Šťastnou cestu

Nic jsem dlouho nenapsal. A je to dobře. Odpočatý od psaní, nová slova ve mě. Zkusím chvíli zase pokračovat v literární hře Na vlčí dech a budu psát o tom, kam mě nohy nesou a nesly. Snad se Vám to bude dobře číst a snad to nebudou jen pěkné články, ale budou plné toho, co CHCI ŘÍKAT.

Snad budou, i s mým psaním, vaše dny " zase o trochu divočejší, světlejší a svobodnější."

Nevím, jak často budu psát ani jak moc. Chci napsat něco z mého léta a dále z Podzimních hor. Nejen pro Vás, ale i pro mě. Snad mi záliba v psaní zase chvíli vydrží. A i když někdy zase nebudu psát, budu v horách, kam vám Všem chci popřát šťastnou cestu.

Bude léto

Bude léto, čas svobody a změny. Čas hor.

Nedivte se, že na nějaké psaní nemám vůbec čas. Takže blog je vlastně dočasně v režimu spánku, ale třeba se zase probudí. Každopádně děkuji všem, co to tady četli a těm, co to tady náhodou najdou, přeji příjemné počtení...

Třeba vás to vyburcuje VYRAZIT DO HOR. Vytáhnout paty z domu a vydat se třeba do lesnatých Jeseníků, třeba jinam. Ven. Můžete běžet i jít, hlavní je radost, která za vámi přijde.

Dovoluji si zakončit téměř roční pouť za hrou na vlčí dech a gezelí nohy poslední kapitolou knihy Karpatské hry:

POSLEDNÍ BRATRSKÉ SLOVO (Karpatské hry:Miloslav Nevrlý)

"Spray" na své cestě kolem světa neobjevila nové kontinenty,
ale člověku prospěje, když si hledá cestu i do zemí již objevených.
Na plavbu "Spray" nepřispěl žádný panovník
a žádná pokladnice, ona však přesto vykonala,
co si předsevzala.
(Joshua Slocum, první člověk, který sám obeplul v letech 1895 – 1898 zeměkouli)

Zelené vichry vanou nad mořskými pláněmi karpatských lesů a cítím jejich dravou sílu. Přišel čas, abys vytáhl vlajku na stožár, bratříčku! Pluj a stane se z tebe dítě Karpat! Nemůžeš se na nic vymlouvat, dost jsem chválil poutnické hry a ještě víc rumunskou zemi a její pohoří. Čím dřív vypluješ, tím spíš je nalezneš takové, jaké jsem je spatřil já. Budeš-li váhat, zmeškáš všechno a nebudeš již mít kam jít. I v Rumunsku si kazí lidé přírodu neuvěřitelně rychle a to, co se nazývá pokrokem, se řítí i tam jako mimolidská síla, podobná nezadržitelnému balvanu. Dosud ale najdeš v horách krásnou chudobu, samotu i pláně podobné asijským. Pastýři hovoří jasnou, římsky tvrdou řečí a jejich krpce, kožichy a sýry jsou ještě poctivé.
Je pravděpodobné, že mnohé země jsou krásnější, jejich hory mohutnější a údolí delší, pastviny a lesy nekonečnější a jezera hlubší než v Rumunsku. Ale pouze do rumunských hor, lesů a údolí můžeš prozatím jít, kdykoli se ti zlíbí nebo kdykoli cítíš, že tě k zemi tiskne těžká tlapa tesknoty, touhy po horách, samotě a svobodě. Rozhodneš se a za několik hodin již můžeš sedět ve vlaku, v nebeském kočáru, který tě doveze do sedmihradských, valašských či moldavských říší bez předchozího pokořujícího a měsíce trvajícího doprošování, podplácení, lichvaření a bez zklamání, které ti nakonec připraví zamítnutí cesty do jiných hor. I pro tuto svobodu a nezávislost miluj Rumunsko!
A až obepluješ všechna karpatská pohoří a zahraješ všechny hry, porozumíš možná líp krásné větě básníka Bedřicha Nietzscheho z jeho sto roků staré knihy o světci Zarathuštrovi: "Má divoká moudrost se stala těhotnou v osamělých horách; na drsných kamenech porodila mládě, své nejmladší mládě. Na hebkém trávníku vašich srdcí, přátelé moji! – na vaší lásce by chtěla ustlati svému miláčku, má stará divoká moudrost!"

