Možná, že jste někdy šli na Velké mechové jezírko v letním odpoledni a prodírali se davy turistů, není o co stát. A jinam do rezervace je vstup zakázán, houpavé koberce rašeliny a nízké smrky, les mizí - vrchoviště, borovice blatka a karpatská bříza, v létě v sítinách a polštářích mechu nasyceného vodou bíle vlaje suchopýr, další vzácná rostlina.
Rašeliniště, či přesněji rozvodnicové vrchoviště, leží na rozvodí Černé Opavy a Vrchovištního potoka. Ty odvádí jeho černorezavé kyselé vody pod hory. V podzimu rašeliny osiří a sníh je zalehne, ticho je hmatatelné, pro mnohé pochmurné místo. Samota. Tehdy přilétá do kraje sovice sněžné z daleké tundry, Finmarky.
Už před 37 lety byla vyhlášena Národní přírodní rezervace a od té doby se už nemůže volně táhnout rašeliništi a obávat se zmizení v jeho hlubinách, také se už nikdo nekoupe v Mechovém jezírku a nepřekonává strach z hnědé vody. Haťový chodník vede k Velkému jezírku a turisté si mohou přečíst o divočině na informačních tabulích, je to tak lepší - rašelina je hodně citlivá na sešlapání. Tichý poutník však může proniknout do hloubi rezervace a vidět mnohé. Musí být však maximálně ohleduplný a také sem nemůže přicházet často. Bylo-li by nás víc, tak se za chvíli nemůžeme těšit z krásy rašeliniště. Pohyb na ostří nože, divočina je u nás malá. Kde je nekonečnost tundry? A to můžeme být rádi, že se neuskutečnila před lety plánovaná těžba rašeliny...
A co je na rejvízských rašelinách, slatích, tak podivuhodného? Předně je to celý ekosystém, mnoho věcí se musí sejít pro vznik takovéto krajiny - nepropustné podloží, chladné klima, vlhkost, čas. Také dlouhodobá ochrana krajiny udělala své.
Po skončení doby ledové, v postglaciálu, začaly vznikat rejvízské rašeliny a už sedm tisíc let přirůstá rašeliník v dalších a dalších vrstvách. Horské deště, mlhy a zimy ho udržely dodnes. Vždyť Rejvíz má průměrnou roční teplotu okolo 5°C a vody zde spadne kolem 1400mm. Jedno z nejdeštivějších míst v republice. A i tající sněhy dlouho do jara vyživují zelené mechy. Obří houba nasáklá vodou.
Také rostliny z rašelinišť jsou jinde nevídané - ostřice, rašeliníky a přesličky. Ze stromů bahenní borovice - blatka a bříza karpatská. Na okrajích, mezi smrky porůstá zem borůvka, klikva i vlochyně. Horské bobule. Prý také masožravá rosnatka, suchopýr a mečík střecholistý. Spousty neznámých rostlin severu. Na Rejvízských lukách kvetou orchideje prstnatce a pobíhá chřástal.
Nad temnými smrkovými lesy se vznáší černý čáp a datlí tlukot občas poruší ticho, lesní ptáci. Hnízdí zde sýc rousný a v zimě zde zalétá záhadná sovice z vysokého severu. I jiní živočichové zde žijí - hmyz z doby ledové, šídla, lesklice, a žluťásek borůvkový. Večer nad prameništi létá černý netopýr severní. A v podzimu řvou jelení samci do temných lesů.
Malé mechové jezírko prý už zcela zarostlo rašeliníkem, nenašel jsem ho, jednou se tam třeba podívám. Když jsem se tam toto jaro chtěl probít, nedopadlo to dobře. Byl Velký pátek a když tuto zimu nebylo sněhu, na Rejvízu teprve tál. Přeskočil jsem přítok Černé Opavy a brodil se jarně mokrým sněhem, kam jsem šlápl, objevovaly se kaluže. Zákruta říčky a husté větve smrků mi nachystaly překážku, pro kterou jsem nebyl připraven. Mokrý couvám ve vlastních stopách na nedalekou cestu, lidé jsou moc blízko a já si nejsem jistý, jestli je dobré probíjet se dál. Mokrý jsem už dost, takže se otočím k východu a vydám se po proudu Kofolové říčky až tam, kde se vlévá do Černé a velké Opavy. Došel jsem podél řeky skrz mokřiny až pod Kobrštejn a tam ležel na schnoucí žluté louce a nad hlavou mi plula jarní oblaka.
Jiný den, únorové sněhy hustě pokrývaly celý kraj a já na běžkách odbočil za Bublavým pramínkem a průsekem se dal do lesa, průsek zmizel - jen les a bílo. Poté houštiny a zamrzlá hladina Velkého mechového jezírka, opatrné posouvání lyží po ledu nad tmavou hloubkou. Na haťovém chodníku už prošlápaná stopa, ujíždění do civilizace. Od tajemného, zmizelého města Hunohradu. Z hlubokých lesů Finmarky.
Velké mechové jezírko
Ostřice chudokvětá
Severské rašeliny
Žádné komentáře:
Okomentovat