Jihozápadní Rila

Někdy v srpnových dnech jsem jako koník pobíhal po vrcholcích Bulharských hor, však už jsem vám o tom psal. Ale až po čase se některé zážitky objeví znovu na povrchu. Prohlížel jsem si fotky z Bulharska a vzpomněl si na nádherné dny a na to jak jsem chtěl napsat o jihozápadní Rile, kousku pohoří, nízkém hřebeni, který spojuje nejvyšší vrcholky Pirinu a Rily. Líbilo se mi v ní snad nejvíc. Píši o ní teď.



Na samém jihu Bulharska, u makedonské hranice leží skalisté pohoří Pirin, odkud nás vyhnaly deště. Jen o pár kilometrů severněji se táhne nejvyšší pohoří Balkánu Rila. Tyto hory od sebe odděluje sedlo Predel a do něj jsme právě přijeli stopem.
Stopovat u staveniště na kraji města Razlogu není těžké, nejdéle nám trvalo napsat na druhou stranu mapy runovým písmem, cyrilicí, kam chceme jet. Je hrozné horko a vane silný, suchý vítr. Auta se kolem nás míhají s balkánskou rychlostí a pak jedno se skřípěním brzd zastaví. Doběhneme k němu a naskakujeme. Já sedím vzadu a do sedačky mě tisknou naše batohy. Nic nevidím, ale slyším Jirku, jak se horko těžko domlouvá s řidičem. Už jedeme. Tedy jedeméé...postarší auto se žene vzhůru do zatáček dosti rychle, z rádia hraje mečivě balkánská dechovka a řidič, postarší snědý chlapík, točí volantem jednou rukou a žene se prostředkem silnice. V Bulharsku nikdo nepoužívá bezpečnostní pásy a já mám aspoň batohy coby airbag. Naštěstí je můj výhled limitován, ale Jirka viděl andělíčky strážné, kteří se zuby nehty drželi zadního nárazníku.
Sedlo Predel ale není daleko. Jen pár minut. Stojíme u silnice ve výšce asi tisíc metrů a zamáváme autu, které se vzdaluje pryč slušnou rychlostí, tak druhá kosmická, řekl bych. V sedle je pramínek vody, parkoviště a pomník. Přemýšlíme, co znázorňuje. Stylem reálný socialismus, snad památník partyzánského odboje. Sochy vypadají, že podstupují nějaké mučení. - Vynalézaví ti fašisti, odtuší Jirka. Radši se nesměji blbostem a jdu nabrat vodu z napajedla, teče do něj z jezírka plného vajglů od cigaret a plastových obalů. No, vodu radši nabereme jinde, je čas jít.
Táhneme po žloutnoucích loukách, před námi Rila za zády skaliska Pirinu. Ze zahrádky krademe přes plot trnky, potřebujeme přece vitamíny. Pak jdeme údolím potoka, bukovým lesem, a doufáme, že jdeme správně na hřebeny. Do kopce jdeme, ale nijak výrazně. Cesta vede polorozpadlou osadou a podivně středoevropskými lesy. Buky, borovice, křoviny a tráva. Jen panuje neevropské vedro. Už jsme daleko od chladivého potoka a kolem nás krouží roje much. Les voní roztopenou pryskyřicí a pot štípe v očích. Nejde tu ani chvíli zastavit, mouchy by nás sežraly. Odevzdaně prcháme výš, na hřebenech bude vítr, který hmyz odežene.
Několikrát v podrostu ztratíme stezku, hledáme a mouchy bzučí. Jirka má na kraťasech flíček, na který mu neustále sedá turbo-hovado, náš pracovní název pro křížence sršně a ováda, který se skrývá v těchto lesích. Naštěstí nebodá a vždy se nechá odehnat.
Náhle stojíme na hřebenových planinách. Trávy a fialové květy a daleký výhled. Na skalách pod zbytky posedu sedí poutník a hraje horám na foukací harmoniku. Jen zamáváme a stoupáme výš. Za takovouhle nádheru se vyplatí drát se ve vedru strmým lesem. Kolem nás vítr, krása a mír. Ale ještě není všem kopcům konec. Před námi leží nízký vrcholek Kapatnik, má asi 216o metrů, jestli mě paměť neklame. A pak už jsme na hřebenech.
Jenže Kapatnik je silný soupeř, dva poutníky, kteří toho dnes zrovna moc nesnědli a šlapou tady už pár dní, pěkně potrápí. Výstup na skalnatý, skoro třítisícový Vichren, byl jen dobrodružnou procházkou. Kapatnik nás pozval na galeje.
Mohlo za to hlavně vedro, asi i velká ztráta tekutin, ale hlavně drobné ostré keře. Jakési listnaté jalovce a skutečnost, že to, co jsme viděli před námi nebyl vrchol Kapatniku, ale první schodek. Takových schodků nás čekalo asi pět a na to jsme nebyli psychicky připravení. Už jsem si chtěli konečně sednout a dát si kousek chleba, který bohužel chutná jako granule pro kočky. Whiskas.
Místo toho se dereme na první předvrcholek mimo jakoukoli pěšinku a keříčky rozdírají zpocené nohy, alespoň že vítr odfoukl mouchy. A další stupeň na cestě k vrcholu, a další.
Najednou stojím nahoře a přede mnou leží prostory jihozápadní Rily. Turisticky i geomorfologicky nevýznamného hřebene jižního Balkánu. Trávy a vítr. Nebe, dálka. Krása.
Obrovské široké hřebeny, rarozi krouží nad travami, vítr je žene a sklání. Kraj dle mého srdce. Další lidi potkáme až o den později v sedle u chaty Makedonia, která je už vlastně v Rile centrální. Teď jen my a svoboda. Zažívám okouzlení horami.
O něco později sedíme v závětří kosodřeviny a hltavě jíme moskevský chleba, salám a půlku tatranky na osobu. A hlavně pít.
A jdeme dál. Hřebeny se rozvalují do nedohledna, pod námi husté lesy zvané medvědárium. Medvědí kraj, svobodná země. Vichr. Do srdce se vkrádá večerní klid a oči těkají, když hledají místo pro stan. V širokém sedle s výhledem na nekonečně krásný, k nebi vzepjatý Pirin je prameniště. Kousek pod hřebenem schováme stan proti větru a ležíme v trávě před stanem.

Oči se pasou pohledem na fialové hřebeny v dálce a vítr mění zpocené tričko v solnou vlajku. Večeříme bramborovou kaši a klobásku, poslední - už trochu chytla plíseň, takže ji musíme oloupat. Pak přijde klidná noc vyplněná hlubokým spánkem. A další den bez lidí v pláních jihozápadní Rily, který skončíme hluboko v údolí u Rilského monastýru.


Večerní Pirin se ukládá ke spánku.

Cestou dolů z hřebenů k Rilskému monastýru.