-----------------------------------------------

Mávám z hor, Vašek

Túrování

aneb jarní cesta po Jeseníkách.

Slovo túrování může připomínat zvuk hřmícího motoru, ale je to jen dojem. Je od slova tour, túra, cesta - třeba po horách. Myslel jsem, že v tuto dobu budu úplně v jiných horách, ale člověk míní...
Vyrazili jsme opět do Jeseníků. V pátek večer se autobus zvolna vyšplhal na točnu v Horním Údolí, otočil se a sjel kus zpátky dolů, aby opět mohl zvolna stoupat v serpentinách na Rejvíz. Když mi Jirka kousek pod Rejvízem řekl, že je fajn, že jsme nezajížděli do Horního Údolí, nevěřícně jsem zamžikal. Už se asi na nás obou projevovala únava z dnešního dne:

To bylo totiž tak. Jirka dělal šerpu a zdravotní doprovod svému tátovi, kterého čas od času přepadnou tělovýchovné pudy a tak tehdy musel vylézt dvakrát v jednom dni na Biskupskou kupu, která se tyčí 450 metrů nad naším městečkem. Na snaze hubnout takto aktivně není nic špatného, pokud s vámi nemusí chodit doprovod. Takže Jirka měl za sebou už pět hodin na nohách a já zase ten den absolvoval delší běh, při kterém jsem se přehřál a skoro do večera mi bylo špatně. Asi si dokážete představit, že jsme nešli po lese zrovna rychle.

Začátek cesty
Večerní mír se snáší do smrkového hustolesa. Dva poutníci ním jdou a únava z nich padá. Klid plní lesní srdce a za chvíli je jasné, že není krásnějších hor než Jeseníků, zdá se zbytečné toužit po cizích krajích. Vykračujeme si po lesních stezkách, Jirka vedle mne tiše klepe holemi o zem. Já jdu bez nich, zdají se mi zbytečné v tomhle tempu. Povídáme si a smějeme se, dlouho jsme se neviděli. Lezeme na vrchol skály Kazatelny a díváme se do kraje. Opar milosrdně zahaluje údolí a na kilometry daleko nejde vidět lidský výtvor, snad jako v Rumunsku.
Kousek pod vrcholem Orlíku leží Tetřeví chata, do její otevřené předsíňky uložíme batohy a Jirka mě krmí chlebem a sýrem. Pak projdeme přeschlými travami na vrcholovou plošinu hory, kde je skryta houpačka ze smrkových kmenů. Nebeský pocit, vznášet se ve vzduchoprázdnu, stát na konci houpajícího se kmene. Pocity plavčíka na ráhně plachetnice. Okolo hory, chce se křičet s orly. Slabý vítr čechrá vlasy. Za několik minut nastává západ slunce, tolik připomíná západ loňského slunce z hřebenů Majlovické Rily. Tehdy jsme seděli na skále před zaslonem a povídali si s bulharským dědou, pravým turistou, a bludným Holanďanem. Jirka měl tehdy, pro něj velmi neobvyklou, poetickou náladu: "Everywhere are mountains, no people, no town, no civilization. Only we and MOUNTAINS."
Slunce zmizelo za vzdálenými horami a v šeru scházíme dolů. Sbíráme dřevo stromů, které tu rostly než lesní hospodářství a deště z Polska zničily lesy na této hoře. Nyní se už snad smrčiny na Orlí hoře vzchopily. U chaty opravujeme ohniště a za chvíli plápolá oheň. Od Jirky se dozvídám, že většina vyšetření, co mi dělali v nemocnici, byla zřejmě na roztroušenou sklerózu...mám chuť na víno, hodně vína.
Místo toho vaříme polévku a nad horami se rozklene hvězdnaté nebe. Do srdce se znovu vkrádá mír. Okolo je zima, tak se choulíme k praskajícímu ohni a postupně likvidujeme naše zásoby. Je krásné vedět, že je člověk zdravý. Je mi krásně. Když se blíží sobota, ulehneme pod stříšku chaty a usneme v náruči chladné noci.

