Zítra pojedu navštívit skauty, můj oddíl, na jedno z nejkrásnějších míst Nízkého Jeseníku, na mou Slezskou Hartu. Prožil jsem tu nejkrásnější tábory svého života, zamiloval se, dostal Karpatské hry a nikdy se mi odtud nechtělo odjet.
Nad vodou, v dáli - hřeben Hrubého Jeseníku. Zapadá za něj slunce, na skalách se červenají jeřabiny, kvetou pozdní vlčí máky ("trhal jsem květy vlčích máků, do herbáře, kladl je mezi pijáky a stránky slabikáře, hledal jsem básníka, který umí trpět a nenaříká, a našel zase jenom sebe, napůl světce, napůl podvodníka...") a vlnky, kánoe klouže po vodách. Tolik slunce, přátelé, svoboda a vítr. Usměvavý vítr, tady nejde na podstatu bytí jako na horách, jen hladí. Tisíce sluncí - na každé vlnce, vlně. Daleký obzor. Těším se!
Až v neděli přijedu, bude to jako před rokem, přesně, v mnohém jiné, ale já poběžím do kopců a budu vědět, že takto jsem začal běhat. Když jsem minulý rok přijel z Harty a devatenáctého srpna, odpoledne. Bude to slavnost a díkuvzdání. Hra na vlčí dech a gazelí nohy. Chvála Boha, že běhám, jsem zdravý, mám rodinu a přátele, Slezkou Hartu a Jeseníky. A že nastává podzim, smutný a nevýslovně krásný, jásavý a barevný, suché trávy a jitřní mlhy. Listy ve větru, ohnivě žluté javory a rouno smrkových lesů bude ležet přede mnou a slibovat, vábit.
A znovu přijdou dny, kdy mi budou Jeseníky malé či velké, škola těsná, běh daleký či blízký. A já budu vědět, snad, že každé léto bude Harta, vlnky a tisíce sluncí.
Žádné komentáře:
Okomentovat