Modrý den

Dnes se vydařil modrý den. Modrá neděle. Už mrazivé, jasné ráno slibovalo nejkrásnější podzim. Den, jakých se za rok urodí nemnoho. Ostrý ranní vzduch štípe a ve vzduchu jde cítit vůni prvních sněhů. Slunce, zářící. Hořící plameňák na východním obzoru.
Až dopoledne, když paprsky slunce rozpouští strnulost země jsem vyběhl do kopců. Běžel jsem neslyšně, slunce divoce plálo a vzduch, vzduch byl jásavý, led. Cesty vedou do kopců i s kopců, vlní se a prořezávají se smrkovými lesy. Nebe je vysoké a pod kopci listnaté lesy hoří hlubokými barvami října. Dýchám hluboce a krok se krátí, stoupám na Příčnou horu, která se jako hradba tyčí, vzdoruje rovině, jako kdysi skandinávským ledovcům. Vzhůru.
Stojím na skále v plném slunečním svitu, do poledne není daleko, slunce v nadhlavníku ukazuje, že umí hřát. Celý Hrubý Jeseník i Králický Sněžník, zkamenělé lesnaté vlny, se rozprostírají přede mnou. Lesnaté údolí Černé Opavy, tajga, i bezlesé vrcholky kopců. Srdce se plní a nohy skáčí po kluzkých kamenech pod příkrov lesa. Málem se vysekám, radši opatrně. Ve stínu mě sevře chlad, cesta se rovná, letím hřebenem Příčné hory, od samého západu - Georgových skal až na dálný východ. Tam, na Hornických skalách, na chvíli vypínám stopky. Bílé křemencové skály, tvrdé a chladné, září. Lezu po skalnatém hřebínku, který tolik připomíná bulharské Končeto. Skalnatý hřeben, snad jediný v Jeseníkách. Obloha modrá až k severnímu pólu. Optický klam, opar v dálce, vytváří Baltské moře. Kdyby nebylo zakřivení země, tak v dálce vidím Skandinávské pohoří. Vždyť přímo na sever lze nalézt vyšší hory až hluboko za polárním kruhem. Výhled se otevírá na opačnou stranu, vidím Gory Opawskie i celou trasu pětadvacítky. Stojím u dřevěného kříže a nezbývá než děkovat, výhled v širý světa kraj. Slézám ze skal a kloužu po mechu, cross country. Běžím terénem, přeskakuji větve a prodírám se neskutečně hustými smrčky, sahají mi do pasu. Klopýtám lesem. Až pak se probíjím na starou lesní cestu. Řítím se dolů, neznámými odbočkami, jako na saních. Zmrzlý mech křupe pod nohami, hřiby jsou skleněné, zvoní námrazou. Dobíhám na nejstrmější asfaltku, zbyla tu po Rudných dolech, nohy mi mizí v údolí, nestíhám je. Poslední kopeček a už jsem na poutním místě Maria Hilf, bílý kostel a měděné buky. Z Dračího údolí stoupá zář, slunce se odráží od barev listů, zvolna prostupuje vzduch. Polské rodinky obědvají chleby na osluněných lavičkách. Profuním kolem nich a dávám se cestou dolů, ještě čtyři kilometry zbývají. Za Zlatými Horami, krásné jméno, na lukách přeskakuji natažený drát. Proběhnu parkem ozdravovny. Tady si děti léčí plicní choroby, také zhluboka dýchám. Nepatrně zrychluji, nohy by si už chtěly lehnout. Směji se jim a přeskakuji pruhy tmavšího asfaltu. Domů je blízko.

bukové listy se sklání k hladině černého jezera

Biskupská kupa, až nahoře byl cíl Zlatohorské pětadvacítky.

Tento týden, až na mírné zažívací potíže, se mi běhalo výborně. Konečně už jsem běhal každý den a počasí bylo přívětivé, tedy nepršelo. Taky jsem už nemusel ladit na žádný závod (odřekl jsem pozvánku od orienťáků) a měl jsem dost času. Kdyby to takhle šlo dál, bylo by to supr:)

Takže, co jsem dělal:

Po - 60min běhu, převýšení...e=200m, pomalu.
Út - 60min, ve skupině - mírné závodní vložky, svižně. Taky kolem 200m převýšení. A ještě tělocvik.
St - 55min, pěkný volný výběh po lese.(e=150m)
Čt - 52min, volně, spíše rovina(e=80m)
Pá - 90min, těžší trénink, e=550m
So - ráno: volně, 33min,
odpol: 65 min, z toho 2/3 svižně, zbytek volně lesem.
Ne - 100min, e=600m, horský běh. Volně.

Takže souhrnem 8,5hod běhu, osm tréninků a překonané převýšení kolem 1800 výškových metrů. I když tam bylo pár svižných běhů, tak i kvůli převýšení tipuji kilometráž jen lehce nad 85 kilometrů. Jsem spokojený, teď ještě aby mi to vydrželo.