyklí jako já:).
Jenže za chvíli už září slunce, sbíráme maliny a vše je jak má být. U Solné boudy se s konečnou platností udělá krásně. Září slunce, hory se smějí v jeho svitu a dálka je, jako vždy, nekonečně modrá. Na Krakenu, obřím skalním převisu, skalním hnízdě, slavném útočišti trempů těchto hor, vaříme na ohni polévku a těstoviny, první dnešní jídlo. Lezeme po skalách starého hradu Rabenštejna a já ukazuji v dálce další kopce krásných jmen. Karliny kameny, Žárový vrch, Lyra. Odněkud vykukuje i nepovedený vysílač na Pradědu. Čas běží nekonečně rychle a slunce se přehoupne do druhé části letní oblohy. Běžíme, a trochu i normálně jdeme do údolí naproti Aňe a Petrovi. S těmi trávíme večer pod skalní klenbou, v šumícím lese, nad kterým probleskávají hvězdy. A planety - támhle jde vidět Venuše. A ani vám nepřijde, že právě skončily prázdniny.

Na horách je mé duši do zpěvu.

pátek 19. září 2008

Slezská Harta

Tábor na břehu velké vody.

Vidím louku, prudce se svažuje k hladině lesknoucí se vody. Stany, vlnky a vítr. Na vlnách tisíce sluncí, mámivé zrcadlení. Vůně vody, srpnové louky a vichru. Vane přes přehradu a točí větvemi stromů. Pod malým jasanem, který stojí na okraji tábora, leží v trávě několik lidí. Povídají si a dívají se do dálky. Širokým obzorem se ženou bílá, letní oblaka.

Jaj, Harta. Jezdíme tady se skauty už pár let. Nekonečná letní pohoda, lodě a plavání. Minulý rok jsme byli na jiném, pro mě ne tak srdcovém tábořišti. A já navíc navštívil tábor jen o víkendu. Až tento rok, staré tábořiště – nejkrásnější louka v Nízkém Jeseníku, více času a dny plné slunce.

Pro mě znamená skautský tábor volný prostor, život pod širým nebem. Přátelé a slunce. Také lodě, finskou saunu a plavání. A široký výhled přes vodní rozlohy. Kdysi, když jsem přijel z Harty, tak jsem začal běhat. Harta vás naladí na životní tón, jakým byste chtěli znít. Jednoduchý, prostý den – hry pro kluky, dostatek jídla pětkrát denně. Pohyb ve vodě a když zbude čas, tak se zajdete proběhnout pár kilometrů na hráz. Po většinu dne máte pusu roztaženou od úsměvu, a pokud zrovna není všechno super, tak na to rychle zapomenete. Třeba při přehazované…

Tábor bývá plný zážitků, o všem ani nejde napsat. Zkusím popsat jen pár, těch nejlepších, jak jsem je viděl já. Je to hlavně pro ty, co zažili. Taková LETNÍ SMĚS:


CESTA NA NÁKUP

Čtyři lidé pádlují přes Hartu, jeden a půl kilometru do Leskovce. Já, Leňa, Aňa a Pete. Jedeme nabrat pitnou vodu a odeslat dopis. V plném slunci, mě ještě pálí oloupaný krk z božských Roháčů. Po přelezení plotu teče voda z hadice do barelů. Chladná, čirá voda, život. Taháme ji k lodím. Pak zvolna lížeme zmzlinu, exotické příchutě – mojito, sex on the beach. Cesta zpátky – pomalé plácání se po hladině lehce rozvlněné. Pozorujeme tvary rychle měnících se mraků:

- Vidíte ten obličej?

Jiný nákup, poslední den tábora, šedavá obloha a čerstvý vítr. Nevyspaný Vašek a Pete se snaží prodrat na kánoi přes vzdouvající se vlny. Strach ať nepřeklopíme snídani do vln. Co chvíli uhodí vlna do přídě a mě na háčku zalije, abych se snad nezpotil ze zběsilého pádlování. Občas přehodíme pádla do druhé ruky a nadšeně se prodíráme přes vlny. Nekonečná radost z pohybu.

