Zlatohorská pětadvacítka

Je neděle brzy ráno a za chvíli se dám do boje, nasadím svým nohám křídla a poběžím Zlatohorskou pětadvacítku. Je to jen turistický pochod, ale ti co jej běželi a závodili v něm, potvrdí, že to není jen tak ledajaký běh. Vstanu z postele a už začínám být nervózní, snídám a popíjím kávu. Teď už pro výsledek závodu nemohu udělat skoro nic, spal jsem dlouho, tento týden jsem se spíše šetřil a mám za sebou měsíc a rok tréninku. Tak dlouho už běhám, vlastně to není nic moc. Na boty si napíši dva bojové slogany, drobným písmem. "Run, Forrest, run" a " hive satu-peka,"což ve finštině značí "výborně pohádkový péťo" a čtenáři Oty Pavla ví, že toto helsinští pořvávali, když Emil Zátopek zvítězil na olympiádě v běhu na pět i deset kilometrů a pak ještě vyhrál maraton.
No a to je všechno, trochu se rozcvičím a do kapsy si dám darovaný energy-gel a stopky a je čas jít. Pomalým klusem sbíhám do města a přede mnou je přes dvacet kilometrů hor, kopců, lesů a mlhy a bláta. Počasí je vlhké a já budu mít téměř celý běh boty plné vody. Na startu zaplatím startovné, zapíší si čas startu a dostanu kontrolní lístek. Ještě potkám Jirku, držitele traťového rekordu (2:00) a mého dobrého přítele, který letos ale neběží. " Na kolik to běžíš?"
"Vůbec nevím,"říkám a dívám se do mlžných hor.
A pak už je čas běžet. Zapnu stopky a vyběhnu. Běh ještě není lehký, svazuje mne dálka a výška, která leží přede mnou. Nohy tepou asfalt a boty jsou dosud suché, tělo je plné chladného vzduchu a žáru. Běžím a dostávám se do rytmu. Cítím, že bych mohl mnohem rychleji, ale dosud mám strach. Vbíhám do lesa, přeskakuji vlhké kořeny a předbíhám první turisty. První kontrola, dostanu razítko a letím dál. Možná zbytečně plýtvám silami, odpovídám lidem na povzbuzování a běžím a běžím. Dolní Údolí, druhá kontrola, loknu si čaje a zkusím ten gel. Čaj je horký, gel štípe v krku. Trochu vody a cesta neúprosně stoupá. Až sem jsem držel tempo o málo rychlejší než pět minut na kilometr, teď na to můžu zapomenout. Louka vede do nebe, běžím po ní a boty sají vodu, těžknou. Mlha houstne a pot ze mě teče. Kamenitá cesta, klopýtám vzhůru a ukrajuji z 550 výškových metrů, které mě dělí od vrcholu Příčné hory. Tady to poprvé začíná být namáhavé. Stanoviště na Táborských skalách. Chci si loknout trochu vody, je teplá, na umývání hrnků. Snad nevrhnu. Brácha mi podává tyčinku, nejde jíst, nějak nestíhám polykat. Putuje do kapsy. Lesní pěšina se vine lesem k Táborským skalám, klouže a skály se musí přelézat. Nahoře se cesta rovná, hřeben Příčné hory, už běžím hodinu. Zrychli, zrychli!
Seběh z Příčné hory. Později se mě několik lidí zeptá, jak jsem tudy běžel. Přeskakuji kameny, prudká, rozbitá cesta padá dolů. Hlavně nespadnout. Jindy při běhu přemýšlím, zpívám si aspoň v duchu a podobně. Dnes nic, v hlavě prázdno, soustředím se jen na tempo a místo doskoku. Už jsem na Forvízu, letmý pohled na stopky a znovu si zkouším hltnout čaje, horký. Tady turisté opékají klobásky a běžci rekapitulují - tady bych mohl být v půlce. Kolinc mi říká, že mám kolem očí spoustu soli a ptá se jaký mám čas:1:22. Říkám jen špatný, ještě nevím, že Forvíz je sice v půlce, ale rozhodně ne časově. Budu mít ukázkový negative split (rychlejší druhou polovinu). Rychle se s kluky loučím, neztratil jsem tady ani patnáct sekund. Dál, jen dál.
