Jak jsem začal běhat

Příliš teď nepíši, ale neznamená to, že nic nedělám, jen se nechci tolik opakovat. Už jsem strávil jarní noc v lese s Jirkou, opékali jsme medvídky Haribo a předjarní tmou houkaly sovy. Těším se na začátek května, kdy na mě snad čekají zelené Bieszczady. Taky celkem běhám, jaro mi přijde nejkrásnější čas pro běh a každým dnem teď všechno spěje k lepšímu.
Dnes, když jsem běžel opět v kraťasech a bylo mi tak nějak dobře, tak jsem si vzpomněl, jak jsem k běhání přišel. Byla sice úplně jiná roční doba, ale to je jedno. Je to zážitek a zkušenost více než důležitá pro můj život. Zkusím o tom napsat, alespoň si sám pár věcí ujasním.

Většinou, když se odehraje v mém životě něco důležitého, uvědomím si to až zpětně. O svém běhání však můžu přesně říci, kdy začalo.
19.8.2006 odpoledne, ten den jsem přijel se skautského tábora na Slezské Hartě. Byl zamilovaný a ještě omámený z deseti dnů pod širokým nebem. Ještě omámený se šplouchání vln a odrazu paprsků slunce. Náš byt se mi zdál malý a temný proti nekonečné letní přírodě, která mi byla pár dní jedinou hranicí prostoru. V hlavě mi vtíravě zněla Nohavicova písnička "Města jsou jedno jako druhý, černá je osmá barva duhy..." a za chvíli mi končily prázdniny. Prostě mi ten den bylo nějak smutno z končících prázdnin, z běhu času.
Den předtím byla doma bouřka, lesy byly nasáklé vodou a zurčely v nich potoky vod. Někdy je bouřka i v lidských srdcích. Doma se hádal táta s mámou a celé mě to zastihlo nepřipraveného. Města jsou jedno jako druhý... I ve mně byl nějaký vztek. Popadl jsem botasky a vyběhl do lesa.
Když je člověku šestnáct, moc ještě svět kolem sebe neovlivňuje. Zatraceně hodně ale může ovlivnit svůj život. Běžím.
Prolétl jsem těch pět set metrů, které mě dělí od lesa a ten mě přijal. Měkké cesty, tráva, stromy. Hranicí obzoru je dálka a nohy poslušně běží, kam je srdce vede. Vztek i smutek mne opouštěl, stále však běžím nějak urputně. Proletím po lukách a stoupám dál do kopce. Pot ze mě musel stříkat, už nevím. Kopec je prudký, ale každý má někde konec. Stojím nahoře na Zlodějských lukách a žloutnoucí trávy voní podzimem. Radost přistoupila a říká mi, že poběží dál se mnou. Kývám a odlepuji se z krásných luk. Krok už se mi krátí, běžím pomaleji, ale stále dál. Po chvíli se mě zmocňuje žízeň, piji z pramínků včerejší bouřky. Funím a je mi vedro, ale tělem se rozlévá nádherný pocit uspokojení. Vždyť běžím.
Nic není tak krásné jako úplný začátek, radost z každého kilometru. Vděčnost za každý krok. Je to dar, my co můžeme běhat, měli bychom si toho vážit.
Už mám za sebou asi šest lesních kilometrů a skoro tři sta metrů převýšení, domů necelé tři míle. Vybíhám na lesní asfaltku a stáčím se k domovu. Z kopce to jde chvíli lehce, prodlužuji krok, pohlížím do údolí. Ale asi jsem vypil té lesní vody, vody dobrodějky, moc. Projevuje se o mne obvyklá bolest začínajících běžců. Píchá mne v boku, ale jak? Hodně.
Jenže co je zadarmo, nemá pro nás cenu. A se vším se musí bojovat. Drsnou cestou ke hvězdám. Tisknu si bok jako raněná srna a pokulhávám. Klušu drobnými krůčky a vím, že to překonám. Bolí každý vdech, asi jsem nebyl na bolest moc zvyklý.
Ale rozběhl jsem to, srovnal krok a nedaleko zlatohorské ozdravovny vyběhl z lesa. Domů jsem doběhl už asi hodně unavený, asi i těžkopádným krokem. Ale už tehdy jsem byl běžec, už tehdy mě běh pevně chytl do spárů a drží.
Doma snad už zase bylo vše, jak má být, ale prázdniny se nezadržitelně chýlily ke konci. Naštěstí jsem už věděl, že tíseň a tíhu z běhu času, umí zahnat běh. Podivný pohyb, který mrhaje energií sytí prameny duše.