DŘEVO

Po naší podařené cestě pro vodu, která trvala déle než měla, na nás čekala zanedbaná práce. Takže naše čtverka – Leňa, Aňa, Pete a já – v odpoledním klidu řezala dřevo. Parno, skřípání pily, odkapává pot. Nic moc, chce se vám říct. Paráda, chce se mi volat. Žádná činnost není nudná nebo protivná, děláte-li ji s lidmi, které máte rád. A ústa máte roztažené od úsměvu.

A dřevo se dělalo ještě hodněkrát. Je potřeba do sauny, na táborák, do kuchyně. Dotáhnete soušku z lesa – občas ji musíte vybojovat, je-li víc soušek než lidí. Třeba tak, že urvete Petemu větev, za kterou stromek vleče a sprostě ho ukradnete. Pak se nařeže a zazáří v ohni.

PLAVÁNÍ

Protější břeh Harty se na vás směje přes asi kilometr širokou přehradu. Vypadá mnohem dál než je. Jednou se tak po obědě díváte na skály za vodou a přijde k vám nápad, který si rád říká VÝZVA. A tak se stalo, že s Petem se plácáme někde v půli Harty a očima se snažíme přiblížit protější břeh. Aňa s Lenčou nás doprovází na lodi, a viditelně je nebaví naše hlemýždí tempo. Tak si aspoň zpívají. Občas mě vlnka pleskne přes obličej, ale plave se dobře. Není moc zima a tělo si libuje, že je s ním cvičeno:). I přes původní pomalost se druhý břeh jistě blíží, a přehrada je jako každá propast překonána. Jen když vylézám z vody, připadám si nějaký ztěžklý.

S Pítem se na sebe šťastně smějeme.

O něco později sedíme na loďce a děláme bezpečnostní doprovod Aničce a Lenče, protože Amazonky nejsou o nic horší než mladá lvíčata a taky musí přeplavat Hartu. Mám takový nepříjemný pocit, že to zvládli o kousek rychleji:). Ale třeba ne. Ve vodě čas ubíhá jinak, doufám.

JÍDLO

Kdybyste měli vařit na táboře, kde se vyskytují chlapci - jak se říká - ve vývinu, tak byste se podivili, kolik se toho do člověka vleze. Hlavně do Peteho. Když jsme se vrátili vyhládlí z plavání a vraceli se na kánoi pro zapomenuté Lenčiny sandále, nacpali jsme si s Petem kapsy zbytky od svačiny a během pádlování snědli každý tak osm rohlíků. A rozhodně jsme si nepřipadali přejedení. To jen tak pro ilustraci. Zdravě se nám žilo pod volnou oblohou.

SPÁNEK

Všichni asi znáte podsadový tábor, jako z foglarovek. Dokonalý český vynález. Jenže když kolem vás zuří tropy, v noci září měsíc skoro jako slunce a déšť nehrozí, je podsada zbytečný luxus. A čím méně toho potřebujete, tím lehčeji se vám žije. Pět ze sedmi nocí jsme spali jen pod hvězdami, nekonečně tmavým víkem krabice noční oblohy, v kterém jsou hvězdy drobnými dírkami do lepších světů. Nad námi létaly družice a létavice. Padající hvězdy, poslové meteorického života. Nositelky tajných přání. Na horách i na táboře patří mezi nejkrásnější okamžiky ulehnout pod hvězdnou klenbu a klouzat očima po mléčné dráze. Do nedohledna…

A mnohé další sladké bobule ukrývala tato letní směs. Lásku, večerní běh, hry, ohně i plavání v temné vodě pod hvězdami. Lovení utopeného oblečení i dlouhé rozhovory. Lezení po stromě i večerní nástupy. Harta, nádherná utopie.

PODĚKOVÁNÍ

To je pro Kolince, našeho skautského vůdce a kamaráda, díky kterému se Harta každý rok může konat. A pro sestru Aňu, která mi půjčila noutbuk:), na kterém jsem toto úděsně dlouhé vyprávění sepsal. Nějak se mi v školním roce zastesklo po prázdinách.