Poslední dny jsem prožil spíše plně, měl jsem osmnácté narozeniny, prožil krásný, rychlý a dlouhý běh a rozhodl se pořádně trénovat, vždyť běh je mým nejnitěrnějším zachycením svobody, vnitřní. Taky jsem trochu onemocněl, možná následek běhu a deště, a dnes sedím doma. Protože dnešní den se ale vyloupl z mlh a" září jako větrný dukát," nezbývalo než se alespoň procházet zářícími Zlatými Horami, zajít na dětská místa a v parku sbírat ohnivé listí. Radost přiběhla po špičkách a nesměle zaťukala na srdce. Pozval jsem jí dál. Den nádherně plyne, je mi už lépe a venku září. Našel jsem jeden starší text, vůbec ne podzimní, ale radostný. Chci se o něj s vámi podělit.
Mladý, jarní text
Táhly divoké husy a zrovna tak divoce voněla Země. Stoupalo od ní vlhko a syrová vůně jara, které teprve mělo začít. Vál vlahý, teplý vítr a přinášel tajemné jižní poselství. Bylo třeba vydat se na cestu, a to hned.
Takové nutkání vzít jen pár nejnutnějších věcí a z písní na rtech obejít celý svět. Jít přes hory, hluboké lesy, prašné nížiny, špinavá města, hnědé řeky… hlavně jít!
CESTA ZAČALA
Špinavé nebe, tající zbytky sněhu. Na východě se mezi tenkými mraky, které připomínali daleké a tajemné hory objevilo zářící slunce a zaplavilo kraj svou jarní září. V jarním slunci se šlo dobře, nutilo mě běžet, skákat do blátivých kaluží po odcházejícím sněhu.
Jít za všechny obzory a ještě kousek dál. Zvláštní nepokoj v srdci. Najít něco, co jiní nenašli! Vylézt výš, dojít dál, rychleji, být první - nebo ještě kousek před ním…Náhlý nával síly a radosti mě donutil se rozběhnout do prudkého kopce.
Píseň, slunce, běh, jaro. Hukot v uších.
Na vrcholu kopce, vítr vál silně a horce, pod jeho silou rozkvétaly stromy, schlo prádlo na šňůrách a lidé šíleli. Najednou se usmívali, někteří si tiše broukali, jako když zpívají ptáci, dívky mávaly a děti mizely v okolních lesích, aby se večer vrátily špinavé, unavené a šťastné.
Vítr! vítr! Vítr křičel a zpíval jarní píseň touhy. Začal jsem si s ním pískat, jako když ptáci zpívají. Svět hučel, potoky plné vody z jarních sněhů zurčely a skákaly přes kameny. Mraky vysoko na nebi uháněly a větve vysokých jedlí se houpali do rytmu světa. Vítr z horké Afriky křičel něco o daleké cestě a o horku v jižních pouštích. A stromy a lidé v něm rozkvétali.
Celý den jsem se toulal v kopcích a vrátil až za tmy, na nebi zářily daleké hvězdy a všechno kolem bylo temně modré. U země zase ležel chlad a ta syrová vůně. Byl jsem špinavý, zablácený a unavený. Byl jsem šťastný a v očích jsem měl střípky hvězd. Tento den byl zasloužený, tento den nebyl a nikdy nebude promarněný. Tento den byl stvořen snad kvůli mně. Celý jsem ho prožil, plně prožil a myslím, že to bylo zrovna dnes, kdy jsem se rozhodl že odejdu. Do dalekých, nikdy nespatřených světů. Že odejdu někam na jih, za sluncem, za větrem. Že poletím vstříc jaru.Rozhodl jsem se a byl sám na sebe hrdý. Vydám se na cesty!...„Jsem cestovatel, jsem dobrodruh!“ šeptal jsem vzrušeně a únava mě opouštěla. Nakonec, úplně probuzený, jsem vyskočil, vyběhl z domu do nočních ulic a zmateně se jimi proplétal. Zpíval jsem, zdravil jsem neznámé lidi a na dětském hřišti zkoušel dělat kotrmelce. Snad o půlnoci jsem vylezl na vysokou lípu, která stála v lukách na okraji města, a ohromeně se díval na drobné hvězdy, které jsem dnes snad spatřil zase poprvé.
Žádné komentáře:
Okomentovat