Příčná hora, Querberg, z jižní strany.Říjen, král měsíců nastal. Jitra jsou ostrá jako meč, polední dálky zastřené v oparu. Jasany už opadaly a okrové listí leží pod nimi v bledé trávě. Obloha je nekonečně daleká a běžec může sledovat javorový list, jak se trhanými pohyby propadá a snáší do hlubších a chladnějších vrstev atmosféry. Až pohladí zemi, která se už chystá na sněhový příkrov a před bílou dobou hoří barvami. V takových dnech by měl být běh lehký a stříbrný, snad aby nezvířil jinovatku v suchých travách. Vzduch chladí a štípe a člověk je domovem i hranicí žáru. Když vítr vane a honí listy po zemi, letím mezi nimi.
Jenže ne vždy člověk splývá s dálkou, ne vždy vane ve větru tak lehce. I ten nejkrásnější den vrcholného podzimu dokáže člověku otrávit třeba trávení. Takže příběh tohoto týdne - při běhu v úterý, ve čtvrtek i v pátek jsem řešil akutní problém zvaný průjem. Nelekejte se, vyhnu se podrobnostem. Bude to vlastně popis běhu a i vyřešení problému:)
Úterý, společný výběh s mým bývalým třídním Tomášem a Štěpánem. Běžíme už za tmy a běh není zrovna pomalý. Trochu se hecujeme a tak nás na trati čekají drobné závodní, vrchařské prémie. Letíme po spíše rovné cestě do Dolního Údolí. Asfalt je černý jako noc a mě napadá, že slušní lidé, zvlášť ti co vstávají v šest jako já, už pomalu jdou spát. Už vidím konec cesty, kde nás čeká odbočka na kopec. Já ze Štěpánem přecházíme spíše do sprintu a já ukořistím první dílčí vítězství. Vytahuji stopky, ať vím, jak dlouho nám to trvalo a kluci běží dál. Už se mi vzdálili a cesta se strmí. Napadá mě, že snad závodí i v tomhle kopci. Spíše bych to do nich neřekl.Objem nahrazují kvalitou, ach jo. Přidám do kroku a doženu Štěpána, přeci jen - my dva už teď závodili. Běžím dál vzhůru do tmy, ale nikde nikdo, nevím jestli se mám snažit - vždyť nevím kde je. Dvacet či sto metrů přede mnou? Na vrchol kopce doběhnu jen chvíli po Tomášovi. Pak běžíme dolů přes noční Ondřejovice a čeká nás další kratší, ale strmý kopec. Trochu se urvu a lehce ukořistím vrchol. Poprvé mi někdo řekl, že mám slušné zrychlení. Znovu běžíme tmou a víme, že nás čeká poslední kousek, kde si ještě zazávodíme. Pár serpentin a stoupání kolem železničního přejezdu. Už chvíli před začátkem stoupání se Tom pokusí párkrát o nástup, taktizuje, jde poznat, že už má něco odzávoděno a pořád běhá orienťák. Vždy ale lehce přidám a běžíme pohromadě, až těsně před přejezdem to začne naostro. Zrychlujeme a začíná to být nepříjemné, a já tak musím...vy víte kam a co...ááá. Zkusím ještě zrychlit, ale cítím, že by to mohlo dopadnout zle. Radši zůstanu v tempu, které přežiji ve zdraví. Štěpán vidí, že zpomaluji a mizí za "panem učitelem" - dodnes si pamatuji, jak jsme ve fyzice počítali rychlost běžkaře...Za chvíli probíhám přes horizont a kousek za vrcholem stojí Štěpa v předklonu a viditelně udýchaný mi říká, že byl první. Pak už běžíme všichni spolu a zrychluji už jen já. Jen v jednom případě se vyplatí spěchat - když hledáte záchod. Vydržel jsem až domů...
Doufám, že nebudeme pokračovat v takových trénincích, teď mám přece budovat vytrvalost a ne závodit o víkendu i v týdnu:)
Ve čtvrtek jsem musel ten samý problém řešit znovu, vyběhl jsem na asi hodinový lauf, nic rychlého ani kopcovitého. V oparu se klonilo k obzoru podzimní slunce a dokreslovalo severskou scenérii. Jenže už po asi dvaceti minutách běhu mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Bolí mě břicho a já potřebuji akutně, ale opravdu akutně na WC. Jenže už skoro nemůžu běžet. Ještě že v Dolním Údolí mají horský hotýlek U Pekina. Tentokrát jsem domů nevydržel, ale záchody byly čisté. Na hotýlku visela cedule "cyklisté vítáni"a já si řekl, že běžec je vlastně takový lehčí, svobodnější cyklista. Nikdo mě nevyháněl.
Dnes jsem si dal krásný horský běh. Rezavé listí buků vířilo při zemi a po lesích běhaly pohledné Norky trénující zde na příští Mistrovství světa či Evropy v orientačním běhu. Takže jsem taky běžel rychle. Za chvíli jsem vysupěl do takové výšky, kde už jsem byl jen já a les a běžel výš a výš. Na hřebeni Příčné hory jsem si zapl bundu, pod kterou se mi proháněl vítr, natáhl krok a spustil se vstříc údolí. Břízky hluboko pode mnou zářily skandinávsky, hluboká barva tundry. Tentokrát mě zažívací potíže nijak nepřekvapily, bylo mi už jasné, že se mnou něco není v pořádku. Vběhl jsem z pěšiny do lesa, vykonal potřebu opravdu běžeckým tempem a pokračoval dál v běhu. Konečně mi nic nechybělo a ani začínající déšť nemohl zpomalit mé jelení skoky do hloubi údolí a podzimu. Zase jsem byl jedno s mými horami a nic mi nechybělo.
Doma jsem si dal pro jistotu živočišné uhlí. To abych běhal jako česká lokomotiva:)
Žádné komentáře:
Okomentovat