Je tomu rok

Tak široké, skandinávské obzory mi otevřel běh. Foto -ww.rohace.cz


Nestíhám teď moc psát, vrátil jsem se z úžasné Slezské Harty, kde jsem se účastnil skautských slibů, pluli jsme nocí na druhý břeh a hvězd bylo do nedohledna mnoho, zasloužil by ten tábor delší článek, ale přes den jsem v práci a večer se moc psát nechce.
Pracuji teď na Marii Pomocné - poutním místě v lesích nad Zlatými Horami, hlídám kostel, uklízím, povídám turistům o historii a mám hodně času na knihy, s láskou jsem pročetl Nevrlého Chvály Zadní země a dnes Mistra a Markétku Michaila Bulgakova, zvláštní, krásnou knihu.
To ale není důležité, dnes chci psát o radosti z běhu.
V neděli večer jsem dorazil domů, autobusem chvíi před osmou. Byl jsem dost unavený a běhat se mi moc nechtělo. Řekl jsem si však, dnes musím, je tomu rok co jsem začal běhat.
Přišel jsem do prázdného bytu, trochu se najedl a převlékl se do běžeckého, bylo po bouřce. Chladný večerní vzduch, rozbíhám se, dnes jdou nohy nějak rychle. Kolem kaluží, jen kmitám, v lese ještě zrychlím - než se setmí. Za chvíli mám promáčené boty, louka je měkká a mokrá, lehkonohý běh. V lese je šero a chlad, tvář je horká, kopec se zvedá. Zlodějská luka, nažloutlý obzor, samota a mír.
Krok se prodlouží, nohy skáčí do tmy, sbíhám k Černému jezeru v černých lesích, cesta ale jde vidět. Je zdaleka nejsvětlejší ve večerních lesích, cesta a obloha. Začínám se blížit domovu, srdce se začíná plnit, nesměle zpívám do ticha, letím. Už jsem na asfaltu, v dálce lampa, první hvězdy, rychlost a večerní klid. Vítr ve spočinutí.
Tudy chodíval Franz Kafka s Maxem Brodem, když byli v našem městě. Genius loci, večerní Zlaté Hory.
Nohy jen letí. Domů zbývá jen pár jeleních skoků, srdce přetéká.
Klid, ležím nahý na posteli, večerní tma. Sladká nehybnost, horké tělo.
V kapse od kraťas nacházím krátké pírko nějakého dravce, ani nevím, kde - kdy jsem jej našel. Připomíná mi Forresta Gumpa, vkládám je do knížky, kdo ví, kam poletí příště. Ležím, večerní mír, "nejhlubší vlčí nadechnutí."