Spanilá jízda

aneb roverské putování

Páteční odpoledne voní deštěm, vítr shazuje zelené kapky ze stromů a větvemi krouží. Po nebi se ženou mraky, tak daleko, tak rychle. Mezi nimi krouží pestré rajky - podzimní listí. Jdu rychlým krokem na autobus, na zádech krosnu, byť téměř prázdnou, a den je mladý a lehký. Snad jsem si zpíval, než mě pohltil autobus. Cesta, cesta se leskne do dáli, z lesů stoupá pára. Vítr ji žene.
Zastávka na vrbenské křižovatce je pustá. Od lesa přichází chlad, čerstvý vzduch a svoboda. Lesy leží na horách a lákají nás dovnitř. Za chvíli se scházíme. Jsme čtyři a dva dny jsou před námi. Je čas jít. Stoupáme večerním lesem a horské javory hoří v černi smrků. Ze skal, na které šplháme, stéká voda a kane do hloubky. Mechy a lišejníky. Ticho a dálka.
Cesta večerním lesem nebyla dlouhá, ještě za světla skládáme batohy pod skalní převis bivaku Kraken a lezeme na vrchol skály, kde stával malý horský hrad Rabenštejn. Přes hluboké údolí Bílého potoka vidíme hřeben Černého vrch a Karliných kamenů. Než zmizí ve tmě. Sbíráme dřevo a zažehneme oheň pod převisem. Dřevo je vlhké a chvíli trvá než oheň začne jasně plápolat. Kouř se točí pod skalním převisem a vychází hvězdy. V dálce zatroubí jelen, jen slabě. Oheň vyhání plamenné jazyky do výše a osvětluje vnitřek převisu nazývaného Kraken. Už léta tady přespávají tuláci, před nimi snad pytláci a jen těžko si lze představit, že ho nevyužívali i dávní strážci hradu. Je to mohutná skalní klenba, která chrání před nepohodou deštivých a větrných dní. a mohutný skalní blok, který se kdysi zřítil dolů, teď tvoří vrchní patro bivaku - jakousi ložnici. Když uleháme, začíná divočit vítr. Zde pod skálou jsme v bezpečí, ale okolní les hlučí, vržou stromy a vydávají zvuk jako stádo zdivočelých ovcí. Noční, větrný koncert.
Nikdo jsme moc nespali, bylo chladno a bečící ovce nám moc spánku nedopřáli. Možná bych neměl psát, že jsem v noci musel dvakrát na záchod:) Večerní čaj udělal své.
Ráno dojídám zbytek ovesné kaše a Kuba vytahuje výbornou buchtu. Shora bíle posypanou kokosem. Do cancáku, deníku Krakenu, zapíšeme - "přespali jsme uprostřed stáda ovcí, na buchtách byla jinovatka..." Pak už jdeme, strmým průsekem k Jánské boudě. To je chata nedaleko skalního města Chambre verde, o které jsem dříve nevěděl, jak se jmenuje. Průsek se zvedá k nebi, zahnutý do výšky jako bumerang. Konečně je mi teplo. Překračujeme kameny a hřiby. U Jánské chaty doplňujeme vodu, podzimní pampelišky prorážejí barevným listím. U skal Chambre berde, Zelené komnaty, nás zahalí mlha a my lezeme po vrcholech skal. S obavami pohlížíme k mlžnému vrcholu Medvědího vrchu, přichází déšť. Běžíme pod převis, odchází déšť. V dálce září Beskydy. Přezrálé brusinky.
Medvědí vrch, vrchol, nás přivítal mlhou, hustou a zimní. Ze stromu slétá velký pták, možná tetřívek. Výhledy do dáli jsou zahaleny, ale při sestupu se během pár minut vyjasní a pak už krásné počasí vydrží celou dobu. Orlík se vynoří z mlh a slunce září, navzdory mračnům nad hlavním hřebenem. U Heřmanovické chaty někdo nasbíral hřiby, prohlížíme si krásné praváky. Borůvky jsou spáleny mrazem, chutnají snad jako sopel. Houpačka na Orlíku, obří kláda, kterou tu asi dali lesáci - už dávno -slouží tomu, kdo ji zná, jako houpačka s nejkrásnějším výhledem ve Střední Evropě. Houpeme se jako malí jardové, padáme do horských trav a zkoušíme udržet rovnováhu ve stoje, a houpačka se klátí, houpe jako loď.
Na skalách Kobrštejnu mácháme nohama v propasti, jíme chleba a já ukazuji cestu. Už nás čeká poslední hora. Příčná.
Na loukách nad Horním Údolím, alpskou vesničkou, posíláme poštovního holuba s smskou pro Zedeho, našeho kamaráda, který s námi nemohl jít. Dělá dřevo babičce v nedalekých Heřmanovicích. V sedle mezi Údolím a Heřmanovicemi si domlouváme sraz, Zede je tu jako na koni, autem:) Rodičům jen zamává a už je v našich spárech. Stoupáme na Příčnou horu. V lese přibývá pozůstatků po dolování zlata. U vrcholu svítíme do hluboké šachty z 16. století.
U vysílače, třicetimetrové telekomunikační věže, lákám ostatní na čokoládu. Švestková Studentská pečeť pro vrcholové družstvo...Jen Martin odolal a zůstal dole, my ostatní lezeme nahoru. Nejen za čokoládou, i za kruhovým výhledem. Já jsem nahoře rychle, mám v tom cvik, ale pro kluky je to boj. Zede se křečovitě drží, dost fouká, a dodává si odvahu myšlenkou na čokoládu. Pod vrcholem na mě něco volá, dívá se dolů, radši nerozumím:) Mike s Kubou boj s výškou taky zvládnou a už sedíme nahoře na plošině a drtíme mezi zuby čokoládu.
Příčná hora má pro nás ještě jednu atrakci, starý důl. Stojíme kolem kolmé šachty a kdosi se nejistě ptá, jak že je to hluboké. Devět metrů. Mike dolů hází své dvě čokolády, pro odvážné. Jdeme všichni, slaňujeme a prolézáme důl Melchior. v osmnáctém století se tu těžila železná ruda, dnes tu supí pět kluků strmými chodbami nahoru i dolů. V absolutní tmě pojídáme další čokoládu a pak už nahoru po laně Trvá to nekonečně dlouho, převlékáme si sedák, někteří žumárují nahoru po laně prvně v životě, ale všichni zvládají výborně. Venku už je tma, ještě že jsme hřiby k nám domů nasbírali před fáráním. Cesta tmavým lesem do Zlatých Hor trvá ještě hodinu. Zvu kluky k nám domů na slíbený štrůdl, vyměňujeme ho za hřiby. Malá sestra mi šeptá do ucha, že to tu po nás pěkně smrdí:) Dva dny v lesích...

V dálce Beskydy a slunce, my v mracích. Letět do daleka.

Skalní ložnice, Kraken.

Místo výhledů mlha, severský pocit. Dálka je šedivá a mokrá..

...než vyjde slunce, zaplane a rozzáří. A vítr. Mike jako bůh hor.
Černá hora, Medvědí vrch vprostřed pustiny.
Vlaji ve větru.

Mike a Kuba na Orlíku. Vítr a svoboda. Támhle je dálka.

Nejúžasnější houpačka, na které jsem kdy seděl.
Vrchol Medvědího vrchu, tetřívci, trávy , vysoko nad světem.Cesta Orlí plání, tundra.
Cesta do hlubin středu země.A ještě hlouběji. Do tmy.

A snad nejseverštější fotka naší poutě. Je večer a hlavní hřeben zmizel v mracích.