Moje hory

V těchto dnech jsem měl být na východním Slovensku, na poloninách. Místo toho jsem absolvoval pobyt a vyšetření v nemocnici, běhání po Olomouci a ježdění na propustku domů. Když jsem přijel domů, tak jsem se snažil dohnat ztracené nenaběhané kilometry a užíval hor, které mi v rovině tolik chyběly.
Pohleďte na jarní, možná předjarní jesenické kopce. Mé hory, hory svobody...


V nemocnici mě vyšetřovali kvůli špatné hybnosti dvou prstů levé ruky, zřejmě mám nějak poškozený nerv. Nic mi ale nenašli (měl bych volat díky Bohu, lepší nic než něco špatného) a byl jsem asi jediný pacoš, který odmítal ležet a po večerech běhal. Když mě ve středu před svátky pustili domů, tak jsem běhal jako urvaný z řetězu, až jsem z toho byl v neděli unavený. Takže jsem obul pohorky a vyrazil na hřebeny Medvědské hornatiny.

Vyšel jsem ze Zlatých Hor, je to parádní pocit - vyjít bez spěchu přímo z domu a jít, jít až na daleké hory. Šel jsem kolem Příčné hory na hrad Koberštejn, vyšplhal na jeho věž a pohlížel do kraje. Odtud na Orlík, na lesáckou houpačku s nejkrásnějším výhledem v této části Evropy a přes rozlehlou bránu vichrů, sedlo mezi Orlím a Medvědím vrchem. A na skály za vrcholem Medvěďáku, pode mnou hluboké, lesnaté údolí Střední Opavy, v dálce se leskne Slezská Harta. Potom jsem se otočil k východu a cestou necestou se probil do vesnice Heřmanovice, odkud mě známí vzali stopem domů. Bezmála třicet kilometrů osamělých, svobodných hor za mými zády.


Tak to vypadá, že na Quinburgu zahnízdil sokol stěhovavý, nádherný pták poutník, Falco peregrinus.


Nečekaný výhled z hustolesa do sedla pod Orlík. Nade mnou Heřmanovická chata.


A hory, můj oblíbený výhled přes dálavy Střední Opavy na hlavní hřeben. Jen tu věž bych zboural, sháním dobrovolníky :).