Sraz byl složitý. Kuba jel z Bruntálu, Lenča z Ostravy. S Lenčou jsem se potkal v autobuse, s Kubou v Jeseníku. A pokračovali jsme dál. Do Javorníku - javorového městečka v Podrychlebí. V autobuse se seznámili s nějakou paní, která zasáhla do naší rozmluvy, když jsme se bavili o tom kdo četl, a hlavně nečetl Zločin a trest. Ona a Lí (Lenča) Dostojevského četly, já, Kuba a zbytek autobusu asi ne. Jinak by se ozvali:). Stojíme v autobuse a pohledem se snažíme prohlédnout hloubku Rychlebských hor.
Javorník, vystupovat. Městečko nás přivítalo zářijovým, letním podvečerem. Babí léto bylo v plném proudu. Hned ztrácíme značku a tak ke zřícenině hradu Rychleby jdeme po lukách. Na hradě dva trempové vaří polévku a my lozíme po zřícenině. Jdeme ale dál, večer volá. Na dalších lukách, nad Novými Vilémovicemi, se stmívá. Jdeme vesnicí a pak i lesem potmě. Nad hlavou se nám rozsvěcují doslova myriády hvězd. Míříme na horské, hraniční pastviny. Louky nazývané Hraničky. Cestu nám ukazuje stříbřitý pruh neobyčejně jasné mléčné dráhy.
Spíme a oheň děláme pod hvězdami. Pár metrů od nás je turistický přístřešek, okolo se lesknou louky. Snad odrazem rosy a hvězd. Svobodný večer.
A ráno, louky se opět lesknou, jen víc zlatě. Rosa a slunce. Na slunci sušíme spacáky. Rychlá snídaně, vdolky od Lenčiny babičky a cesta, nádherně svobodná, nádherně zlatavá, před námi. Babí léto.
Cesta se vine hraničním průsekem, Polsko lesnaté máme po pravé ruce. Polsko rovinaté po levé ruce. Jsme v javornickém výběžku. U pramene nabíráme bahnitou vodu, o chvíli později u lepšího vodu čirou. Jdeme starou hranicí směrem k Jeseníkům a okolo rezaví borůvčí.
V jednom místě se otočíme doprava a nádherně lehce přeskočíme hranici. Jdeme polským lesem, prudce dolů z hřebene. Přebrodíme říčku a pak obědváme chleba a sýr na kamenech v bystřince. Slunce září. Září.
Při výstupu na protější hřeben z nás lije pot. Je spíše pravé léto, než jeho mírnější, babí podoba. Vedro a suchý les. Podle mapy tu měl být prales, ale není to tak divoké. Bohužel. Za chvíli jsme zase v Česku. Zdravě zpocení a zdravě opálení. Jdeme jiným hraničním průsekem, Polsko je teď na druhé straně, a ládujeme se obrovskými borůvkami. Ovoce lesa.
Borůvky v nás probouzejí hříšné chutě, takže když horská chata Paprsek je nedaleko, zamíříme tam. Obrovské a výborné borůvkové knedlíky nás nasytí na další pochod. Sedíme na terase a slunce do nás peče. Výhled na Jeseníky.
Přejdeme pláň nejvyšší Rychlebské hory, Smrku 1125m n.m. a sejdeme do sedla Tři studánky. Je tu ale jen jedna a ještě hluboko pod sedlem. Batohy necháme odpočívat a seběhneme pro vodu. Připomíná mi to, jak jsme s Kubou šli pro vodu v roháčském sedle Pálenica.
Vystoupáme zpět k batohům a nahodíme je na záda (Lí pomáhám já a stále nechápu, jak někdo zvládá jít s batohem, který sotva zvedne. Amazonka:). Čeká nás poslední výstup dneška. Lví hora. Vrchol není daleko a název je krásný. Tady chceme dnes přenocovat.
Ležíme v suchých, zlatavých travách Lví hory. Skutečná lví hříva. Pozorujeme slunce zapadající do moře mraků, kupoli Králického Sněžníku a impresionistické cáry mraků, které zespodu ozařuje dnes zapadlé slunce. Vaříme společné těstoviny a chroupeme čokoládu. Večerní mír, babí léto, lví hříva. Světlounce modrá obloha tmavne od krajů, probleskují první hvězdy. Uložíme se do spacáků a trošku burácivý vítr, ne však silný, cuchá hřívu zlaté trávy kolem nás.
Ráno jsme v mraku, vzbudíme se do mlhy a jemně mrholí. Uvaříme na vařiči ovesnou kaši a horkou ji spolykáme vyprahlými rty. Scházíme z hory a mraky necháváme nad sebou. V Horní Lipové chytneme autobus do Jeseníku, kde čekáme na další. Počasí je najednou šedivé a zamračené. Uklízíme z chodníku roztříštěnou flašku piva a na lavičce se dělíme o zbytky zásob. Jeseník je v neděli ráno liduprázdný. Odjíždíme domů, do mraků a škol, ale v srdci nám září rychlebské babí léto. A ještě dlouho bude.
Létám nad Rychlebskými horami. Slunce, slunce!
Lesy, nádherně okolo nás. Rychleby jsou vnitrozemské zelené moře. Na skalním ostrově:).
Kuba a trávy. Žlutá vlajka podzimu.
Víla Lí v hřívě lví:)
Obraz od Turnera, večer v Rychlebech.
3 komentáře:
Ještě v pátek ráno pro mne byly Rychleby "terra incognita", neznámé místo někde na mapě, jméno bez emocí. V neděli v poledne, když jsem scházela ze Lví hory, jsem se chtěla zastavit a běžet zpátky....Na hranicích mezi Polskem a Českem si člověk uvědomí tu svobodu, kterou máme dnes. Klidne jsme se vykoupali v Polském potoce. A co? Kličkovali mezi hraničními kameny...a co? Jedli polské borůvky...a co? Dnes už můžeme:)A díky klukům ta svoboda byla navíc veselá a krásná:)
Hej, Lí. Děkuji za napsání:)Rychleby byly uplně supr:)...a čekají nás další hory:)Fatra, Bílé Karpaty, Jeseníky:)Těším se.
Okomentovat