Zimní procházka přes sedmero hor

I když se už bláznivě těším na jaro, na zelené trávy a stromy i na dlouhé večery, tak v Jeseníkách je ještě pořád únor, měsíc hladu. Lesy jsou ještě plné sněhu.
Minulý týden jsem měl jarní prázdniny a hodně volného času, jeden den jsem se vydal na delší túru přes hory domů. Povím vám o ní.

Příčná a Jelení hora z Koberštejnu

Jedno volné ráno jsem vyjel autobusem na Praděd s nejasným plánem dojít do Zlatých Hor. Ovlivněn četbou Hillaryho jsem vyskočil z autobusu o něco dřív, v Karlově Studánce, a vydal se vzhůru po vodopádech Bílé Opavy. Bylo před sedmou ráno a jemně svítalo, šedomodré ráno. Všude ticho, sám jsem stoupal sněhem vzhůru podél namrzlých vodopádů.
Šel jsem tiše a vytrvale, ne rychle ani ne pomalu. Asi za hodinu jsem byl u chaty Barborka na hřebenech a ponořil se do mlhy. Kolem osmé ráno jsou liduprázdná i taková místa jako Praděd, civilizace tu vládne jen na oko. Na vrchol Pradědu jsem nešel, prošel jsem asi půl kilometru dál po značce na Švýcárnu. Pradědskou věž moc nemusím, nepatří do lesních, opuštěných hor. A navíc zacházka v mlze.
Mírně s kopce na Švýcárnu klušu a potkávám velkého černého psa, sněhem se brodím na vrchol Malého Dědu a odtud lehce seběhnu prudký svah na sedlo Videlský kříž. Na závětrné straně hřebene je pěkné počasí. Modrá obloha a po ní se honí mraky. Přejdu cestu a ponořím se do lesů Medvědské hornatiny. Na Pradědu jsem viděl tři lidi, většinou zdálky. Odteď nikoho.
Kráčel jsem po lesnaté, k nebi vztyčené planině. Občas jsem se bořil do sněhu víc, občas méně. Šel jsem bez sněžnic, není tolik sněhu. Skoro jsem nezastavoval, pořád jsem šel. Taková delší procházka:).
Až na Kristovu loučení jsem zastavil a chvíli si sedl. Vichr zrovna odehnal mraky a nade mnou se otevíralo nebeské okno. Do poloprázdného žaludku jsem natlačil chleba a kousek čokolády s rozinkami. Rozhlížel se po krajině a přemýšlel, jak půjdu dál.
Zpočátku, brzy ráno, jsem se chlácholil, že dojdu jen na Rejvíz. Nevěděl jsem, jak moc bude sněhu a jak rychle to půjde. Teď vím, že dojdu až domů. Ještě fotím svůj stín a pak dál posunuji nohy lesnatou krajinou. V sytě zeleném lese si zpívám. Asi blázním. Jdu sám a sám lesem a mám radost. Mířím na hrad Koberštejn, to už jsem skoro doma. Jednou jsem sem i běžel. Ze skal nad hradem vidím daleko do světa. Kolem mě sníh a hluboko dole zelenohnědé polské roviny. Přeskočím průrvu na vedlejší skalisko (není to žádná hrůza, jen kdyby nebylo posněžené) a chvíli si užívám závratný pocit vzduchoplavce. Klimbám nohama nad vrcholky stromů a svítí slunce.
Pak vstanu a jdu dál. Kloužu ledovatým (nové slovo, no a:) svahem dolů a jdu po lukách nad údolím Olešnice, Horním Údolím. Přede mnou se tyčí poslední, sedmá hora, kterou dnes musím přejít. Je jako přehrada, napříč mou cestou. Příčná hora. Předtím však ještě dojím tu trochu jídla, kterou mám. Usadím se na batoh a slunce a mraky letí nade mnou. Údolím hledím pod hory a dopíjím bylinkový čaj s termosky a máčím si v něm piškoty. Nejsvobodnější jídlo. Možná legrační, ale je mi blaze.
Lehce vstanu seběhnu do Horního Údolí po zbytcích sněhu, které leží na louce a pak vykročím vstříct poslednímu hřebenu. Asi tři sta výškových metrů uběhne rychle, domov se blíží, a za chvíli stojím u vrcholu hory. Vysílač, třicet metrů železného žebře a orlí výhled, si dnes nemůžu nechat ujít. Nahoře už namrzá jinovatkou, zase mrzne. Strmý svah Příčné hory, nejlepší běžecký trenažér, sejdu rychle. Po sjezdovce dolů a už se šinu příměstskými lesy. Pohled na hodinky mi říká, že za chvíli budou čtyři. Tak tedy ještě kousek klusnu, aby má túra netrvala víc než devět hodin. Přijdu domů a krásné hory leží za mnou i ve mě. Jindy bych třeba přijel teprve ze školy.
Jakási radost je ve mě, nádherný den, dík za jarní prázdniny:).