Podzemí

Kopce v okolí Zlatých Hor mají jednu zvláštnost. Celý středověk a ještě i v nedávné době se tady těžilo zlato, měď, železná ruda a jiné kovy. Proto jsou místní lesy posety starými haldami a kopečky zeminy po rýžování zlata. A někdy se náhodnému turistovi podaří nalézt temný otvor, který vede zdánlivě do středu země. Do nitra Příčné hory.
Mě si podzemí získalo už dávno. Je to dobrodružné, překonáváte nebezpečí a chce to sebrat kus odvahy, když slaňujete do zcela neznámé šachty pod zem a nevíte, co vás čeká. Objevujete staré chodby, plazíte se plazivkami a podle mapy na orientační běh hledáte štoly, které znáte z knih. A čekají na vás opravdu neznámé objevy, můžete objevit chodby, které nejsou v mapách, prokopat se do dolu, který neznají ani geologové.
Tato dobrodružná, objevitelská radost mě poprvé chytla, když mi bylo čtrnáct let. S jedním kamarádem jsme chodili po místních lesích, hledali staré štoly, prozkoumávali každou díru a vše jsme pro sebe museli objevit. Naučili jsme se slaňovat, nebát se proplazit blátem a nelekat se netopýrů a pavouků:) Doma neměli z nebezpečného koníčku radost, a tak jsem v rámci konspirace lozil do dolů v mikině obrácené naruby (tu tak nosím dodnes) a bez helmy - jen s čelovkou. Časem nás lozilo do štol více, prokopali jsme i zával a díky tátovi jsem navštívil i rozlehlé břidlicové doly v Nízkém Jeseníku. Také jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do Starého Hackelbergu - jednoho z největších zlatých dolů u nás, který je schován a odříznut od běžného světa v hloubce Příčné hory.
V opravdu napínavém dole jsem už delší dobu nebyl. Ty snáze dostupné mám prolezlé a ty hůře třeba ještě čekají. Nejkrásnější je totiž prozkoumávat nové - být v podzemí (štole, jeskyni...) poprvé a hledat neznámé. Protože ale některé doly v okolí znám velmi dobře, tak občas beru kamarády na exkurzi. Ukázat jim napínavý svět podzemí a navnadit je. Skutečné dobrodružství totiž čeká daleko blíže, než někteří lidé tuší.

Světlo vysoko nad hlavou, důl Maria Hilf I.

A zrovna tak to bylo včera. Kuba, s kterým jsem v létě přecházel Roháče a Chočské vrchy, přijel s klukama ze svého turistického oddílu Malý národ a já jim trošku poodhalil tajemství podzemí. Prolézali jsme dva staré doly v okolí kostela Maria Hilf, kde jsem v létě byl na brigádě. Kluci si vyzkoušeli slaňovat do dolu i lézt tenkou chodbou, kde musíte jít bokem, aby bylo vůbec možné projít. Ale nad hlavou se vám chodba zvedá ještě deset metrů, protože staří horníci tady želízkem a mlátkem vysekali křemenou žílu, v které se ukrývalo zlato. Já s Kubou a Honzou jsme si ještě slanili do propasti - nejhlubšího místa dolu Maria Hilf III. - a nakonec jsme si všichni užívali ten krásný pocit,který přijde, když vylezete na jasný podzimní den z vlhkého podzemí. Dělíte se o Studentskou pečeť, koukáte po mracích a divíte se, kolik volného prostoru je náhle kolem vás.

Kluci pak odešli na autobus a já...já se brodil popadaným bukovým listím pod světle šedou oblohou a zpíval si písně, ke kterým neznám slova a vůbec mi nevadilo, že jsem parádně zablácený. Podařený den, správně divoký.



Vrápenec v Maria Hilf III.

A netopýr velký, na rozdíl od vrápence se nebalí do křídel.

Honza se probojovává z propasti na povrch.

A tady šplhám z hlubin já. V mikině naruby:)