Hřebenem Jeleních louček

Na sobotu byl hlášen orkán, pravý den na výšlap do hor. Modré nebe a zelené lesy a vítr mě pohltily. Vydal jsem se sám z Rejvízu přes lesy, přes průseky a prameniště pod Orlík a dál po žluté značce na hřeben Jeleních louček(1205m n.m.). Tady se kolem mě přehnala mlha a už se opravdu rozfoukalo. V mlze jsem vystoupal na vrchol hory a bloudil vývraty směrem na Černý vrch, který je pokračováním Jeleních louček. Najednou vichr roztrhal mlhu a ukázal mi, že jdu špatným směrem. Scházel jsem kamsi do údolí Střední Opavy. Než mě mlha znovu skryla, tak jsem zjistil kudy jít a poslepu držel směr.
Na Černém vrchu se udělalo krásně, modré dálky se znovu rozprostřely před poutníkem, který lezl na vrchol krkolomného posedu... Odtud mě málem sfoukl vítr.
Další pokračování hřebene je vrchol Karliny kameny(1178m n.m.), odkud je impozantní výhled na Medvědí vrch, nejvyšší vrchol nejopuštěnější části Jeseníků, a Orlík přes hluboké údolí Bílého potoka. Slunce a vítr a skály.
Bezcestným lesem jsem sešel k hranici přírodní rezervace Skalní potok, kde žije rys a hnízdí sokol stěhovavý a odtud už po cestě seběhl do titěrné podhorské vesničky Bílý potok. Při běhu po sluncem ozářené cestě se mnou prudce cloumala radost a já věděl, že není nad svobodu v horách.
Po cestě do Vrbna jsem dojedl chleba a stopem dojel domů.

Ranní Rejvíz, v dáli Příčná hora.

Orlík, orlí hora.
Mlhy se valí ve vichru od hlavního hřebene.

Skalní městečko na vrcholu Karliných kamenů.

A Orlík a Medvědí vrch. Hory!