Malá Fatra v půli listopadu

Slovensko, země zaslíbená.


Poslechněte si příběh z jiného Světa, příběh, kde neuslyšíte slova jako jsou povinnosti, škola, problémy, neshody a otrava. Příběh, který bude podivně letní, i když je půlka listopadu. Poslechněte si o třech krátkých, ale nádherných dnech prožitých na ostrově jménem Malá Fatra. Na ostrově, který čněl z mraků.

Je znovu pátek večer a film vzpomínek se začíná zase odehrávat. Sedím u počítače, přivírám oči a v nich se odehrává příběh. Jedu autobusem do Ostravy.

Autobus monotónně hučí, za okny se stmívá, cestující postupně upadají do pomalého, usínajícího transu, ale já na spánek nemám pomyšlení. Na podlaze autobusu leží můj batoh, v kterém je vše, co potřebujete pro dny na horách. A pokud něco chybí, tak se bez toho obejdete. Nenáročnost na cestách je nádherná. Soběstačnost. Za okny se rozsvěcují světla, okna do jiných životů i pouliční lampy. Já jsem plný očekávání.
Vyskakuji na zastávce, kde na mě čeká moje Lenča. Jedeme spolu, sami dva, do nádherných hor. Venku je řezavý chlad a i nad Ostravou poblikávají hvězdy. Bláznivě se těším. Ráno, kdy vyjedeme, je čím dál blíže.

Střih. Film vzpomínek poskočí blíže k horám, ranní cesta vlakem je za námi a v Žilině září brzké slunce. Směje se na dobré i zlé pod sebou. Vchází nový den. Nevyspale mžourám do zářících paprsků, ale nad nedalekou Fatrou leží příkrov mraků. Čekáme na autobus, který nás vypustí už v nádherných horách. Batohy máme pod nohama, sedíme na ledovém zábradlí, než zase cesta pokročí dál. Do Štefanové...
Konečně, konečně. Už v horách, už ani slovo o asfaltových cestách, elektrických drátech kolem průmyslové Žiliny. Už jen hory. Jdeme, do hor. Okolo nás fialově opadané buky, obloha střídá šedomodré odstíny, v nedaleké Vrátnej dolině září slunce na vápencové skály, rozeklaný Rozsutec ční z ocelových mraků. čeká nás nádherný čas, světlé a jásavé dny. Je to jen chvíle, prodloužený víkend, ale člověk nasaje do sebe jako houba, jako lesní mech, ty kapky nádhery. Vzhůru.

Blátivá cesta, výhledy na Malý Rozstutec, stolovou horu, žluté louky a předzimní listopadové lesy. Ty vypadají jako směs tmavě zelené a fialové, smrky a buky. Občas září v hloubce tmavě žlutě modřín. Jdeme soutěskou Horní diery do sedla Medzirozsutce. Odtud obdivujeme kopce - výhledy na Šípskou Fatru a až do Nízkých Tater. Vše je nádherné, jsme mladí, zamilovaní a hory kolem nás jsou čisté a opravdové. Stoupáme na Velký Rozsutec (1610m n.m.), rozeklané skalisko z bílých dolomitických vápenců. Na jaře je tady cesta uzavřená a kolem kvetou skalničky, teď se tady chodit může a kolem se honí mraky. Zmizíme v mlze.
Vrchol Rozsutce ční jen o pár metrů z mraků, zlatavý horní okraj mračen září. Fučí ledový vichr. Obědváme v miniaturním závětří chleba s nivou a zlatohorský frgál. Pak zase zmizíme v mlze a s vichrem slézáme do sedla Medzihole. Letní zkratka pod Stohem je změněná na blátivou skluzavku, přetínají ji pruhy bez stromů - zimní lavinové dráhy.
Stmívá se, blátivá cesta občas člověka strhne k zemi. Lenča se válí v blátě a směje se, až se hory zelenají. Kloužeme z chrbátu Stohu do sedla pod Poludňový grúň. Už je skoro tma, ale zase se trhá mlha. Nebo spíše klesá. Přímo před očima se nám tvoří noční inverze.

