Hřebenovka Lyry

Dnes, brzo ráno, na obzoru bledly poslední hvězdy. Vydali jsme se na den do kopců. Já a pár dalších skautíků. Autobus do Karlovy Studánky tiše hučí. Ale za oknem se začíná rodit jásavý, zlatý den. Indiánské léto a hořící javory. V údolí Heřmanovic bílá jinovatka, ve Vrbně mlha, nad cestou obloha, nekonečně bleděmodrá. Svítalo. Den se vyloupl z mlh a rozzářil.
Ranní Karlova Studánka je tichá jako před dvěma sty lety. Tehdy se jí neříkalo ještě Karlsbrun ale Hinundwieder Bad, z německého hin und wieder zuruck - tam a zase zpátky. Tehdy ještě v Karlově Studánce nebylo jediné ubytování a lázenští hosté chodili údolím Bílé Opavy tam a zpátky. Vynikající léčba.
Navštívili jsme smrdutý pramen a cákali na sebe jeho léčivou vodu, odvážní se i napili. Za chvíli jsme se vydali cestou vzhůru na nedaleký Skalnatý vrch, obrovská skála na vrcholu, rosa a slunce. Výhledy na Praděd i naše příští cíle. Lyra a Žárový vrch. Tam, kde nejsou smrky, hory hoří jasnými barvami podzimu. Mimo pěšinku, strmou průrvou, lezu na vrchol skály. Okolo mě se blyští horolezecké skoby. Na vrcholu orlí křik. Den je ještě mladý.
Cesta lesem na vrchol 1092 metrů vysoké Lyry. Na malé skalce asi byla kdysi vyhlídka - staré německé schody. Průsek a žluté trávy. Pak nacházíme vrcholové skalisko. Rudé borůvčí a modré nebe, listy jeřabin. Koncert barev. Dálka je modrá. Nejpodivnější skalisko, kousek pod vrcholem. Podivná průrva, puklina vede do hloubi a tmy. Lze ní prolézt až na vrchol, či vylézt v prostřed stěny. Brusinky a javory. Všechny barvy světa, svoboda. Cestou dolů, k Sedlové boudě běžíme. Propadáme se do trav, bahno z kaliště kol nás stříká do všech světových stran. Do všech stran, kam můžeme jít. Za chvíli jdeme cestou k přírodní rezervaci Jelení bučina. To je nejzachovalejší, původní les v Jeseníkách. Už zdálky vidíme žluť a červeň javorů horských i zlatavé buky. Pod cestou je prales, barevný a prozářený sluncem. Paprsky světla se lámou a rozptylují v barvách do širého světa. Nad cestou hustý, seversky smrkový les. Dva jiné světy.
Brodíme se listím a snažíme se obejmout obrovské křivé stromy. Liduprázdno. Hledáme jilm horský, až při návratu najdeme starý, obrovský strom s hrubými listy.Vzpíná větve k nebi, jeden z posledních v podzimních horách.
Další cesta-necesta nás vede na Žárový vrch. U obrovského skaliska, vypreparovaného tisíci let mrazů z okolních hor, vaříme oběd. Na skálu není lehké vylézt, malá tatranská hřebenovka. Všude rudé borůvčí.
Žárový vrch, kraj odjinud. Tady skály lyrské hřebenovky dosahují dokonalosti. Malé skalní městečko, kvarcity rozpáleny sluncem. Skalní hřiby či viklany, plochá temena skal a skalní hrnce s vodou. S trochou fantazie a poetikou vrcholného podzimu je člověk odván do jiných krajů. Slunce se však už přehouplo do druhé poloviny dne.
Bezcestná pouť na vrchol Plošina, hustý les a hřibů nepočítaně, překračujeme je. Další skaliska, Plošinu jsme kupodivu našli. Nejmladší spolubojovníci už sotva pletou nohama. Scházíme k hradu Furstenwalde, jen zhruba se držíme azimutu. Jako když letí ptáci. Zámecká hora je tichá, zbytky hradu více než skromné. Ležíme v suchých travách a obdivujeme výhled na Medvědí a Černý vrch. Lesy, širé a daleké. Nad hlavami se kývá, překvapil mě tady, jilm horský. Dojídáme zásoby, vodu už dávno nemáme. Poslední byla u Sedlové boudy. Do Vrbna už není daleko, na autobus čekáme na štěrkem vysypaném plácku. Hory nad námi a za námi. Slunce se chýlí do hloubky večera.

Jestli budu mít nějaké fotky, rád je sem přidám. Mávám z podzimních hor.