Potřetí se probudím kolem osmé ráno. Otevřu okno dokořán a dívám se ven. Teplý, snad jarní vítr, mě udeří do tváře. Fučí, ale už neprší. Šedá mračna se převalují jako velrybí hřbety v prostoru mezi nebem a zemí.
Náhradní plán: vyrazíme autobusem na Rejvíz a vydáme se někam do lesů Medvědské hornatiny. Když ujíždíme za svým cílem, je ráno hned lepší. Nevadí ani déšť, skrápí nevlídnou, předjarní zemi, pak zase utichne. Na rejvízských pláních taje sníh. Pár běžkařů se šine mokrou stopou. Nasazujeme si návleky a poddáme se chvilkovému nápadu: zajdeme do rašelinišť. Přeběhneme rozbředlým sněhem k lesu a vnikneme do Národní přírodní rezervace Rejvíz. Možná jsme to ani nečekali, ale pohltil nás jiný svět.
Po chvíli v lese ani neudržíme rovný směr. Prodíráme se skrz porosty severských jehličnanů a sestřásáme na sebe spousty vodních kapek. Mokvající sníh ukrývá pod sebou kaluže černé, rašelinné vody. Boříme se do nich. Takhle nějak, myslím si, vypadá severský les u hranice tundry. Bažiny, borovice blatka, kleč, křivé smrky. Obzor zmizel, jen les. Znovu prší. Dereme se nazdařbůh lesem a hledáme Malé mechové jezírko. Dřív k němu chodili turisté, pak ochranáři uzavřeli stezku a teď samo zarůstá rašeliníkem v nekonečně tichých rejvízských lesích.
Kdysi jsem o podobných rašeliništích četl, Velká jizerská louka je asi podobný kraj. V létě tu citronově voní suchopýr, i masožravé rosnatky tu rostou. A ticho.
Občas zahlédneme v bizarním, skandinávském lese světlinu. Prodíráme se k ní a čekáme led rašelinného jezera, jsou to ale jen světlejší, podmáčené části lesa. Roste na nich bříza karpatská.
Nějakou náhodou se nám ale podaří jezero najít. Podupáváme po ledě, než se pustíme přes něj. V současnosti je skoro celé jezírko zarostlé rašeliníkem.
Poté naše cesta bludným lesem pokračuje. Překračujeme vývraty a dojdeme až na břeh kofolové říčky, Rašeliništního potoka. Jeden z jeho pramenů je známý Bublavý, ale potok sbírá tmavou vodu celého vrchoviště. Černá voda se žene lesem i vodnatými loukami do Černé Opavy. Jdeme podél ní. Na pravém břehu je už normální les, smrková monokultura. Blížíme se k východu z NPR. Přes říčku leží spadlý smrk. Jdeme na druhou stranu, klouže to, sníh i led.
Jirka se chce na stromě nechat vyfotit, leze tam znovu. Povídáme si a smějeme se. Jirka se nějak prudce otočí a padá do řeky. Na poslední chvíli se odrazí a dopadne měkce na nohy. Po stehna ve vodě.
Já taky ležím na zemi a brečím smíchy. Smějeme se jako blázni, naštěstí není moc zima. Rychle vylézáme z lesa na louky u Rejvízu. Zase fouká, už ne tak jarně. Přemýšlíme co podniknout. Půjdeme domů. No, půjdeme...
Zkoušeli jsme sice i stopovat, ale dnes to nebylo tak moc třeba, takže nás nikdo nebral.Tak jsme se rozběhli a pořádně odrazili:). Stříhali jsme zatáčky a občas jsme předběhli i nějaké auto a utíkali jsme do Dolního Údolí. Batoh sice parádně skákal na zádech nebo dřel a pohory jsou docela tvrdé, ale šlo to. Tedy běželo. Řítili jsme se po lukách do údolí, vítr. Křičel jsem, jen tak, z radosti a pohybu. Jirka taky něco zakřičel,orlí zvolání: "Svoboda."
V Dolním Údolí jsme se svlékli do triček a pokračovali jsme dál, už to nebylo pořád s kopce, ale čtyři perné kilometry po asfaltu uběhly rychle. Ve Zlatých jsme se rozloučili a běželi každý domů na oběd, v botách nám pěkně čvachtalo, Jirkovi teda asi víc. Ještě jsme se v euforii domluvili, že si vyběhneme i odpoledne. No, odpoledne jsme si prohlíželi mapy slovenských hor a plánovali výpravy příští, ale na dnes běhání už nějak nedošlo. Přeci jen nám ten běh s ne zrovna lehkým báglem stačil.
"Každý kůň občas klopýtne, a to má čtyři nohy. Jak pak nemůže klopýtnout člověk." Já se dnes válel pořád.
Les o dva tisíce kilometrů na sever. Lappland.
Zkroucené smrky a kosodřevina. Daleký sever.
Malé mechové jezírko, našli jsme ho:).
A přešli.
Já na osudném kmeni. Foťák už má zamlžený objektiv.
A Jirka. Můj nejlepší kamarád do nepohody. V současnosti končí studium na medicíně, na fotografii se však chystá vrhnout do temných vod:)
1 komentář:
pěkně, na malé mechové jezírko sem se chtěl vždycky podívat
Okomentovat