Společný trénink

"Uchýlil jsem se do samoty abych mohl žít podle svého a lépe."
(Michel de Montaigne) Horské mlhy,hloubka, dálka, chlad.

Je už údělem běžců, že tréninky podstupují osamoceně, sami běží a sami musí překonat pohodlnost a mrazení v zádech z nočního běhu. Mnozí běžci se tomuto sportu věnují právě pro jistou osamocenost, výlučnost. Samoty se není třeba bát...
Většinu tréninků v průběhu roku odběhám sám, klidně přemýšlím nebo dřu jako kůň. Cesta pode mnou plyne nebo neubíhá a strmí se, dny jsou různé. Přesto si rád občas zaběhám s někým, a s ohledem na mé malé bydliště si ani nemůžu stěžovat na nedostatek běžců. Tento týden jsem byl hned dvakrát účastníkem společného výběhu, byly velmi rozdílné. Popíši vám je.


Úterý, večerní výběh. Už v květnu jsem byl několikrát běhat s mým bývalým třídním a mimo jiné tělocvikářem místní základní školy. Domluvili jsme se, že bychom mohli společné tréninky obnovit a tak jsme dnes po dlouhé době vyrazili, už za tmy po silnici do Dolního Údolí. Běžel s námi ještě jeden náš společný známý, který dříve i vyhrával nějaké dorostenecké závody a pořád trochu běhá. Tempo bylo spíše příjemné a noční silnice ubíhala do nekonečna. Běželi jsme vedle sebe jako noční jezdci apokalypsy a mě se v hlavě přehrával zimní trénink loňské zimy, kdy tato noční pouť byla mým denním chlebem, nohy mě s ní tehdy bolely. V Údolí jsme se najednou zastavili, marně je lákám na vrchol kopce, jen asi kilometr vzdálený. Protahují se, já běžím vzhůru do tmy, dobrých sto metrů do výšky, cesta se vine tmou. Dolů nohy běží neviditelně, v černých kalhotech vidím jen boty tepat silnici. Pak zase běžíme společně,cesta příjemně ubíhá, povídáme si. Doma si nepřipadám vůbec unavený a to jsem byl dnes běhat dvakrát, příjemně strávený večer. Spát s moc nechce.

Středa, horský, mlžný běh. Po delší době do Zlatých Hor přijel Jirka, můj hodně blízký přítel, s kterým jsme prochodili ve dvou bulharská horstva i Jeseníky, kolikrát byli spolu i běhat a nikdy se při tom nešlo flákat. Na horách leží mlha, ale přesto je třeba jít.
"Zaběhneme si na Příčnou?" Hora se strmí, v mlze mizí. Mokro a chlad. Rozumní kynou u televize. Blázni létají po horách. Tempo bylo od samého začátku přepálené, nevím, ale běželi jsme snad čtyři na kilák, což s ohledem na to, že nás čekalo 550 metrů převýšení a dvanáct kilometrů bylo nerozumné. Okolo maminek s kočárky jsme běželi určitě ještě podstatně rychleji. Jenže cesta vede vzhůru. Jen výš. Běžecké botky dychtivě sají vodu ze zmoklých trav. Sjezdovka vede do oblak a mizí v nich. Tempo je mnohem pomalejší, ale více namáhavější. Nohy se nechtějí zvedat. Jen výš!
Na vrcholu sjezdovky malá pauza, nelze jinak. Musím si decentně odskočit. Utírám se listím černého bezu:) Cesta vede vzhůru a mlha je hustá tak, že se skrz ni špatně běží. Nebo mi tak aspoň připadá. Tráva je vysoká a těhotná vodou, jsme promáčeni téměř do pasu. Těžko bych se teď tudy ubíral sám. Máme toho plné kecky a jazyk přimrzá k vestě. Vrchol se blíží. Forreste utíkej! Běh je rychlý asi jako chůze, ale o moc víc namáhavější.
Když už stojíme na vrcholu a mlha se sráží ve vlhkost v hustých chuchvalcích, Jirka chce lézt ještě na vysílač. Prý ho můžu počkat dole. Lezeme samozřejmě oba. Asi třicet metrů po železném žebři. Vysrážené kapičky stékají z ledového železa do rukávu a stříkají do všech stran. Nejvíc do obličeje. Zima je pekelná a mlha...mlha přede mnou, mlha za mnou. Můžeme volat do ztichlých lesů konce září. Mží.

K tréninku tohoto týdne:
Protože teď budu čtyři dny putovat Rychlebskými horami, moc už toho nenaběhám. Tak tedy malý souhrn.

Po 1:25 hod, 500 výškových metrů
Těžší, ale pořád příjemný běh.

Út 25 min, odpoledne
1:05hod, večer , převýšení 15o-200m

St 1:30hod i s výstupem na vysílač, 550m převýšení během + dalších třicet na žebříku:)
Težší trénink, špatné počasí a místy i ostřejší tempo.

Celkem 4:25 hod za tři dny, +1200metrů převýšení. Zbytek týdne budu trénovat obecnou vytrvalost v Rychlebských horách, sice v nižší intenzitě, ale delší dobu.