Přeběhnu hlavní cestu a vydám se po rozbité asfaltce po lukách na Větrnou horu. Zase do kopce, naštěstí ne tak výrazně. Jakoby mi za patami hořelo, tady můžu ještě něco nahnat. Už to není daleko, utěšuji se bláhově. Jen vpřed. Běžím kolem pramínku, rychle hltám vodu, konečně jsem se napil. Do pusy vymáčknu zbytek energy-gelu a spláchnu ho pramenitou vodou. Tady předbíhám poslední lidi z pětadvacítky, vykračují rázným tempem. Běžím zase lesem, blátivá cesta, kaluže a muchomůrky. Průběh přes nízké smrčky mě zcela promáčí. Větrná hora stoupá, dech se krátí a vůle měkne. Povzbuzuji se: musím vpřed, za mnou potopa. Vrchol Větrné hory. Rychle mrknu na stopky, balancuji po kamenech. Čas už nevypadá vůbec zle, přichází nové síly. Seběh do sedla, krátký ale prudký. Nohy se točí, letí, opožďují. Už bych chtěl být nahoře, v cíli na Biskupské kupě a spočinout. Poslední kontrola před cílem. Skautíci mi podávají tatranku a čaj. Nic nechci, jen razítko. Letím dál. Do cíle zbývá sotva míle, ale kopec je víc než strmý. Za mnou potopa! Běžím jak jen můžu, ale jako by mě někdo držel na provázku, gravitace. Mobilizuji snad všechnu vůli, doteď to byl jen svižný výběh, teď už závod. Mlha a říjnové lesy. Zlatá a rezavá, buky. Krátká rovinka, kopec. Poslední? Snad.
Ne, až teď je tu poslední strmý stupeň, už jsem dost zakyselený a v průhledu mezi buky vidím kříž. Jen si lehnout.
Ale už jsem u něj a zbývá snad posledních tři sta metrů. To není ani čtvrtka, finiš. Snažím se napodobit sprint, ale konci cítím začínající křeč v lýtku. Vřítím se do okénka, kde je cíl. Nade mnou se tyčí rozhledna na Biskupské kupě. Vše znehybnělo, jen mlha letí dál. Jsem v cíli, zmáčknu stopky a podávám kontrolní lístek.
Teď stojím v 898 metrech nad Severním ledovým oceánem a začíná mi být taková zima. Promáčené tenké kalhoty, šplouchající botky a krátké tričko. Batoh, který jsem jim dával na startu, tam bohužel taky zůstal. Dávám si aspoň teplý čaj a smrkám do ubrousků. Už jsem mezi lidmi, tak nesmrkám do vzduchu či rukou jako při běhu. Půjčí mi aspoň tričko, pro vítěze. Ať mám suché. Za chvíli přichází skauti z Jeseníku, takže už mám i mikinu a dávám si druhý čaj. Už je dobře.
Po kratším vzpamatování se si neodpustím výběh na vrchol rozhledny. Není to moc rychlé, ale je to těžké. Dívám se do mlhy.
Až když už je jasné, že nedoběhne nikdo v rychlejším čase než já, vydám se domů. Stal jsem se vítězem jubilejního třicátého ročníku Zlatohorské pětadvacítky a to v čase 2:14:31. Scházím mlžně říjnovým lesem asi dva kilometry dolů. Vše má pravé podzimní barvy a já se cítím tak nějak pěkně, neokázale a dobře. Jdu sám tichým lesem a vím, že jsem dnes bojoval.

Zlatohorská pětadvacítka včera oslavila třicátý ročník, ale současná trasa je teprve čtyři roky stará a je výrazně pomalejší. Vítězové různých ročníků měli na této trati časy 2:19, 2:05 a 2:00. A teď tedy 2:14. Vyhrál jsem zaslouženě, protože jsem byl tento rok jediný běžec:) Ale to jsem nevěděl, jinak bych si ještě mohl opéct klobásku:)
Asi jsem se ale flákal a nešel naplno, protože jsem za dvě hodiny šel ze svými dvěmi sestrami a jejich kamarády z Forvízu na Bišovku a domů a tak po závodě urazil ještě přes deset kilometrů chůzí. To znamená, že se příště nesmím tak flákat:)
Cíl 25tky je spíše na 23 či 24kilometru, převýšení bylo přes 800 metrů.

pozn: pro ty co se prokousali až sem - ke článku "Spanilá jízda" jsem přidal fotky.