Nastal večer, nastalo jitro, den druhý
Není zrovna teplo. Ve spacácích sníme každý půlku housky a pár sušenek a vzhůru. Jirka si nechává na sobě kalhoty, - stárneš, vyčítám mu, a vklouznu do kraťas. Je čas jít. Pod čůrkem horské vody jsme večer nechali petku, teď je plná průzračné vody a já si chvíli myslím, že je prázdná. Hlavně je ledová, rychle jít. Chvíli se radíme, kam se dnes vydáme. Svoboda až do morku kostí, je jen na nás, kam nohy půjdou. Díváme se na krásný hlavní hřeben a souhlasím s Jirkovým návrhem: "Teď přejdeme Medvědskou hornatinu do sedla Videlský kříž, odtud vzhůru na Malý Děd a Švýcárnu a po hlavním hřebeni na Ramzovou."
Hory se lesknou ve slunci, čeká nás bezmála čtyřicet kilometrů. Pryč je včerejší únava, hluboký nádech - vzduch je plný očekávání.
Co bych vám psal o takové cestě po horách, sami nejlépe víte, co obnáší. Pot v očích, jehličí v botech, občas žízeň, občas hlad. Cestou na Malý Děd klouže sníh i s námi do údolí. Nevadí, že máme batohy, stejně všichni turisté zůstanou hluboko pod námi. Na Švýcárně mě Jirka zve na kofolu a já ho na oplátku pozvu na stejně drahý medovník. Půlka pro jednoho sice není zrovna moc, ale je výborný. Chvíli spřádáme plán, jak ukrást celý tác s medovníky, ale pak radši jdeme dál. Cestou na Červenohorské sedlo leží mokrý sníh. Na Sedle teď staví novou silnici - proto je tady poměrně liduprázdno. Ani se nezdržujeme a jdeme až na Vřesovou studánku, tady zase jíme. Když jde člověk nějakou tu hodinku s batohem na zádech, tak mu vyhládne. A pak dál po hřebeni na Keprník, tady si zazávodíme (párkrát se předbíháme:) s ambiciózní rodinkou: táta a syn, jdou nalehko a nelíbí se jim, že jsme je předešli. Vyhlašují jakýsi nevypsaný závod a chvíli se tím všichni bavíme, než jim zmizíme v dálce. Ze Šeráku projdeme okolo lidí, kteří čekají než spustí lanovku. Nečekali dlouho, ale než dojeli na Ramzovou, tak už jsme tam byli...i když jsme museli pár posledních sedaček předsprintovat. Na Ramzové si hodíme dlouhé kalhoty na zablácené nohy a vyměním si propocené pohorky za sandále. Pak jdeme stopovat a za chvíli nám zastaví zlatohorák (pan Kudela, díky mu za to) s dodávkou a vezme nás až domů. Ještě sice v Jeseníku nakupuje, ale mi zatím na parkovišti před Kauflandem sníme poslední zbytek čokolády a pohlédneme vzhůru k hřebenům, které se tratí v DÁLCE.

Sněhy na Pradědu z lesů, které pokrývají kru Medvědské hornatiny.

Já na vrcholu Keprníku, okolo lidé měli i čepice, ale my jsme horalové:)

Krásný Králický sněžník a větrné elektrárny v Ostružné.

SEverní část jesenického hlavního hřebene.

Zelené moře, Rychlebské hory.


Mávám z hor, Vašek

Moje hory

V těchto dnech jsem měl být na východním Slovensku, na poloninách. Místo toho jsem absolvoval pobyt a vyšetření v nemocnici, běhání po Olomouci a ježdění na propustku domů. Když jsem přijel domů, tak jsem se snažil dohnat ztracené nenaběhané kilometry a užíval hor, které mi v rovině tolik chyběly.
Pohleďte na jarní, možná předjarní jesenické kopce. Mé hory, hory svobody...


V nemocnici mě vyšetřovali kvůli špatné hybnosti dvou prstů levé ruky, zřejmě mám nějak poškozený nerv. Nic mi ale nenašli (měl bych volat díky Bohu, lepší nic než něco špatného) a byl jsem asi jediný pacoš, který odmítal ležet a po večerech běhal. Když mě ve středu před svátky pustili domů, tak jsem běhal jako urvaný z řetězu, až jsem z toho byl v neděli unavený. Takže jsem obul pohorky a vyrazil na hřebeny Medvědské hornatiny.