Šli jste někdy v ráji? A nebo po hřebeni hor, v noci, v čase, kdy se mraky převalují pod vámi? Jestli ne, tak popadněte batoh, vyskočte a jděte! Třeba to na vás čeká na Fatře, třeba jinde. Mraky klesly hluboko pod nás, Fatra ční z krupicových mraků jako pustý ostrov. Lidská světla mizí pod pokrývkou údolní mlhy, na nebe vystupuje pomerančově žlutý úplněk. Hvězdy a temné nebe. Silueta hor, nejde poznat, která hora je v dálce a která před námi, jdeme. Na Poludňovém grúni tmou problikne záře čelovek a chroupeme čokoládu, aby nohy poslušněji šlapaly. A jdeme dál, ostrý hřeben Sten a Hromového, mraky jsou pod námi na obě strany. Chat pod Chlebom je blízko, tam nás také čeká dnešní spočinutí.

A další rajský den, vyběhnete ráno před chatu a vidíte, že inverze stále nádherně trvá. Modromodré nebe, mračna u nohou a krásné křivky hor, k nebi šplhající hřebeny. A my, jdeme dál. Velký Fatranský Kriváň (1709m n.m.) je nedaleko, božsky na něm fučí a vidíme jak inverzní oblaka stoupají dolinami a zaplavují hřeben. Za chvíli divadlo s názvem inverze skončí, ale dosud se slunce směje. V dáli se tyčí Roháče a špička Velkého Choče vykukuje lehce nad mraky. Božský vichr, chce se létat, tváře studí a duše se směje. Cesta ale láká dál...
Hřebeny se za chvíli ponoří do zádumčivé listopadové mlhy, všechno pokryje vlhkost, ze žlabů ledově fouká. Hřeben nás vede na Malý Kriváň a pak až na Biele skaly. Tady jdeme po užším vápencovém hřebeni porostlém kosodřevinou a občas slézáme po kluzkých vápencových skalkách. Chytáme se kleče a kapky nás smáčí. Co chvíli se mi chce volat na slunce, ať ještě prozáří kraj, ale i v mlze je Fatra nádherná. Kousek pod Suchým se zastavíme na hřebeni a trochu jíme. Ze Suchého nás čeká ještě poslední hodinka cesty na Chatu pod Suchým, dnešní trasa byla o něco kratší než včera. Asi o tři hodiny.
Blátem, mlhou i lesem scházíme hloub a hloub ze skvostných hřebenů, blíž lidem, civilizaci i povinnostem. Tohle vše je však stále hluboko pod námi. Pod Suchým je chata skoro prázdná, oproti té pod Chlebom je to docela rozdíl. Navíc tady skoro nesvítí elektřinou, na chodbě jen slabé diody, na pokoji světlo není vůbec a k večeři vám donesou svíčku. Pěkná antikomerční chata, a poměrně obrovská na těch pár lidí, kteří tady jsou.
Ráno se vzbudíme a koukáme z okna, za kterým se sype na zem sníh. Fatra se pokrývá bílou peřinou, která (jak to teď vypadá) vydrží až do jara. Scházíme, běžíme a kloužeme sněhem dolů do Strečna. Na nádraží čekáme asi hodinu na vlak a vaříme si těstoviny s kousky taveňáku a tuňákem. Vařič hučí v malé čekárně a čas plyne neskutečně rychle. Sotva dojíme, naskakujeme do vlaku, který nás odveze do Žiliny a pak, pak už jen ujíždíme ze Slovenska pryč. Fatra je daleko za zády, ale jiné krásné hory čekají. A duše je prozářená a provoněná horskou krásou, kterou si odneseme s sebou. Ze svobodných hor, ze světlé a divoké krásy přírody, svobody a lásky.
Už chci zase do hor! MOC...


Lí pod Rozsutcom. "Nefoť mě...":). Listopadové podhůří Fatry.

Hřeben Osnica ozářen z pod obzoru. Ze sedla Medziholie vybíhá k Velké Fatře.

Vlaji ve větru na Rozsutci.

Pekelník a valící se mračna.

Lenča zkouší létat. Já chci taky!

Vrcholovka z Kriváně, v dálce ční z mraků Choč a Roháče.

A nádherný hřeben Západních Tater, Roháčů.