sobota 13. října 2007

Daleký sever

"Chtít chytit vítr."

Pod hlubokým nebem leží širý svět a prohání se vítr. Mě uchvátil severák.
Nevím, co mě táhne, ale už jste měli možnost všimnout si mého obdivu k severským krajinám, k jejich prosté svobodě a svištivému větru. Země Jacka Londona, medvědího masa a jediného spodního prádla. Země bílých nocí a nekončícího obzoru. Už jsem tu někde napsal - dálka je modrá.Jesenické hřebeny, můj kraj, mě uchvacují a dávají mi příslib krajin, kde Jeseníky nekončí. Nekonečná Medvědská hornatina, možná se jmenuje Nordmarka, mě čeká někde na vysokém severu. Kraj sněžných sovic a vlčích smeček, běží do nenávratna.

Už jako malý jsem k severu získal vztah, Jack London byl můj prorok a rval bych se i s Bílým tesákem, Aljaška a nekonečná kanadská Severozápadní teritoria, sibiřské hory Sichote-Alin a Altaj. A v neposlední řadě Skandinávie. Země mého srdce. Dveře do Skandinávie mi jako první otevřela Astrid Lindgrenová a její divoženka Ronja, dále Thor Heyerdahl i jiní. To nejdůležitější však nechaly na mě. Vstup, volají severské vichry a klátí vršky smrků. Vždyť do Skandinávie není tak daleko, třeba se tam podívám už toto léto. Poletím s bohem severských vichrů Boreem, hrát budu na větrnou harfu.
Je to výzva, láká mě vydat se do země, kde sobi táhnou tundrou a řeky stovky kilometrů meandrují nikým nespoutány. Země dle mého srdce.
Vím, kolik lidí se vydá třeba do Norska, s cestovkou i bez cestovky. Autem za polární kruh, pošlapat Nordkapp a vyjet cestou trollů. Češi zde nejsou moc oblíbení, mnozí turisté okupují volně přístupné sruby řadu dní a nechají je plné nepořádku, tohle je problém finského Lapplandu, Laponska. To ale není můj způsob, je třeba hledat své cesty.
Nejradši bych se ponořil do pustého východního Norska, do kamenných moří Femundsmarky, brodil bych zde řeky a slézal skalnaté vrcholy, břízy jsou zde oranžové a lišejníky se táhnou dodaleka. Tundra. Nebe zde sestupuje a žene se nad zemí. Svoboda a k lidem čtyři dny cesty, neznámý dravec se snáší na zem. Vše co potřebuji umím nést na zádech. Dokáži jít dlouho, v potu tváře. A samota hor mi zpívá nejkrásnější tóny, chtěl bych se vydat na sever.
Nevím však, jestli jsem v Jeseníkách už nezažil to nejnádhernější, běžet podzimním lesem a strávit osamocený večer na Červené hoře. Stále však čekám, tuším, někde Jeseníky nekončí.


Ani nevím, co jsem to napsal. Jen tiše doufám, že se zde rodí obrysy příští letní cesty.

Fotografie převzaty ze serveru rohace.cz od Petra Pavlíčka, který mimochodem studoval na stejném gymplu:)

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ehmm... co takhle se na fotky nejdříve zeptat? Pro podobně "laděný" článek bych souhlasil, ale takto...? Petan P.

Anonymní řekl(a)...

TO že máš rád přírodu je evidentní píšeš krásné komentáře ale že jsi tu umístil fotky od magického fotografa Petra Pavlíčka tak to jsi neměl!K Tobě to nenáleží!Měl by si být Sám Sebou!!! ...OSIRIS...

Vašek řekl(a)...

Jejda, až teď jsem si všiml těchto komentářů, omlouvám se. V návštěvní knize na rychleby-jeseniky.cz jsem se už před časem ptal a zůstalo to bez odezvy. Navíc jsem uvedl zdroj. Omlouvám se a doufám, že je tu můžu nechat.