Vyšel jsem ze Zlatých Hor, je to parádní pocit - vyjít bez spěchu přímo z domu a jít, jít až na daleké hory. Šel jsem kolem Příčné hory na hrad Koberštejn, vyšplhal na jeho věž a pohlížel do kraje. Odtud na Orlík, na lesáckou houpačku s nejkrásnějším výhledem v této části Evropy a přes rozlehlou bránu vichrů, sedlo mezi Orlím a Medvědím vrchem. A na skály za vrcholem Medvěďáku, pode mnou hluboké, lesnaté údolí Střední Opavy, v dálce se leskne Slezská Harta. Potom jsem se otočil k východu a cestou necestou se probil do vesnice Heřmanovice, odkud mě známí vzali stopem domů. Bezmála třicet kilometrů osamělých, svobodných hor za mými zády.


Tak to vypadá, že na Quinburgu zahnízdil sokol stěhovavý, nádherný pták poutník, Falco peregrinus.


Nečekaný výhled z hustolesa do sedla pod Orlík. Nade mnou Heřmanovická chata.


A hory, můj oblíbený výhled přes dálavy Střední Opavy na hlavní hřeben. Jen tu věž bych zboural, sháním dobrovolníky :).

Jihozápadní Rila

Někdy v srpnových dnech jsem jako koník pobíhal po vrcholcích Bulharských hor, však už jsem vám o tom psal. Ale až po čase se některé zážitky objeví znovu na povrchu. Prohlížel jsem si fotky z Bulharska a vzpomněl si na nádherné dny a na to jak jsem chtěl napsat o jihozápadní Rile, kousku pohoří, nízkém hřebeni, který spojuje nejvyšší vrcholky Pirinu a Rily. Líbilo se mi v ní snad nejvíc. Píši o ní teď.



Na samém jihu Bulharska, u makedonské hranice leží skalisté pohoří Pirin, odkud nás vyhnaly deště. Jen o pár kilometrů severněji se táhne nejvyšší pohoří Balkánu Rila. Tyto hory od sebe odděluje sedlo Predel a do něj jsme právě přijeli stopem.
Stopovat u staveniště na kraji města Razlogu není těžké, nejdéle nám trvalo napsat na druhou stranu mapy runovým písmem, cyrilicí, kam chceme jet. Je hrozné horko a vane silný, suchý vítr. Auta se kolem nás míhají s balkánskou rychlostí a pak jedno se skřípěním brzd zastaví. Doběhneme k němu a naskakujeme. Já sedím vzadu a do sedačky mě tisknou naše batohy. Nic nevidím, ale slyším Jirku, jak se horko těžko domlouvá s řidičem. Už jedeme. Tedy jedeméé...postarší auto se žene vzhůru do zatáček dosti rychle, z rádia hraje mečivě balkánská dechovka a řidič, postarší snědý chlapík, točí volantem jednou rukou a žene se prostředkem silnice. V Bulharsku nikdo nepoužívá bezpečnostní pásy a já mám aspoň batohy coby airbag. Naštěstí je můj výhled limitován, ale Jirka viděl andělíčky strážné, kteří se zuby nehty drželi zadního nárazníku.
Sedlo Predel ale není daleko. Jen pár minut. Stojíme u silnice ve výšce asi tisíc metrů a zamáváme autu, které se vzdaluje pryč slušnou rychlostí, tak druhá kosmická, řekl bych. V sedle je pramínek vody, parkoviště a pomník. Přemýšlíme, co znázorňuje. Stylem reálný socialismus, snad památník partyzánského odboje. Sochy vypadají, že podstupují nějaké mučení. - Vynalézaví ti fašisti, odtuší Jirka. Radši se nesměji blbostem a jdu nabrat vodu z napajedla, teče do něj z jezírka plného vajglů od cigaret a plastových obalů. No, vodu radši nabereme jinde, je čas jít.
Táhneme po žloutnoucích loukách, před námi Rila za zády skaliska Pirinu. Ze zahrádky krademe přes plot trnky, potřebujeme přece vitamíny. Pak jdeme údolím potoka, bukovým lesem, a doufáme, že jdeme správně na hřebeny. Do kopce jdeme, ale nijak výrazně. Cesta vede polorozpadlou osadou a podivně středoevropskými lesy. Buky, borovice, křoviny a tráva. Jen panuje neevropské vedro. Už jsme daleko od chladivého potoka a kolem nás krouží roje much. Les voní roztopenou pryskyřicí a pot štípe v očích. Nejde tu ani chvíli zastavit, mouchy by nás sežraly. Odevzdaně prcháme výš, na hřebenech bude vítr, který hmyz odežene.
Několikrát v podrostu ztratíme stezku, hledáme a mouchy bzučí. Jirka má na kraťasech flíček, na který mu neustále sedá turbo-hovado, náš pracovní název pro křížence sršně a ováda, který se skrývá v těchto lesích. Naštěstí nebodá a vždy se nechá odehnat.
Náhle stojíme na hřebenových planinách. Trávy a fialové květy a daleký výhled. Na skalách pod zbytky posedu sedí poutník a hraje horám na foukací harmoniku. Jen zamáváme a stoupáme výš. Za takovouhle nádheru se vyplatí drát se ve vedru strmým lesem. Kolem nás vítr, krása a mír. Ale ještě není všem kopcům konec. Před námi leží nízký vrcholek Kapatnik, má asi 216o metrů, jestli mě paměť neklame. A pak už jsme na hřebenech.
Jenže Kapatnik je silný soupeř, dva poutníky, kteří toho dnes zrovna moc nesnědli a šlapou tady už pár dní, pěkně potrápí. Výstup na skalnatý, skoro třítisícový Vichren, byl jen dobrodružnou procházkou. Kapatnik nás pozval na galeje.
Mohlo za to hlavně vedro, asi i velká ztráta tekutin, ale hlavně drobné ostré keře. Jakési listnaté jalovce a skutečnost, že to, co jsme viděli před námi nebyl vrchol Kapatniku, ale první schodek. Takových schodků nás čekalo asi pět a na to jsme nebyli psychicky připravení. Už jsem si chtěli konečně sednout a dát si kousek chleba, který bohužel chutná jako granule pro kočky. Whiskas.
Místo toho se dereme na první předvrcholek mimo jakoukoli pěšinku a keříčky rozdírají zpocené nohy, alespoň že vítr odfoukl mouchy. A další stupeň na cestě k vrcholu, a další.
Najednou stojím nahoře a přede mnou leží prostory jihozápadní Rily. Turisticky i geomorfologicky nevýznamného hřebene jižního Balkánu. Trávy a vítr. Nebe, dálka. Krása.
Obrovské široké hřebeny, rarozi krouží nad travami, vítr je žene a sklání. Kraj dle mého srdce. Další lidi potkáme až o den později v sedle u chaty Makedonia, která je už vlastně v Rile centrální. Teď jen my a svoboda. Zažívám okouzlení horami.
O něco později sedíme v závětří kosodřeviny a hltavě jíme moskevský chleba, salám a půlku tatranky na osobu. A hlavně pít.
A jdeme dál. Hřebeny se rozvalují do nedohledna, pod námi husté lesy zvané medvědárium. Medvědí kraj, svobodná země. Vichr. Do srdce se vkrádá večerní klid a oči těkají, když hledají místo pro stan. V širokém sedle s výhledem na nekonečně krásný, k nebi vzepjatý Pirin je prameniště. Kousek pod hřebenem schováme stan proti větru a ležíme v trávě před stanem.

Oči se pasou pohledem na fialové hřebeny v dálce a vítr mění zpocené tričko v solnou vlajku. Večeříme bramborovou kaši a klobásku, poslední - už trochu chytla plíseň, takže ji musíme oloupat. Pak přijde klidná noc vyplněná hlubokým spánkem. A další den bez lidí v pláních jihozápadní Rily, který skončíme hluboko v údolí u Rilského monastýru.


Večerní Pirin se ukládá ke spánku.

Cestou dolů z hřebenů k Rilskému monastýru.